Článek
Vedení ilegálního bolševického podzemí na Krymu s Rudou armádou (DRRA) v zádech hodlalo ustavit sovětskou republiku. V únoru 1919 v Petrohradě jeho zástupce E. Dauman jednal s V. I. Leninem. Uslyšel od něj:
Váš návrh bude schválen. O praktických otázkách se poraďte v lidovém komisariátu národností se soudruhem Stalinem. Z vašeho návrhu je zřejmé, že v nejbližší době Rudá armáda vyčistí Ukrajinu a Krym od bělogvardějců a vy se budete moci vrátit na Krym plnit naše úkoly. Vyvarujte se minulých chyb, národnostní problematika vyžaduje promyšlený a bedlivý postup!
Mezitím součásti DRRA postupují Ukrajinou k jihu, Cherson je obsazen 9. března. V Tauridské gubernii severně od Krymu obsadila bělogvardějská Krymsko-Azovská dobrovolnická armáda generálporučíka A. A. Borovského města Mělitopol, Berďansk a Geničesk. O přístupy na Krym s ní bojuje součást Ukrajinského frontu, 1. Zadněprovská ukrajinská Rudá divize P. J. Dybenka. Po překonání obrany Pěrekopské šíje její prapory vjely na Krym. Oddíl internacionalistů kominterny vedený francouzským komunistou A. Martym 7. dubna vyhnal z Oděsy francouzské vojsko a námořnictvo, do města přijela 6. ukrajinská Rudá divize atamana N. A. Grigorjeva. Předseda Rady lidových komisařů Ukrajinské sovětské socialistické republiky Ch. G. Rakovskij 9. dubna 1919 blahopřál veliteli Ukrajinského frontu:
U příležitosti osvobození Oděsy vyřiďte jménem Dělnicko-rolnické vlády vřelé pozdravy plukům, eskadronám, bateriím a ostatním součástem Rudé armády. Ze všech slavných vítězství Rudé armády, která se již zapsala do dějin revoluční války na Ukrajině, má osvobození Oděsy největší světový význam. Pevnost mezinárodního uchvatitelského imperializmu na jihu Ukrajiny padla v den, kdy nám telegraf oznámil radostné zprávy o vyhlášení sovětské republiky v Bavorsku a o vstupu našich vojsk na Krymský poloostrov.
Na oslavách 1.máje 1919 v Sevastopolu velitel Ukrajinského frontu A. N. Antonov-Ovsejenko v projevu kvitoval, jak vážná rána byla uštědřena světovému imperializmu znovuzískáním Oděsy a Krymu. V Simferopolu 6. května 1919 je vyhlášena Krymská sovětská socialistická republika. Načdiv (velitel divize) P. J. Dybenko se ve městě prohlásil lidovým komisařem vojenských a námořních záležitostí vlády nové republiky a svou tehdejší choť A. M. Kollontajovou jmenoval lidovou komisařkou propagandy. Dlouho nevládli, 26. června 1919 ukončila její existenci ofenziva brigády 5. divize generála J. A. Slaščjova od Kerče.
V politbyru probíhají diskuze o dalším osudu Světové revoluce. Vojenský význam Krymu pro bolševiky prosazoval hlavně lidový komisař pro národnosti Stalin. Zatím neměl příliš pochopení. V říjnu 1919 Lenin, Zinověv, Trockij a Bucharin prosadili prioritní podporu bolševického puče ve Výmarské republice.
Jednotky 2. armádního sboru generála Slaščjova stojí 46. střelecké divizi v cestě při postupu na Krym. Přesto, že sbor má 2 000 bodáků, 1 000 šavlí a 32 děl, zatímco divize jen 1 210 bodáků a 8 děl, velitel R. P. Ejdeman a vojenský komisař divize L. Z. Mechlis dostali od Revoluční vojenské rady (RVR) 13. armády rozkaz zaútočit na sbor již v Severní Tauridě. A tak 6. ledna 1920 jednotky divize obsadily osadu Žmerinka, podél levého břehu Dněpru postoupily k Pěrekopské šíji, 24. ledna 1920 obsadily osady Pěrekop a Armjansk. Jenže generál Slaščjov nasadil zálohy, které zahnaly 46. divizi do ukrajinského vnitrozemí a upevnily své pozice na Pěrekopské a Čongarské šíji. Proto vojenský komisař Mechlis 21. února doporučil náčelnici politického oddělení 13. armády R. S. Zemljačce „navrhnout Revoluční vojenské radě Ruska (RVRR) potrestání všech viníků oslabení bojeschopnosti divize“. Mezitím lidový komisař státní kontroly Stalin 10. ledna 1920 nastoupil do RVR Jihozápadního frontu.
Po vypuknutí Kappova puče ve Výmarské republice 14. března 1920 v Berlíně pracující vstoupili do generální stávky. Lenin ihned telegraficky informoval Stalina: „… z Německa máme zprávu o bojích v Berlíně, komunisté obsadili část města. Kdo vyhraje, nevíme, ale je nutné maximálně urychlit dobytí Krymu, abychom měli volné ruce, až nás občanská válka v Německu povolá na pomoc komunistům.“ Podle tohoto pokynu Stalin 15. března navrhl předsedovi RVRR Trockému, aby nařídil obsadit Krym, jenže Lenin návrh opět vetoval slovy „DRRA se nejprve vypořádá s Polskem!“
Na jihu menševické Ukrajinské národní republiky (UNR) probíhají ve vojsku obou soupeřů kádrové přesuny. Načdiva R. P. Ejdemana 2. dubna 1920 vyměnil člen Strany socialistů revolucionářů (eserů) J. V. Sablin, od 4. dubna nastoupil do funkce hlavního velitele Ozbrojených sil jižního Ruska (Ruské armády) generálporučík baron P. N. Wrangel s emotivní výzvou „Ruští lidé, pomozte mně zachránit vlast!“
Stalin 28. dubna 1920 v RVRR opět připomněl nesplněný Krymský dluh, avšak jelikož se polské vojsko blíží ke Kyjevu, dostal svolení jen k výměně velitele 13. armády a doplnění jejího kádrového stavu. Avšak po přejezdu státní hranice UNR armádami Jihozápadního frontu Stalin 29. května opět naléhal: „…buď s Wrangelem uzavřít dočasné příměří, jež umožní převelet z krymského frontu jednu-dvě divize nebo s ním odmítnout jakákoli jednání, nečekat na posílení jeho jednotek, zaútočit na něj ihned a po jeho porážce uvolnit jednotky pro polský front. Současný stav, jenž nedává jasnou odpověď na krymskou záležitost, je nesnesitelný!“ Lenin mu 2. června odpověděl: „U Západního frontu je horší situace, než Tuchačevskij a Kameněv předpokládali, proto od něj nelze vzít divize. A z Kavkazského frontu kvůli bělogvardějským povstáním a arcisložité situaci na jihu už vůbec ne … ksakru, uvědomte si konečně, že útok na Krym odložilo rozhodnutí politbyra!“
V červnu 1920 rozeslalo vedení strany „Dopis ÚV KSR(b) stranickým organizacím na frontě“, jenž varoval před Ruským vojskem. Oprávněně, ve Feodosiji 6. června Sljaščovův sbor Ruské armády dokončil přípravy k přesunu po moři, jižně od Kirilovky rozvinul divizi podél železniční trati do Simferopolu a na obou Krymských šíjích vypukly silné boje. Pluky této divize 24. června pronikly přes Berďansk, obsadily Severní Tauridu a Doněckou pánev. Přesto, že se jim 16. července postavila do cesty 2. jízdní armáda F. K. Mironova, mezi Mariupolem a Taganrogem násilně překročily Dněpr a blíží se k ohnisku povstání Bílých kozáků v Donbasu.
Stalin respektoval Leninovo napomenutí, přesto telegraficky uraženě dodal, že s porážkou Wrangela na Krymu by ztratily význam i aktivity polského vojska. S mírovými jednáními radil vyčkat, neboť „imperialismus nikdy nebyl tak slabý, jak bude v okamžiku polské porážky a my jsme nikdy nebyli tak silní, jako budeme po našem vítězství, proto čím důrazněji budeme jednat, tím lépe jak pro Rusko, tak i pro Světovou revoluci.“
V Petrohradě 19. července 1920 začíná jednání II. kongresu kominterny. Lenin telegrafoval Stalinovi na velitelské stanoviště Jihozápadního frontu v Charkově: „Situace v kominterně je vynikající, Zinověv, Bucharin i já věříme, že nastal čas vyvolat revoluci v Itálii. Aby k tomu mohlo dojít, musí být, podle mého názoru, sovětizováno také Maďarsko, Rumunsko a snad i ČSR…“ Stalin odpověděl: „…připravujeme ofenzivu na Krymu, může začít 5.-10. srpna. Pokud nás nepřítel nepředběhne, garantuji jistý úspěch…“
Předseda RVRR Trockij 22. července 1920 konečně vyslyšel Stalinovo naléhání, L. Z. Mechlisovi telegraficky nařídil: „… odjet k Úderné skupině vojsk Pravobřežní Ukrajiny na frontu bojů s Wrangelem a převzít funkci vojenského komisaře!“ Nicméně, Stalin 26. července Trockému vyčetl: „Příprava ofenzivy vázne, protože Moskva nevěnuje Krymskému frontu dosti pozornosti…“! Úderná skupina vojsk 13. armády Jihozápadního frontu Pravobřežní Ukrajiny, složená z 52. lotyšské a 15., 51. a 46. střelecké divize, měla pro obranu černomořského pobřeží od Chersonu po Nikopol k dispozici 14 000 bodáků, 600 šavlí a 44 děl. Stalin 28. července oznámil Trockému: „Po zahájení všeobecného útoku vydáme rozkaz k úplnému kádrovému vyhlazení Wrangelova velitelského sboru.“ Podél železnice Lozovaja-Běrislav je připravena k útoku 46. střelecká divize. Ejdeman a Mechlis navrhli veliteli 13. armády I. P. Uborevičovi nečekat na příjezd zbytku jednotek 51. střelecké divize V. K. Bljuchera od Bajkalu a útok zahájit ihned. Do štábu Úderné skupiny 4. srpna přijel Stalin a s Ejdemanem odjeli do štábu divize. Mechlis jim podal hlášení:
… Délka vnější obranné linie je 40 kilometrů, hloubka předmostí od Kachovky je 12 kilometrů, plocha předmostí 216 kilometrů čtverečních…Předsedovi revolučního výboru ve vesnici Kazačje jsem nařídil shromáždit místní dělníky a vybavit je sekyrami.
Stalin odvětil: „Velmi dobře. Zítra večer musíte být připraveni…“
Stalin 6. srpna 1920 Leninovi telegraficky oznámil útok Úderné skupiny vojsk 13. armády Jihozápadního frontu na Krym.
Rozkaz předsedy RVRR 19. srpna rozdělil Údernou skupinu do Nikopolské skupiny a 6. armády. Na Stalinův návrh vrchní velitel DRRA S. S. Kameněv povolal do RVR 6. armády K. A. Avksentijevského a L. Z. Mechlise. K jednotkám 6. armády vyslal 182 komunistů. Těžké ztráty rudoarmějců Mechlise na novém postu přinutily vyměnit pistoli za mikrofon. Na aktivech zdůraznil: „zničení Ruské armády zlikviduje jednu z nejsilnějších front kontrarevoluce!
Náčelník 52. lotyšské divize K. A. Stucka využil u Korsuňského kláštera výhodnou konfiguraci řečiště Dněpru, která znemožnila generálu Slaščjovovi nepozorovaně přepravit sbor do týlu 6. armády. Dělostřelectvo 15. divize L. A. Govorova zničilo na předpolí Krymu obrněnou vozbu nepřítele a 6. srpna ráno Mechlis s rudým praporem a revolverem v rukách vedl rudoarmějce zpívající Internacionálu k bodákovému útoku přes Dněpr. Ejdemanovu vzpomínku si zařadil redaktor Mechlis do vydání „Pravdy“ až 23. února 1933: „Dnem i nocí zuřily krvavé boje. Člen revoluční vojenské rady 6. armády Mechlis, dosud ne zcela zotavený ze svého předchozího zranění, tráví dny i noci u jednotek, organizuje a rozmisťuje mužstvo…“
V září usnesení ÚV KSR(b) opět nařídilo reorganizaci součástí. Z velení Turkestánského frontu povolalo M. V. Frunzeho a 20. září mu Lenin zdůraznil: „hlavně nedopustit zimní boje…nelze nechat Wrangela utéci na Krym. Jeho likvidaci je nutno dokončit do prosince!“ Rozkaz rvrr 21. září obnovil Jižní front (RVR M. V. Frunze, S. I. Gusev a P. P. Katarygin) s 4. a 6. armádou, oběma jízdními armádami a 51. střeleckou divizí. Generál Wrangel sice na Krym utekl, ale termín likvidace Ruské armády byl splněn.
U Sinělnikova divize 13. armády Ruskou armádu 23. září jen zastavily. Rozhodující ofenziva armád Jižního frontu na Krym měla začít do 10. října, avšak zdržel ji útok 1. armády generálporučíka A. P. Kutěpova na Pravobřežní Ukrajinu a Donbas, takže začala až 12 října. Další den 46. střelecká divize 2. jízdní armády obsadila předmostí na levém břehu Dněpru u Apostolova a Nikopolu, u železniční stanice Tok překročila řeku a postupovala na Salkovo. Velitel Jižního frontu Frunze 18. října v rozkaze pochválil statečné vystoupení jednotek 46. divize. Na pravém břehu Dněpru 2. jízdní a 6. a 13. armáda zastavily postup Ruské armády k Donbasu. Boje v Severní Tauridě skončily 21. října 1920, jízdní sbor generála Barboviče zůstal u Nikopolu, generál Wrangel pro zkrácení linií Ruské armády nařídil ústup.
Velitel Jižního frontu jménem RVR 26. října vydal rozkaz: „Nařizuji součástem frontu zničit Wrangelovu armádu, zbavit ji možnosti ústupu na Krymský poloostrov a obsadit šíje. Součásti na levém břehu Dněpru zablokují ústupové cesty na Krym a útokem na východ zničí Wrangelovy zálohy u Mělitopolu.“
Ráno 28. října 46. střelecká divize 2. jízdní armády zahájila z levého břehu Dněpru u Nikopolu „Pěrekopsko-čongarskou operaci“. Jednotky 1. jízdní armády blokují Ruské armádě ústup na jih, od východu se blíží 51. pěrekopská střelecká divize. Sbory Ruské armády prorazily obklíčení, ustoupily na Krym a jejich velení rozmístilo týlové jednotky na Pěrekopské šíji. Rozkaz RVR Jižního frontu 31. října redislokoval 46. divizi k druhosledové 4. armádě V. S. Lazareviče. Pěrekopská ofenzivní skupina V. K. Bljuchera a 1. jízdní armáda S. M. Buďonného 7. listopadu útočily na Pěrekopské šíji. Trockého zástupce E. M. Skljanskij slíbil Leninovi: „Útok neskončí, pokud na rudém Krymu zůstane byť jen jediný Bílý důstojník.“ Avšak jakmile M. V. Frunze generálu baronu P. N. Wrangelovi písemně zaručil, že kapitulanti dostanou amnestii, Lenin u něj telegraficky protestoval: „Když jsem se dozvěděl o Vaší nabídce Wrangelovi, aby se vzdal, krajně mě udivily Vaše přehnaně mírné podmínky. Pokud je protivník přijme, pak je nutno flotilu zajmout a nepropustit žádný člun. Pokud je protivník nepřijme, tak je nezbytné ho ihned zlikvidovat!“
V noci 10. listopadu Feďko s Mechlisem odjeli na poradu RVR 4. armády, kde se dozvěděli, že Bljucher překonal opevnění na Pěrekopské šíji. Pluky 51. střelecké divize a 3. jízdní sbor 4. armády 12. listopadu obsadily Simferopol, 15. listopadu Sevastopol, další den Feodosiji a Kerč. Do Sevastopolu přijela i 46. divize, večer 16. listopadu Buďonnyj, Vorošilov, Gorbunov a Bljucher ohlásili Frunzemu a S. S. Kameněvovi: „Ruské vojsko je na Krymu zničeno!“ Zbývá buď kapitulovat nebo odplout z Krymu do Konstantinopole (Istanbulu). Pro všechny potřebné se ovšem místo na evakuačních lodích nenašlo.
Od 16. listopadu pracuje Krymská revoluční rada pod vedením bývalého velitele 6. armády Jižního frontu A. I. Korka a kandidáta politbyra ÚV KSU(b) G. L. Pjatakova, Krymský oblastní revoluční výbor KSR(b) v čele s bývalým vedoucím činitelem Maďarské republiky rad B. M. Kunem, R. S. Zemljačkou a J. A. Jakovlevem. B. M. Kun a náčelník jeho sekretariátu J. A. Jakovlev 17. listopadu nařídili do tří dnů vykonat povinnou registraci generálů, důstojníků a vojáků Ruské armády. Neregistrovaní budou prohlášeni za špiony a podle válečného práva zastřeleni. Záhy se ukázalo, že život jim nezajistila ani registrace, ani nedostatek střeliva u vítězů. Hlavní redaktor listu „Krasnyj Krym“ se v úvodníku „Bělyj i krasnyj těrror“ zavázal:
Celý Krym prosekáme neúprosným mečem Rudého teroru, očistíme od všech katů, vykořisťovatelů a trýznitelů dělnické třídy. Nyní budeme chytřejší a nebudeme opakovat minulé chyby! Po říjnové revoluci jsme byli příliš shovívaví. Po hořké zkušenosti nyní budeme konat jinak. V osvobozeném Krymu zůstalo ještě příliš mnoho bělogvardějců… Zabráníme jim bránit výstavbě nového života. Rudý teror ospravedlní jeho užití proti třídě, kterou odsoudil její osud, urychlil její zánik, přiblížil okamžik její smrti! Přejdeme do útoku!
Předseda Všeruské mimořádné komise pro boj se sabotáží (VČK) F. E. Dzeržinskij nařídil náčelníkovi „Krymské úderné skupiny Zvláštních oddílů VČK Jižního frontu“ J. G. Jevdokimovovi: „Zajistit, aby z Krymu do vnitrozemí neprošel žádný bělogvardějec…“. Čekisté pod vedením náčelníka Zvláštních oddílů VČK Jižního frontu M. P. Frinovského se dali do práce, hlavní ulice Sevastopolu naplnili mrtvolami. Visely na sloupech veřejného osvětlení, stožárech, stromech, a dokonce i na pomnících. Důstojníci Ruské armády byli oběšeni v uniformách i s nárameníky, „bývalí lidé“, civilní carští úředníci, napůl svlečeni. Exekuce postihly nejen důstojníky ve službě, ale také raněné vojáky a spolu s nimi i zdravotní sestry, které je ošetřovaly, dále veškeré civilní obyvatelstvo žijící na Krymu v době pobytu jednotek Ruské armády. Za první týden od obsazení Sevastopolu čekisté Jižního frontu bez soudu popravili téměř 7 000 důstojníků a „bývalých lidí“.
Pro velké množství popravovaných někdejší absolventka medicíny v Lyonu, nyní vážená, ale obávaná bolševická revolucionářka a zavilá odpůrkyně „vojenspěců“ (bezpartijních vojenských odborníků), známá pod jménem „Tovarišč Děmon“, tajemnice Krymského oblastního výboru KSR(b) Zemljačka rozhodla: „Škoda pro ně kulek, utopíme je v moři!“ Zajatcům včetně žen a dětí nařídila přivázat k nohám kameny a svrhnout je z lodí do moře.
Rozalija Samoljovna Zemljačka, „Tovarišč Děmon“
Lenin věděl o těchto zločinech a schvaloval je. Na stranickém aktivu v Moskvě 6. prosince 1920 prohlásil: „Na Krymu je nyní 300 000 buržujů. To je zdroj budoucích spekulací, špionáže a veškeré pomoci kapitalistům. Ale my se jich nebojíme. Převezmeme je, rozdělíme, podmaníme a strávíme…“ - čili zlikvidujeme.
V prosinci Zemljačka poslala na ÚV KSR(b) souhrnné hlášení:
Důstojníci a vojáci registrovaní ve Wrangelově armádě byli při raziích zatčeni. Mnoho Wrangelovců a buržoazie bylo zastřeleno (například v Sevastopolu bylo při perlustracích z 6 000 zatčených 700 propuštěno, 2 000 lidí zastřeleno), ostatní předáni do koncentračních táborů… U místních komunistů díky jejich spojení s maloburžoazií vyvolalo chování Zvláštních oddílů mnoho intervencí za zatčené. Výbor upozornil na nepřípustnost hromadných intervencí, doporučil stranickému byru s nimi rozhodně nesouhlasit, naopak, účinně pomáhat Zvláštním oddílům VČK při definitivním vymýcení kontrarevoluce.
Ohlas zločinů krymských revolucionářů rezonoval i na jednání VII. shromáždění Všeruského ústředního výboru zástupců RSFSR (VCIK). Předvolaní svědkové citovali z rozkazu Kuna a Zemljačky: „… zastřelit všechny důstojníky, kteří sloužili u Děnikina, Wrangela a v německé kampani…“. Na upozornění předsedy komise ÚV strany Ibragimova, že čekisté na Krymu překročili právní mantinely, předseda VČK Dzeržinskij bohorovně odpověděl: „Stala se velká chyba, ale Krym byl hlavní brloh bělogvardějštiny. K jeho likvidaci jsme vyslali soudruhy s výjimečnými pravomocemi. Nemohli jsme tušit, že svěřené pravomoci TAKTO zneužijí!“ Rovněž Leninův přítel a uznávaná autorita komunistické morálky, lidový komisař osvěty A. V. Lunačarskij, odmítl veškerá váhání: „K čertu s láskou k bližnímu! Učme se nenávisti!“ V červenci 1921 výnos VCIK sice „potrestal“ R. S. Zemljačku a J. G. Jevdokimova Řády rudého praporu, ale hlavní stalinská odměna přišla až po letech. Zatímco Jevdokimov, Kun, Jakovlev a Frinovskij zemřeli na popravišti, Zemljačka zemřela přirozenou smrtí. Když se to generál Mechlis 21. ledna 1947 na dovolené v Karlových Varech dozvěděl, napsal své ženě: „Jsem zarmoucen. …Odešla svébytná osobnost, otevřený a upřímný člověk, bolševicky pevný a oddaný - velká ztráta!“ Urna s jejím popelem byla slavnostně uložena na čestné pohřebiště revolucionářů do Kremelské zdi na Rudém náměstí v Moskvě.
pohřební místo urny R. S. Zemljačky v Kremelské zdi
Zdroje:
Abraměnko, L.: Poslědňaja obitěl. Krym, 1920-1921 gody. „MAUP“. Kyjev - 2005.
Antonov-Ovsejenko, V.: Zapiski o graždanskoj vojně. Tom 3. Gosudarstvěnnoje vojennoje izdatělstvo. M.-1933.
Běloje dělo. Poslědnij glavkom. Izdatělstvo „Golos“. M.-1995.
Bykova, T.: Krasnyj těrror v Krymu. Političeskij těrror i těrrorizm na Ukrajině XIX-XX stol. NAN Ukrajiny: Institut istorii Ukraini. „Naukova dumka“. Kyjev-2002.
Čennyk, S.: Rozalija Zemljačka. Furija krasnogo těrrora. „Krossvord-Kafě“. 1-04-2005.
Ďakova, J.: „Rědkij slučaj forměnnogo sumaščestvija rasy“. „Novaya Gazěta“. No124 ot 11 nojabrja 2020.
Gazěta „Pravda“, 1933, 23 fevralja.
Golubov, S.: Kogda krěposti ně sdajutsa. „Vojenizdat“. M.-1954.
Graždanskaja vojna v Rossiji: Oborona Kryma. OOO „Izdatělstvo AST“: SPb. Těrra Fantastica. M.-2003
Kakurin, N., Vacetis, I.: Graždanskaja vojna. 1918-1921.-SPb. OOO Izdatělstvo „Poligon“, 2002.
Kol: „Bolševistskoje rukovodstvo. Pěrepiska. 1912-1927“. „ROSSPEN. M.-1996.
Kol: M. V. Frunze: Vojennaja i političeskaja dějatělnosť. Vojenizdat. M.-1984.
Lenin, Stalin, Frunze, Vorošilov o razgromě Vrangela. Simferopol, 1940.
„Leninskij sbornik“,T. XXXIV, Institut markizma-lěninizma CK KPSS. M.1924-1973.
Litvin, A.: Krasnyj i bělyj těrror v Rossiji 1918-1922gg. „EKSMO“. M.-2004.
Obertas, I.: Komandarm Feďko. Nikopolskij placdarm. Vojenizdat. M. 1973.
Omělčuk, D., i dr. Političeskije represii v Krymu (1920-1940 gody). Simferopol.-2003.
Petr Nikolajevič Vrangel. Gosudarstvěnnoje upravljenije v Rossii v portretach
Plechanov, A.: VČK-OGPU. 1921-1928 gg. „Kučkovo polje“. M.-2006.
Pozdňakova, M.:Tovarišč Demon. Ježenědělnik „Arguměnty i fakty.“ No47.
Rejfild, D.: Stalin i jego područnyje. „Novoje litěraturnoje obozrenije“. M-2008.
Romanov, P.: Děmon po iměni Rozalija Samojlovna. Žurnal „Dzen“. 03.03.2020
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Sirotinskij, S.: Puť Arsenija. Vojenizdat. M.-1959.
Sokolov, B.: Buďonnyj: Krasnyj Mjurat. „Molodaja gvardija“. M. 2007.
Taras, A. i dr.: Osip Pjatnickij i komintěrn na věsach istorii. „Charvest“. Minsk – 2004.
Vaksběrg, A.: Valkirija revoluciji. Izdatělstvo „Olimp, Rusič“. M.-1998.
Volkogonov, D.: Sěm vožděj. Kniga 1., Novosti, M.,1995.
Použité archivy: CGASA (Ústřední státní archiv sovětské armády), RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v minulosti)), RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)) aRGVA (Ruský státní vojenský archiv).
