Článek
Mé první léto, kdy jsem získal práci průvodce, jsme totiž provozovali výletní plavby na jedné středně velké lodi. Nad kormidlem jsem pod stropem kajuty objevil smotek námořních map. Jako v nějakém dobrodružném filmu! Zamiloval jsem se do nich na první pohled. Ach, jak byly krásné, dekorativní. Ach, jak by se alespoň jedna z nich vyjímala na stěně vedle mého lože v Budějkách! Jako jakousi přidanou hodnotou měly tyto mapy, díky letitému užívání, i letitou patinu. Ach!
„Je mi líto, když vidím, jak po těch mapách toužíš, že ti nemůžu žádnou z nich dát. Patří k povinné výbavě téhle kocábky,“ řekl mi náhle kapitán Thanassis. „Jenže tady je neseženeš. Nejblíž k dostání jsou v Soluni, ale tam se teď během sezóny nedostaneme. Ani ty ani já. Promiň, ale asi si nech zajít chuť.“
Chuť jsem si tedy podle jeho racionální pobídky zajít nechal. Aspoň pro tento okamžik. Ale ve skrytu duše jsem o krásné námořní mapě na stěně svého pokoje snil stále.
…
Je asi příznačné, že se mi sen splnil, když jsem v Řecku sloužil poslední sezónu. Z jižního pobřeží Kósu jsme každý týden podnikali plavbu na Nisiros. Výlet byl atraktivní díky návštěvě sopouchu vulkánu Polyvotis v centru ostrova. Sopku pojmenovali po obru Polyvotisovi, který se během války gigantů s bohy postavil proti Diovi. Vládce nebes poručil svému bratru Poseidonovi, aby jej nějak potrestal. Pro boha všech moří a vod nebylo nic snazšího, než na Polyvotise svrhnout obrovskou skálu. Tím ho na věky uvěznil pod zemí. A tak vznikl ostrov Nisiros a zaživa v hlubinách pohřbený Polyvotis stále hubuje a naříká nad svým osudem, což se projevuje sirným kouřem a otřesy v dosahu sopečného kráteru. To je ale jiný příběh…
…
Po exkurzi jsem vždycky dával rozchod. Na koupání, na oběd, na nákupy. Sám jsem chodil na frapé do taverny Apínos. Měla krásnou terasu nad věčně se vlnící mořskou hladinou, šplouchající o skálu pod její podlahou. Přímo od stolu rybařil na fišku majitel taverny, pan Babis. Někdy s úspěchem, někdy bez, ale vždy usměvavý a dobře naladěný s viržinkem v koutku úst.
Na venkovní stěně taverny visela velká stará vitrína s oprýskaným povrchem, a v ní? Ach, je to tu zase! Námořní mapa, tentokrát Nisiru, který je z výšky víc než dekorativní. O letité patině nemluvě. Seděl jsem naproti mapě, za kterou bych dal jakýkoliv orgán, kdyby byla k mání. Myslím, že to byla asi má čtvrtá návštěva, kdy se Babis odvrátil od mořské hladiny a řekl:
„Zase ti spadla z frapíčka pěna! Stejně jako minule. Na co to pořád zíráš? Na moji manželku? Vloni jí bylo šedesát. Ale jestli se ti líbí, zírej dál. Nic to nestojí!“ A od srdce se rozesmál.
„Ale né, Babi, koukám na tu starou mapu ostrova…“
„Jo ták, no ta tu visí odjakživa. A co se ti, prosím tě, na cáru starýho papíru líbí?“
„No, jednak barvy a právě to, jak je stará!“
„Trelós esí, jsi blázen!“ řekl Babis a pokračoval s vrháním třpytky do vln příboje.
A tak, aby si o mně nemyslel, že jsem blázen, jsem si k Babisovi přisedl a pověděl mu všechno o své nenaplněné touze po řeckých mapách. Babis pozorně naslouchal. Tu a tam vytáhl malého mečouna a stále bafal ze svého už téměř vybafaného čvaňháka. Pak smotal fišku a háček zapíchnul mezi vlasce. Vyplivl do moře zbytek viržínka, ze kterého už zbyla jen kratičká slámka a s úsměvem řekl:
„Pomůžu ti, to se rozumí. Tuhle starou mapu ti nedám, tak nějak k mojí hospůdce patří. Ale uděláš tohle: v Kósu půjdeš do přístavu. Víš přece, kde je přístav.“
„Samozřejmě, že to vím, Babi.“
„A brávo, správně! Přístav má dvě části: marínu a kotviště pro jachty. Půjdeš na marínu, je blíž k městu, tak ji snadno najdeš. Snadno taky najdeš obchod se vším, co na moře potřebuješ. Je to ta největší budova na maríně. A mají tam opravdu úplně všechno. I mapy. Katalaves, rozumíš?!“
„Jasně, že rozumím,“ řekl jsem rozhicovaný jak kovářská pec. „Hned zítra tam skočím!“
„Přeju dobré pořízení,“ a dodal ještě: „…dopij si frapé, ať ti nezvětrá!“
…
Vzpomněl jsem si na dětství, kdy jsem každoročně nemohl dospat, jak jsem se těšil na Ježíška. Stejná byla i noc před návštěvou prodejny pro mořské vlky. Ráno jsem nasedl na svůj skútřík a vyrazil do přístavu. Obchod jsem našel hned. Byl to opravdu široko daleko největší dům. Když jsem vešel dovnitř připadal mi spíš jako tělocvična. Ale místo kladin, kruhů, ribstolů a medicinbalů zde byly stěžně a ráhna, plachty i provazy, kotvy všech možných velikostí a všechny ty mořské propriety i zdánlivé maličkosti, které byly k úspěšné plavbě zapotřebí.
Pozdravil jsem se s prodavačem a sdělil mu své přání.
„Jakou máte loď, pane?“ zeptal se prodavač.
„Žádnou. Jen už léta toužím po nějaké krásné námořní mapě, kterou bych si dal doma na zeď a mohl se na ni v zimě dívat. Máte pro mě nějakou, prosím?“
Aha moment se u prodavače dostavil během zlomku sekundy. Jemně mě uchopil za pravý loket a dovedl do vedlejší, menší místnosti. Na její podlaze stály stovky rolí map. Musel jsem se prodavače podržet, abych z překvapení neomdlel. Naštěstí měl pro mou vášeň pochopení a řekl:
„Buďte v klidu, pane. Tady si můžete vybírat celý den. Zavíráme až v šest.“
„Dík vřelý! Trochu se zde porozhlédnu.“
„Égine, jakoby se stalo,“ řekl prodavač a ponechal mě svému osudu.
…
Nejnáročnější disciplínou mezi stovkami map byl výběr jedné z nich. Líbily se mi totiž všechny. Ale to bych musel vlastnit zámek a být hodně velký zbohatlík, abych mohl tuto prodejnu vykoupit. A tak jsem si vybral mapu několika ostrovů, které vidíte na obrázku. Nejjižněji je Karpathos. Dominantou je největší ostrov souostroví Dodekanésy Rhodos, směrem severním je pak Simi, Tylos, Nisiros s tavernou Apínos a s mým rádcem Babisem, pak ostrůvek Yali, kde se těží pemza. A pod horním okrajem mapy je Kós, kde jsem si na maríně v námořní prodejně splnil svůj letitý sen.
…
Babis mě při mé další návštěvě jako obvykle vítal s úsměvem, z něhož trčelo viržinko.
„Tak jaké bylo pořízení?“ zeptal se.
„Přesně podle tvých pokynů úspěšné. A mapa je nádherná. Ani nevím, jak ti mám poděkovat. Jsem už v Řecku naposled, víš? Asi je v tom nějaká symbolika, nemyslíš?“
„To je na mě moc složitý. Jsem jenom hospodskej. Ale jsem rád, že jsem ti pomohl. Dáš si frapé? Jó, a žena upekla výborný pasticcio. Chceš?“
…
Po návratu domů jsem dal mapu zarámovat. Trvalo to skoro tři týdny, takže jsem byl jako na trní, než jsem mapu v hnědém tenkém rámu zavěsil na svou zeď. Visí tam stále. Jako okrasa, jako má pýcha a jako splněný sen. Ach! Je príma, když se tu a tam nějaký sen splní, že? A já už to štěstí mám!!
