Článek
Vrátili se sice z válečného exilu v USA společně. Jan Werich v tehdejším Československu zůstal natrvalo, ale Jiří Voskovec se do Ameriky vrátil brzy zpět. Oba si pak šli dál svou uměleckou cestou. Přátelé ale zůstali až do smrti.
Jan Werich rád cestoval, a tak Jiřího Voskovce tu a tam navštěvoval. Ani bolševik, a že mohl snad vše, návštěvy USA Janu Werichovi nebyl schopen překazit.
Jednou spolu v letním odpoledni seděli u okna kavárny na Manhattanu s hercem Eli Wallachem. Známe Eliho Wallacha? Že ne?! Ale ano, to byl ten světoznámý záporák Calvera ve westernu o sedmi statečných. Wallach nadhodil rozhovor na téma: USA je nejlepší země na světě. Jak se dostával pomaličku do ráže, postupně velebil zdravotnictví, kinematografii, přeskakoval z demokracie na prosperitu, z poválečné konjunktury k blahobytu. W+V, o něco starší bardové šoubyznysu, shovívavě sledovali nadšení svého mladšího kolegy, srkali espreso, k němuž dezertními lžičkami mlsali vídeňský dort Sacher.
„To co dneska ve světě frčí,“ řekl Eli Wallach, „je vlastně typicky americké.“
„Jak to myslíš Eli, typicky americké? Myslíš si, že třeba i francouzská móda je typicky americká?“ řekl Jiří Voskovec, kterého už Wallachovy chvalozpěvy začínaly nudit. Věděl, že se Wallach narodil v newyorkském Brooklynu do židovské rodiny a jeho otec pocházel z Polska, maminka z Vídně. Tak jaká Amerika, zpropadeně?!
„No…, francouzská móda zrovna né,“ bránil své názory Walach, „ale je spousta jiných znaků, které můžeme označit za typicky americké. Třeba Američana na dálku poznáš pro jeho typičnost i mezi tuctem lidí v davu.“
„Aha,“ řekl Jan Werich, „a jak tedy vypadá typický Američan?“ Při otázce se otočil k oknu kafetérie a pravou dlaní otočenou vzhůru v prostoru nad okenním parapetem obkreslil pomyslný půlkruh.
Eli Wallach se zadíval na protější chodník. Přimhouřil oči a po chvíli vykřikl:
„Mám ho! Tam! Táááámhle! Tamten pán v hnědém károvaném saku je typický Američan.“
Pán v hnědém károvaném saku byl Josef Hlinomaz…
