Článek
Nejpřísnější je asi Thajsko. Za pěstování, přechovávání a distribuci drog je v království nezřídka trest smrti. I když provinilce král popravuje jen zřídka, tresty odnětí svobody na třicet nebo padesát let nejsou výjimkou. Král naopak svým poddaným, kteří dříve pěstovali mák, jehož derivací droga vzniká, na zlatém podnose naservíroval zemědělské programy, které je luxusně uživí. Horské národy Siamu tak mohou pěstovat čaj, ovoce, zeleninu, tabák, dokonce i vinnou révu. Stát má povinnost od nich plodiny vykoupit. A horalé, místo toho aby měli roupy na opium, profitují z plodin, jejichž produkce je užitečná a hlavně legální. Makové pole na severu Thajska už normálně nepotkáte. Drogy jsou tedy podle všeho v této zemi vymýceny.
Tohle jsem vždycky klientům vyprávěl, když jsme mířili do hor na pomezí Barmy, Thajska a Laosu. Ale jednou jsem si pěkně naběhl. Přijeli jsme do vesničky s kruhovým náměstíčkem, jako z pohádek Jiřího Trnky. Vystoupili jsme z minibusu, akorát u zahrádky, za jejímž plaňkovým plotem se hrdě tyčil keř marihuany. Vysoký byl skoro tři metry, ani šířka nebyla menší. Evidentně se jí v těchto zeměpisných souřadnicích dařilo!
„Tak vymýceny, jó?“ řekl poťouchle jeden z hostů a keř si filmoval ze všech stran. Inu i taková chybička se může vloudit. Faktem je, že jsem tady nikdy před tím, ani potom, volně růst marjánku neviděl. A tak tentokrát měli hosté atrakci, na kterou se nezapomíná.
…
Jednou jsem se vracel z kambodžského Angkoru do Thajska přes přechod Poi Pet. Ve špičce bývá v tranzitu mezi oběma zeměmi obvykle tlačenice. Tentokrát byla tlačenice ještě o něco větší a fronta zpocených turistů spíš přibývala, než naopak.
„Co se děje?“ zeptal jsem se hlídkujícího policisty.
„Incident…“, řekl s lhostejností délesloužícího oficíra.
„Incident? Jaký incident?“
„Drogy, pane. Někteří vtipálci se je pořád pokoušejí přivézt do království,“ lehce se rozpovídal důstojník. „Ale málokdo z nich si uvědomí, jaké budou následky, budou-li při pašování přistiženi!“
„Já vím, hrozí i trest smrti, že?“
„V tomhle případě asi ne. Dotyčný, myslím že Brit, pašoval ve spodkách jen“ (slovo „jen“ důstojník znázornil obouruč tím, že zahýbal vztyčenými ukazováky a prostředníky, tedy v uvozovkách) „čtyři sta tablet amfetaminu. Typuji trestní sazbu tak na deset let v opičím domě!“
Důstojník se rozesmál. Opičí dům se v Thajsku přezdívá věznici. Odsouzení tráví své tresty v celách bez klimatizace, připomínajících tělocvičny. Po padesáti i více. Proto ten název. Snesitelnější prostředí jim vytvářejí pouze rozvrzané vrtule stropních větráků. K dispozici mají karimatku 1 × 2 metry, malý polštář, prostěradlo na přikrytí, lžíci, smaltovanou misku a plechový hrníček. Nikdo je fyzicky netýrá, dostávají stravu 3× denně, vody mohou vypít, kolik snesou. Ale většina z vězňů z takto stísněného „opičího“ prostředí přijde regulérně o rozum. Dříve nebo později. A tresty jsou oproti mírné evropské jurisdikci nekonečné.
Chtěl jsem využít skutečnosti, že se úředník rozhovořil.
„Jak jste ho dopadli, mohu-li vědět?“ zeptal jsem se.
„Už jste si, pane, někdy všiml, že naše ženy a dívky se vám, cizincům, dříve než do očí, podívají na poklopec?“
Všiml jsem si toho mnohokrát. Důvodem je, že Evropané jsou víc obdařeni, než Asiati. A thajské ženy a dívky, se aspoň opticky skrz kalhoty snaží porovnat velikost Evropanova orgánu s nářadím svého partnera.
Pokýval jsem hlavou. Oficír se rozesmál a řekl:
„Vidím, že víte o čem mluvím. Dnes je velitelkou směny paní majorka Rungnapa. Je velice pečlivá a pozorná.“ Jeho hrdost k policejnímu stavu byla z hlasu víc než patrná!
„Pašerák měl velice nafouknutý poklopec! Takhle velké přirození přece není přirozené, že? Takže paní Rung to bylo divné. Odvedla lotra do vyšetřovací místnosti a pilulky mu ze spoďárů vyndala. Vše se muselo pořádně prošetřit a zaprotokolovat. To víte, zákon je zákon! Ale teď už bude provoz zase plynulý. Vidíte, fronta se právě pohnula. Přeji vám hezký zbytek dne a šťastnou cestu, pane.“
„Děkuji. A slibuji, že já rozhodně zůstanu u svých osvědčených drog, jako je pivo, víno a whisky Mekong.“
„…a dobře děláte, pane. Nashledanou,“ zavolal na mě ještě úředník a zmizel kdesi v zákulisí tranzitní chodby.
amfetamin
...
Příběh má ale dohru! Vlastně dvě. A zase v nich hraje má oblíbená Kambodža. Po pěti týdnech jsem se znovu s další skupinou vracel z Angkor Watu a opět přes přechod v Poi Petu. Tentokrát tady podivuhodně nebyla žádná tlačenice.
Konec tranzitní chodby je něco jako síň tradic. Je zde naaranžovaná thajská vlajka, kolem níž jsou na panelech fotografie z historie přechodu v různých časových úsecích. Na nejnovějším panelu byl výše zmíněný incident. Zdokumentovaný, s výraznými thajskými i anglickými titulky, doplněný o snímky události. Na jedné fotografii za stolem seděl přihlouple se usmívající mladík s pouty na rukou. Deska stolu byla plná v zákrytu vyrovnaných pilulek bělostné barvy. Zda jich bylo čtyři sta, jak mi tenkrát hlásil pohraničník, jsem už nestačil spočítat. Jen mě tak napadlo, že britského pašeráka asi přihlouplý úsměv v Opičím domě už dávno přešel. Ale nelitoval jsem ho ani trochu. Drogy jsou svinstvo!
…
A ještě jednou Kambodža! Když jsem tam jel další sezónu, má mise byla jakýmsi polotripem. Napůl měla čistě soukromý charakter, hlavně za poznáním a zábavou. Druhá část byla o navázání kontaktů se zdejšími cestovkami a hotely.
Sihanoukville tehdy bylo malým půvabným letoviskem, pojmenovaném po princi a králi, který ve svém životě zpackal, co mohl. Ale národ mu vše velkoryse odpustil. Byl to přece z boží vůle vladař, že?
Vystoupil jsem na autobusovém nádraží, kde bylo hned na ráně infocentrum. Úřadujícímu funkcionáři jsem se představil, dal mu navštívenku a krátce jsem mu sdělil, o co mi jde. Funkcionář centra chvíli hleděl do mapy letoviska na stěně a náhle zabodl prostředník do místa, kde podle všeho byla jakási roztroušená zástavba.
„Tady má hotel Fabio, Ital, který se oženil se zdejší dívkou a je to takový místní Vševěd, co se týče vašeho byznysu, pane. Kontaktujte ho. Řekněte, že vás posílám a pozdravujte ho od Charlieho z Infa. Je to fajn chlap, určitě vám pomůže.“
Vyšli jsme před kancelář, Charlie si zaclonil čelo a zvolal: „Motorka!“
Téměř okamžitě u mě vrčel motocykl s řidičem. Charlie motorkáři něco řekl khmersky. A pak už jsme vyrazili za Fabiem. Informační Charlie nám ještě na cestu zamával.
...
Fabio byl skoro dvoumetrový hromotluk s kulatým pozitivním obličejem. Čekal mě v předzahrádce svého hotýlku a stisk jeho ruky připomínal dlaň starého kováře. Když jsem mu přepapouškoval požadavek, který jsem vznesl už v infocentru, poplácal mě po zádech, jako kdybychom se znali už odjakživa.
„Jó, jasně, dáme spanilou jízdu po okolí, ale až za půl hodiny. Musím ženě pomoct uklidit ten poobědový čurbes! Dáš si pivo?“
„Dám si pivo, prosím.“
Z útrob hotelu se ozývalo cinkání sklenic a příborů, ťukání talířů a tu a tam zavrzala i manipulovaná židle, nebo posouvání stolu.
Za půl hodiny jsme už seděli v jeho džípu, a jak slíbil, vydali se na spanilou jízdu po místních hotelech a resortech.
Můj šéfík bude asi rád, když mu přivezu kontrakty s dvaceti třemi hotely. Fabio totiž znal snad úplně kompletní personál všech zařízení Sihanoukvillu, protože se s každým zdravil. Na první dobrou se mi povedl docela husarský kousek, když jsem tady naší cestovce sehnal takovou známost.
Když jsme se vraceli, Fabio se mě zeptal:
„Apropó, kde tady vůbec bydlíš?“
„Ještě nevím. Můžeš mě zase nasměrovat?“ odpověděl jsem.
„U nás to nejde, mám plno. Ale vím, kam tě šoupnout. Je tu poblíž jeden nový hostel, deset dolarů za noc. To ujde, ne?“
Ušlo to, ubytování bylo pohodlné a čisté, za deset USD docela podhodnocené.
„Přijď tak kolem půl deváté večer. Ukážu ti zdejší noční neřesti. Do té doby musím zase pomáhat v lokále.“
Přišel jsem podle domluvy. V předzahrádce za stolem seděli dva pánové zralého věku. Oba dýmali z jointů o velikosti salátové okurky.
„Ty musíš být George, že? Fabio o tobě mluvil. A já jsem Ahmed a tohle je Mehmed. Jsme z Istanbulu.“
Už jsem v předchozích příspěvcích zmiňoval svou obsesi v poťouchlých nápadech. Řekl jsem:
„Asi jako Tydlidýt a Tydlidát z Alenky v říši divů?“
Oba Turci se hlasitě rozesmáli. Nevím, jestli byl důvodem můj úchylný žertík (Alenka asi v turečtině nevyšla, sám Alláh ví??), nebo ono kvantum vykouřené marjánky, která jim kolovala v oběhu. Ale veselé vykročení do načatého večera se evidentně povedlo.
Fabio přišel za malý okamžik a řekl:
„Zakuř si taky,“ a ukázal na veliký pytlík od brambůrků. Teď jsem si teprve všiml, že z něho přetéká a voní marihuana. „To je moje letošní sklizeň. No, ubal si!“
Použil jsem svou oblíbenou frázi z kambodžsko-thajské hranice:
„Díky, ale raději zůstanu u svých oblíbených drog: piva, vína a kořalky. Mimochodem nebojíte se tady takhle veřejně hulit?“
Fabio se obrátil na Turky:
„Chlapci, tenhle pán přijel z Thajska, kde jsou za konzumaci omamných látek kruté tresty. My se tady omamujeme beztrestně, viďte chlapci?“
Dvojice slastně přikyvovala.
„To nemáte ani strach z místní policie?“
„Ani ne. A pokud se tu staví, zahulí si s námi.“
Jen to dořekl, jako na objednávku projelo pomalu kolem policejní auto. Policisté Fabiovi zamávali, Fabio pozdrav opětoval.
„Až to dokouřím, vyrazíme do nočního víru Sihanoukvillu, co ty na to?“
Kambodžský noční vír se pramálo lišil od nočního víru thajského, ale rozdíl tu přece jen byl: snad ve všech barech voněla marjánka.
