Článek
Vzhledem k omezeným zásobám ropy v Německé říši a dalekosáhlým cílům ofenzivy německých ozbrojených sil nepřekvapuje, že Hitler usiloval o obsazení dostupných ropných nalezišť s vybudovanou těžební infrastrukturou.
První jednání o postupu k ruským ropným polím v okolí Baku u Kaspického jezera a do oblasti od Majkopu po Groznyj v severním podhůří Kavkazu proběhlo ve Vůdcově hlavním stanu „Wolfschanze“ ve Východním Prusku 28. března 1942 za účasti nejvyšších důstojníků Wehrmachtu. Referuje náčelník OKH (vrchního velitelství pozemních vojsk), generálplukovník F. Halder. Kancléř Hitler po dokončení a schválení dokumentace 5. dubna 1942 podepsal příslušný rozkaz. Účastníci operace jsou zpraveni, že ofenzíva začne 30. června pod kódovým označením Operace „Blau“.
Přední člen agilního špionážního spolku „Rudá kapela“, sovětský nelegál A. M. Gurevič známý pod pseudonymem „Kent“, ohlásil na příslušné oddělení Hlavní rozvědné správy Generálního štábu Rudé armády tento zámysl již 12. listopadu 1941. Přes potvrzení originálními rozkazy 1. etapy Operace „Blau“, které rudoarmějci nalezli 19. června 1942 u padlého pobočníka velitele 23. tankové divize, majora Reichela, 24. června Stalin na poradě STAVKY (Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády) tuto operaci označil veliteli Brjanského frontu, generálporučíkovi F. I. Golikovovi, za „velkou dezinformaci Abwehru“. Uvěřil totiž zprávě v kopii Goebbelsova deníku z 20. března 1942, krátce poté dodaným agentem Rozvědné správy DRRA, která uvedla cíl letní ofenzivy opět Moskvu.
Příčiny operačních neúspěchů sovětských ozbrojených sil v počátečních dvou letech velké vlastenecké války bylo nutné zamaskovat před vlastními i nepřátelskými vojáky. Ne ovšem tak, jak to činili pracovníci Byra vojenskopolitické propagandy HPS (Hlavní politické správy) mezi německými vojenskými zajatci. Přední agitátoři ÚV VKS(b), například profesor Filozofického institutu Akademie věd SSSR E. J. Kolman, tyto způsoby právem kritizovali. Ve svých pamětech napsal: „Vzpomínám si na fotomontáž s nahým Hitlerem …, která měla odhalovat jeho impotenci. Takové metody mohly v období hitlerovských vítězství posilovat jedině nenávist ke všemu sovětskému.“
Skutečně, tímto způsobem pracovníci Byra nepodnítili ani dezerce vojáků Wehrmachtu, ani protifašistické povstání v evropských státech. Vojenský historik J. V. Basistov prozradil autora těchto floskulí: „…důstojníci 7. oddělení HPS chápali nesmyslnost podobných letáků, avšak vydali je na výslovný rozkaz náčelníka HPS Mechlise!“ Jelikož Byro ukončilo svou existenci a L. Z. Mechlis již byl odvolán, bude z vedení HPS odvolán i jeho zástupce.
Kandidát Politbyra a náčelník HPS A. S. Ščerbakov nařídil 10. července 1942 ustavit v sekretariátu náčelníka HPS „Radu vojenskopolitické propagandy“ ve složení A. S. Ščerbakov, A. A. Ždanov, D. Z. Manuilskij, L. Z. Mechlis, J. M. Jaroslavskij, I. V. Rogov, G. F. Aleksandrov a F. F. Kuzněcov. Na jejím prvním zasedání 16. července sborový komisař Mechlis připomněl způsoby agitátorské práce s mladými veliteli v Ruské imperátorské armádě, za níž současná praxe zaostává. Více, než 100 stranických pracovníků bude kázat mužstvu DRRA o vojenské politice ÚV VKS(b), v červenci odjelo do Politických rad frontů a samostatných armád 75 propagandistů. Na aktivu HPS v projevu „O nedostatcích v politické práci a opatřeních k jejich nápravě“ Ščerbakov kritizoval zástupce náčelníka HPS, armádního komisaře F. F. Kuzněcova, takže podle usnesení orgbyra 20. července 1942 bude odvolán a sesazen do vojenské rady 60. armády. Jak postupovat dále, stanovil rozkaz HPS „O likvidaci nedostatků stranicko-politické propagandy v Rudé armádě“.
V nové funkci se sborový komisař Mechlis účastnil schůzí Rady jen sporadicky. Na jedné z nich 16. září 1942 v politickém oddělení 6. rezervní armády poukázal na nesprávné jednání politických důstojníků u podřízené součásti 687. pěšího pluku 141. střelecké divize při násilném přechodu řeky Voroněž rotou Wehrmachtu:
Po vyšetřování se ukázalo, že muži z ochrany týlu odešli v kritickou dobu na schůzi, neboť se rozmohl tento nešvar. Pokud komisař pluku chtěl promluvit s agitátory, místo aby jel za nimi do rot, pozval si je k sobě do štábu. Tak pracoval i tajemník komsomolské kanceláře pluku. Náčelníka politického oddělení 141. střelecké divize, na jehož postavení útočili Němci, u pluku neviděli více jak dva týdny. Jeho soudruh ze 160. střelecké divize rovněž pracoval převážně v týlových jednotkách. V první linii se neobjevil řadu týdnů. Mohou takoví političtí pracovníci vychovávat u podřízených vůli k boji? Jestliže se politický pracovník ukrývá v týlu, pak za to nezaslouží nic jiného než kulku do vlastního týlu. Je třeba vychovávat k oblibě první linie fronty, a ne k týlu!
Likvidace armád Krymského frontu, obsazení Sevastopolu a vítězná druhá bitva o Charkov vytvořily příznivé podmínky k postupu nepřítele na jihovýchod. Do léta 1942 na hlavním směru dojela XVII. armáda Armádní skupiny „Süd“ daleko na východ a po překročení řeky Severnyj Doněc se její sbory ocitly před Rostovem na Donu. Na poradě štábu v Poltavě 1. června Hitler upozornil: „Jestliže neobsadíme Majkop a Groznyj, pak budu muset ukončit tuto válku!“ Tedy hned 28. června zahájily součásti Armádní skupiny „Süd“ útok na Voroněž!
Členové GKO (Státního výboru obrany) byli vojenskou rozvědkou včas zpraveni, takže počátkem července přijali usnesení: „O uvedení 6., 5. a 3. rezervní armády do plné bojové pohotovosti“. Sborový komisař Mechlis byl 3. července převelen do vojenské rady 6. rezervní armády. Od 7. července jsou 6. rezervní a 60. armáda podřízeny Voroněžskému frontu generálporučíka Golikova a sborového komisaře I. Z. Susajkova.
Po průlomu linií Brjanského a Jihozápadního frontu 10. července protivník obsadil východní břeh Donu a přilehlou část města Voroněž. Jednotky DRRA stabilizovaly pozice na levém břehu Donu, osvobození jeho pravého břehu se nezdařilo, avšak ani nepřítel nemohl zahájit protiofenzívu, takže obsadit celou Voroněž se německým jednotkám nepovedlo.
Dne 10. července rozkaz OKH rozdělil Armádní skupiny „Süd“ na dvě samostatné skupiny armád A a B. Armádní skupina A původně sestávala z I. a IV. tankové armády generálplukovníků E. von Kleista a H. Hotha. My zde popíšeme postup první z nich přes Kavkaz do Gruzínské SSR a podél východního pobřeží Černého moře k turecké státní hranici do Batumi, neboť 13. července Hitler na poradě dal přednost právě této operaci před ofenzívou ke Stalingradu. V první fázi nařídil obklíčit součásti Jižního frontu a obsadit Rostov na Donu. Tento záměr, jenž dostal označení „Operace Edelweiss“, rozvedl ve „Směrnici č.45“ podepsané 23. června 1942. Druhá větev ofenzívy přes Stalingrad podél pobřeží Kaspického jezera s obsazením hlavního města Ázerbajdžánské SSR Baku je rovněž uvedená ve Směrnici s kódem „Operace Fischreiher“.
Rostov je po těžkých bojích podruhé dobyt, 27. července byl obsazen i most přes Don u Batajska a LVII. tankový sbor I. tankové armády po něm odjíždí na jih k předhůří Kavkazu. K ropným vrtům v okolí Majkopu sice přijel již 8. srpna, ale obránci vrtné soupravy zničili. Obě uskupení pokračovala v postupu na východ a 25. srpna obsadila Mozdok, necelých 100 km od hlavního ropného naleziště v okolí Grozného. Těžební zařízení u všech ropných vrtů však sovětští obránci i v jeho okolí stačili rovněž předem vyřadit z provozu.
Součásti LII. armádního sboru při postupu na východ pronikly do Kalmycké stepi a 12. srpna obsadily poslední osadu před břehy Kaspického jezera, město Elista. Velitel divize „Edelweiss“, generál horských myslivců H. Lang, v čele divize mezitím postupoval proti proudu řeky Kubáň v podhůří k hlavnímu kavkazskému hřebenu.
Němečtí horští myslivci na Kavkaze
V této oblasti velení součástí DRRA použilo zvláštní obrannou taktiku. Příkaz LKO (lidového komisaře obrany) č. 227 „ani o krok zpět“ zde dočasně neplatí. Jednotky DRRA využily specifik tamního terénu a záměrně plánovitě ustupovaly. Tak snížily ztráty mužstva i výzbroje a nepřátelským jednotkám prodloužily délku logistických tras. Přehradné oddíly DRRA zůstávají jen na významných místech jako například na úpatí Kluchorského průsmyku. Přesto po krátkém boji oddíly I. tankové armády 17. srpna tento průsmyk dosáhly a otevřel se jim pohled k lázeňským městům Suchumi, Batumi a na pobřeží Černého moře. V přední linii sjíždí na jih části 1. horské divize.
Jedním z cílů je právě Batumi u turecké státní hranice. V jeho okolí jsou již 45. a 46. armáda, 15. jízdní sbor a další součásti „Zakavkazského frontu“ připraveny k bojové revizi „Karské dohody“, důsledků „historické nespravedlnosti mezi RSFSR a Tureckem“ z října 1921. Velitel frontu, armádní generál I. V. Ťuleněv, již dostal rozkaz „…soustředěným útokem dvou armád zničit Karskou skupinu tureckých vojsk, přeskupit se a dojet k městům Erzurum a Trabzon“. Jeho splnění zmařila i nedokončená „Operace Edelweiss“.
Důvody jsou zřejmé. Během bojů ve vysokých horách měl jak nedostatek vysokohorské výstroje, tak i malá zkušenost z bojů ve vysokohorském terénu neblahý vliv na bojovou morálku mužstva. Šlendrián ve velení Wehrmachtu způsobil, že těch několik divizí s vojskem z alpských oblastí, cvičených a vybavených k bojům ve velehorách, zůstalo dislokováno v jiných oblastech Evropy. Tyto skutečnosti vyvolávaly na poradách „OKH“ mezi veliteli strategických součástí napětí a polemiku s Hitlerovými rozkazy, což způsobilo kádrové zemětřesení. Již 13. července 1942, byl odvolán velitel Skupiny armád „Süd“, generál polní maršál F. von Bock, 23. července následoval ostrý konflikt mezi náčelníkem „OKH“, generálplukovníkem F. Halderem, a vrchním velitelem kvůli rozptylování sil Wehrmachtu mezi oběma směry (Kavkaz a Stalingrad).
Chybný Hitlerův odhad operační situace na jihu SSSR vedl k opakovaným přesunům IV. tankové armády mezi oběma armádními skupinami. Když koncem července IV. tankovou armádu Hitlerův rozkaz vrátil k Armádní skupině B, bylo již pozdě. Skupině armád A chyběla při dobývání Grozného a později Skupině armád B při dobývání Stalingradu. Tato Hitlerova kapriciózní chyba fatálně ovlivnila budoucí operace Wehrmachtu v centrálním Rusku.
V půli srpna IV. horská divize dosáhla cestou k jihu na severním úpatí Kavkazu linii Krasnodar-Pjatigorsk-Majkop. V Kodorské soutěsce pod hlavním hřebenem Kavkazu odbočil oddíl horských myslivců k výstupu na nejvyšší horu Elbrus, jehož vrcholu dosáhl 21. srpna 1942. Počátkem září tento významný propagandistický sportovní úspěch zastínilo odvolání velitele Skupiny armád A, generála polního maršála W. Lista.
Koncem srpna od Krasnodaru zahájily jednotky V. tankového sboru útok na důležitý černomořský přístav Novorossijsk. Sice ho obsadily 10. září, ale mezitím se ve velení Wehrmachtu situace vyhrotila. Náčelník Abwehru (německé vojenské výzvědné služby), admirál W. Canaris, totiž 9. září 1942 předložil vrchnímu veliteli podsunuté dezinformační hlášení, že Rusové vyčerpali všechny své operační zálohy. Hitler již viděl vítězství Wehrmachtu na dosah a přizpůsobil tomu své další rozkazy. Z Krymu odeslal XI. armádu polního maršála E. von Mansteina místo pod Kavkaz na sever k dokončení obsazení Leningradu. Jelikož generál Halder opět protestoval, vrchní velitel si ho 24. září 1942 předvolal. Úvodem mu sdělil: „Vy i já nervově trpíme. Za své nervové vyčerpání vděčím z poloviny vám. Nemá cenu v tom pokračovat. Potřebujeme nacionálně socialistické nadšení, nikoli profesionální schopnosti. To nemohu od důstojníka staré školy, jakým jste vy, očekávat“ a odvolal ho z funkce náčelníka „OKH“.
Prapory 91. horského pluku IV. horské divize v Sančarském průsmyku rovněž překročily státní hranici Gruzínské SSR. Nepříjemně je překvapilo zvýšené nasazení dělostřelectva a letectva DRRA, podpořené zvýšenou aktivitou místních partyzánských oddílů.
Počátkem listopadu se k těmto operačním aktivitám DRRA připojila ofenzíva Západních spojenců a následovaly pohromy. V Egyptě u Al Alameinu 4. listopadu utrpěl porážku Rommelův Afrikakorps, v jižním předhůří Kavkazu u hranic oblasti gruzínských lázeňských měst 5. listopadu zastavily postup Wehrmachtu k Černému moři průtrže mračen, dále - 8. listopadu 1942 - začala Operace Torch, vylodění angloamerických vojsk v Maroku a v Alžírsku, což 18. listopadu přimělo ukončit další postup k jihovýchodu a zastavit Operaci Edelweiss. Jak ukazuje přiložená mapka, Hitlerovy původní záměry v okolí Kavkazu nebyly splněny.
Mapka operace Edelweiss
Souběžně probíhající „Stalingradská strategická útočná operace“ vítězně skončila 2. února 1943, nad plánovaným cílem „Operace Barbarossa“ se stahují hrozivá mračna!
Zdroje
Basistov, J.: Osobyj těatr vojennych dějstvij: Listovki na frontach Vtoroj mirovoj vojny. Sb. BLIC, Sankt Pětěrburg -1999.
Carell, P.: Operace Barbarossa. Nakladatelství „MUSTANG“. Plzeň-1996.
Ignatov, P.“Bojevyje dějstvija partizan v gorach Kavkaza“. 1947 g. Otčjot štaba Sevěrokavkazskogo fronta ot 12.11.1942.
Kolman, A.: Zaslepená generace. Host-vydavatelství, s.r.o., Brna 2005.
Konstantinov, A.: On slovom pravdy poběžďal vraga. „Nězavisimoje vojennoje obozrenije“. 2007/12/07.
Ortěnběrg, D.: Stalin, Ščerbakov, Mechlis i drugije. MP „Kodeks“. M.-1995.
Perrault, G.: V podzemí Třetí říše. „Academia“. Praha-1999.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001.
Sdvižkov, N.: Dělo majora Rejchela. Časť 3., „Vojenno-istoričeskij archiv“, No9., 2003g.
Shirer, W.: Vzestup a pád třetí říše. Nakladatelství L Marek, Brno 2004.
Použité archivy: CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)).
