Článek
V rámci Operace „Barbarossa“ součásti Skupiny armád „Süd“ generála polního maršála G. Von Rundstedta stanuly po obsazení Doněcké oblasti před Rostovem na Donu a 17. listopadu 1941 divize III. tankového sboru generála E. von Mackensena zahájily 1. bitvu o město. Již 20. listopadu sice město obsadily, ale slabé zálohy nemohly čelit opakovaným útokům součástí Jižního frontu. Nový velitel, generál polní maršál von Reichenau, navrhl Rostov opustit, vrchní velitel Hitler 1. prosince souhlasil a vydal příslušný rozkaz.
Po prvním osvobození Rostova na Donu v prosinci 1941 provedl Lidový komisariát obrany řadu reforem s cílem zvýšit bojeschopnost a efektivitu Rudé armády. Tyto reformy zahrnovaly změny ve struktuře, organizaci, výzbroji a výcviku vojsk a také posílení stranicko-politické práce. Avšak když uvážíme výsledky operací u Rževa, u Charkova, u Leningradu, v Rostově, na Krymu i jinde, tak je zřejmé, že v roce 1942 se reformy na úspěšnosti vojenských operací Rudé armády nikterak pozitivně neprojevily. Zásadní zlom tedy nezpůsobily ani „genialita vrchního velitele, soudruha Stalina“, ani „porostovské reformy“, ale až komplexní dodávky komodit z USA v rámci smlouvy „O půjčce a pronájmu“.
Na velitelském shromáždění Wehrmachtu 29. března Hitler referoval o schválených bojových operacích pro rok 1942. Porážky součástí Jižního a Jihozápadního frontu u Charkova a budoucí obsazení Rostova otevře cestu k ropným nalezištím u Majkopu a Grozného na severním úpatí Kavkazu. Jedná se o Operaci „Blau“. Krátce po jejím zahájení, 7. července 1942, Hitlerův rozkaz rozdělil Skupinu armád „Süd“ na dvě části, Skupina armád „A“ generála polního maršála W. Lista postupuje k Rostovu a k ropným vrtům pod Kavkazem.
Po překročení řeky Severnyj Doněc se 10. července ocitly divize LVII. tankového sboru před Rostovem. Druhá bitva o město začíná 19. července 1942 v silně opevněném terénu severně od města. Centrum Rostova brání tři kruhová minová pole prostřídaná protitankovými překážkami, tzv. „španělskými jezdci“. Obranné linie obsadily zejména uniformované jednotky Lidového komisariátu vnitra, které jsou cvičeny na boj v zastavěných prostorech. Zpráva účastníka bojů, v červenci 1942 velitele pěšího pluku, plukovníka A. Reinhardta, uvádí:
„Obránci vytvořili z centra města hotovou pevnost. Rozkopali ulice, dlažební kostky navršili do silných barikád. Boční ulice uzavřeli bunkry z cihel, kolem niž rozmístili „španělské jezdce“ s minami. Domovní vchody zazdili, okna obložili pytli s pískem a balkony přeměnili na kulometná hnízda. V některých záměrně volných vchodech do domů byly u země nataženy tenké drátky, jejichž přetržení iniciovalo výbušné nálože v domech. Na střechách leželi připraveni důkladně zamaskovaní odstřelovači…“
Po šedesáti hodinách intenzivních bojů je 25. července Rostov opět dobyt. Po obsazení strategického železničního mostu mezi Rostovem a Batajskem 27. července jednotky LVII. tankového sboru ujíždí k Majkopu.
Kvapný ústup DRRA z Rostova a prohry v severním podhůří Kavkazu povzbudily tamní kozáky k podpoře protisovětských povstání mezi místními občany. Jaké to mělo důsledky napsal velitel 141. střelecké brigády 40. armády Voroněžského frontu, plukovník J. P. Tětuškin, členovi Státního výboru obrany G. M. Malenkovovi:
„Na frontě od Voroněže k jihu do Karotojaku jsem neviděl žádnou organizovaně ustupující jednotku, jen hloučky vojáků všech druhů vojsk, kteří pochodují často bosí, většina beze zbraní jen s pytlíkem osobních věcí a jídelní miskou… Kdo měl vintovku, i když vyrobenou v roce 1942, tak již zpravidla zrezivěla.“
Nepřátelské armády se blíží ke břehům řeky Volhy, kterou 7. července 1942 na poradě STAVKY Stalin určil za poslední linii ústupu, je nejvyšší čas na rozhodný organizační zásah. Platný rozkaz STAVKY č. 270 ze 16. srpna 1941 „O případech zbabělosti, odchodu do zajetí a opatřeních k zamezení těchto událostí“, podepsaný všemi jejími členy, nařídil: „… Vojáky, co si během boje strhávají hodnostní označení a vzdávají se do zajetí, je třeba pokládat za odporné zběhy, jejichž rodiny je třeba zatknout jako rodiny vojáků, kteří porušili přísahu a zradili vlast. Takové zběhy na místě zastřelit. Ti, kteří se ocitnou v obklíčení, musí bojovat do posledních možností a probíjet se ke svým jednotkám. Ale ty, kteří dají přednost zajetí, likvidovat všemi prostředky, jak pozemními, tak i leteckými a jejich rodinné příslušníky zbavit sociální státní podpory a pomoci…“ To už nyní nestačí, a proto lidový komisař obrany podepsal nový rozkaz „O opatřeních k upevnění kázně a pořádku v Rudé armádě a zabránění svévolnému odchodu z bojiště“, známý svým povelem „Ni šagu nazad!“(Ani krok zpět!). Exekutivní část z něj ocitujeme:
PŘÍKAZ LIDOVÉHO KOMISAŘE OBRANY SVAZU SSR Č. 227, 28. července 1942, MOSKVA: …Část armád Jižního frontu uposlechla panikáře, opustila Rostov a Novočerkassk bez vážnějšího odporu a bez rozkazů z Moskvy. Tím pošpinila své prapory hanbou… Vrchní velení Rudé armády nařizuje:
- Členům vojenských rad frontů, a především velitelům frontů:
- bezpodmínečně eliminovat ústupové nálady v jednotkách a železnou rukou potlačit výroky, že údajně můžeme a musíme ustupovat dále na východ a že takový ústup údajně nikomu neublíží
- bezpodmínečně odvolat z funkcí a předat Stavce k válečnému soudu velitele armád, kteří dovolili nedovolené stažení vojsk z obsazených pozic bez rozkazu velení frontu
- zformovat v součástech armády 1-3 dobře ozbrojené přehradné oddíly (v každém do 200 mužů), dislokovat je do bezprostředního týlu nepevných divizí a nařídit jim, aby v případě paniky a neuspořádaného ústupu divizních jednotek stříleli panikáře a zbabělce na místě a pomohli tak poctivým vojákům divizí splnit jejich povinnost vůči vlasti
- Členům vojenských rad armád, a především velitelům armád:
- nekompromisně odvolávat z funkcí velitele a vojenské komisaře sborů a divizí, kteří schválili samovolný odchod jednotek ze zaujímaných pozicí bez rozkazů velení armády a předat je vojenské radě frontu k postavení před vojenský soud
- zformovat v součástech armády 5 – 10 trestných rot (v každé 150-200 mužů) kam převést rudoarmějce a nižší velitele, kteří se provinili porušením kázně, zbabělostí nebo malomyslností a převelet je do prvních linií armády, aby měli možnost vlastní krví odčinit své provinění proti vlasti
- Velitelům a komisařům sborů a divizí:
- nekompromisně odvolat z funkcí velitele a komisaře pluků a praporů, kteří dovolili nedovolené stažení jednotek bez rozkazu velitele sboru nebo divize, odebrat jim řády a vyznamenání a poslat je do vojenské rady frontu pro jejich předání k vojenskému soudu
Příkaz přečíst ve všech rotách, eskadronách, bateriích, letkách, velitelstvích a štábech.
Příkaz č. 227 začal být v plném rozsahu realizován až v listopadu 1942 ve „Stalingradské strategické útočné operaci“, nicméně osvědčené kádry z řad bývalých vojenských komisařů jej plnily ihned. Například v srpnu sborový komisař L. Z. Mechlis přeložil politruka roty 959. střeleckého pluku 309. střelecké divize, V. P. Ignaťjeva, do trestného praporu pro zbabělost při zajišťování předmostí západního břehu Donu. Ovšem závažné zločiny jako vzpoura, dezerce nebo vojenská zrada budou trestány oběšením bez soudu před nastoupenou jednotkou, přičemž obviněný si krátce před exekucí vykope pro sebe hrob. Efektivitu útoků opakovaných vln příslušníků trestných oddílů, ekvivalent „psychické ataky“ Čingischánových vojsk, zajistí nikoli jejich hrdinství, ale revolvery vojenských komisařů u jejich týlů nebo samopaly členů přehradných oddílů u jejich zad.
Stalinův rozkaz z 1. května 1942, do konce roku 1942 vyhnat fašistické nepřátele z území SSSR, zjevně splněn nebude, takže Stalin odhalí „viníky“. Jeho poválečný výrok o „řízeném strategickém ústupu Rudé armády“ ho v létě 1942 ještě nenapadl, a proto uložil členovi Politické správy Jihozápadního frontu, ukrajinskému básníkovi a brigádnímu komisaři A. J. Kornějčukovi, libretem divadelní hry „Front“ vyřídit vzkaz rudoarmějcům. Pro širší zájemce její scénář v srpnu 1942 publikovala „Pravda“. Brigádní komisař Kornějčuk ústy hlavního hrdiny sdělil, že „válečné neúspěchy zavinili hloupí generálové, kteří nedokázali splnit rozkazy neomylného vrchního velení“. A tak se nyní očernění bývalí hrdinové občanské války, kteří přežili předválečné čistky v řadách Rudé armády, maršálové Vorošilov, Buďonnyj a Kulik s generály Gorodovikovem a Ťuleněvem stali papírovými oběťmi této Stalinovy verbální manipulace. Druzí na řadu opět přijdou vojenští komisaři. Ještě před napsáním libreta této hry představitel stavky u Stalingradského frontu, generálplukovník N. N. Voronov, Stalinovi poslal písemný podnět, v němž se nevyhnul stížnosti na známé bývalé politické komisaře:
„Navrhuji přenést hlavní odpovědnost za politicko-morální vztahy u jednotky na velitele. Místo komisařů zavést pomocníky velitelů pro politickou výchovu… Jsem přesvědčen, že tímto opatřením se v naší armádě mnoho věcí hned zlepší a že budeme úspěšněji bojovat. L. Z. Mechlis a A. S. Ščerbakov se o mém dopise dozvěděli a pokoušeli se mne přesvědčit o nesprávnosti zrušení funkce vojenských komisařů. Vynaložili mnoho úsilí, aby zmařili řešení tohoto vážného problému pro ozbrojené síly.“
Podnět byl akceptován, lidový komisař obrany 9. října podepsal rozkaz č. 307 „O etablování jediné velitelské pravomoci a zrušení vojenských komisařů v Rudé armádě“. „Strana a vláda“ totiž náhle poznala, že „…další existence politických komisařů by mohla brzdit dosahování lepších výsledků při velení…“ Jeden z paragrafů výnosu oznamuje: „Zástupcům velitelů pro politické věci a ostatním politickým pracovníkům se přidělují vojenské hodnosti a distinkce společné pro všechny velitele Rudé armády.“ Z vojenských komisařů se stanou zástupci velitelů pro věci politické bez pravomoci kontrasignovat operační rozkazy. Od 6. prosince 1942 po atestacích získávají důstojnické nebo generálské hodnosti. Odborné zaostávání jejich pohrobků 29. března 1943 měl odstranit rozkaz lidového komisaře obrany č. 144 „O určení povinného minima operačních znalostí pro politické pracovníky DRRA“.
Od 10. ledna 1943 se vrátily na uniformy důstojníků DRRA zlaté pogony a rudé lampasy.
Zdroje:
Carell, P.: Operace Barbarossa. Nakladatelství „MUSTANG“. Plzeň-1996
Grossman, V.: Život a osud. Vydavatelství „Euromedia Group k.s. Knižní klub“. Praha 2009.
Krasnošček, J.: Stalin prikazal ukrainskomu dramaturgu Aleksandru Kornějčuku napisať pjesu „Front“… „Fakty i koměntarii“. 23.10.2002.
Krivošjejev, G., a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. - 2010.
Pavlenko, N.: Zamětki istorika o besědě polkovodca s pisatělem. „Znanije-sila“. No12. 1988g.
Samsonov. A.: Znať i pomniť: dialog istorika s čitatelem. „Politizdat“. M.-1988.
Russkij archiv: Vělikaja Otěčestvěnnaja: Prikazy narodnogo komissara oborony SSSR 22 ijuňa 1941g.-1942 g. T 13(2-2). M. „TERRA“.1997
Umri i děržis! Žurnal „Rodina“. 2005. No4., s. 30-31.
Voronov, N.: Vojna zblízka. Žurnal „Novaja i novějšaja istorija“ No. 1, 1992 g.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. I. díl. Vydavateĺstvo politickej literatúry. Bratislava-1968.
Použité archivy: CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
