Článek
Maminka už nebydlí doma.
Je v zařízení, kde je o ni postaráno a kde se jí – alespoň někdy – rozsvěcují světlejší dny. Praktická rozhodnutí padla. Ta těžší mám za sebou. Alespoň jsem si to myslel.
Pak jsem otevřel dveře do jejího bytu. Možná jsem se přecenil.
Mamka se má fyzicky dobře. Má co číst, s kým si povídat a děti se jí přestaly bát. Chlapcům kouká puberta z očí a tváří se, že jim je všechno jedno, ale i s nimi zamávalo vidět babičku ve špatném stavu.
Malá princezna se před ní schovávala. Nedávno však byli za babičkou a všichni si povídali. Občas jí sice museli připomenout jméno, ale jinak to bylo fajn. Jeden z těch světlejších dnů, který mě naplnil energií potřebnou k dalšímu bolestnému úkolu.
Čekal mě „úklid věcí po mamince“. Byt plný vzpomínek. Fotky, knihy, diplomy, medaile, obrazy po tátovi a v neposlední řadě „tajnosti nikdy nevyřčené“.
Abych mohl bez problémů uhradit péči, musím pronajmout byt, ve kterém bydlela mamka. Penze jí sice na úhradu stačí, ale pořád je něco potřeba. Znáte to. Ceny stoupají, vaše matka potřebuje tohle, je nutné zakoupit tamto.
Jistě, že to nebyl jediný důvod. Praktické úvahy mi pomáhaly dostat se z jámy iracionality. „Přeci nebudu platit prázdný byt? Ale co když se mamka bude chtít vrátit? Neblbni! Vzpamatuj se. Udělej si rezervu! Kluci budou chtít na tábor a princezna další metrák panenek,“ to a dalších tisíc důvodů se mi honilo hlavou.
Nakonec jsem skončil někde na půl cesty. Zůstal jsem racionálně iracionální. Našel jsem si na internetu matku s třemi dětmi, která zoufale hledala bydlení, a pronajal jí ho za velmi rozumný peníz. Ne, nejsem samaritán. Nejspíš jsem jen potřeboval utišit svoje „černé synovské svědomí“ tím, že pomohu jiné matce, když už nejsem schopný pomoci té své.
S bratrem a matkou jsme si po smrti otce rozdělili majetek tak, aby v případě smrti kohokoliv nebyl nikdo „ukřivděn“. Matčin byt je tedy můj, a to mi velmi usnadnilo práci. Věci jsou však její a vzpomínky naše. Probrat se všemi sám a některé jí připomenout nebylo v mých silách. Ale zkusil jsem to.
Fotokniha s popisky a letopočty. Několik hodin práce a je to. Paměťová vzpruha je na světě. Fotky rodiny hlavně z posledních dekád, kde vzpomínky vzalo stáří a nemoc. Má ji na stole. Bojí se, aby ji neukradli ostatní babičky a dědečkové, matky a otcové, kteří přišli o vzpomínky, ale nikdo jim nové (staré) nedal. Ani jako fotoknihu. Někteří prý mají své rodinné „dárce“, ale ti nějak zapomínají na ztracenou paměť svých „zapomětlivých“. Hnus, velebnosti.
Matka byla povoláním archivářka. Něco málo jsem pochytil. Udělal jsem rychlou katalogizaci artefaktů života rodičů a bezpečně uložil nejdůležitější část. Nábytek polepený samolepkami hudebních skupin osmdesátých a devadesátých let, za jehož polepení jsem dostal před lety pěkně vynadáno, jsem nechal odvést. Obrazy si vzal brácha a dvacet krabic knih jsem dal do místní knihovny. Přibylo jim mnoho unikátů, které nejsou dnes k sehnání.
Byt zůstal podivně prázdný. Strávil jsem tam dětství a mládí. Zůstalo v něm mnoho vzpomínek, které mám, ale mamka už ne. Musím je prostě zachovat. Protože čím je člověk bez záznamu svého života v šedé kůře mozkové? Nebo jestli chcete vzletně: Čím jsme, když nevíme, kým jsme byli?
A tím se dostávám ke konci vyprávění o mamince. Mám strach.
Mám strach, že také ztratím sebe. Tedy maminku, tátu, bráchu, ženu, děti. Kdyby náhle všichni zemřeli, pořád by byli v mé hlavě. Ale co když zestárnu a zapomenu na ně? Bude mi to jedno? Bude se mi stýskat? Po kom vlastně?
Budu sám!
A tehdy mi konečně došlo, že se už nebojím zařizování „speciálního domova“ ani opovržlivých pohledů druhých, kteří vykládají, že jsem „strčil matku do důchoďáku“. Kašlu na ně! Můj jediný opravdový strach je, že jednoho dne přestanu vědět, proč mi matka „schovaná“ v tom domově kdysi dávno tak chyběla.
A možná i proto to celé píšu. Abych si uchoval to, co jednou třeba zapomenu.
Fotokniha
