Článek
Termín zahájení „pochodu na Západ“ v rámci „Operace GROZA“ se blíží, přípravy Rudé armády (DRRA) vrcholí. Lidový komisař obrany, maršál S. K. Timošenko, 13. června 1941 nařídil veliteli Pobaltského zvláštního vojenského okruhu, generálplukovníkovi F. I. Kuzněcovovi, do 23. června v nejpřísnějším utajení zprovoznit z okruhu velitelství Severozápadního frontu se sídlem velení v Paněvěžisu. Jeho vojenskou radu (VR) obsadí generálplukovník F. I. Kuzněcov, sborový komisař P. A. Dibrova a generálporučík P. S. Klěnov. Frontu bude podřízena 8., 11. a 27. armáda a řada dalších taktických součástí.
Po kádrové očistě týlů pohraničních vojenských okruhů od „třídně podezřelých elementů“ se jednotky DRRA přesouvají k západní státní hranici SSSR jen s nezbytnými věcmi pro boj na přežití. Politický zástupce náčelníka Hlavní správy politické propagandy (HSPP), armádní komisař II. stupně V. N. Borisov, odjel 14. června na velitelství Správy politické propagandy (SPP) Pobaltského zvláštního vojenského okruhu, kde se za týden účastní stranického aktivu.
Již od konce dubna 1941 se do příprav operace zapletly výslechy velitelů zatčených v rámci „Spiknutí Hrdinů“. Bývalí vojenští poradci z Občanské války ve Španělsku, kteří podle zjištění vyšetřovatelů - majorů státní bezpečnosti L. L. Švarcmana a J. E. Vlodzimirského - chystali v DRRA kontrarevoluční fašistický puč, prozradili svého tehdejšího náčelníka, nynějšího zástupce lidového komisaře obrany a Hrdinu SSSR, armádního generála K. A. Měreckova. Večer 20. června odjel lidový komisař státní bezpečnosti SSSR (NKGB) V. N. Měrkulov s jeho výslechovými protokoly ke Stalinovi, avšak on po konzultaci s náčelníkem Generálního štábu Rudé armády (GŠRA), armádním generálem G. K. Žukovem, pozdržel Měreckovovo zatčení.
Před zahájením „Operace GROZA“ se na vedlejším směru ofenzívy uskuteční útok 8. armády Pobaltského zvláštního vojenského okruhu na město Tilsit ve Východním Prusku. VR 8. armády 15. června vyhlásila pohotovost, štáb zahájil přípravu útoku, mužstvo fasuje munici. Do litevské osady Tauragé u státní hranice SSSR přijíždí 2. tanková divize 3. mechanizovaného sboru 11. armády, jejíž těžké tanky typu KV-2, ve věži osazeny houfnicí ráže 152 mm, jsou vyzbrojeny protibetonovou municí určenou na pevnůstky „Heilsbergského trojúhelníku“ u Königsbergu. Štáb divize má topografické mapy jen německého území a její velitel, generálmajor tankových vojsk J. N. Soljankin, dostal rozkaz: „V součinnosti s ostatními součástmi sboru zničit hlavní síly nepřítele na území Východního Pruska a Generálního gouvernementu“. Nepřítel je samozřejmě signatář Paktu Molotov-Ribbentrop, tehdy nominální sovětský spojenec, Německá říše.
Na aktivu SPP Pobaltského zvláštního vojenského okruhu po úvodním slově jejího náčelníka, divizního komisaře K. G. Rjabčije, 21. června vystoupil armádní komisař Borisov s hlavním projevem „O bdělosti a zábraně provokací“. Válka s Německou říší nebude, opačná tvrzení jsou lži, které je třeba dementovat a jejich šiřitele trestat. Jenže na velitelském stanovišti 3. mechanizovaného sboru 11. armády u Kaunasu generál Kuzněcov sice oznámil veliteli sboru, generálmajoru tankových vojsk A. V. Kurkinovi: „Máme zprávy, že během jednoho-dvou dnů je možné náhlé napadení Německem,“ avšak ve štábu 16. střeleckého sboru 11. armády dostali velitelé divizí rozkaz VR frontu odebrat prvosledovým jednotkám munici a uložit ji do skladů. Na jejich protesty sborový komisař P. A. Dibrova odsekl: „I když je Německo fašistický stát, den, kdy bude moci zahájit válku s SSSR ještě nenastal a vy už jste strachy podělaní!“ Náčelník štábu okruhu, generálporučík P. S. Klěnov, nařídil veliteli 8. armády odvést jednotky od státní hranice a zakázal používat označení „Severozápadní front“.
Rozšířené jednání Vojenské rady Hlavního velení DRRA (VR HVDRRA) začalo 21. června ve 20.50 hod. Návrh maršála Timošenka na vyhlášení bojové pohotovosti Stalin opět odmítl: „Zbytečně vyvoláváme paniku. Dávat takový příkaz je dosud předčasné, problém bude třeba vyřešit jednáním. Mužstvo nesmí podlehnout provokacím.“ Lidový komisař zahraničí V. M. Molotov si na 21.30 hod předvolal velvyslance von der Schulenburga, ovšem to, co před týdnem chtěl říci Hitlerovi v Berlíně, nyní mohl oznámit jen jemu v Moskvě: „…Mámezprávy, že německá vláda je nespokojena se sovětskou vládou. Sovětská vláda je překvapena fámami, že Německo připravuje válku proti Sovětskému svazu… Rád bych od Vás uslyšel, co v německo-sovětských vztazích způsobilo tuto situaci…“ Velvyslanec slíbil, že dotaz předá říšské vládě.
Ve 21.30 hod divizní komisař K. G. Rjabčij nařídil náčelníkům oddělení politické propagandy (OPP) armád okruhu:
Současný stav vyžaduje plnou bojovou pohotovost jednotek. Mužstvupodrobně vysvětlit složitost mezinárodní situace, která hrozí nečekanými událostmi… Zpracujte přesný seznam lidí a dbejte na neustálou kontrolu jejich činnosti. Nyní je zvláště důležité, aby všichni političtí pracovníci zůstávali u rudoarmějců a vysvětlovali jim nejasné problémy… úkoly pro politickou práci zadávat oddělením propagandy sborů a divizí pouze ústně …“
Náčelník štábu 8. armády Pobaltského zvláštního vojenského okruhu, generálmajor G. A. Larionov, 21. června ve 22.15 hod. telefonicky nařídil generálu Kurkinovi „dokončit přípravy k zahájení útoku na město Tilsit ve Východním Prusku“.
Po skončení jednání vojenské rady maršál Timošenko povolal generála Měreckova a oznámil mu: „Možná zítra začne válka! Jste určen představitelem Hlavního velení v Leningradském vojenském okruhu. Jeho jednotky dobře znáte, a proto můžete v případě nutnosti pomoci velení okruhu. Hlavně nepodléhat provokacím, odlišit reálné napadení od místních incidentů a nenechat ho přerůst do války. Zůstaňte v bojové pohotovosti, v případě napadení víte, co máte dělat!“ Generál Měreckov odjel a dopoledne 23. června ho velitel Leningradského vojenského okruhu (LVO), generálporučík M. M. Popov, uvítal ve štábu okruhu.
A tu 22. června ve 3.15 hod začal útok Luftwaffe a wehrmachtu na západní pohraničí SSSR. Armádní skupina „Nord“, vedená generálem polním maršálem W. von Leebem, sestávající z XVI. a XVIII. armády a IV. tankové skupiny zamíří na severovýchod k Leningradu.
Postup Armádní skupiny Nord územím SSSR
Situaci u státní hranice popsal velitel 8. armády Severozápadního frontu, generálmajor P. P. Soběnnikov: „Brzy ráno 22. června přijeli muži těžkého dělostřeleckého pluku do stanice Šaulaj. Když viděli padat bomby na naše letiště, domnívali se, že začaly manévry. Tehdy již bylo téměř celé letectvo Pobaltského vojenského okruhu zničeno ještě na letištích.“ Velitel Vojenských vzdušných sil (VVS) frontu, generálmajor letectva A. P. Ionov, bude 1. července zatčen a v únoru 1942 zastřelen.
Součásti DRRA vstoupily do boje, začala „Pobaltská strategická obranná operace“. U litevské osady Alitus vypukla tanková bitva, v níž 7. tanková divize III. tankové skupiny Armádní skupiny „Mitte“ zničila 5. tankovou divizi 3. mechanizovaného sboru 11. armády. Divize III. a IV. tankové skupiny prorazily linie 11. a 8. armády a postupují k Vilnjusu.
Na území Litevské SSR v týlu 11. armády vzplála lidová povstání, „Fronta litevských aktivistů“ vyzvala k vyvěšení litevských vlajek, neklid se přenesl i do jednotek 11. armády. Velitel frontu, generálplukovník Kuzněcov, nařídil velení 11. armády, generálporučíku V. I. Morozovovi a diviznímu komisaři I. V. Zujevovi, zabránit vzpouře v 29. litevském střeleckém sboru. Generál Kurkin dostal rozkaz „…krýt týl 11. armády před Litevci“, neboť „mužstva 179., 181., 183. a 184. střelecké divize 29., a 22. střeleckého sboru jsou absolutně nespolehlivá.“
Jednotky IV. tankové skupiny Armádní skupiny „Nord“ postupují na Dvinsk, Ostrov a Pskov, I. armádní sbor XVIII. armády vyjel z Memelu k Rize. Před jednotkami LVI. motorizovaného sboru generála dělostřelectva E. von Mansteina uprchli z Kaunasu i z okolních osad jak členové VR 11. armády a pracovišť NKVD, tak pracovníci litevského ústředí VKS(b) a státní úředníci.
Velitel 28. tankové divize 8. armády, plukovník I. D. Čerňachovskij, 23. června nařídil ofenzivu na Tilsit a Königsberg, avšak ráno divize uvázla v boji ještě před řekou Němen. Bez podpory letectva 8. armády, zdecimována útoky Luftwaffe, po vyčerpání paliva a munice její trosky zůstaly roztroušeny na místě.
Náčelník HSPP, armádní komisař I. stupně L. Z. Mechlis, nařídil náčelníkům správ politické propagandy (SPP) frontů zajistit šíření letáků i novin v jazykových mutacích vojsk nepřítele, denně hlásit hrdinné činy mužstva a oni se snažili ze všech sil, i když v rozporu s realitou. Například 23. června divizní komisař K. G. Rjabčij doložil: „Nenávist mužstva k nepřátelům je doložena mnoha fakty statečnosti a odvahy… Naše součásti se úporně rvou s nepřítelem…“.
Večer 23. června Stalin nařídil V. N. Měrkulovovi zatknout generála Měreckova. Maršál Timošenko ho povolal na ustavující jednání STAVKY ke Stalinovi. Před půlnocí 23. června generála Měreckova řidič odvezl z letiště do Kremlu, v předpokoji Stalinovy pracovny ho tři důstojníci Státní bezpečnosti zatkli a odvezli do vnitřního vězení NKVD v Ljubljance. Záhy se ocitl ve výslechové místnosti u náčelníka vyšetřovacího oddílu zvláště závažných případů, majora státní bezpečnosti L. J. Vlodzimirského, kde mu lidový komisař Měrkulov sdělil podezření ze spolupráce s cizí rozvědkou a z vedení „antisovětské vojenské organizace“. Následovaly výslechy prokládané bitím gumovým obuškem, při nichž se generál Měreckov v konfrontaci s generály Šternem, Loktionovem a lidovým komisařem výzbroje B. L. Vannikovem přiznal ke spojení s anglickou a německou rozvědkou. Svědectví dalších 40 zatčených důstojníků doložila, že po návratu ze Španělska se zapletl s dalšími zatčenými do spiknutí proti Stalinovi. Po dalším kole útrpných výslechů generál Měreckov označil za své pomocníky například maršály G. I. Kulika, S. K. Timošenka, generály G. K. Žukova a D. G. Pavlova, ne však F. I. Kuzněcova.
Usnesení Rady lidových komisařů (RLK) a Ústředního výboru VKS(b) 23. června rozhodlo o transformaci VR HVDRRA na Stavku hlavního velení ozbrojených sil SSSR (STAVKU). Jsou ustaveni její stálí poradci, například armádní komisař Mechlis a paradoxně i generál Měreckov.
Již je obsazen Kaunas a součásti Armádní skupiny „Nord“ postupují Pobaltím k Leningradu. Armádní komisař Borisov 24. června prosadil navzdory námitkám velitele 16. střeleckého sboru 11. armády, generálmajora M. M. Ivanova, útok sboru ke zpětnému dobytí Kaunasu. Jelikož opět chyběla letecká podpora, po obklíčení sboru armádní komisař Borisov zpanikařil, vzal nohy na ramena a zastavil se až ve své pracovně na HSPP. Armádní komisař Mechlis ho nesoudružsky seřval a 28. června mu nařídil návrat do štábu Severozápadního frontu se skupinou 100 politbojců (politických bojovníků - členů VKS(b)).
Náčelník 3. správy Lidového komisariátu obrany (LKO) - vojenské kontrarozvědky - divizní komisař A. N. Michejev 25. června hlásil maršálu Timošenkovi a armádnímu komisaři Mechlisovi:
„…Ve štábu Pobaltského zvláštního vojenského okruhu sílí nervozita, mnozí vedoucí pracovníci jsou nerozhodní… Letecké útoky nepřítele ničí spojení… Pracovníci lidového komisariátu spojů ho obnovují jen pomalu, vojenské složky se prací neúčastní…Politická správa Severozápadního frontu nevede mezi německými vojáky a obyvatelstvem agitaci…“
Náčelníkovi GŠRA 25. června oznámil jeho 1. zástupce, generálporučík N. F. Vatutin:
„… velitelé Severozápadního a Západního frontu organizovali protiútoky, ale pro slabou leteckou podporu, vzájemnou nekoordinovanost bojové činnosti a špatné dělostřelecké zajištění neuspěli.“
Společné usnesení nejvyšších státních, exekutivních a stranických orgánů 30. června ustavilo Státní výbor obrany (GKO) s absolutní pravomocí obsazený Stalinem, Molotovem, Vorošilovem, Malenkovem a Berijou. Spolupráci s podřízenými orgány „strany a vlády“ zajistí jeho stálí a mimořádní zplnomocněnci.
Na schůzi GKO 10. července je STAVKA přejmenována na „STAVKA vrchního velení“ (zde stále STAVKA) s předsedou Stalinem a zástupcem Molotovem. Stálé poradce nahradí v osobách vojenspěců (odborných vojenských specialistů) i stranických kádrů její představitelé s plnými a zplnomocněnci s omezenými pravomocemi. Dále jsou zřízeny nejvyšší vojenské součásti, tzv. Strategické směry, severozápadní, západní a jihozápadní. Kádrové složení VR Severozápadního směru je maršál K. J. Vorošilov, A. A. Ždanov a generálmajor M. V. Zacharov.
Rozkaz GKO 18. července odvolal maršála Timošenka z funkcí lidového komisaře obrany, předsedy STAVKY i velitele Západního frontu a další den ho v prvních dvou funkcích vystřídal I. V. Stalin v základní hodnosti rudoarmějce. Jelikož se rozhodování v operacích na bojištích již neobešlo bez vrchního velitele DRRA, rozkaz GKO jím 8. srpna 1941 určil lidového komisaře obrany Stalina. Stalo se tak přesto, že podle člena politbyra A. I. Mikojana Stalinovy zkušenosti jen z občanské války nestačily k orientaci v současných operačních záležitostech.
Zdroje:
Anfilov, A., Golikov, F.: Zagadka 1941 goda. O vojně pod raznymi rakursami. „Věče“. M.-2005.
Brakman, R.: Sekretnaja papka Iosifa Stalina. Skrytaja žizň. Izdatělstvo „Věs mir“. M.-2004.
Bunič, I: Operacija „Groza“. Ošibka Stalina. „Jauza“. M.- 2004.
Carell, P.: Operace Barbarossa. Nakladatelství „MUSTANG“. Plzeň-1996.
Felštinskij, J.: Oglašeniju podlěžit: SSSR-Gěrmanija. 1939-1941: Dokuměnty i matěrijaly. „Moskovskij rabočij“. M.-1991.
Fowler, W.: Operace BARBAROSSA. Německá invaze do Sovětského svazu: Prvních 7 dní. „Ottovo nakladatelství“, s.r.o. Praha-2005.
Geller, M., Někrič, A.: Istorija Rossiji:1917-1995. Izdatělstvo „MIK“. M.-2000.
Irving, D.: GÖRING. „Bonus A“. Brno-1996.
Jemeljaněnkov, A., Kolybalov, A.: Maršal Měreckov byl arestovan 23 ijuňa 1941 goda prjamo v prijemnoj Stalina. 22.06.2011 „Rossijskaja gazeta“.
Karpov, V.: Maršal Žukov, jego soratniki i protivniki v gody vojny i mira. Izdatělstvo „Roman-gazěta“. M.-1991.
Korotkov, A., i dr..: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Krasnov, V.: ŽUKOV. Maršal Vělikoj impěriji. „Olma-Press“. M.-2005.
Kubík, P.: Rudé stíny. Sovětské válečné zločiny 1941-1945. „Mladá fronta“. Edice „ARCHIV.“ Praha – 2003.
Kuzněcov, I.: Zaskrečjonnyje tragedii sovětskoj istorii. KAMUNIKAT. Minsk-2006.
Měreckov, K.: Na službě narodu. „Politizdat“. M.-1968.
Měščerjakov, V.: Stalin i zagovorščiki 41 go goda. Poisk istiny. @ vojennaja litěratura (militera.lib.ru) 2012.
Mikojan, A.: Tak bylo. „Vagrius“. M.-1999.
Mlěčin, L.: Zagovor poslov? „Novaya gazěta“ No55 ot 24 maja 2019.
Pěrnavskij, G.: Mify Vělikoj Otěčestvěnnoj. Počemu pogibli stalingradskije plěnnyje?. „Vojennoje obozrenije“. 5 fevralja 2014.
Povaljajev, M.: Ošibka komissara Mechlisa. „Bělorusskaja vojennaja gazěta“. No143.
„Vojenno-istoričeskij žurnal. 1989g. No5.
Pylćyn, A.: Oficěrskij štrafbat. Iskuplěnije. „Eksmo“. M.-2017.
Rotmistrov, P.: Stalnaja gvardija. „Vojenizdat“, M.-1984.
Russkij archiv. 16, 5(1). „TÉRRA“-„TERRA“. Moskva-1996.
Sevasťjanov, P.: Něman-Volga-Dunaj. „Vojenizdat“. M.-1961.
Solonin, M.: Igry 41-go goda – časť II. Gazeta „Vojenno-promyšlennyj kurjer“ No 46 (463), za 21 nojabrja 2012 goda.
Volkovskij, N.: Istorija informacionnych vojn v dvuch tomach. T2. Gl.XIII. Sovětskaja propaganda v gody vojny. Izdatělstvo „Poligon“. M.-2003.
Voronov, N.: Na službě vojennoj. „Vojenizdat“. M.-1963.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), CAMO RF (Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace), RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
