Článek
Od 28. března 1809 je Finské velkoknížectví součást Ruského impéria. Po jeho zániku, 4. ledna 1918 uznala ruská vláda nově vzniklou Finskou republiku a nařídila vyklidit „Baltský Gibraltar“ - ruskou námořní základnu v zálivu Lappivik u města Hangö - a Aalandské ostrovy. Aby nedošlo k nežádoucím událostem, bývalý poslanec Finského sejmu a předseda frakce levicových sociálních demokratů O. V. Kuusinen požádal předsedu Rady lidových komisařů Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RLK RSFSR) V. I. Lenina o pomoc. Lenin pověřil zplnomocněnce rady pro Finsko, I. T. Smilgu, dohlédnout na ustavení Rudých gard a jejich transformaci na Finskou lidovou armádu. Mezitím již aktivisté finského proletariátu doma rozžehli občanskou válku. Bílé gardy sice dobyly oblast Petsama, avšak Rudé gardy s dělnickými milicemi, podpořeny oddíly Rudé armády (DRRA) a Baltského námořnictva (BVF), ovládly jižní Finsko. Rudé finské námořní výsadky obsadily na pobřeží Botnického zálivu osadu Oulu s okolím. Kuusinnen 27. února 1918 v Helsinkách vyhlásil Finskou sovětskou dělnickou republiku a po vzniku Rady národních zplnomocněnců se stal zmocněncem pro osvětu. Na návrh předsedy Finského nejvyššího sovětu V. Perttilja je 1. března 1918 podepsána přátelská smlouva s ruskou vládou.
Finská sovětská dělnická republika, únor 1918 – květen 1918
Oddíly Reichsheeru (německé armády) 3. dubna 1918 provedly výsadek do Finska a spolu s finskou armádou zahájily ofenzívu, po níž 29. května 1918 „sovětský dělnický novorozenec“ zahynul. Kuusinnen se skupinou levicových sociálních demokratů uprchli do Petrohradu. V Moskvě Kuusinnen vstoupil do Komunistické strany Ruska (bolševiků) (KSR(b)), 29. srpna 1918 založil Komunistickou stranu Finska (KSF) a zajistil její přijetí do kominterny (IKKI). Pod pseudonymem se 17. května 1919 nelegálně vrátil do Finska a od léta 1921 vykonával funkce tajemníka a člena Prezídia IKKI. Ostatní zmocněnci Rady národních zplnomocněnců jsou 18. dubna 1920 vyhoštěni do Východní Karélie. V Pětrozavodsku 8. června 1920 založili Karelskou pracovní komunu, která od 25. července 1923 získala statut Autonomní Karelské sovětské republiky (AKSR).
Smlouva s ruskou vládou 14. října 1920 ukončila občanskou válku. V úvodníku Pravdy 15. října 1920 hlavní redaktor napsal: „…Mír s Finskem, jenž zbavil Petrohrad poslední vojenské hrozby, sehraje v budoucnosti sovětsko-finských vztahů klíčovou roli…“
RSFSR získala Východní Karélii, na jihu okolí Repola a Porajärvi, Finsko Západní Karélii, na severu oblast Petsama s přístavem. V lednu 1932 je podepsána i „Sovětsko-finská dohoda o neútočení“ a v roce 1935 premiér A. Cajander vyhlásil neutralitu Finské republiky.
Tak, jako sovětští bolševici vedli podvratnou činnost ve Finsku, nyní „Bělofinové“, vedou podvratnou činnost v AKSR, a proto je generální tajemník Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) (ÚV VKS(b)) Stalin prohlásil za nepřátele. Po vraždě 1. tajemníka Leningradského oblastního výboru VKS(b) S. M. Kirova usnesení politbyra 15. března 1935 schválilo „Opatření k posílení ochrany hranice Leningradské oblasti a AKSR“. Tamní „finský nebezpečný sociálnědemokratický element“ je deportován na Sibiř a do Kazachstánu. V důsledku Velké Stalinské ústavy je 5. prosince 1936 AKSR transformována na Karelskou autonomní sovětskou socialistickou republiku (KASSR) s hlavním městem Pětrozavodskem.
Finští komunisté tehdy již skomírají, takže na Kuusinnenův návrh generální tajemník kominterny G. Dimitrov na 16. května 1935 dohodl konzultaci se Stalinem. V přítomnosti předsedy RLK Molotova mu Kuusinnen řekl, že „kapitalizmus ve Finsku vyhnil“ a navrhl obnovit pod jiným názvem zaniklou Finskou sovětskou dělnickou republiku. Předložil seznam kádrů Finské revoluční dělnicko-rolnické vlády, za premiéra a prezidenta doporučil generálního tajemníka ÚV KSF A. Tuominena. Molotov sepsal a nechal podepsat nutnou podmínku pomoci, „Dohodu o přátelství a spolupráci“. Scénář je jasný: Povyprovokovaném incidentu s „bělofinským vojskem“ u státní hranice SSSR přijede do Finska DRRA a v první příhraniční osadě Tuominen požádá jménem Finské revoluční dělnicko-rolnické vlády „stranu a vládu o internacionální pomoc“. Po příjezdu obou armád do Helsinek Kuusinnen vyhlásí vznik Finské demokratické republiky, požádá o diplomatické uznání a souhlas s připojením ke KASSR. Za garanty tohoto scénáře Stalin určil předsedu RLK Molotova, 1. tajemníka Leningradského oblastního výboru VKS(b) A. A. Ždanova, lidového komisaře obrany K. J. Vorošilova a hlavního redaktora listu Pravda L. Z. Mechlise.
V únoru 1937 finský ministr zahraničí V. Tanner opět ujistil Molotova o neutralitě, avšak jelikož maršál Vorošilov nedostal požadované bezpečnostní záruky, lidový komisař zahraničí M. M. Litvinov nařídil uzavřít v Leningradu 14 zahraničních konzulátů, „aby se v nich nepelešili špioni“. Na jaře 1938 lidový komisař vnitra N. I. Ježov určil k jednání s finskými diplomaty rezidenta rozvědky plukovníka NKVD B. A. Rybkina pod krytím 2. tajemníka sovětského vyslanectví B. Jarceva. On ministru Tannerovi 14. dubna 1938 sdělil: „Pokud bude Rudé armádě umožněn příjezd na území Finské republiky, SSSR poskytne finské vládě ekonomickou i vojenskou pomoc a záruky jejího stažení po skončení hrozby.“ V. Tanner odmítl kvůli neutralitě, a tak Stalin sovětské nároky zvýšil o dohled nad Aalandskými ostrovy, což finská vláda opět odmítla.
Po obsazení Klajpedy wehrmachtem 13. března 1939 Jarcev žádal o pronájem čtyř ostrovů ve Finském zálivu pro výstavbu sovětských námořních základen a znovu připomněl smlouvu o vojenské pomoci. Finská vláda opět odmítla, proto lidový komisař obrany maršál Vorošilov a náčelník Generálního štábu Rudé armády (GŠRA) komarm 1. stupně B. M. Šapošnikov nařídili veliteli Leningradského vojenského okruhu (LVO) komarmu 2. stupně K. A. Měreckovovi prověřit bojeschopnost jednotek. Pracovníci štábů BVF a LVO zahájili cvičení na téma „Rozšíření operační zóny loďstva ve východní části Finského zálivu za ofenzivní součinnosti jednotek Rudé armády“.
V červenci 1939 přijela do Helsinek německá a anglická vojenská delegace, takže lidový komisař zahraničí Molotov ihned prohlásil plánované srpnové cvičení finské armády k odražení útoku na Karelské šíji za nepřátelský akt. Ve Stalinově pracovně komarm Měreckov odevzdal maršálu Vorošilovovi nový plán operací vojsk LVO. Stalin připomněl: „Německo je připraveno napadnout kterékoli sousedy, včetně Polska a SSSR. I Finsko se může snadno stát předmostím antisovětských událostí německého a anglo-francouzsko-amerického buržoazně-imperialistického seskupení. Není vyloučeno, že se začnou domlouvat na vystoupení proti SSSR. Finsko zde může sehrát roli drobné mince v cizí hře najatého iniciátora velké války.“
Začíná nácvik plánované provokace se zadáním „Ve dnech 22.-23. července 1939 vypukla na Karelské šíji v okolí vesnice Majnila řada vážných pohraničních incidentů s Finy…“. Lidový komisař vojenského námořnictva (VMF) 2. srpna nařídil veliteli BVF: „Při rozpracování operativního plánu vycházet z možného útoku Německa, Polska a Finska proti SSSR na severozápadním směru … Zničit finské, estonské a lotyšské vojenské loďstvo a připravit obsazení Aalandských ostrovů.“
Po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop se od září 1939 Finská republika ocitla ve skupině států, na něž „Tajný doplňující protokol“ rozšířil sféru vlivu SSSR. Do Moskvy 5. října 1939 přijela Finská vládní delegace k dalšímu kolu jednání, na němž Stalin sdělil: „…požadujeme, aby vzdálenost Leningradu od státní hranice byla 70 kilometrů. To je náš minimální požadavek, a nepočítejte s tím, že ho zmenšíme. Leningrad přesunout nemůžeme, proto musíme přesunout linii státní hranice…“ „Smlouvu o spolupráci“ doporučil nahradit „Dohodou o neútočení a vzájemné pomoci“. Po opětném finském odmítnutí 14. října Molotov shrnul sovětské nároky: „Předání poloostrova Rybačij, kontrola Aalandských ostrovů, pronájem „Baltského Gibraltaru“, poloostrova Hangö na 30 let, dohoda o rozmístění sovětského dělostřelectva na severním pobřeží Finského zálivu, odzbrojení pevností na Karelské šíji podél státní hranice a vrácení území bývalé Vyborgské gubernie.“ Navíc „kvůli nedbale vyznačené státní hranici“ žádal pro SSSR i oblast Petsama s osadou. Jako náhradu nabídl, pustou, trojnásobně rozlehlou část karelské tundry bez dopravní infrastruktury i bez ochrany státní hranice.
Komarm Měreckov 10. října předložil komarmu Šapošnikovovi „Plán na zničení pozemních a námořních sil finské armády“: „… po vydání rozkazu k útoku vniknou vojska DRRA koordinovaně všemi směry na území Finska s cílem rozehnat uskupení nepřátelských jednotek a v součinnosti s letectvem rozhodně porazit finskou armádu… Při střední rychlosti pohybu vojsk 10-12 km za 24 hodin bude operace ukončena na Viddickém směru do 15 dní, na Karelské šíji do 8-10 dní.“
Zplnomocněná zástupkyně SSSR ve Švédsku A. M. Kollontajová 17. října varovala Molotova před okupací Viipuri. Upozornila, že tento nelegální akt povede k mezinárodní dehonestaci SSSR, což Molotov popřel: „…Za tři dny bude naše armáda v Helsinkách, což přinutí tvrdohlavé Finy podepsat smlouvu tam, když ji nyní nechtějí podepsat v Moskvě …“
Velitel pohraničního oddílu NKVD v Sestrorecku dostal 25. října rozkaz k přípravě na překročení státní hranice. Maršál Vorošilov 26. října oznámil armádním komisařům Mechlisovi a J. A. Ščaděnkovi, že v KASSR nařídil zformovat z Finů a Karelců 108. zvláštní střelecký sbor Finské lidové armády. Když Měreckov 29. října požádal Šapošnikova o další jednotky s těžkou výzbrojí, Stalin se divil: „Oni požadují tolik významných prostředků pro vyřešení rozporů s tak nevýznamným státem, jako je Finsko? To není nutné!“
Náčelník Politické správy LVO brigádní komisař P. I. Gorochov 1. listopadu ohlásil náčelníku Politické správy DRRA armádnímu komisaři 1.stupně L. Z. Mechlisovi: „V součástech okruhu vysvětlujeme konzultacemi, přednáškami a diskuzemi problémy mezinárodní i vnitřní politické situace…!“
Na uzavřeném aktivu vedení PSRA s Literárním svazem spisovatelů DRRA a VMF 5. listopadu za řízení jeho předsedy V. V. Višněvského armádní komisař Mechlis v projevu zdůraznil: „Nelze promarnit jedinečnou příležitost k rozšíření našeho území ve Finsku a v pobaltských republikách. Sovětský stát tam dosáhne svého cíle vyjednáváním nebo vojenskou silou. Na sovětsko-finské hranici jsme v pohotovosti, zbrojí i stranický aparát.“
V noci 9. listopadu na rozšířené poradě politbyra s vedením Lidového komisariátu obrany (LKO) a VMF Molotov seznámil přítomné se stanoviskem finské vlády. Stalin rezolutně prohlásil: „Budeme muset válčit s Finskem!“, avšak komarm Šapošnikov varoval: „Holoubci, finská armáda je silnější, než si myslíme!“ Maršál Vorošilov a armádní komisař Mechlis halasně oponovali: „Výzbroj finské armády je většinou zastaralá, jsou to předválečné typy carské armády… Většina rezervistů nemá příliš chuť bojovat. …“ Jejich výhrady Stalin podtrhl Kuusinenovým apelem: „…dělnické masy a nejchudší vrstvy rolnictva tajně nesouhlasí s politikou finské vlády, žádají zlepšení vztahů s SSSR a hrozí odplatou všem, kdo vedou nepřátelskou politiku vůči SSSR“. Po skončení jednání začaly oslavy narozenin komarma G. I. Kulika. Stalin mu předal svou knihu „O základech leninismu“, pozvedl číš a vyzval: „Připijme na demokratické Finsko!“
Usnesení politbyra 15. listopadu 1939 rozhodlo, že internacionální pomoc finským komunistům poskytne pouze LVO! Stalin určil vrchním velitelem „internacionální pomoci“ maršála Vorošilova. Operace se účastní celkem 425 640 mužů, 2 289 tanků včetně desítek kusů typu KV-2 osazených houfnicí ráže 152 mm, 2 876 děl a minometů, 2 446 letadel. Finská armáda má k dispozici 265 000 mužů, 26 tanků, 534 děl a 270 letadel.
Zplnomocněný zástupce SSSR ve Finsku V. K. Děrevjanskij 17. listopadu doporučil vypovědět smlouvu o vzájemné pomoci a vygradovat bezpečnostní situaci na státní hranici. A. A. Ždanov dodal osnovu provokace a lidový komisař vnitra L. P. Berija pověřil dohledem náčelníka Správy NKVD Leningradské oblasti komisaře státní bezpečnosti S. A. Goglidzeho.
Jakmile finská vláda nařídila mobilizaci, korespondent Agentury TASS hlásil z Helsinek: „Vyhlášená mobilizace ve Finsku zhoršila vnitropolitickou situaci, množí se dezerce. Protivládní povstání je na spadnutí, finští pracující uvítají Rudou armádu květinami!“
Armádní komisař Mechlis povolal Višněvského, Fadějeva a další aktivistické literáty k jednotkám LVO a nařídil náčelníkům politických oddělení armád LVO: „…do PSRA denně hlásit chování finského obyvatelstva k Rudé armádě, postoje zajatých vojáků a důstojníků bělofinské armády a jejich názor na politickou situaci… Agitaci zaměřit na jejich převýchovu od buržoazně-nacionalistického vlastenectví k pochopení provokačního charakteru války zahájené anglo-francouzskými lokaji Cajanderem a Tannerem“.
Z Pětrozavodska ohlásil člen Vojenské rady (VR) LVO sborový komisař N. N. Vašugin dokončení kompletace Finské lidové armády. Budoucí ministr obrany O. V. Kuusinen, komdiv A. M. Antilla a jeho zástupce, brigádní komisař F. I. Jegorov, 17. listopadu projednali se Ždanovem text její vojenské přísahy. Kuusinnen se Ždanovem připravili k vyhlášení Finské demokratické republiky tyto dokumenty: „Deklarace vlády Finské demokratické republiky“, „Čím začít politickou a organizátorskou práci komunistů v oblastech osvobozených od Bílých“ a „Výzva ÚV Finské komunistické strany k finským pracujícím, rolníkům a inteligenci“. Deklarace uvádí: „…Podle vůle lidu rozhořčeného zločinnou politikou opovrženíhodné kliky Cajanděra, Erkko a Tanněra bude dnes ve východním Finsku vytvořena nová vláda naší země, dočasná lidová vláda, která vyzve všechen finský lid k rozhodnému boji za svržení tyranie katů a válečných provokatérů…“
A. A. Ždanov nastoupí do VR LVO, kontrolu mediálních výstupů zajistí Molotov. Náčelník PSRA, jenž bude koordinovat činnost vlády „Finské demokratické republiky“ a velení „Finské lidové armády“ s pokyny VR LVO, nyní nařídil přejmenovat finský list „Krasnoje Znamja“ na „Hlas finského lidu“ a zahájit distribuci jeho finské a karélské mutace.
Členové VR LVO Měreckov, Ždanov, Vašugin, Mělnikov a Ptuchin 21. listopadu 1939 podepsali „Rozkaz armádám Leningradského vojenského okruhu“. Jeho preambule zní: „Neomaleným, troufalým politickým karbaníkům, kteří vmetli do očí drzou výzvu sovětskému lidu, je třeba dát za vyučenou a od základu zničit ohnisko antisovětských provokací a hrozeb Leningradu.… Pro splnění posvátné vůle RLK a našeho hrdinného lidu nařizuji jednotkám Leningradského vojenského okruhu překročit státní hranici, zlikvidovat finskou armádu, zajistit bezpečnost severozápadních hranic Sovětského svazu a Leninova města - kolébky proletářské revoluce - trvalým uzavřením přístupu do Finského zálivu … Nejdeme do Finska jako dobyvatelé, ale jako přátelé a osvoboditelé finského lidu od statkářů a kapitalistů. Nejdeme proti finskému lidu, ale proti vládě Cajanděra, která vyvolala válku s SSSR a utlačuje finský lid. Vážíme si svobody a nezávislosti Finska, kterou finský lid získal jen díky VŘSR a vítězství sovětů…“ Následují konkrétní operační příkazy, například do 21. prosince, na počest Stalinových narozenin, obsadit Helsinky.
A. Tuominen sice 13. listopadu přijel do Moskvy, avšak přes opakované Kuusinenovy výzvy odmítl převzít funkce předsedy vlády i prezidenta „Finské demokratické republiky“, proto ho od 22. listopadu 1939 Kuusinnen nahradil sám a odjel do Leningradu předat armádnímu komisaři Mechlisovi „Výzvu ÚV Finské komunistické strany finským pracujícím, rolníkům a inteligenci“: „…Každý voják i velitel Rudé armády, naplněn šlechetným duchem internacionalizmu ví, že bojuje za spravedlivou věc. Každý voják i velitel Rudé armády ví, že nepřichází do Finska jako dobyvatel, nýbrž jako osvoboditel finského národa z jařma kapitalistických zločinců. Proto statisíce finských dělníků a rolníků očekávají Rudou armádu s radostnou netrpělivostí…“
Armádní komisař Mechlis 24. listopadu schválil text letáku „K finským vojákům“: „…nepřicházíme dobývat, přicházíme jako přátelé finského lidu…Rudá armáda stojí za finským lidem, jenž podporuje přátelství se Sovětským svazem a chce mít svou, skutečně lidovou vládu …“ Jak „internacionální pomoc“ reálně vypadala, napsal N. S. Chruščov: „… Pokud šlo o válku s Finskem, myslel jsem si: Dostatečně nahlas k nim promluvíme a pokud nebudou slyšet, tak jednou vystřelíme z děla, Finové se vzdají a budou souhlasit. Stalin poznamenal: „Dnes začneme.““ Finové neslyšeli, a tak odpoledne 26. listopadu 800 metrů od státní hranice u sovětské osady Majnila zazněly na pozice 68. střeleckého pluku 60. střelecké divize výstřely z děla. Podle výpovědi svědků střelba zazněla „ze sovětského pohraničního pásma“, takže Agentura TASS oznámila 4 mrtvé a 9 raněných anonymních obětí „po ostřelování území SSSR finským dělostřelectvem“! Finská vláda navrhla svěřit vyšetření incidentu mezinárodní komisi a podala demisi.
I když po vyhlášení Finské demokratické republiky Stalin počítal s jejím sjednocením s KASSR a přijetím do SSSR, náčelník Politické správy LVO divizní komisař Gorochov 27. listopadu nařídil: „Skoncujme s provokatéry! Dementujme lživý povyk diplomatů, že Sovětský svaz chce Finsko „sovětizovat“ a připojit ho k SSSR“!
Večer 27. listopadu v Kremlu „o dělostřeleckém přepadu z finského území“ komarm Měreckov informoval Stalina, Vorošilova, Mechlise a Kuusinena. Redaktor Pravdy 29. listopadu publikoval článek lidového komisaře Molotova, v němž označil „Majnilský incident“ za snahu finské bělogvardějštiny udržet Leningrad v dosahu svého vojska, návrh Finské vlády za drzé popírání faktů a pohrdání sovětskými vojenskými ztrátami. Proto „strana a vláda“ odstupuje od smlouvy o neútočení z roku 1932 a odvolává své diplomatické představitele z Helsinek. Rovněž informoval německého velvyslance von der Schulenburga: „Ve Finsku vznikne nová vláda, přátelská k Sovětskému svazu i k Německu. Tato vláda nebude sovětská, ale lidově demokratická. Sověty tam nikdo nebude zřizovat, my však doufáme, že to bude vláda, s níž se budeme moci domluvit na zajištění bezpečnosti Leningradu.“
Měreckov 30. listopadu 1939 v denním rozkaze uvedl: „…jsme přáteli a osvoboditeli finského lidu, který chceme zbavit jařma vlastníků půdy a kapitalistů…“ Vzápětí armády LVO zahájily „internacionální pomoc finskému lidu“. Náčelník Rozvědné správy LVO ujistil vrchního velitele maršála Vorošilova: „…ihned po překročení státní hranice našimi jednotkami budou Bělofinové utíkat, v jejich týlu nastane chaos. Směry ústupu finské armády ohlásíme rádiem.“ Jenže nastalo překvapení. Jelikož nikdo neutíkal, tak nikdo nic nehlásil!
Zdroje:
Alexejev, A.: Dolina směrti. Žurnal „Vojennoje obozrenije“. 25 ijuňa 2012.
Anfilov, V.: Doroga k tragědii sorok pěrvogo goda. „Akopov“. M.-1997.
Antonov, V.: Milosť na gněv., avgust-senťabr 2010 g. https://web.archive.org/web/20230324193048/http://www.vilavi.ru/prot/kulik/kulik.shtml
Aptěkar, P.: Sovětsko-finskije vojny. „JAUZA“. „EKSMO“. M.-2004.
Aptěkar, P.: Něizvěstnoje vojsko něsuščestvovavšej strany. „Nězavisimaja gazěta“. 1994. 25. nojabrja.
Damaskin, I.: Stalin i razvědka. „Věče“. M.-2004.
Dollen, S.: Stalin i jego diplomaty. Sovětskij sojuz i Jevropa 1930-1939. „ROSSPEN“. M.-2009 g.
Istoričeskij archiv. 1995. No35-6.
Ivanovskij, A.: Tragičeskij itog. Něizvěstnyje stranicy „Zimněj vojny“. Žurnal „Stoletije“ subbota 26. 11. 2010 g.
Kabanen, P.: Dvojnaja igra. Sovětsko-finlandskije pěregovory 1938-1939 godov. Žurnal „Rodina“. 1995 g. No. 12.
Kollontaj, A.: „Sěm větrov“ zimoj 1939 goda. Žurnal „Měždunarodnaja žizň“, 1989. No12.
Kuusinnen, A.: Gospoď nizvěrgajet svojich andělov. Vospominanija 1919-1965. Petrozavodsk, 1991.´
Kuzněcov, I.: Zaskrečjonnyje tragedii sovětskoj istorii. KAMUNIKAT. Minsk-2006.
Kuzněcov, N.: Nakanuně. „AST, Těrra Fantastika“. M.-2003.
Manněrgejm, K.: Memuary. „Vagrius.“ M.-1999.
Mělťuchov, M.: Upuščennyj šans Stalina. Sovětskij Sojuz i borba za Jevropu:1939-1941. „VĚČE“. M.- 2000.
Měreckov, K.: Na službě narodu. Politizdat., M.-1968.
Mlěčin, L.: „Dni naši sočtěny, vyručajtě!“ „Novaya Gazěta“ 29 nojabrja 2019 g.
Něvěžnin, V.: „Jesli zavtra v pochod…“.“EKSMO“. M.-2007.
Nikiforov, J., Kiselev, O.: Rožděnije i krach „Terijokskogo pravitělstva“., Vojenno-istoričeskij žurnal“, No3, 2006.
Osmačko, S.: Krasnaja armija v lokalnych vojnach i vojennych konfliktach (1929-1941 gg). Tipografija „JAZRI PVO“. Jaroslavl-1999.
Ržeševskij, O., Věchvilajnen, O.: Zimnaja vojna 1939-1940. Kniga 1. Političeskaja istorija. „NAUKA“. M.-1998.
Sarin, O., Dvoreckij, L.: vetřelci. Agrese Sovětského svazu proti světu 1919-1989.“JOTA-military“. Brno-1998.
Smirnov, A.: SSSR – Finlyandiya. 1918-1947. Problema granicy. „Alaborg“. Sankt Peterburg, 2008.
Sokolov, B.: Tajny Finskoj vojny. „VĚČE“. M.-2002.
Tanner, V.: Zimnaja vojna. Diplomatičeskoje protivostojanije Sovětskogo Sojuza i Finlandii, 1939-1940. „Cěntorpoligraf“. M.-2003.
Vělikanov, N.: Měreckov. Žizň zaměčatělnych ljuděj-1337. „Kultura Rossiji (2012-2018 gody)“. M.-2012.
Vihvalainen, T.: STALIN i FINNY. Žurnal „Něva“. Sankt Petěrburg - 2000.
Volkogonov, D.: Maršal Vorošilov. Žurnal „Okťabr“. 1996. No4.
Voronov, N.: Na službě vojennoj. „Vojenizdat“. Moskva 1963
Gazěta „Izvěstija“ No 273 ot 27 nojabrja 1939 g.
Žurnal „Bolševik“, No22. Nojabr 1939.
Žurnal „Rodina“. no12. 1995 g.
Žurnal „Voprosy istorii“. 1990. No7.
Archivy:
AVPRF. F.06. Op.1. P.18. D.191. L.13.
RGVA.F.9.Op.40D.63.L.333.
RGA VMF. F. R-92. Op.2. D.492. L.3, 36.
RGVA. F.25888. Op.13. D.30. L.5.
RGVA. F.33987. Op.3. D.1240. L.115. Podlinnik.
RGVA. F.34 980. Op.5. D.2. Ll.2-6.
RGVA. F.37977. Op.1. D.233. L.136.
Seznam použitých archivů:
AVPRF… Archiv zahraniční politiky Ruské federace Moskva
RGA VMF… Ruský státní archiv vojenského námořnictva
RGVA… Ruský státní vojenský archiv
Označení dokumentů je ve tvaru: Název archivu, fond (F), karton (Op), složka(D), list(L).
