Článek
Nevím jak v současnosti, ale během dvaceti let, které jsem zde prožil, platilo, co se daní týče, zvláštní pravidlo. Když jste podepsali čestné prohlášení (Řekové si velmi potrpí na svou čest), že, cituji: „Tímto místopřísežně prohlašuji, že za fiskální rok 2009 řádně odvedu svou daň z příjmu a nic nezamlčím,“ a zaplatili paušální poplatek 149 €, ve fiskálním roce 2009 jste měli stoprocentní jistotu, že na vás žádná daňová kontrola nepřijde. No není to nádhera?!
…
Takovou kontrolu jsem před lety zažil na Thassosu v hotelu Thassos v Pefkari. Kontrola už byla očekávána. Když totiž financové plují trajektem na ostrov, posádka trajektu je snadno pozná. A všichni okamžitě telefonují svým příbuzným a kumpánům, kteří mají nějakou provozovnu:
„Bacha, jedou financové, budou v Pefkari asi za dvě hodiny!“
Majitel hotelu Stamatis stál za dvě hodiny na příjezdové cestě a na kontrolory čekal. Byl už večer. Úředníci přijeli ve starém Fordu Fiesta. Byli dva: dáma a pán středního věku. Stamatis se s nimi zdvořile přivítal.
...
Seděl jsem na baru v hotelové restauraci pod širým nebem a na situaci jsem měl výhled jak na divadle. Dáma stála zády ke mně a něco, nerozuměl jsem co, Stamatisovi důrazně vysvětlovala. Její kolega pohledem těkal po okolí. Stamatis sáhl do kapsy košile a spiklenecky na mě mrknul levým očním víčkem. A v jakémsi synergickém rytmu monologu revizorky začal odpočítávat z paklíku okrové barvy padesátieurovky a kladl je do její nastavené dlaně. Napočítal jsem do osmi. Tolik vzácných papírků skončilo v hrsti úřednice. A pak oba financové s milým úsměvem poděkovali, nasedli do své ojeté Fiesty a jeli kasírovat další podnikatele.
…
Stamatis se na mě s úsměvem podíval. A pomaličku, ústa od ucha k uchu se ke mně blížil.
„Sakra, Stamatisi, to byla teda pálka! Napočítal jsem čtyři stovky!“ řekl jsem.
„Jo jó, máš postřeh,“ řekl s úsměvem hoteliér, a to už se nepokrytě nahlas rozchechtal. Když se uklidnil, dodal:
„Jó, čtyři sta éček. Neříkám, že mě ty prašule drobet nemrzí, kdepák! Ale! Hotel s šedesáti šesti lůžky mám naplněný od května do října. Pak mám restauraci, dva bary, službu PIZZA-GO-HOME a krámek se suvenýry. Když si spočítám průměr denních tržeb, vychází mi, že 400 € vydělám asi tak za půl hodiny. A tuhle kopelica malaka (pitomou ženskou, pozn. aut*) zase rok neuvidím.“
Musel jsem uznat, že tuhle prekérní situaci mají místní pod kontrolou. V Pefkari je dalších pět hotelů a kemp. A procedura stejná, neměnná.
Stamatis se s úsměvem otočil, ještě jednou na mě mrknul a řekl:
„Dej si na mě další pivíčko. Tak na zdraví, ade jamas!“ Pak zmizel kdesi v hotelovém prostoru, kde byl pro změnu kontrolorem zase on. Večerní uklízečky, kuchaři, číšníci, pec na pizzu, to všechno přece musí šlapat, aby se mu čtyřstovková investice bez výdajového dokladu do státního aparátu co nejdřív vrátila.
