Článek
Po roce známosti přišlo ke slovu oboustranné přání se vzít. Maurizio ale netušil, co ho čeká za problém. Nevěsty v této zemi zkrátka nejsou zadarmo. Pokud vás napadá přirovnání k naší národní klasice, opeře Prodaná nevěsta, nejste daleko od současné thajské reality. Samozřejmě, že situace není vyhrocená natolik, aby potenciální ženich přišel do obchodu s nevěstami a o jednu z nich požádal. Je to trošku jinak a nezřídka docela složité.
…
Pokud si cizinec, ale i Thajec, přeje vzít místní dívku, musí zaplatit. Výše částky se liší od společenského postavení rodiny, ze které dívka pochází. Je ale nutné připomenout, že se nejedná o transakci v pravém slova smyslu, jako kdybyste si třeba chtěli koupit koně nebo ovci, či snad skříň. Platba je v podstatě kauce. Sumu zaplatíte dívčině otci. Ten ji uschová formou depozitu pro případ, že byste dívku opustili a ona tak logicky zůstala bez manželské péče, tedy bez prostředků. Vyplacený depozit by jí tak logicky pomohl v další bezproblémové existenci, na sociální úrovni předchozího stavu manželského. Tedy za předpokladu, že by své dceři částku otec opravdu vyplatil. Tenhle fígl ale navíc řeší i skutečnost, že v thajském království nejsou povinné alimenty. Slyšel jsem skazku dokonce i o tom, že manželka opustila partnera s jiným mužem a její otec postiženému opuštěnému cizinci, aby nebyl škodný, vyplatil kauci v plné výši. Ale je to jen informace z druhé ruky, takže jí moc nevěřím. Thajci se nás, Evropany, neboli Farangy, snaží zkasírovat v každé možné i nemožné situaci. Je to takový místní folklór. Jsi běloch, takže se předpokládá, že máš prašule. A tak zaplať! Pokud možno co nejvíc!!!
…
Mauriziův budoucí tchán požadoval za Marii sto tisíc bathů. Nebyla to nikterak velká částka, když si uvědomíme kurz a kupní sílu eura k thajskému bathu.
„100 000 tisíc bathů ale nemám,“ svěřil se mi Maurizio. „Takže svatba se odkládá. Nebo si je budu muset asi někde vypůjčit. Ale to je zas tak: jak je vrátím? To je ale idiotskej zvyk, co?“
„No to bych řek´. Navíc ten tvůj vypečenej tchán není ani Mariin otec, ale otčím!“
Jenže pak jsem dostal úchylný, ale snad (?) spásný nápad.
„Myslíš, že by ten šejdíř přijal šek na požadovanou částku?“ zeptal jsem se Maurizia. „Mám totiž starou šekovou knížku ze zrušeného účtu. To by mohlo klapnout, co říkáš?“
Maurizo ze rozzářil. „Za pokus to rozhodně stojí!“ dodal.
Našel jsem mezi svými dokumenty dávno propadlou šekovou knížku. Čísly i slovy jsem krasopisně vypsal požadovanou částku. Obálku s šekem si Mauricio převzal ještě tentýž den.
...
Potkali jsme se za pár dní v našem oblíbeném Ocean Sunset baru. Maurizio s Marií přicházeli po nábřeží a už z dálky se na mě usmívali.
„Svatba je příští sobotu. Jsi samozřejmě zván. Kdo jiný, když ne ty. Zachránil jsi nás.“
„Takže ptáček nám skočil na lep?“ zeptal jsem se.
„Nejen to!“ řekl Maurizio a Marie ochotně přitakávala. Otčím evidentně nebyl u rodiny v oblibě. „Ani si to nešel do banky ověřit, pitomec. Stačil mu jen optický vjem a iluze 100 000,- na šeku. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, nevěřil bych mu. V každém případě díky. A pití jde dneska za námi, viď Marie?“
Ochotně přitakala. Otčím asi opravdu nebyl v rodině oblíben…
šek
