Článek
Byla temná noc. Zavedl jsem do svého názvosloví pro mírnou turbulenci slovo tankodrom. Pro střední, díky větším otřesům používám hodnocení: „Jako kdybyste jeli hranatými koly po dlažebních kostkách.“ Pro velkou jsem zvolil definici: „Výcvik budoucích astronautů v NASA.“ Jsou při něm krátké stavy beztíže, což je pár minut celkem příjemné. Propady Boeingu tehdy trvaly v reálném čase poměrně krátce, ale subjektivně se zdály daleko delší. Celý ten cirkus pomalu odezněl teprve až nad Kaspickým mořem. Po čase jsem se náhodou od svého kamaráda Honzíka, lety a léty prověřeného kapitána letadla dozvěděl, že: „Himaláje, Bengálskej záliv a celá oblast zadní Indie je meteorologicky na pytel.“
Seděl jsem (a poletoval!!) nad sedadlem do uličky. Stevardky, jako už mnohokrát před tím, řešily vzniklou situaci alkoholem. A v žádném případě jím nešetřily. Takže jsem do Ruzyně následujícího dopoledne doletěl prosycený schnoucími výpary whisky, piva a s košilí transparentně rekapitulující palubní jídelníček.
V cíli mě vítala má drahá žena s dcerou.
Jediné, co manželka řekla, bylo: „Strašně smrdíš!“ Dcera se raději nevyjadřovala…
...
S velkým štěstím jsem po čase letěl do Bangkoku opět přes Himaláj. Jenže tentokrát při úplňku. Měsíční cykly nesleduji, takže jsem si tuhle zajímavost neuvědomil. Připomněl mi ji až pasažér, který seděl u okénka přede mnou. Řekl k ženě po své pravici:
„Podívej, Rose, to už asi nikdy neuvidíme! Koncentrovaná krása, co říkáš?“
„No, opravdu, Beltrame,“ řekla Rose a nahnula se přes partnera na těsno k okénku kabiny. Rose svým dechem sklo trošku orosila.
„Je to opravdu epochální!“ dodala ještě.
Jejich nápověda mě probrala z polospánku. Zvedl jsem žaluzii až k hornímu oválu okénka a koncentrovaná nádhera se objevila v celé své kráse i přede mnou! V jasné noci se do daleka táhly zasněžené hroty střechy světa, stříbrně zářící pod dohledem laskavé měsíční tváře. Vzpomněl jsem si na předchozí let v občasném stavu beztíže, za podpory vydatných zásob destilátů a vzduchem létajících omáček z palubního meníčka. Inu, není každý den posvícení, pomyslel jsem si, ale dnešní měsíční posvícení stojí opravdu za to.
…
Když píšu tuhle reportáž, opět jsem si vzpomněl na kamaráda Honzíka, pilota. Letěl jsem zase zpět z Bangkoku do Vídně a zase s Lauda Air. A zase, jako na potvoru, bylo nad oblastí zadní Indie, Himalájemi a Bengálským zálivem počasí meteorologicky na pytel, jak říká Honzík. Situace byla natolik vážná, že se trasa našeho letu poněkud změnila.
Z palubních reproduktorů se ozvalo:
„Vážení pasažéři, hovoří k vám kapitán letadla Heinrich Trägger. Z důvodu rizikových meteorologických podmínek bude náš let odkloněn přes Hongkong. Během přerušení letu vám naše letecká společnost zdarma poskytne ubytování v letištním hotelu a občerstvení odpovídající času přerušeného letu. Navíc vám bude vyplacena kompenzace dvě stě amerických dolarů za nepříjemnosti spojené s průběhem našeho letu. Zítřejší odlet z Hongkongu podle předpokladu bude v 11:05 hongkongského času. Do Vídně bychom měli přiletět cirka v 18:30 středoevropského času. Nadále dbejte pokynů palubního personálu, prosím. Přeji vám příjemný let.“
Himaláj
...
Nevadí, pomyslel jsem si, nespěchám. A dvě stě „babek“ se vždycky hodí. Spěchal ale cestující, sedící přes uličku. Jeho křik upoutal pozornost všech okolo sedících. Muž v americké angličtině vyčerpal snad všechny existující nadávky. Znovu se nadechnul k jejich repríze. Přerušila ho ale letuška v červené baseballové čepičce a ve vestičce stejné barvy. Kostým personálu podle své image navrhoval sám majitel letecké společnosti, legendární závodník Niky Lauda.
„Jak vám mohu pomoci, pane?“ zeptala se stevardka Američana, který začal pomaličku rudnout, pak fialovět.
„Jak mi můžete pomoci? Co je to za idiotskou otázku? Ve Vídni jsme jsme měli být 7:15 ráno! Ale nebudeme!!!“
Křikloun s proměnlivou barvou tváře i nadále prokládal své zvukové výlevy nadávkami. Letuška ani nehnula brvou. Patrně už zažila své.
„Ne, pane, nebudeme. Díky problémům s počasím tam budeme o půl dne později. Ale dostanete kompenzaci, takže se uklidněte. Tohle jsou přece objektivní problémy.“
„Objektivní problémy? Tu svoji kompenzaci ať si strčí pan Lauda někam,“ brunátněl dál muž.
„Prosím?“ zeptala se letuška.
„No jasně! K čemu mi bude vašich upocenejch dvě stě dolarů, když do Vídně letím podepsat kontrakt minimálně za dva a půl miliónu. A schůzku mi můj manažer domluvil na čtrnáctou hodinu. Schválně! Abych měl od ranního příletu nějakou rezervu! Pokud přiletíme v půl sedmý večer!“
„Uklidněte se, pane,“ skočila mu do řeči zdvořile, ale nekompromisně stevardka. „Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří! Dáte si whisky?“
„Jóóó, a rovnou dvě!!!“ řekl Američan s úlevou a decibely v jeho hlase se asi o třetinu snížily. Ne tak barvy jeho obličeje. Rychle se měnícími odstíny připomínal leguána.
…
Letuška během okamžiku přinesla poptávaný dvojitý destilát. Oba pohárky leguán vypil téměř okamžitě.
„Ještě, prosím,“ řekl muž už o poznání klidněji a barva jeho obličeje se zase vracela k té původní.
Už jsem zmiňoval skutečnost, že si v prekérních situacích palubní personál téměř vždycky ví rady. Stevardka pánovi přinesla ještě tři další dvojité dávky, po nichž zuřivec, již zcela uklidněn milosrdným alkoholem, usnul jako mimino.
V Hongkongu se nechal vzbudit, spolu s námi všemi dorazil na letištní hotel, ubytoval se a od té doby jsem ho už neviděl. Jestli letěl někdy jindy a někam jinam, za dalším miliónovým kšeftem, jsem se už také nedozvěděl.
...
Do Vídně jsme druhý den večer dorazili jen s pětiminutovým zpožděním.
