Článek
A zase je to tady. Předsudky. Ženy jsou špatné řidičky, muži mistři volantu. Tuto informaci jsem přejal z tamtamů sociálních sítí. Vzhledem k tomu, že nejsem instruktor v autoškole, nemohu potvrdit ani vyvrátit. Vycházím pouze ze svých zážitků.
Všechny řidičky, se kterými jsem jel, nevykazovaly žádnou abnormalitu vůči „normálním“ mistrům. Jen opatrnost byla o stupínek vyšší.
Mnoho řidiček, kterým jsem dělal s dětmi terč na přechodu, vykazovalo abnormální neopatrnost či rovnou nepozornost. Jiné důvody raději nedomýšlím. To už by byla čirá fantazie.
Kecám?
Dnes ráno jdu s dětmi do školy. Máme společných tři sta metrů, než se odpojíme. Já do práce a ony prý do školy. Přecházíme spolu širokou silnici. Červenobílá zebra, retardéry, dopravní značka, osvětlení. Semafor ne! Na obě strany vidět na dvě stě metrů.
Zleva mě pouští autobus, vpravo je v dáli osobák. Jdeme. Když jsme v půlce silnice, frnk. Paní v kombíku s kamenným výrazem ve tváři mizí v dáli a nechává tři téměř podělánky nevěřícně zírat uprostřed silnice.
O pár měsíců dřív jdu s dcerou a obrovskou zmrzlinou stejnou cestou. Frnk! Další kamenná tvář, řídící v režimu „nevidím, neslyším“. Zmrzlina skončila na silnici.
Zelený panáček, vedlejší silnice, křižovatka. Já, kočárek, druhé dítě za ruku a pes na vodítku. Z hlavní černé SUV a osamocená blonďatá hlava za volantem. Vlastně jen půlka hlavy. Z pololehu mě nemohla vidět. Zázrak. Na poslední chvíli uviděla, a dokonce zabrzdila. Zase ten nepřítomný výraz. A pak…
Nadávala. Velmi. Bytelná bota vystartovala směrem k prominentní mřížce chladiče prominentního auta s velmi prominentní označením „X-něco“. Po bližším seznámení a křupnutí na obou stranách jsem opustil místo zápasu. Je to víc jak deset let. Promlčeno!
Bývalá kolegyně z práce šla nakupovat. Po práci. Unavená. Měla zeleného panáčka, ale nerozhlédla se. Chyba. SUV z vedlejší, kamenná paní, náraz, hlasité „KŘUP“ a tma.
Přežila, ale už je „bývalá“ kolegyně.
Zbytečné se dál rozepisovat. Nevzpomínám si na jediný případ ohrožení mé rodiny na přechodu, kde za volantem seděl muž.
Ovšem zbytek dopravních „skoro karambolů“ mají na svědomí právě řidiči. Tedy i já. Přiznávám. Viděl bych to na poměr 20 % kamenné tváře, 80 % mistři volantu.
Jenže těch 20 % bylo pro mne téměř fatální. Proto o nich píšu.
Co znamená ten nepřítomný výraz v jejich tváři, když mě míjejí o deset čísel? Copak nevidí kočárek? Nebo děti? Že skoro přejedou samotného chlapa? Budiž. Mnoho z nás si to i zaslouží, ale děti?
Školka, dvě školy, úzká jednosměrka, třicítka, retardéry, červenobílé přechody. Naloží své dítě, rozjede se a jsem tam já a dcera! Na přechodu. A ne, nevlezli jsme jí pod kola. Tentokrát se tváří překvapeně. A to byla dost daleko. Ovšem otočená na to své holátko.
Proč? Jak? Smůla? Osud?
Nevím.
Jen vím, že když si zpětně promítám všechny ty situace, nevybavím si brzdy, klakson ani omluvné gesto. Vybaví se mi pokaždé totéž.
Kamenná tvář.
A otázka, která mi vrtá hlavou už roky:
Proč nás ta ženská chce přejet?
Poznámka autora: Veškeré uvedené příhody jsou pouze a jedině mnou prožité a vypozorované. Uvedené ženy osobně neznám. Naše vztahy se omezují na několik setin sekundy a vzdálenost přibližně deseti centimetrů. Případně výměnu vulgárních lichotek.
