Článek
Pamatuji si, že jako malí byli ti nejlepší kamarádi. Hráli si spolu na písku, ničili se navzájem bábovičky, pošťuchovali se a vše pro ně byla legrace. Všechno dělali společně. Když byli větší, házeli po sobě kostky, křičeli na sebe, žalovali, ale vždycky se to nějak vyřešilo. Na prvním stupni základní školy si našli kamarády, chodili ven, hráli hry, pekli buřty a pořád byla sranda.
Na druhém stupni se situace zhoršila. Začali se od sebe vzdalovat a jediným společným koníčkem se staly počítačové hry. A i u nich se ale hádají. Jsou to sice tiché hádky, ale v paneláku je slyším přes dvě zdi až do kuchyně.
Až do nedávna jsem se domníval, že si poradím se vším, co mi život připraví. Postupně zjišťuji, že na pubertu jsem asi krátký. Moje žena říká, že mám zastydlou pubertu kvůli mým infantilním vtípkům. Myslel jsem si, že jako věčný puberťák svým synům porozumím. Omyl. Prostě to nechápu. Proč jsou na sebe tak zlí? Kam se podělo jejich kamarádství? Proč už po sobě nehází kostky, ale jen nadávky? Mám strach, že to v nich zanechá jizvy, které jim zůstanou až do dospělosti a navždy je od sebe odcizí.
Byl jsem vychován v tom, že rodina si má navzájem pomáhat. Když budou kluci naštvaní, odcizí se a nebudou tu jeden pro druhého. Já tu nebudu věčně, zůstanou sami a nikoho dalšího kromě sebe a sestry už mít nebudou. Co s tím?
To ale údajně není to nejhorší. Mám ještě čtyřletou dceru. Když jsem si stěžoval kamarádovi na pubertu synů, jen se ušklíbl a sarkasticky poznamenal, že tohle je teprve začátek a ať se připravím na pubertu dcery. U holek to prý stojí za to. No paráda, to se mám na co těšit.
