Článek
A je to tu zase. Byl jsem pověřen předrahou polovičkou důležitým úkolem. Udělat odpolední kávičku. Případně doplněnou o dortík či jinou nízkokalorickou pochutinu. Postavím vodu, připravím hrnky a jdu pro lžičky. Nic. Žádná. Prázdno.
No jasně, někdo, asi já, zapomněl vyklidit myčku. Otevřu tedy zákeřného příborožrouta a také nic. Nožem kafe nenaberu a s vidličkou bych si připadal jako Popelka.
Matně si vzpomínám, že jsem jednu viděl chytře zapomenutou v jogurtu. Ten byl v lednici. A ta je za mnou. Hurá. Pečlivě odhrnu meloun, broskve a okoralý sýr, abych vzadu u stěny objevil nádherně kvetoucí lžičku. Pomocí sáčku a rychlého pohybu, který jsem si nacvičil při balení a následné skartaci pokaděné plenky, jogurt exkomunikuji do odpadkového koše a lžičku do dřezu. Briskně seškrábu plíseň, opláchnu a jímám se manželce dělat zaslouženou kávu.
Hraní na Maryšu mě natolik otrávilo, že jsem až naštvaně zvolal: „Kde jsou všechny lžičky?“ Maminka si právě pálí jazyk o kafe, dcera vehementně rozčesává panence drdol a obě si mě svorně moc nevšímají.
Oba puberťáci jsou v trapu, takže nemám koho vyslýchat. Ještě před nedávnem oba společnými silami zamořovali pokoj svojí upocenou a nanukem ulepenou přítomností. Už den větrám a stále o jejich bývalé přítomnosti vím. Rozhodnu se tedy pro životu nebezpečný risk. Prozkoumám bojiště. Vcházím s obavou do pokoje.
První, o co zakopnu, jsou trenýrky. Úhledně zmuchlané uprostřed lina a ztvrdlé třídenním povalováním a zasycháním na podlaze. Tu se projeví mé chabé znalosti fotbalové vědy a placírkou přihrávám útvar k prádelnímu koši. Později na ně použiji popisovaný plenkový chvat.
Levá i pravá postel úhledně ustlané. Tak přece jen byla má rodičovská výchova k něčemu. V duchu se pochválím a usedám na tu levou.
„AU!“
Pod slabou dekou něco je. Vidlička! Ještě že jen jedna. Zastlané staré ponožky, trenky, tepláky a čepici odnáším do prádla. Pro jistotu opatrně nahlížím na protější rádoby ustlaný pelech. Kromě vidličky a čepice stejný průběh. Jsou to prostě bráchové. Sice se navzájem nesnáší, ale opisují od sebe dokonale.
To už průzkum vrcholí dosažením minového pole v podobě dvou počítačových herních stolů. Tam začíná jít do tuhého. Perfektně udržované monitory, klávesnice a herní myši vysoce kontrastují s ohryzky, miskami, talíři a… ano, lžičkami. Hurá. Jsou tu všechny.
Sice mi není úplně jasné, proč guláš požívali lžičkou, ale neřeším to. Zaujaly mě čínské hůlky v kelímku od jogurtu. Představa syna lovícího mléčný výrobek špejlemi mě pobavila. Jeho nejspíš taky, jinak by to nedělal. Tak proto ten absolutní smích před několika dny.
To už jsem na cestě do koupelny pro lavor. Na tohle mi ruce stačit opravdu nebudou. Po návratu do něj vkládám vše, co najdu. Nejdřív stačí k hledání jen oči. Pak použiju nos a pod stolem najdu další krásy chlapeckého života. Plechovky od velmi zdravých a velmi sycených nápojů.
„Sakra, jak se mu podařilo narvat lžičku do té piksly?“
Nechápu. Nicméně hrubá síla zvítězila a lžička putuje ke kolegyním.
Šel jsem dvakrát a úspěšně naplnil myčku, kterou s až nebeskou jasnozřivostí vyklidila manželka. Je mi jasné, že celou dobu vedla pachatele v patrnosti. Ovšem tu špinavou část nechala na mně.
Za otcovského hudrání jsem vše naskládal do myčky a před zapnutím ještě zběžně nakoukl do skříní. Uf. Nic. Bodejť. Vše, co šlo, si zabalili s sebou na tábor. Aspoň že tak. Pro absolutní jistotu nakouknu pod polštář. A co myslíte? Byla tam.
Poslední lžička.
Vím, že ponožky žerou Lichožrouti. Vím, že pračka žere trenýrky. Kalhotky ne, ty jsou specializací sušiček. Tohle všechno jsem tedy znal, ale že lžičky žerou puberťáci, byla pro mě novinka.
Poučení pro všechny: „Nastraž pastičky na úskočné lžičkožrouty a chytíš puberťáka.“
