Hra o ranní trůny: Trump, Putin a Pavel na toaletě dějin

Tady je ranní monolog tří mužů, kteří drží (nebo si myslí, že drží) osud světa v rukou.

Donald Trump – porcelánový Caesar

Aaa… dneska to nějak nejde. Co jsem včera jedl? Cheeseburgery. Určitě. A hranolky. A ještě jeden burger navrch. Teď to sedí ve mně jako volební porážka, kterou nikdy nepřiznám. Sedím na svým zlatým prkénku, který je studený jako soudní obsílka. Ale je moje. Moje zlato.

Chicago. Dneska se to rozjede. Možná pošlu vojáky, možná tweet, možná oboje. Lidi chtějí hluk. Bez hluku není moc. A já musím být největší, nejhlasitější, jinak nejsem nic. To je jednoduchý. Každý den musím být větší než včera. Protože když se přestane mluvit o mně, jako bych nebyl. A to je horší než špatný hamburger.

Putin. Zatracenej Putin. On sedí, mlčí, tváří se jak socha na hřbitově. Já křičím, on šeptá. Já mám megafon, on má jed. Ale oba jsme pořád na plakátu. To je férový. Možná bych mu měl zavolat. Ale kdyby to vzal, musel bych ho překřičet. To umím. Já překřičím kohokoliv.

A ti satirici! Ukázali mě nahýho. V televizi! To se nedělá. Ale stejně… znamená to, že mě nemůžou ignorovat. Když mě zesměšňují, pořád mě potřebují. A to je moc. To je moje vítězství.

Spláchnu. Nahlas. Aby všichni slyšeli. Tak — teď jdu ven udělat velký věci.

Vladimir Putin – keramika a ticho

Ticho. Dobré. Voda teče pomalu, žádný zvuk navíc. Sedím. Keramika obyčejná, ale pevná. Není třeba zlata. Síla není ve třpytu. Síla je v klidu.

Co dnes? Možná trochu plynu zavřít, možná poslat vojáky k hranici. Možná nic. Malý krok, velký strach. To je moje disciplína. Všichni něco chtějí. Já počkám. Kdo vydrží, vyhraje.

Trump zase křičí. Dítě na hřišti. Mává rukama, řve. Myslí si, že ovládá svět, protože dělá hluk. Ať křičí. Čím víc křičí on, tím víc lidé přemýšlejí, co udělám já. A já nemusím udělat nic. Jen čekat. A čekání je síla.

Smějou se mi. Kreslí mě jako medvěda, dělají vtipy. Smích rychle mizí. Strach vydrží. Strach je tišší než smích, ale zůstává déle. A čas mám. Hodně času.

Spláchnu. Jedno tlačítko, jeden zvuk. Tak jako lidé mizí, když se rozhodnu. Vstanu, oblékám si masku klidu. Dnes možná udělám jeden tah. Možná ne. A právě to je děsí. Všechny!

Petr Pavel – řád místo show

Budík šest nula nula. Vstanu, i kdyby nezazvonil. Tělo si zvyklo. Voják nepotřebuje důvod, aby vstal. Vstane, protože to je jeho práce.

Záchod studí, ale je čistý. Čistota je základ. Trump má zlato, Putin má chlad, já mám řád. To musí stačit.

Dnes porada. Bezpečnostní brífink, pár telefonátů, možná setkání s lidmi. Nic velkolepého. Ale jistota není nikdy velkolepá. Jistota je nuda. A přitom je to to nejcennější, co můžu nabídnout.

Trump dělá hluk, Putin mlčí. Já říkám jen tolik, kolik je nutné. Voják ví, že v krizi není čas na divadlo. V krizi musíš stát rovně. A to je celé.

Někdy si říkám, jestli to lidem stačí. Možná čekají show. Možná chtějí velký gesta. Ale já vím, že když přijde průšvih, potlesk nepomůže. Pomůže disciplína.

Spláchnu. Umyju si ruce. V zrcadle vidím chlapa, co má práci. Ne hrdinu, ne klauna, ne sochu. Prostě chlapa, co drží linii.

Epilog

Tři muži, tři rána, tři přístupy:

Všichni na stejném místě. Jen keramika je jiná. A svět zatím čeká, kdo spláchne poslední.

Zdroje a inspirace: