Článek
Na jednom z řeckých ostrovů získal místo šéfkuchaře slovenský kuchař Ferko. Měl dobré doporučení z předchozí sezóny od spřáteleného hoteliéra. Takže když se zdejší majitel hotelu přesvědčil o jeho schopnostech, dohodl se s ním bez problémů na platu i o pracovním zařazení na místo šéfkuchaře.
A aby toho štěstí nebylo málo, Ferko si zakrátko namluvil číšnici na place, místní dívku Anatoli. Vše nasvědčovalo zrodu vážného vztahu. Jednou týdně spolu večer chodili do zdejšího letního kina na americké filmy. Čas siesty trávili na hotelové pláži.
„Cukrů, cukrů,“ cukrovali.
Po čase se Ferko začal stýkat i s Anatoliinou rodinou. A Anatoli u něj začala s požehnáním rodičů přespávat. Prostě selanka.
…
Po sezóně spolu Ferko a Anatoli odjeli na Slovensko. Ferko Anatoli představil svým rodičům, v jejichž domě strávili půl rok krásným lenošením, snídaněmi do postele, nákupy módních doplňků a v absenci jakýchkoliv starostí.
V květnu se hrdličky zase vrátily na ostrov, odpočatí, osvěžení a tuze zamilovaní. Anatoli opět pinglovala na place, Ferko vařil, pořádal kuchyni a bimbal na bronzový zvon, když bylo jídlo hotové. Tak to pokračovalo až do konce června, kdy si zlomil ruku barman od baru u bazénu. Jako záloha byla povolána pohledná dvacetiletá dívenka odkudsi z Moravy. A tady začalo drama!
…
Ferko začal flákat službu v kuchyni. Ne příliš nadšeně vařil a pořádal kuchyni, zanedbával dokonce i bimbání! A jak jen mohl, opíral se o bar u bazénu. Aby mohl vidět zblízka šumnou Moravanku, vymýšlel si různé zápletky.
„To je dněs horúčava, čo? Daj mi kolu, prosím ťa. Lebo vieš čo? Radšej sa napijem fanty.“ Nebo: „Už si sa bola dněs okúpať? Nie? Ja iděm na pláž vo štrnásť tricať. Ak chceš, podržím ti ľaháto, čo?“
Námluvy byly o to legračnější a marnější, čím nesmyslnější byly Ferkovo pokusy o zlomení srdce barmanky, odkojené moravskými luhy a háji. Spolu s dalším hotelovým personálem jsme jen jen čekali, kdy dojde k explozi.
...
Čekali jsme týden. Byl zrovna čas obědů, když před hotelem zastavil starý oranžový pick-up. Vystoupil z něj Anatoliin otec v černém obleku s černým kloboukem. Pomalu se blížil k otevřenému průčelí kuchyně. Další dva řečtí kuchaři, kteří s Ferkem při obědech spolupracovali, vzali do zaječích. Věděli své. Ferko se přikrčil do jakési pozice a la „…jsem ve střehu!“ Jenže muž v černém náhle popadl dranžírák, který kdosi zapomněl na kuchyňském nerezovém pultu. S napřaženým nožem oběhl velký kuchyňský stůl uprostřed místnosti s úmyslem Ferka na něj napíchnout. Ten ale nečekal a proti směru hodinových ručiček stůl oběhl také. Oba aktéři tak zase stáli proti sobě. Vraždě bránila jen šířka desky chromovaného stolu. A takhle dokola nějakou chvíli běhali. Připomínali situační scénu z grotesky Halla Roache na počátku minulého století. Kdybychom všichni okolo nevěděli, o co jde, situace by mohla být docela zábavná. Nebyla!
Štěstím pro šéfa kuchyně byl věkový rozdíl mezi ním a mstitelem. Ferkovi bylo něco málo přes třicet, Anatoliin otec měl hodně přes padesát, a tak se za chvíli unavil. Opřel se o kachlíčkovanou zeď kuchyně a těžce oddychoval. Nůž z jeho ruky zazvonil o betonovou podlahu. Ferko toho využil a zmizel. Už ho z nás nikdo nikdy neviděl.
…
V následujících dnech se nám donesly kusé zprávy o tom, že si Ferko honem sbalil své věci a někoho stopl, aby ho dovezl do přístavu. Se štěstím chytil odpolední trajekt na pevninu, a jestli se vrátil do vlasti, nebo si našel v Řecku jinou práci (sezóna byla přece v plném proudu), o tom už legenda mlčí.
Není ale bez zajímavosti, že další den po tomto incidentu přišla Anatoli do práce, jako kdyby se nic nestalo. S úsměvem hostům roznášela pokrmy i nápoje. A kupodivu nešetřila ani líbeznými úsměvy směrem k moravskému personálu baru u bazénu. Inu, cherchez la femme, za vším hledej ženu, jak říkají Francouzi.
knife
