Ať žijí duchové a rytíři z paneláku. Víkendové přespání s dětmi v hradu Kynžvart

V roce 2015 kluci prvně viděli film: Ať žijí duchové. Nejvíc je zaujal rytíř Brtník a jeho hrad. Hodně jsme si o tom povídali a kluky začal zajímat středověk. Hlavně ti rytíři. Začátkem června za mnou přišli s tím, že by chtěli přespat na nějakém hradu.

Hrad Kynžvart

Protože jsem do okolí Kynžvartu jezdil léčit klukům astma a hrad jsem znal z dětství, ihned mne napadla tato zřícenina. Je hojně využívána obcí ke kulturním akcím, tolerují tam rozdělávání ohně a mohu dojet autem cca 1 km od hradu. Zabalil jsem vše potřebné a vyrazil. Až po zaparkování v obci jsem si uvědomil, že se pěkně nadřu.

Zřícenina leží na vrcholu velmi prudkého kopce. Je zarostlá lesem a kopřivami. Dostat tam batoh s potřebami pro 3 lidi na celý víkend byla dřina. Každý syn měl sice svůj batůžek, ale ten obsahoval medvídka, pláštěnku, pití a svačinu na ten den.

Když jsem vše vyvlekl až nahoru a založil tábor, vydali se kluci na průzkum. Já přirozeně taky. Sotva jsem popadal dech, ale nechte špunty běhat samotné po zřícenině.

Po poledni dostali hlad a začali hledat v batohu buřty. Rozdělili si práci. Jeden pekl buřty, druhý housky. Jen se nemohli dohodnou, kdo začne jíst první.

Odpoledne je přestal hrad bavit a seběhli 200 metrů k potůčku, kde stavěli hráz, chytali žáby, oždibovali maliny a snažili se jeden druhého zmáchat. To se naštěstí nepovedlo. Měl jsem sebou jen náhradní spodní prádlo a trička.

Večer jsem udělal Rytířské fazole. V batohu byly dvě plechovky fazolí a zbyly dva buřty. Koukali na to všelijak, ale když jsem to vznešeně nazval a upozornil, že tohle opravdu rytíři jedli, snědli skoro celý kotlík.

Když byli uloženi ve stanu a já vyfotil tábořiště, padl na mě hlad. Celou tu dobu jsem dohlížel, vařil, stavěl, nosil, ale nejedl. Dorazil jsem fazole a šel spát. V plánu byla noční bojovka se strašením, ale zůstalo jen u plánu. Byl jsem totálně K.O. Kluci ne. Ráno vylítli a hned k vodě, rozdělat oheň, lítat po okolí a znovu na průzkum.

Dobře si rozmyslete tahat děti spát na hrad. Je to dřina. Mají však zážitek na celý život. I v pubertě vzpomínají na fazole, stan a noční hrad. A to považuji za velké vyznamenání.