Článek
Ačkoliv byla průvodcovskou profesí nepolíbená, zapracovala se velice rychle. Byla totiž pracovitá. A schopná, protože svou práci (zas ta práce!!) brala vážně, zajímala se o ni a nebylo jí zatěžko ani pracovat (už zas?!) přes čas. Což vlastně při práci průvodce ani jinak nejde. Naučila se řecky nejrychleji z nás, a to opravdu není jen tak. Když jsme se poznali bylo jí dvacet, mě padesát.
...
Byla navíc velmi pohledná holka modrooká, ze Znojma, a přírodní blondýna překypující pozitivní náladou. Nebylo těžké ji mít rád. Vzpomněl jsem si tehdy na svá dřívější léta v šoubyznysu a příhodu s naším veleslavným zpěvákem, hercem a tanečníkem Josefem Lauferem. Tehdy už byl na prahu seniorského věku, když na jedné reprezentativní akci, se svým oblíbeným doutníkem, přistoupil se zaujetím k mladičké a půvabné hostesce. A aby navázal rozhovor, jen tak mimochodem se dívky svým hlubokým hlasem a skoro šeptem zeptal:
„Čím to voníte, slečno?“
„Mládím, pane Laufr,“ odpověděla dívka. Sice krasavice nejkrásnější na dohled, ale pátý pád, kdy oslovujeme a voláme, jí nic neříkal!
...
Nikdy by mě nenapadlo si na Haničku myslet, jako na cíl své touhy, nebo žádostivosti. Snažím se sám k sobě o jistou soudnost a držím se starého přísloví – co je v domě, není pro mě. Hanička se navíc zajímala i o mé písání. A díky své inteligenci měla k mým výtvorům většinou docela konstruktivní připomínky. Naše literární dýchánky se obvykle konaly večer, v místním baru Bumerang. Majitelé Joe a Abe nás vydatně napájeli skvělým pivíčkem Mythos. A Hanička, ač čerstvě odrostlá šatům do tanečních, vydržela se statečně nezlinkovat, jako většina přítomných. Inu, byla přece z jižní Moravy.
…
Přes zimu studovala v Praze. Jednoho listopadového úterý, hned po sezóně, jsme se domluvili, že půjdeme tradičně na pivo. Byl to příjemný večer. Narušila ho jen lehce moje dcera, která do stejného baru přišla se svou společností. Přišla mě pozdravit, Haničce se představila a po několika zdvořilých větách se přidala zpět ke své partě. Až do té chvíle jsem byl přesvědčen, že jsme ji s manželkou dobře vychovali.
„Nenechte se rušit, Haničko a tatínku,“ řekla na odchodnou.
S kolegyňkou jsme ještě dlouho seděli a hovořili o všem možném.
…
Druhý den ráno jsme se s dcerou potkali ve dveřích, když jsme šli do práce. Dcera prohlásila:
„Ta včerejší dívenka byla půvabná, tatínku.“ A pak se ještě otočila a dodala: „Máš pořád dobrý vkus, to se musí nechat! Ale tatínku! Dívenka evidentně nemá,“ a na levé ruce začala postupně odpočítávat palcem, ukazováčkem a prostředníčkem: „…ZRAK, SLUCH A ČICH! Přeji ti hezký den.“
Stál jsem jako zkoprnělý! No tohle! Můj jediný potomek! Krev mé krve! Padesáti procentní nositelka mé DNA! O genech, fyzické podobě a všech těch dědičných prvcích nemluvě! To jsem to dopracoval!
VĚŘILI BYSTE TOMU?!
