Americká armáda „v cizím hájemství“

Na 27. ledna 1942 lidový komisař zahraničí V.M. Molotov svolal poradu „Komise o projektech poválečných států Evropy, Asie a dalších zemí světa“.Jeden ze závěrů jednání zněl: „Státní zájmy SSSR vyžadují prosazení sovětského vlivu v zemích střední a jihovýchodní Evropy, jejich mluvčí bude ČSR!“ Usnesení politbyra 6. září 1943 ustavilo další komise, zmíníme jen jednu, vedenou zástupcem lidového komisaře zahraničí M. M. Litvinovem „O problémech mírových smluv a poválečného uspořádání světa“. Uvítala návrh britského premiéra Churchilla, aby „odpovědnost za bezpečnost v každé oblasti Evropy převzala nejzainteresovanější velmoc“. Rudá armáda obsadí státy v „blízkém sousedství SSSR“, které budou zahrnuty do jeho vlivové sféry. Aby to všichni pochopili, začátkem ledna 1944 hlavní redaktor „Pravdy“ v úvodníku zavelel: „Ruce pryč od východní Evropy!“

Zástupce lidového komisaře zahraničních věcí I. M. Majskij 11. ledna 1944 poslal V. M. Molotovovi memorandum „O žádoucím uspořádání budoucího světa po válce“: “ … po skončení války zůstane v Evropě jedna suchozemská velmoc SSSR a jedna námořní velmoc Velká Británie… Sovětský svaz musí být tak silný, aby ho již nikdy nemohla ohrozit agrese ani v Evropě, ani v Asii a nejen to, ale aby žádný stát nebo koalici států, jak v Evropě, tak v Asii, něco takového vůbec napadlo… Předčasné revoluce mohou vyprovokovat eskalaci napětí ve vztazích se Západem, proto nebude vhodné ihned otevřeně podporovat převzetí moci komunisty, naopak bude třeba usilovat o dobré vztahy s USA, Velkou Británií a Francií… s Rumunskem a Finskem uzavřít dlouholeté smlouvy o vzájemné pomoci a rozmístit na jejich územích nutný počet vojenských pozemních, námořních i leteckých základen. Hlavní evropský spojenec bude ČSR, oba státy musí v dostatečné délce bezprostředně sousedit, musí je spojovat kvalitní dopravní infrastruktura…“

Díky velvyslanci exilové vlády v SSSR Fierlingerovi je K. Gottwald v obraze, a proto již 2. února 1945 připomněl prezidentu Benešovi: „Cesta do Prahy vede přes Moskvu!“ Po příjezdu prezidenta a ministrů exilové vlády na území ČSR se v Košicích k jejich uvítání chystají také američtí a britští diplomaté. Velvyslanci zpravili Lidový komisariát zahraničních věcí SSSR (NKID) o jejich příjezdu a požádali o zajištění ubytování ve městě. Čas plyne, prezident Beneš 11. března 1945 s doprovodem odlétá z Londýna do Moskvy, ale potvrzení ubytování v Košicích pro anglosaské diplomaty stále nikde.

Vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě armádní generál D. Eisenhower (Ike) 28. března 1945 oznámil šifrounáčelníku Generálního štábu Rudé armády (GŠRA) armádnímu generálu A. I. Antonovovi, že 12. skupina armád USA po dosažení linie Drážďany-Leipzig-Regensburg-Linec zamíří do Bavorska a na západ Ostmarky k „Alpské pevnosti“. Aktuálně informovaný Z. Fierlinger radostně oznámil K. Gottwaldovi: „Rudá armáda osvobodí celou ČSR!“ Hlasatel moskevského rozhlasu zprávu ihned ohlásil vedení KSČ do Prahy.

Po urgencích britského ministra zahraničí A. Edena a velvyslance USA G. Kennana u Molotova počátkem dubna referent NKIDu oznámil britskému diplomatovi P. Nicholsovi: „…vzhledem k ubytovacím potížím nelze souhlasit s příjezdem západních diplomatů akreditovaných u československé vlády na osvobozené území ČSR“. Je zpraven i ministr Eden, a proto 13. dubna navrhl prezidentu Rooseveltovi, aby od Leipzigu 12. armádní skupina zamířila do ČSR místo do Bavorska.

Vládní delegace přijela do Moskvy 18. března, prezident Beneš jednal se Stalinem a vedením KSČ o Košickém vládním programu. Před odjezdem Stalin 28. března na slavnostním obědě k delegaci pronesl přípitek: „… Mluví se o tom, že chceme slovanským národům vnutit sovětské zřízení. Nechceme to, jelikož víme, že sovětské zřízení nelze vyvážet do zahraničí, jak koho napadne. Avšak já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí…“ Na moskevském nádraží se 31. března 1945 rozloučili s československou delegací jen Molotov, jeho náměstek A. J. Vyšinskij, a pár diplomatů.

V Hofu 18. dubna dopoledne odbočily divize V. sboru 1. armády generála C. H. Hodgese a XII. sboru 3. armády generála G. S. Pattona na východ do Sudetské župy a po krátké potyčce v Hranicích v Čechách 20. dubna obsadily město Aš. Zpravený prezident Beneš odeslal generálu Eisenhowerovi blahopřejný telegram. Ministr zahraničí J. Masaryk a velvyslanec G. Kennan ihned požádali ministra Edena o zprostředkování dalšího postupu armád až do Prahy. Polní maršál Montgomery 24. dubna rovněž upozornil předsedu Spojeného výboru náčelníků štábů (JChS) armádního generála G. C. Marshalla na „významné politické výhody plynoucí z osvobození Prahy a co největší části Československa americko-britskými silami.“ Generál Eisenhower schválil posunutí styčné linie až k Labi a Vltavě, avšak tu do dění v Londýně zasáhl agent britské tajné služby, sovětský nelegál K. Philby. Uvědomil rezidenta K. M. Kukina a ten Molotova. Informace došla diplomatickou poštou k mimořádnému a zplnomocněnému vyslanci u exilové vlády V. A. Zorinovi. Zorin se tázal premiéra Fierlingera na jeho názor, ale on to vyloučil, neboť, jak řekl, přítomnost americké armády v Praze by měla „nežádoucí politické důsledky“. Zpravil předsedu KSČ K. Gottwalda, že vjezd americké armády do ČSR proběhl bez vědomí prezidenta i vlády, načež Gottwald tento akt označil za protiprávní. Teze o „nelegálním vjezdu armády USA do ČSR“ se později stala jedním z pilířů komunistické propagandy.

Jakmile jednotky 97. pěší divize V. sboru obsadily Cheb, 30. dubna zaslal státní ministr obergruppenführer K. H. Frank depeši reichsführeru Himmlerovi s připomínkou výhod přítomnosti americké armády v Praze. Odposlech dostal Ike, a proto tažení armád na východ zastavil. Právě v týž den premiér Churchill písemně urgoval u prezidenta H. Trumana další postup ku Praze: „Nemůže být pochyb, že osvobození Prahy a co možná největšího území v západní části Československa našimi armádami by mohlo mít zásadní vliv na poválečnou situaci v této zemi a možná i na sousední státy. Pokud ovšem Spojenci nesehrají při osvobozování Československa větší roli, půjde tato země cestou Jugoslávie.“ Truman 1. května odpověděl: „Sovětský generální štáb připravuje ope­race do údolí Vltavy… Bude-li proto žádoucí vstoupit do Československa a podmínky zde to do­volí, náš logický postup bude směřovat na Plzeň a Karlovy Vary…“ Rozhodnutí delegoval na generála G. C. Marshalla, on na Ika, ovšem s výhradou: „Bez ohledu na logistické, strategické i taktické důsledky bych nerad hazardoval se životy amerických vojáků pouze pro politické cíle.“

V. M. Molotov informoval Stalina, že americká armáda operuje na západě ČSR. Z hlášení rozvědky Stalin věděl, že v okolí Prahy se nachází generál A. A. Vlasov s vojskem Ruské osvobozenecké armády (ROA), takže vyvstalo nebezpečí, že se vzdají Američanům. Proto je nutné ho urychleně zatknout a s mužstvem jednotek ROA je deportovat do SSSR. Řešení „případu generála Vlasova“přidělil veliteli 1. ukrajinského frontu maršálu I. S. Koněvovi. Jelikož dosud neobsadil žádné významné město Velkoněmecké říše, cestou rovněž „osvobodí“ Prahu v rámci „Pražské strategické útočné“ operace, do níž se připojí i 2. a 4.ukrajinský front. Pod dohledem člena Vojenské rady 1. ukrajinského frontu generálporučíka K. V. Krajňukova vytvoří armádní propagandisté závoj lží dominující výrokem „Maršál Koněv - Osvoboditel Prahy!“ Tato floskule, vtisknutá do osvoboditelské mise DRRA v ČSR, bude „na věčné časy“ zabudována nejen do sovětského diskurzu dějin velké vlastenecké války, ale pod tlakem komunistické propagandy také do diskurzu československých historiků a povědomí občanů. Rozkaz Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády veliteli frontu maršálu Koněvovi 1. května v 1.30 hod nařídil: „Nejpozději do 3. května … očistit od protivníka město Berlín… a urychleně zahájit útok ve všeobecném směru na Prahu!“

Premiér W. Churchill 3. května u Ika úspěšně naléhal na postup 12. skupiny armád až k Mělníku, a tak na jeho rozkaz velitel 12. skupiny armád generál O. Bradley 4. května v 19.30 hod. nařídil generálu Pattonovi obnovit útok 3. armády v západních Čechách. Ráno 5. května jednotky V. a XII. sboru 3. armády odjely z Chebu k Mariánským Lázním. Ike zpravil i náčelníka GŠRA generála A. I. Antonova, avšak on ihned požádal „o dodržení linie Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice, aby se předešlo možnému promísení jednotek“. Zaručil, že Rudá armáda nepřekročí linii Wismar-Schwerin-Dömitz. Ike souhlasil a generál Antonov nařídil veliteli 2. běloruského frontu maršálu Rokossovskému zastavit ofenzívu do Dánska. Strategický význam hlavního evropského spojence SSSR tímto nadřadil významu obsazení dánské „vrátnice do Baltského moře“!

V Praze 5. května v 6 hodin vypuklo povstání řízené předsednictvem České národní rady (ČNR). Volání pražského rozhlasu o pomoc registrovali také radisté štábu 1. ukrajinského frontu u Berlína. Zprávu sdělil jejich náčelník maršálu Koněvovi a když ji odpoledne ohlásil Stalinovi, uslyšel: „Co je to tam za povstání? Jaké povstání? Nějací dva hlupáčci se polekali, dali se oklamat buržoazií a uzavřeli dohodu!“ Generál Antonov účelově nezpravil generála Eisenhowera o zpoždění odjezdu armád 1. ukrajinského frontu z Berlína, ani o odhadu rychlosti postupu Rudé armády na jih!

V noci 5. května dostal zprávu o povstání náčelník československé vojenské mise u vlády SSSR generál H. Píka, 6. května v 0.30 hod ji předal náčelníku GŠRA, prezidentu Benešovi a premiéru Fierlingerovi. Ten informoval předsedu KSČ Gottwalda a uslyšel od něj bědování: „Naši nejlepší lidé přijdou na konci války zbytečně o život! Kromě toho hrozí, že se Američané a Britové dostanou do Prahy dříve než Malinovský a Koněv!“ Přesto, že armády 1., 2. a 4. ukrajinského frontu jsou teprve v Berlíně, před Velkým Meziříčím a u Olomouce, armádní generál Antonov zakázal jak přílet československých letců z Velké Británie do Prahy na pomoc povstalcům, tak komunikaci mezi štábem 1. ukrajinského frontu a vojenským výborem ČNR.

Po příjezdu V. sboru 3. armády do Plzně, ráno 6. května generál O. Bradley volal generálu Pattonovi: „Georgi, demarkační linie je pro 5. a 12. sbor závazná. Dále nesmíte, opakuji, nesmíte provádět průzkum hlouběji, než 8 km severovýchodně od Plzně. Ike v téhle pokročilé fázi nechce žádné mezinárodní komplikace!“ Generál Patton zaklel, praštil sluchátkem do vidlice a řekl pobočníkovi: „Porazili jsme špatného nepřítele!“ Krátce poté zhodnotil nepřítomnost americké armády v Praze redaktor komunistických novin Rudé právo floskulí jejich „naší pravdy“: „Americké rozhodnutí nevstoupit do Prahy prokázalo anglo-americkou lhostejnost… Sovětský svaz nás nikdy nezradil!“

Armády 1. ukrajinského frontu odjíždí z Berlína k jihu až 6. května ve 14 hod., současně od Berouna se blíží ku Praze také součásti ROA. Ve 22 hodin se v Praze velitel 1. divize ROA generálmajor S. K. Buňačenko odmítl podřídit rozkazům velitele wehrmachtu v Protektorátu Čechy a Morava generálu R. Toussaintovi a rozhodl se k pomoci „bratrům Čechům“.

Ráno 7. května přijela 2. pěší divize 3. armády do Rokycan a záhy poté W. Churchill vzkázal generálu Eisenhowerovi: „Doufám, že Váš plán vás neodradí od postupu na Prahu, nesetkáte-li se předtím s Rusy. Domníval jsem se, že se nechcete vázat, budete-li mít vojáky a bude-li cesta volná…“ Ike však měl jiné rozkazy…

Nebýt ranního zastavení generála Pattona, v poledne 7. května mohl být s 3. armádou již v Praze. Takže geopoliticky motivovaná lež generála Antonova zapojila do bojů v Praze Ozbrojené síly ROA generála Vlasova.

V noci 8. května odjely z centra Prahy součásti wehrmachtu na jihozápad, město opustili i zaměstnanci německých orgánů a organizací v Protektorátu Čechy a Morava. Po půlnoci, již 9. května, člen ČNR komunista J. Smrkovský opět odmítl pomoc americké armády, což na jaře 1968 zdůvodnil slovy: „Uvědomovali jsme si, že vpustit americkou armádu do Prahy, by znamenalo udělat z ní osvoboditelku…“

Předvoj tankové divize 3. gardové tankové armády 1. ukrajinského frontu 9. května již ve tři hodiny ráno příjemně překvapil povstalce v Praze - ovšem jeho nepříjemně překvapený velitel viděl, že Praha je pod kontrolou ČNR a obával se, že i 3. americké armády, takže jeho první otázka zněla: „Jsou už v Praze Američané?“ Po záporném ujištění muži 302. Tarnopolské střelecké divizedojeli na Hradčanské náměstí a stejně, jako u Leningradu šikovatel Wendt z 424. pluku wehrmachtu 8. září 1941 ve městě Šlísselburg, tak i velitel této divize plukovník A. J. Klimenko vztyčil v Praze na hlavní věži Svatovítského chrámu sovětskou vlajku, první symbol dobytí ČSR!

Mise americké armády „v cizím hájemství“ skončila 9. května u obce Lnáře paradoxně zajetím generála A. A. Vlasova.

Záměrné neoznámení třídenního zpoždění odjezdu armád 1. ukrajinského frontu z Berlína, z něhož vyplynula lež generála Antonova o možném „promísení jednotek“, zdůvodnil koncem léta 1945 na velitelském aktivu DRRA v Moskvě maršál Koněv: „Úspěch Pražské operace spočíval do značné míry v tom, že se nám podařilo uskutečnit taková opatření, která zmařila snahy spojenců dostat se do Prahy… osvobození Prahy našimi jednotkami bylo diktováno politickými a strategickými zájmy… my jsme ten úkol splnili a vytvořili si tak výhodnou mezinárodní situaci v poválečné Evropě.“ Takto ex post odhalil skutečný cíl „Pražské strategické útočné“ operace, do níž byl vsunut „případ generála Vlasova“, a sice bezvýhradné mocensko-politické uchvácení Stalinem vybraného hlavního strategického spojence SSSR v Evropě.

Zdroje:

Carell, P.: Operace Barbarossa. Nakladatelství „MUSTANG“. Plzeň-1996.

Černý, R.: EXPREZIDENT. II. díl. „OREGO“. Praha-1998.

Černý, V.: Paměti II. (1938-1945). „Atlantis“. Brno-1992.

Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. „Academia“. Praha 2002.

Demarkační linie., https://buddies-pisek.cz/demarkacni-linie/

Dněvnik Dimitrova: Centralnyj gosudarstvěnnyj archiv (Sofija), F.146. Op.2. D.5

Dněvnik V. A. Malyševa. „Istočnik“. No5.

Drtina, P.: Československo můj osud. II/I. Emigrací k vítězství. „Sixty-Eight Publishers“, Toronto-1982.

Ešner, J.: Americká vojska v Čechách. Fronta.cz., https://www.aic.cz/osvobozeni/americka-vojska-v-cechach/

Gazěta „Pravda“.

George S. Patton. Proslulé výroky., https://cs.wikipedia.org/wiki/George_S._Patton

Gilbert, M.: The Day the War Ended. „Harper-Collins“ London-1995

Jaksch, W.: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. Praha-2000.

Lukeš, I.: Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948., „PROSTOR“. Praha-2014.

Krivošějev, G. A kol.: Věllikaja Otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M.-2010.

Luža, R.: V Hitlerově objetí. Kapitoly z českého odboje. „Torst“. Praha-2006

Marek, J.: Krvavá cesta k povstání. Ministerstvo obrany ČR-VHÚ Praha-2015.

Mareš, P.: Československo a jaltské mýty. „Dějiny a současnost“. Ročník 12, 1990, č. 1.

Marina, V.: Sovětskij Sojuz i čechoslovackij vopros vo vremja Vtoroj mirovoj vojny. 1939-1945 gg. Kn. 2, 1939-1941. „Indrik“. M.-2007.

Marina, V.: Slavjanskij vopros: věchi istorii. „Institut slavjanověděnija i balkanistiky RAN“. M.-1997.

O´Reilly, B., Dugard, M.: Podivná smrt generála Pattona. „Grada Publishing, a.s.“ Praha-2016.

Pfaff, I.: Velmi nebezpečná legenda o Jaltě. „Hospodářské noviny“.

Pražské povstání., https://cs.wikipedia.org/wiki/Pražské_povstání

Prečan, V.: V kradeném čase. Výběr ze studií, článků a úvah z let 1973-1993. „Doplněk“. Brno-1994

Ržeševskij, O.: Sekrětnyj protokol 1941 goda. „Političeskij žurnal, archiv No16 (67) /03 maja 2005“

Russkij archiv: Vělikaja Otěčestvěnnaja. Stavka VKG: Dokuměnty i matěrijaly 1944-1945.T.16. M. „TĚRRA, 1999.

Simonov, K.: Glazami čelověka mojego pokolenija. „Kniga“. M.-1990.

Shirer, W.: Vzestup a pád třetí říše. Nakladatelství L Marek, Brno 2004.

Volokitina, T., i dr.: Sovětskij faktor v vostočnoj Jevropě 1944-1953. T.1, 1944-1948. Dokuměnty. „ROSSPEN“. M.-1999

Vrabec, V.: Vybočil z řady. „Naše vojsko“. Praha-1991.

Wanner, J.: George C. MARSHALL, tvůrce armád a aliancí. „Paseka“. Praha, Litomyšl-1998.

Werth, A.: Rusko vo vojně. 1941-1945. II. díl. „Epocha“. Bratislava-1969

Žáček, P.: Neúspěšná mise NKGB. „Paměť a dějiny“. 2011/01.