Článek
Napsat článek o Rudé armádě nebyl úplně nejlepší nápad. Tedy – bylo to poctivé, autentické, osobní psaní. Ale v době, kdy stačí jeden titulek a už vám nadávají, to člověku na klidu nepřidá.
Když jsem dětem u snídaně zkusil vysvětlit rozdíl mezi „osvobozením“ a „obsazením“, netušil jsem, že se podobný pokus o zamyšlení promění v online vřavu. Že mi lidé začnou přát „osvobození mozku od hlouposti“, že mě budou označovat za oběť propagandy, sluníčkáře, proruského i protiruského fanatika zároveň. Přitom jsem si jen dovolil zamyslet se nad tím, co vlastně znamená slovo „osvoboditel“, a kdo všechno ho může (a nemůže) používat.
Ano, ten titulek mohl být provokativní. „Rudá armáda vždy vítězí? Jak jsem dětem vysvětloval rozdíl mezi osvobozením a obsazením“. Ale když pak vidím, že lidé reagují výhradně na těch pár slov a vůbec si nepřečtou zbytek, trochu mě to mrzí. Vlastně ne trochu. Hodně.
Složitá doba, jednoduché soudy
Doba není jednoduchá. Historie už vůbec ne. A co teprve rodičovství.
Mluvit s dětmi o válce je těžké. O druhé světové válce? Ještě těžší. O tom, že nás jedni „osvobodili“ a druzí „znovu obsadili“? Skoro nemožné. A přesto to dělám. Protože jim chci předat víc než jen černobílý obrázek z učebnice dějepisu. Učím je myslet.
Když se řekne „Rudá armáda“, u některých se rozsvítí světýlko vděčnosti. U jiných se zatmí. Já mám v hlavě i v srdci obojí. Možná je to schizofrenie, ale dějiny Československa ji po roce 1945 pěstovaly velmi důsledně. Vzpomínky na rudoarmějce, kteří dali život za naši svobodu, i na ty, co tu zůstali bez pozvání. To všechno je pravda.
A právě tuhle komplikovanou pravdu jsem chtěl v původním článku přiblížit.
Titulek není článek. A článek není výkřik.
Nejste povinni souhlasit. Ale bylo by skvělé alespoň číst, než reagujete. Možná se i zamyslet: „Co tím chtěl pisálek říct?“
Někdo mi napsal: „Autor by měl hlavně osvobodit svůj mozek obsazený hloupostí.“ Možná. Ale zaměnit zamyšlení s útokem, a otázku s odpovědí, je čtenářský faul. A nejsem si jistý, jestli mám být zklamaný, nebo jen realistický.
Titulek vás urazil? Fajn, chápu. Ale opravdu jste četli celý článek?
Co vlastně slavíme?
V květnu si připomínáme konec druhé světové války v Evropě. V Česku se říká „osvobození“. A přesto víme, že pro každou obec a každou rodinu ten konec vypadal jinak. Jedny vítali spojence, druzí prchali před novými režimy. Některé vesnice zažily dva druhy hrůz během pár měsíců. I to je historie.
Je šílené, že dnes – v době války na Ukrajině – znovu slyšíme fráze o „bratrské pomoci“ a „ochraně před fašismem“. Až příliš to připomíná staré šablony. O to důležitější je umět poznat rozdíl mezi slovy a činy. Mezi pomocí a násilím. Mezi osvobozením a obsazením.
Děkuji vám. I těm, kdo nesouhlasí.
Tento článek není omluva. Je to pozvání. Ke čtení. K přemýšlení. K tomu, abychom se nebáli složitých otázek. A hlavně k tomu, abychom se navzájem neposílali do háje jen proto, že někdo použil „nevhodný titulek“.
Až napíšete příště komentář, zkuste nejdřív přečíst celý článek. Třeba v něm najdete víc, než jste čekali. A možná i něco, co jste si sami mysleli, ale neuměli jste to říct.
9. května 2025, ráno po bouřlivém dni.
Na snídani se zase těším. I na ty otázky. Ale tentokrát radši začneme marmeládou než Stalinem.
