Článek
Nezapomeňme na skutečnost, že Řecko je z většinové části venkovskou zemí. Nenechme se mýlit honosnými letovisky při pobřeží. Bez hostů jsou jen vesničkou. Obzvlášť po letní sezóně. Vesnické, a téměř středověké poměry, panují v této krásné zemi stále.
Za zneuctění se považuje široká škála událostí: pokus o nevěru, nevěra, nesplnění slibu manželství, svádění svobodné dívky ženatým, nebo pouze zadaným mužem, opuštění manželky, nebo snoubenky. Výkladů tohoto problémů je mnoho, no jéje! A výsledek je obvykle jediný žádoucí: smrt provinilce. Uškrcením, podříznutím, zastřelením zbraní různého typu a kalibru, a tak dále (nenadále…).
Po výkonu rozsudku krevní msty se jde mordýř udat na policii, nechá se zatknout, odsoudit (na tento zločin řecký zákoník pamatoval, a už dávno určil jednotnou sazbu 12 let) a zavřít. Pro odpykání trestu následně nastoupí do věznice pro provinilce, kteří spáchali krevní mstu, která je kdesi ve skalách na jižním pobřeží Kréty. Jsou tam zavřeni jen krevní mstitelé. Žádní zloději, gangsteři, defraudanti, násilníci, vrazi, nebo teroristi. Pachatelé krevní msty totiž nejsou považováni za zločince. Ani dozorci! Při výkonu trestu hrají odsouzení s bachaři šachy, dámu, nebo Tavli (zvláštní a poměrně těžká hra na desce s žetony na ostrých trojúhelnících, poznámka autora*, který se za téměř dvě dekády života v Řecku, přes snahu, a nechápavý údiv zdejších kamarádů, ani trochu nepochopil pravidla…).
A tak si raději zazpíváme:
„Než bych zvládnul Tavli,
nejspíš hodím šavli!“
V nápravném zařízení jsou „zabijáci“ opečováváni dozorci s láskou téměř otcovskou. Jsou to přece slušní občané, kteří jen udělali to, co bylo správné a nutné. Nemusí lepit pytlíky, ani se vyučit cukráři, prostě nedělají nic. A navíc: cely se nikdy (ani na noc!!) nezamykají a všechny mají lepší výhled na moře, než některé nejlepší pětihvězdičkové hotely.
…
Po uplynutí poloviny dvanáctiletého trestu žádají vězni řeckou justici o prominutí jeho zbytku. Všem je vyhověno. Jsou to přece slušní lidé, že? A tak se propuštění vracejí do svých domovů. V obci, odkud pocházejí, se už dávno stali váženými občany a hrdiny. Většinou nedělají nic, stejně tak, jako oněch šest let před tím. V kafetériích na nábřeží se svými spoluobčany hrají už zmíněné Tavli, pijí Ouzo, nebo frapé, kouří viržínka. A všichni o nich s obdivem říkají:
„To je přece ten, který zachránil čest naší obce i své rodiny! Bůh mu přej štěstí a dlouhý život!“
Dospívající chlapci je zdraví na dálku a z uctivé vzdálenosti ke kavárně dohlížejí na to, jestli jejich živoucí ikona má za vykonané hrdinství vše potřebné ke svému pohodlí.
…
A jaké z toho plyne poučení? No? Pánové, kdo to ví? Vy z české kotliny (ale i z kotlin jiných zeměpisných souřadnic), kteří máte stále neklid ve svých poklopcích a chcete žít, nesvádějte prosím řecké ženy a dívky. Snad je tento tento skromný článeček dostatečným varováním před téměř jistou, v lepším případě pravděpodobnou smrtí. Mám ještě jednu reportáž s podtitulkem Krevní msta v přímém přenosu. Abych vám dokreslil, jak to chodí v praxi. A pokud vám přece jen není pomoci, zaleťte si do jihovýchodní Asie, Senagalu, nebo Gambie. Tam stačí jen slušně požádat. A bez rizika. A choroby? No nechme toho! Raději…
