Článek
Nevěděl ani, jestli byl tehdy nový, nebo z druhé ruky. Po všech těch letech mu úplně stačilo, že jezdí. Hlavně na pole, na vinohrad, nebo do oblíbené taverny. Vypěstoval jsem si reflex s názvem staré auto + starý muž = kolize na 100 %. Upozorňoval jsem na tento fenomén i své hosty:
„Vážení přátelé, když při jízdě po zdejších komunikacích spatříte tuto kombinaci, pokud to situace dovolí, co nejdřív ho předjeďte, anebo počkejte pár minut a nechte ho odjet. Máte prázdniny a nikam přece nespěcháte, že? Problémy, které by se mohly naskytnout opravdu nestojí za zkaženou dovolenou.“
Co jsem hostům raději neříkal, byla skutečnost, že řecký senior získal vůdčí list někdy po 2. světové válce, nebo po válce občanské, koncem čtyřicátých let minulého století. Autoškola? Tenkrát? To tedy opravdu ne! A pojem vůdčí list není žádná nadsázka! Tehdejší řidičák byl opravdu obyčejný list formátu A4 se jménem řidiče, hlavičkou lokálního magistrátu a kulatým policejním razítkem. Pod štemplem byl dovětek:
„Jsem způsobilý řídit motorové vozidlo.“
Pod prohlášením nechyběl podpis majitele dokumentu, popřípadě křížek, když se dotyčný na svůj podpis jaksi nedokázal soustředit. Papír majitel složil na čtyři díly, strčil jej do některé z kapes a už nikdy ho nevyndal. Venkovští policisté obvykle znají své ovečky, takže jakákoliv silniční kontrola bývá téměř nepravděpodobná.
Měl jsem s takovým řidičákem jednu neblahou zkušenost. I když jsem pečlivě dbal poučky staré auto – starý muž, kolizi s nimi jsem se nakonec nevyhnul.
...
Jel jsem po hlavní asi čtyřicítkou. Kvalita silničního povrchu větší rychlost neumožňovala. Rozuměj: mně neumožňovala. Jezdím opatrně. Větší rychlost (asi 70 km/h) ovšem umožňovala vedlejší boční prašná cesta z olivového háje dědečkovi, který na mě z boku vyrazil svým starým pick-upem, žlutou Toyotou. O přednosti zprava asi stařeček nikdy neslyšel, takže než se na mě vyřítil, ani trochu se mým směrem neotočil. A tak se prorezavělý přední blatník jeho veterána zabodl do levých dveří mého vypůjčeného Opelu Corsa.
Když stařec zjistil, co provedl, vyhlédl z okénka a v klídku mi oznámil:
„To nevadí…“
Díky bohu, ani on, ani já, jsme nebyli zranění, vozy byly sice pochroumané, ale snad i opravitelné. Takže vlastně: „Nevadí.“
Musel jsem ale zavolat majiteli půjčovny, aby se karambol nějak zaprotokoloval.
„Kde se to stalo?“ zeptal se provozoval půjčovny Janis. Když jsem mu to vysvětlil, dodal: „Za chviličku jsem tam…“
Nejdřív přijela ruka zákona, respektive ruce dvě (krát dvě). Oba policisté měli evidentně hodně odslouženo.
„A jéje!“ řekl první z nich a ujal se řízení provozu. Prostor pro průjezd kolem naší lapálie byl s bídou tak na jeden osobák a dopravní zácpa hrozila z obou stran.
„Máš s sebou aspoň řidičák, Stavrosi?“ zeptal se druhý policista. Jak už jsem zmínil, na řeckých ostrovech se všichni znají.
„Myslíš vůdčí list?“ zeptal se Stavros.
„Myslím vůdčí list, co jinýho?“ odpověděl policista. Ve tváři měl pobavený výraz.
Stavros sáhl do kabiny Toyoty, kde mu na háčku viselo ušmudlané manšestrové sako. Hledal v jeho kapsách. Marně. Pak přišly na řadu jeho snad tisíckrát prané lacláče. Ani z nich dokument nevypadl. Otočil se ke korbičce auta a nahlédl do plechové bedýnky s vercajkem. Nic.
Legitimující policajt pobavený výraz pomalu ztrácel.
„Jestli řidičák okamžitě nenajdeš, dám ti pokutu dvě stě euro!“
„Hned…, hned,“ blekotal Stavros. Sáhl do skříňky v palubce kabiny, a světe div se, dokument našel.
Byl to list, kdysi na čtyřikrát přeložená áčtyřka. Policista papír štítivě převzal. Chytil skládačku, která hrála všemi barvami, ukazovákem a palcem pravé ruky, jako kdyby držel za ocas týden mrtvého potkana. Stejnými prsty levé ruky vůdčí list otevřel. Jeho čtyři ukoptěné díly držely pospolu asi zázrakem a jednotlivými díly prosvítalo zapadající slunce.
Policista mi to, co kdysi bylo papír, ukázal na blízko. Pokrčil rameny a vzdychl na znamení, že se jedná o ztracený případ. A opravdu! Bylo tam všechno, co jsem popsal na předchozí stránce. Jen místo křížku pod prohlášením způsobilosti bylo napsáno nevypsaným rukopisem prvňáčka jméno STAVROS.
Do toho s troubením přijel Janis, majitel autopůjčovny.
„Panenko Mariá, cos´ dělal, Stavro?“
„Nic,“ odpověděl Stavros. „Sjížděl jsem po cestě z vinohradu, jako tudy jezdím už šedesát let. A nikdy tudy nikdo nejel, jako tady ten, co do mě vrazil.“
„Ne, Stavro, tady ten jel po hlavní a vrazil jsi do něj ty.“
To už se chechtal i druhý policajt a bavili se i čumilové, které zdržela dopravní situace.
„Já tady jezdím už šedesát let, takže cesta je moje. A hotovo!“ Janis řekl:
„Moje, tvoje, i policie je na naší straně. Večer za tebou přijdu a domluvíme se. Odhaduji opravu tak na pět set euro, ale dám ti to na splátky. Platí?“
Nechal dědu lamentovat a mně pokývnul, abych ho následoval. Opel byl pojízdný, tak jsme jej odstavili na Janisově parkovišti. Na nehodě jsem vydělal: Janis mi do konce mého pobytu půjčil jeep Suzuki Jimny. A to je nějaké autíčko.
…
Zbytek sezóny jsem už absolvoval bez karambolů. Ale místem nehody jsem raději vždycky projížděl krokem. Co kdyby se zase odněkud zčistajasna vynořil šílený dědeček jezdící tudy už šedesát let.
Jednou jsem tudy jel se svým kolegou, taky průvodcem.
Kolega se s údivem zeptal:
„Proč jedeš najednou krokem?“
Mlčel jsem.
Kolega byl neodbytný: „No proč? To nechápu?“
Slyšel jsem se, jak Stavrosovým tónem odpovídám:
„To nevadí…“
