Článek
Při bližším pohledu jsem si všiml, že má pravou nohu v kotníku, v ortopedické botě lehce vykloněnou doleva. Po obrně? Po úrazu? Trošku mě zamrzelo, že je příroda někdy nespravedlivá. Obzvlášť u mladé a hezké lidské bytosti. Pár dní jsem ho pak neviděl.
Čtvrtý den pobytu mi volá rozrušená majitelka hotelu, kde byl pan Pohledný ubytován:
„Prosím tě, okamžitě přijeď, stalo se něco strašnýho!“
Byl jsem naštěstí poblíž. Skočil jsem na svůj skútřík a během chvilky jsem vešel do recepce. Majitelka na mě čekala.
„Chtěl se zabít! Normálně voddělat! V mým hotelu! Taková ostuda!!!“
„Kdo?“ nechápal jsem.
„No ten mladej! Ten s tou nohou…“ Přidal jsem do kroku.
S vyplazeným jazykem jsem doběhl do jeho pokoje. Byl už v péči doktora, se kterým jsem se díky našim hostům dobře znal. Asistovali mu dva lapiduchové.
„Jasná sebevražda. Měl namále! Nacpal do sebe asi barbituráty, ale mají český název, takže musím zjistit řecký ekvivalent. Ale hlavně! Na dvě krabičky vypil skoro litr vodky! Že přežil je zázrak!“ Lékař se ještě ze zvyku pokřižoval.
Na stole stála láhev Smirnoffa do tří čtvrtin prázdná. A vedle ní se povalovaly plastové dózičky od pilulek. Jejich název jsem neznal.
„Měl namále. Většinu toho svinstva vyzvrátil. A vykálel. Pro jistotu jsme mu ale radši ještě vypumpovali žaludek.“
Teprve teď jsem si uvědomil zápach zvratků a exkrementů. Byly snad všude: na zemi, na stěnách, dokonce i trochu na stropě.
Když pana Pohledného, páchnoucího tím vším, co požil, a čeho se zbavil, nakládali na nosítka, stále dokola šeptal:
„Nechte mě umřít! Já chci umřít!“
Druhý den jsem si telefonicky domluvil návštěvu pana Pohledného s jeho ošetřujícím lékařem. Nemocnice byla sice dost daleko ve vnitrozemí ostrova, ale o hosty jsem byl zvyklý se starat i v kritických momentech.
„Prosím, jen krátce! Je už stabilizován, ale nikdy nevíte, co se může stát,“ řekla mi ošetřovatelka, která mu zrovna zaváděla infuzi. Pan Pohledný byl za ruce i za nohy připoután plastovými páskami k lůžku. Křídová bledost jeho obličeje jen dokreslovala jeho rozpoložení. Když mě uviděl, vzpomněl si opět na svou oblíbenou písničku:
„Nech mě umřít. Už chci konečně umřít!“ opakoval stále.
Jak tak chtěl pořád a dokola zemřít, začal se mi zvedat tlak. Bylo by zajímavé, jaké hodnoty by mi asi naměřili. Byl jsem přece ve špitále! Odhadoval bych tak 260 na 180. Výbuch na sebe nedal dlouho čekat. Zařval jsem:
„Ty prase! Ty dobytku!“ Padly i ostřejší, nepublikovatelné nadávky! „Když se chceš voddělat, proč si k tomu potřebuješ kupovat letní pobyt v Řecku? Víš kolika lidem kolem sebe jsi zkazil dovolenou?“ Slyšel jsem se, jak křičím čím dál víc.
„Pokoj bude muset majitelka kompletně zrekonstruovat. Proč jsi nepáchal doma, sakra?! Musíš k tomu mít elegantní exotický prostředí, ty čuně?“
Nikdy před tím, ani potom, jsem na klienty nekřičel. Ani vulgární výrazy jsem nepoužíval. Pan Pohledný si to vybral pěkně najednou.
„…umřít. Chci umřít…“
„Ale proč, proboha?“ To jsem už sípal.
„To ta moje noha,“ zahýbal s ní lehce pod bělostnou nemocniční přikrývkou. „Ta moje haksna!! Ani holku si kvůli ní nemůžu najít…“
„Co to tady žvaníš?! Jsi mladej a pohlednej! Víš, kolika ženskejm by ses moh' líbit?“
Ale dotazy i argumenty jsem už vyčerpal. Najednou nebylo o čem hovořit. Ucítil jsem lehký, ale pevný tlak na svém levém lokti, jak se mě snažila sestra z pokoje vyvést. V mátohách jsem pomaličku na svém skútru dojel domů.
Samozřejmě, že se celá mimořádka řešila i v našem centru v Praze. Ještě téhož dne mě kontaktoval otec pana Pohledného. Mluvil velice tichým a zdvořilým hlasem. Omluva střídala omluvu. Napadlo mě, za co se vlastně omlouvá? Vždyť přece celou tuhle lapálii nezavinil. Nebo že by měl přece jen nějaké špatné svědomí? Kdo ví?
Pan Pohledný starší byl předobrazem svého syna. Luxusní oblek na zakázku a drahé polobotky. Jen nohy měl zdravé. Obě. Přiletěl o dva dny později a o svého znovu narozeného syna se v nemocnici staral až do konce pobytu. Pak s ním odletěl do vlasti.
Když obě verze pánů Pohledných zmizely za šoupačkami letištního tranzitu, spadl mi ze srdce snad největší balvan v životě. Co mě ještě v mém životě čeká, ptal jsem se sám sebe. Život a smrt? Kde je mezi nimi hranice. Většinou je tenká, jako papír. V každém případě u pana Pohledného mladšího papír vydržel. Ale na jak dlouho?
