Článek
Příjemné byly i okruhy severním Thajskem, kde jsme s Tumem v horách navštěvovali vesnice domorodců a večery trávili v chladném vánku nad veletokem Mekong. Po cestě byly čajové plantáže s ochutnávkou těch nejlepších druhů. Na pomerančových farmách, kde můžete vypít čerstvě vylisovaného džusu, co snesete, Tum vždycky kupoval exkluzivní pětikilové balení pro manželku číslo 2.
tea
...
Jednou jsme měli brzký ranní přílet. Hosty jsme ubytovali v Bangkokském hotelu a kolem osmé ranní jsme už pelášili na Pattayu. Já se těšil na celodenní lenošení na pláži, Tum ale řešil dilema, ze kterého byl lehce nervózní.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Ale nic…“
„No tak, pokud to není tajemství, jsem jedno velké ucho,“ řekl jsem.
„Ále,“ řekl Tum. „Čtyřka i pětka chtějí, abych je hned teď po ránu navštívil. Jenže ke které mám jít dřív? Pětka senzačně vaří, ale v posteli není nic moc, tak dvě mínus. Zatímco čtyřka moc dobře nevaří, ale sex s ní je naprosto dokonalý. Tak ti nějak nevím…“
„Teď jde o to, co máš větší: hlad, nebo erekci?“
„Erekci, potom hlad,“ řekl Tum.
„Tak je to jednoduché: zavolej Fon, ať rozestele a že už jsi jedl, ať nic nevaří. A až budeš odjíždět od Fon, zavolej Deng, ať začne vařit. A rozestlat může, až ti její senzační vaření trochu slehne v žaludku.“
„Tak na to bych takhle rychle nepřišel. Díky za tvou moudrou radu. Musím se ti nějak revanšovat,“ řekl Tum.
„Hlavně už mi nevnucuj žádné pochybné známosti!“
„Neboj se, tentokrát to klapne!“
...
karen
...
„Klaplo“ to asi o týden později! Bylo půl osmé a zrovna jsem večeřel ve Vien Tianu, pattayské restauraci, známé svou výbornou laoskou kuchyní. Zlověstně mi na stole zazvonil telefon. Tum! Jeho večerní volání nikdy nevěstilo nic dobrého!
„Žádnou nehledám…!“ řekl jsem rovnou místo pozdravu.
„Já vím,“ řekl Tum. „Kde jsi teď?“
„Ve Vien Tianu, na večeři,“ řekl jsem, ale ihned jsem toho litoval.
„Paráda! Sám?“ Když jsem informaci potvrdil, nasadil zase svůj vrkající tembr. „Za chvíli jsme u tebe…“
„Za chvíli? Kdo? My…“, ale sluchátko hlásilo jen nekompromisní: tu tu tu tu tu…
Napadlo mě, že zdrhnu bez placení a dluh zítra vyrovnám, protože abych zaplatil a rychle odešel před nimi (?), na to už nebyl čas. Navíc to není můj styl! A tak nezbývalo na ně (?) počkat.
Dočkal jsem se brzy. Nejdřív na verandu restaurace vešel Tum s úsměvem od ucha k uchu. Zvedl ukazovák levé ruky, na znamení POZOR! Kývl kamsi za sebe. To, co vešlo, mě málem srazilo ze židle. Dámě bylo asi šedesát, ale mohli bychom přidat i jedno nebo dvě decenia věku! Byla poměrně vysoká, úměrně tomu kostnatá a šedovlasá. Její tmavohnědou pokožku zakrývaly jakési lokálně etnické montérky, pravděpodobně dres na zapichování sazenic rýže do blátivého podkladu. Jen slaměný trojúhelníkový klobouk jaksi chyběl.
„Děláš si ze mě blázny?“ zařval jsem v čirém zoufalství.
Můj drahý přítel se stále křenil a kroutil hlavou, jako že ještě ne, že to není to úchvatné překvapení!! Kývl kamsi za sebe podruhé a vešla dívka. Nutno přiznat, že krásná, mladá a nepřehlédnutelná. Byla oblečena ve slušivém bledězeleném kostýmku. Tum kýval hlavou jakože: „To je, co?!“ a chechtal se z plných plic na celé kolo. Aniž by se dovolil, dámy usadil k mému stolu a od vedle si ještě přidal židli pro sebe.
„Tak co tomu říkáš, nádhera, viď?“ zeptal se s nenucenou samozřejmostí.
Neříkal jsem nic. Zato Tum se rozpovídal! O tom, že dívka (doufal jsem, že má na mysli tu v kostýmku) pochází z provincie Kanchanaburi, z kmene, jehož jméno jsem ihned zapomněl.
„Bude se ti možná zdát trošku hrdá a nepřístupná. Ale měl bys vědět, že její lid po staletí na cvičených slonech vyháněl Barmánce od hranic Siamu a téměř vždy úspěšně!“
Po této krátké lekci thajského dějepisu jsem nevěděl, jestli se mám ze slušnosti rozplakat, nebo zažádat o doučování, abych nebyl po škole.
„A co ta babička?“ zeptal jsem se. Mluvili jsme anglicky. Tum garantoval, že žádná z nich nerozumí ani slovo.
„Babička? Aha, tahle. Ne né, to je její teta. Dívenka se jmenuje Lek, teta se jmenuje, ehh…, jak se jmenuješ?“ zeptal se tety thajsky.
„Sudara!“ řekla teta tónem, který připomínal kadenci tympánu v Dvořákově Novosvětské.
„Těší mě,“ řekl jsem thajsky a podával tetě ruku. Ani se nepohnula. Neteř její prohřešek napravila a podala mi ruku svou a la leklá ryba. Asiati si ruce nepodávají, ani nechápou tenhle náš zvyk, tudíž nevědí, jak na to. Tum si zamnul ruce:
„Tak si dáme něco k jídlu, co říkáš?“
„Klidně, zaplatím to, samozřejmě. Jsem už ale po večeři. Dám si spíš panáka.“
...
Dámy si naporoučely opulentní výběr jídel. Lek jedla decentně, s jakýmisi pikantními způsoby frekventantky kláštera, Sudara jedla s plnou pusou. Sousta jí padala z úst, protože je při žvýkání nechávala otevřená. Do toho pořád popotahovala a hlasitě posmrkávala. Občas jídlo zapíjela vydatnými doušky Coly, po jejichž požití vždycky táhle a hlasitě krkla. Až jsem se bál, že natrávený obsah jejího žaludku skončí mezi námi. Neskončil. Aleluja!
Nezbývalo mi nic jiného, než se dál vydatně posilovat whiskou Mekong, abych se otupil a morálně připravil na to, co mě dnes ještě čeká. Tum dojedl, zvedl se ze židle, poděkoval a thajsky Thajkám slíbil, že se kolega George o ně už postará.
„No počkej, Tume,“ zase jsem přešel do angličtiny. „Ta mladá docela ujde, ale co s tou mrtvolou?!“
Tum pohlédl na tetu, pak na mě, zase se rozzářil od ucha k uchu a řekl:
„Však ty si nějak poradíš! Znám tě jako skvělého manažera. Nikdo by mi s číslem 4 a s číslem 5 neporadil tak dobře jako ty minulý týden. Proběhlo to přesně podle tvých pokynů!“
„Ale…“
„Přeji všem dobrou noc,“ zacvrlikal opět v thajštině a vsákly ho neony noční Pattaye.
Počkal jsem, až dámy dojedí. Co nesnědly, jim obsluha úhledně nachystala do polystyrénových kazet, které pak navrstvila do ušatých mikroténových sáčků. Co teď?
„Co teď?“ zeptal jsem se Thajek thajsky.
Teta trávila porce, které spořádala, takže se potila a funěla. Měl jsem dokonce dojem, díky bohu jen akustický, že si i párkrát upšoukla. Říhala ale dál, i když už ne tak hlasitě a jinak mlčela. Ale Lek, potěšená mou chabou thajštinou řekla:
„Rády bychom šly nakupovat. Víš, kde je tady obchodní dům Big C?“
„Ano, vím. Jdeme?“ A to byla moje spása!!!
Nasedli jsme do modrého pickupu městské dopravy a dojeli na místo. Hraničářky zřejmě nikdy nic podobného neviděly. Než jsem stačil dojít pro vozík, dámy, nadšené z nového životního vjemu, spolkla téměř okamžitě střeva obchodního řetězce. Asi dvacet minut jsem čekal, jestli se vrátí a celému nákupu dáme nějaký řád a konstruktivní řešení. Hledat je mezi stovkami nakupujících bylo ale nemožné! Když se ani po půl hodině nic nedělo, odjel jsem s úlevou domů, do své garsonky v centrální Pattaye. Můj původní úmysl, když jsem ještě nevěděl, že se dvojice ztratí, byl, že je u sebe ubytuji a pak se vytratím někam dorazit Mekongem, abych nějak zbytek noci v bezvědomí přežil. Okolnosti ale hrály v můj prospěch: víc opíjet jsem se už nemusel, takže jsem zalehl do své široké postele a okamžitě usnul.
slon
...
Probudil jsem se hrůzou promočený a utahaný ze snů, které se mi lebkou v noci honily, jako nekonečná hororová telenovela v původním znění bez titulků. Ani nevím, kolik času jsem proseděl za tetinými zády na slonu! Ani nevím, kolik Barmánců jsem píkou za jízdy probodl já a kolik teta. Nevím ani, kolika z nich jsem zahnutým mečem usekl hlavy a kolik sečných ran jsme v bitevní vřavě s tetou utržili. Teta, oděná v měděném brnění, non stop křičela hlubokým hlasem na své spoluválečníky povely v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Barmánci na svých slonech a koních křičeli také. Ale nebylo jim to vůbec nic platné! Jejich mnou a tetou useknuté hlavy se válely po okolí jako přezrálé kokosáky. Mezi válečnými vatrami pak téměř nahá Lek tančila vítězné tance a v poklusu zpívala písně z počátku věků, kdy byl Siam ještě pánem celé Indočíny!
…
Ráno je moudřejší večera! V jihovýchodní Asii to platí dvojnásob, obzvlášť po takovém zážitku. Osprchoval jsem ze sebe hrůzu z předešlé noci a odkráčel do své oblíbené kavárny na kapučíno a croisant.
Tum a jeho dvě manželky mi už nikdy, ani náznakem, nedoporučili dívku z žádné dobré ani špatné rodiny. Ani mladou ani starší. Ani tetu ani neteř. Už se nikdo z nich nikdy nezeptal, jestli mi není smutno, jestli netoužím po lidském doteku a zda mi není líto, že mám ženu deset tisíc kilásků daleko.
Spolupráce s Tumem pokračovala bezchybně a v optimistických mantinelech až do konce mého thajského angažmá. Neviděl jsem ho už hodně let. V poslední době s velkou radostí totiž objevuji Filipíny, ale doufám, že se Tum, jeho šest manželek a bezpočet milenek těší veselé mysli a dobrému zdraví. A dost! Pět článků o Tumovi už stačilo (pozn. aut.*). Pro ilustraci ještě přikládám fotku Tuma s mojí ženou číslo 1, se kterou jsem už 44 (!!) let.
NBR-1
