Článek
Přesně to mě napadlo minulý víkend, když jsem s dcerou vyrazil na liduprázdné hřiště. Vedro bylo k zalknutí. Vzduch se nehýbal, asfalt se leskl a člověk měl pocit, že kdyby upustil na zem vajíčko, za minutu z něj bude volské oko.
Jenže některé věci nepočkají.
Bábovky nepočkají.
Kolotoč nepočká.
A rozpálená houpačka už vůbec ne.
Dcera tedy statečně okupovala všechny atrakce v okolí, dokud nepřišel nevyhnutelný okamžik.
Sedla si na houpačku.
Vyskočila.
A zařvala:
„Au, tatí! Pálí mě zadek od sedátka!“
Podíval jsem se na rozpálený kus plastu a musel jsem uznat, že tentokrát si nevymýšlí.
„Neboj,“ pravil jsem otcovsky moudře. „Ochladíme zadelínu chlazeným melounem.“
Nevím, proč jsem to řekl právě takhle.
Ale vypadalo to, že tomu věřím.
A rodičovství je z velké části založené na tom, že člověk mluví sebevědomě i ve chvíli, kdy vůbec netuší.
Ploužením vpřed jsme tedy překonali sídlištní poušť a vpadli do oázy supermarketu.
Klimatizace nás objala jako dávno ztracené příbuzné.
Já se s jazykem na tričku vydal k chlaďáku pro nealkoholické pivo.
Dcera zamířila k oddělení ovoce a zeleniny, kde se ve vánku klimatizace chladil čtvrcený meloun.
Každý jsme měli svůj cíl.
Každý jsme věděli, co potřebujeme k přežití.
Kasou jsme se mihli takovou rychlostí, že nás málem odchytil místní strážný jako dvojici pouštních nomádů prchajících s kořistí.
Nakonec jsme zakotvili pod stromem.
A tam začala bitka.
Kdo s koho.
A hlavně kdo co sní nebo vypije.
Já si slavnostně otevřel nealkoholické pivo.
Dcera se pustila do melounu.
Zdálo se, že mezi námi panuje jasně rozdělené teritorium.
Jenže děti jsou od přírody expanzivní civilizace.
Nejdřív přišel nenápadný pohled.
Pak druhý.
Pak otázka.
„Můžu ochutnat?“
To je věta, na kterou rodič nikdy neodpovídá podle svého přesvědčení.
Odpovídá podle momentální únavy.
A já byl unavený dost.
Podal jsem jí plechovku.
Napila se.
Zamyslela se.
A napila se znovu.
Pak potřetí.
A tím byl osud našeho občerstvení definitivně zpečetěn.
Než jsme došli zpátky na hřiště, dcera překonala nepřekonatelný odpor otcův a začala chladit předek, zadek i vnitřek pivem nealkoholickým.
Já vytáhl rybičku, vydloubával pecky z melounu a ožižlával kůru.
Přiznávám, že jsem si v té chvíli připadal trochu zvláštně.
Kdysi otcové seděli na lavičkách s pivem a děti jedly ovoce.
Dnes moje dcera pije pivo a já se živím melounem.
Nevím, kdy přesně se role obrátily.
Nevím, jestli je to pokrok.
Ale rozhodně je to znamení, že rodičovství člověka časem převychová víc, než si připouští.
Nakonec jsme vychladli oba.
Dcera získala novou oblíbenou limonádu.
Já přišel o pivo.
A oba jsme zjistili, že některé rodinné konflikty nemají vítěze.
Jen dvě spokojené strany.
Když jsme se vraceli domů, napadlo mě, že pokud někdy uvidíte šestiletou holku s nealkoholickým pivem a jejího otce s melounem, nevolejte sociálku.
To jen vedro dosáhlo takového stupně, že se začínají hroutit základní pilíře civilizace.
A někde mezi houpačkou, melounem a nealkoholickým pivem jsem pochopil ještě jednu věc.
Ochladit dětskou zadelínu je nakonec mnohem jednodušší než uhlídat vlastní pivo.
