Článek
Lokalita je známá svými hustými lesy a bohatou flórou i faunou. Pohoří dal jméno sám nejvyšší bůh slovanské mytologie, Perun.
...
Kolega a kamarád Jiří Carda jednoho jarního dopoledne luxoval obývák. Díky tomu, že byl skvělý muzikant, měl i skvělé ucho. A tak snadno, i přes burácení vysavače, zaslechl vyzvánění telefonu v předsíni. Vypnul přístroj a šel k telefonu.
„Haló, Carda?“ řekl, když zvedl sluchátko.
„Dóbry den, pane Cardo. Tadi je Žorž Ždanov, Česká televíze, Kavčí hóry, pródukce fisilanía pro dětí a maladěž. Duobrý deň!“
...
Volající se narodil kdesi na úpatí již zmíněného pohoří. Na přelomu padesátých a šedesátých let ale přijel studovat na pražskou FAMU produkci. Po absolutoriu školy se oženil s českou dívkou, získal práci asistenta produkce v tehdejší Československé televizi v Jindřišské ulici, č. p. 16, a v Čechách už zůstal. Napořád! Což mu ovšem ve skutečnosti nebránilo, aby se za téměř pět dekád svého života v televizi náležitě a profesně nevypracoval a nenaučil pořádně česky. Ne, že by byl ignorant. Ale tento hendykep mu očividně nevadil. Jeho TV nadřízení i spolupracovníci si na tento nešvar tak nějak zvykli. A protože byl dobrák od kosti a veselá povaha, stal se v televizi jakýmsi živým maskotem.
...
„Aha, zdravím vás, pane Ždanove,“ řekl kolega a kamarád Carda, „o co se jedná, prosím?“
„Máme pró vas roli indiány v pohádka O zlatém pírko. Jednálo by se o jeden natášesí deň.“
„Príma,“ řekl kolega, „jeden natáčecí den by byl kdy?“
„By byl kdy dvanastého dubna od děvěti ráno.“
„Vydržte, prosím, podívám se do diáře. Ale ano, mám čas celý den. Takže domluveno. Pošlete mi i nějakou smlouvu, pane Ždanove?“
„Sámozrejme, během pár dnů ji dostánete. A ještě vaše honóraš. Kolik by vy pšedstávil za jeden natášesí den?“
Kolega Carda chviličku přemýšlel. Napadla ho v té době obvyklá taxa pro menší role 1.500,- Kč. Řekl:
„No…, já nevím, asi jako normálně, patnáct set za den, ano?“
Protější sluchátko na chvíli oněmělo.
„Haló, jste tam, pane Ždanove?“
„…eeé…, ehm, áno…, tedy, no…, to já teda nevim,…budu se muset na to zeptat próducenky. Ale vydrž, zavólam vam za okamžičku. Zátim nazledanu!“
...
Kolega doluxoval, prach ze zásobníku vysavače vysypal do popelnice, umyl si ruce a uvařil si kávu. Měl vždycky rád turka bez cukru z čerstvě semletých zrnek. Kvalitní kávě přišel na chuť, když kdysi pracoval v pražské pražírně kávy. Ve vyluxovaném obýváku si sedl do svého oblíbeného ušáku a usrkl trošku kávy z hrnku. Ale jen lehce, aby se neopařil. Srkat horkou kávovou pěnu z její hladiny pod rantlem hrnku měl ze všeho nejradši. Pak si řekl pod fousy:
„To už se, sakra práce, i takovej moloch, jako je česká telka, škrtí vo pitomejch patnáct stovek? To jsme to dopracovali…“
...
Ze samomluvy ho vyburcoval opět zvonek telefonu v předsíni.
„Háááálóóó, pane Cardo?
„Ano, poslouchán vás, pane Ždanove.“
„No to je vybórné, pane Cardo. Honoráš jsem vám právě vyjédnal: dostanete smlouvu na patnást ticíc za jeden natášecí den, jak vy požadovál. Ufidime se dvanastého duben v devět rano! Smlóvu posilam na faši adresu v zápěstí! Těšila mě! Zátim nazledanu!“
„Ale moment, řekl jsem…“, chabě zaprotestoval kolega, ale uvědomil si, že už hovoří jen do ztichlého sluchátka. Inu, jak je vidět, pomyslel si, ČT má ke krachu asi ještě dost daleko.
…
Ani o krachu Národního parku Pirin v Bulharsku snad nemůže být řeč! Dotace od bulharské vlády, z Evropské Unie a nemalá podpora UNESCO zachová dozajista udržitelnost provozu rezervace na mnoho let dopředu. Ale co je vlastně to toho Žoržovi a mému kolegovi a kamarádovi Jirkovi, že? Hlavně, že pohádka měla slušnou sledovanost.
