Článek
Obsazování Krymu začalo 28. října 1941 překonáním Pěrekopského příkopu. Cestou k Sevastopolu v Simferopolu generál von Manstein ponechal jeden sbor na místě, druhý vyslal k Sevastopolu a třetí pronásledoval 51. armádu Krymského vojska na východ ke Kerči. Feodosiji sbor obsadil 3. listopadu a po překročení Ak-manajské linie se před nimi vynořila silueta města Kerč v pozadí s Kerčským průlivem a břehy Asie. V polovině listopadu jednotky XI. armády obsadily celý Krym kromě okolí Sevastopolu.
Rozkaz Hlavního velení Rudé armády (STAVKY) 25. prosince nařídil zvrátit stávající stav „Kerčsko-feodosijskou výsadkovou operací“. S podporou vojenského námořnictva se 26. prosince u Jenikale a Kon-Takylu vylodily jednotky 51. armády generálporučíka V. N. Lvova a obsadily město Kerč. Výsadkáři 44. armády 29. prosince obsadili Feodosijský přístav i město a 31. prosince osadu Ak-Monaj u paty Arabatské střelky. Rozkaz STAVKY 30. prosince 1941 vyčlenil pro operace na Kerčském poloostrově ze Zakavkazského frontu Kavkazský front s velitelstvím v Tbilisi a s vojenskou radou (VR) ve složení generálporučík D. T. Kozlov, divizní komisař F. A. Šamanin a generálmajor F. I. Tolbuchin. Podřídil mu 44., 45., 46., 47. a 51. armádu, Sevastopolský obranný rajón, loďstva Černomořské vojenské flotily, Azovské vojenské flotily, Kerčskou námořní základnu a územní vojenskou správu.
Hlášení o návratu Rudé armády (DRRA) na Kerčský poloostrov vyvolalo ve štábu XI. armády wehrmachtu poplach. Von Manstein 31. prosince nařídil přerušit postup na Sevastopol, ke Kerči odvelel pěší divizi a dvě rumunské brigády.
Na rozšířeném zasedání STAVKY je 1. ledna 1942 usneseno: „… ve dnech 2.-3. 1. 1942 součásti Kavkazského frontu zakončí Kerčsko-feodosijskou výsadkovou operaci a osvobodí Kerčský polostrov od německých okupantů…“ Dále armády Kavkazského frontu v rámci „Kerčské obranné operace“ osvobodí zbytek Krymského poloostrova. Jenže na linii Koktěbel-Starý Krym-Islam-Těrek 2. ledna 1942 nepřítel zastavil postup armád Kavkazského frontu k západu.
Velitel frontu, generál Kozlov, má nařízeno do 12. ledna obnovit ofenzivu. Sice ji 8. ledna obnovil, avšak přísun munice po ledě Feodosijského zálivu přerušila obleva. Rumunské jednotky zlikvidovaly výsadek námořní pěchoty DRRA u Sudaku, takže útok 44. armády frontu na pravé křídlo Bachčisarajské skupiny jednotek nepřítele selhal. Po týdnu pachtění nálet Luftwaffe zničil velitelské stanoviště i štáb 44. armády a těžce zranil jejího velitele, generálmajora A. N. Pěrvušina. Dočasně ho nahradil generálmajor I. F. Dašičev. Po útoku dvou rumunských divizí na styčnou oblast 51. a 44. armády 15. ledna ustoupila 157. střelecká divize 44. armády od Koj-Asanu k osadě Dalnyje Kamyšči. Generál Kozlov 16. ledna jmenoval velitelem 44. armády náčelníka jejího štábu, plukovníka S. J. Rožděstvěnského, což kvůli ztrátě spojení STAVCE neohlásil. Náčelník Operační správy Generálního štábu Rudé armády (GŠRA), generálporučík A. M. Vasilevskij, 17. ledna telegrafoval veliteli frontu: „Oznamte, jak zajistíte organizaci co nejpevnější obrany Ak-manajských pozic a jaké navrhujete další opatření…. Uvědomte si, že za úplné osvobození Krymu zůstáváte osobně odpovědný!“
Z Feodosije 18. ledna večer ustoupila 44. armáda a 19. ledna v 1.10 hod, generálu Kozlovovi šifroval sám vrchní velitel DRRA Stalin: „S operativní skupinou štábu frontu okamžitě odjeďte do Kerče… Za zbabělost a opuštění bojiště, v jehož důsledku 16. ledna zůstala 44. armáda bez velení, okamžitě zatknout a dopravit do Moskvy jejího velitele, generálmajora Dašičeva! Přijat opatření, která uvedou součásti 44. armády do bojeschopného stavu…. Zastavit postup nepřítele a vrátit se do Feodosije…“
Osvobození Krymu ztěžují závažné operační obtíže. Je třeba nalézt autoritativní kompetentní osobnost, která je vyřeší. Stalin si vybral stranicky kovaného soudruha z ústředí. Povolal lidového komisaře státní kontroly, zástupce lidového komisaře obrany a náčelníka Hlavní politické správy (HPS), armádního komisaře 1. stupně (ekvivalent armádního generála) L. Z. Mechlise a jmenoval ho představitelem STAVKY u Kavkazského frontu. Zástupci náčelníka GŠRA, generálové Vasilevskij a Věčnyj, v přítomnosti člena Státního výboru obrany G. M. Malenkova ho 19. ledna 1942 seznámili se situací na Kerčském polostrově, poté odletěl s generálmajorem P. P. Věčnym a členem VR Velitelství gardových minometných sil, brigádním komisařem P. A. Děgťarjovem, do Kerče. Dne 21. ledna nařídil kontrolu ve štábu Kavkazského frontu.
Generál Dašičev je 21. ledna 1942 zatčen, vyslýchán a souzen. Po akceptované žádosti o milost rozsudek Vojenského kolegia Nejvyššího soudu nařídil jeho degradaci a odebrání vyznamenání, po odvolání z funkce je od 7. března 1942 v dispozici Hlavní správy kádrů LKO (Lidového komisariátu obrany) SSSR.
Mechlis 22. ledna Stalinovi hlásil: „Přiletěli jsme do Kerče 20. ledna 42 a překvapil nás nejhorší obraz organizace vojsk. Velitel frontu Kozlov nezná ani složení, ani rozmístění jednotek, ani situaci protivníka na bojišti. V žádné divizi není znám skutečný počet mužů, dislokace dělostřelectva a minometů. Kozlov, pochybující o svých velitelských schopnostech, koná nerozhodně. Podle mne nikdo z vojenské rady frontu podřízená vojska dosud nenavštívil…
Na jednání VR frontu Mechlis seznámil přítomné s výsledky kontroly. Generálu Kozlovovi nařídil sepsat formou rozkazu VR frontu č. 12 rozbor průběhu „Kerčsko-feodosijské výsadkové operace“ a po kontrole jej odeslal Stalinovi:
V organizaci boje a řízení vojsk frontu byly zjištěny zásadní chyby. Tak po úspěšném završení výsadkové operace u Feodosije a přechodu části 44. a 51. armády přes řeku Čuruk-su se vojska nezachytila na dosáhnuté hranici, nebyla organizována ani nepřetržitá rozvědka, pozorování nepřítele, ani ostražitá bojová obrana. Velitelé divizí řádně nevyužívali dělostřelectvo, velitelský sbor od štábu armády k nižším jednotkám chybně řídil vojska. Štáb frontu neznal skutečnou situaci u Feodosije. Základní obranné hranice Kerčského poloostrova na Ak-manajských pozicích byly neuspokojivě bráněny. Nedbalé velení způsobilo značné ztráty, dokonce se vyskytly případy hanebného útěku do týlu frontu. Bývalého velitele 9. střeleckého sboru, dočasně pověřeného velením 44. armády, generálmajora I. F. Dašičeva, velitele 236. střelecké divize, generálmajora V. K. Moroze, vojenského komisaře divize, praporního komisaře Kondraševa, a další již odsoudil vojenský tribunál. Nařizuji velitelskému sboru armád, divizí a pluků, které se účastnily bojů 15. – 18. ledna 42 ihned zavést pořádek do svých jednotek, dělostřelectvo pluků a prostředky protiletecké obrany umístit do bojových postavení pěchoty. Na místě střílet panikáře a dezertéry jako zrádce. Úmyslné sebepoškozování trestat zastřelením před nastoupenou jednotkou. Do tří dnů zavést úplný pořádek do systému zaminování.
23. ledna 1942 Mechlis začal úřadovat. Svému zástupci v HPS, armádnímu komisaři 2. stupně F. F. Kuzněcovovi, šifroval: „Ihned převelte do mých dispozic 300 politruků s bojovou praxí a 1000 politbojců. Nařiďte poslat k 44. armádě prokurátora, předsedu tribunálu a 4-5 prokurátorů a soudců. Všichni musí mít válečné zkušenosti. O jejich odjezdu mne informujte!“
Náčelníkovi Hlavní kádrové správy LKO, generálmajorovi A. D. Rumjancevovi, 24. ledna nařídil jmenovat do funkce velitele Vojenských vzdušných sil (VVS) frontu generálmajora J. M. Nikolajenka. U náčelníka Hlavní správy pro doplňování vojsk DRRA, armádního komisaře I. stupně J. A. Ščaděnka, nárokoval generály a důstojníky do funkcí náčelníka štábu 51. armády, velitelů 236. a 63. divize 44. armády, 2 náčelníky štábů divizí a 5 velitelů střeleckých pluků. Náčelníkovi dělostřelectva DRRA, generálplukovníkovi N. N. Voronovovi, uložil převelet do dispozic Kádrové správy Kavkazského frontu 30 velitelů baterií divizního a plukovního dělostřelectva, ke 44. armádě přidělit důstojníka pro funkci velitele dělostřelectva, 60 velitelů minometných rot, 6 náčelníků štábů dělostřelectva divizí a další kádry. Rovněž požádal Malenkova o vyslání zástupce generálního inspektora Hlavní tankové a automobilní správy LKO, generálmajora V. T. Volského, a o dodávku další výzbroje. Jednalo se například o 450 lehkých kulometů, 50 minometů, dvě divize reaktivních minometů M-8, pluk minometů M-13, střední tanky T-26, protitankové pušky a další výzbroj. Vyhověli, avšak generála Vasilevského marně žádal o letku bombardérů.
Jak hodnotili důstojníci štábu a členové VR Kavakazského frontu nového představitele STAVKY? Podle svědectví zástupce náčelníka štábu frontu, plukovníka V. N. Razuvajeva, jeho přítomnost jen posílila administrativu. Podnícen významem pověření „velikého Stalina“ si u frontu uzurpoval prioritní rozhodování jak v běžné činnosti, tak zejména ve velení operacím. Zde se samozvaně pasoval na vojevůdce, přičemž odpovědnost vrchnímu veliteli za průběh operací zůstala na generálu Kozlovovi. Také ostatní členy VR frontu si zastrčil do „svého šuplíku“ a bezostyšně s nimi manipuloval. Jaké to mělo důsledky později poznáme. Rovněž si vyhradil pro sebe exkluzivní styk se STAVKOU, žádný rozkaz velení podřízených armád neodešel bez jeho parafy. Biograf náčelníka štábu frontu, generálmajora F. I. Tolbuchina, popsal ovzduší ve štábu: „Tolbuchin krátce po příjezdu k frontu zjistil, že v řízení vojsk frontu došlo k výrazným změnám. Na Kerčském poloostrově vzniklo dvojvládí. Proti štábu frontu stál v opozici improvizovaný štáb představitele STAVKY vedený generálem Věčným. … Tolbuchinovy pokusy hájit před Mechlisem své návrhy vedly jen k nepříjemnostem a vyvolávaly u něj hlučné, podrážděné reakce. Proto Mechlis brzy rozhodl, že se nepoddajného náčelníka štábu zbaví.“
Po naléhavých urgencích Mechlis konečně dostal zprávu o příjezdu posil. Telegrafoval armádnímu komisaři Ščaděnkovi: „Ihned vypravte transport, naplňte jej cvičenými Rusy, budou okamžitě nasazeni. Instruujte Kovaljova na Správě vojenských přeprav, ať zajistí plynulost jejich přepravy. Příjezd transportu telefonicky ohlaste!“
Generál Kozlov 25. ledna přednesl na poradě VR frontu návrh dalšího průběhu „Kerčské obranné operace“. Útok začne 31. ledna, do 5 dnů bude dosažena linie Koktěbel-Starý Krym-Islam Těrek. Mechlis jej schválil a odeslal do STAVKY.
Značná vzdálenost Tbilisi od Krymu a mnoho podřízených součástí komplikovaly velení podřízeným jednotkám, proto 28. ledna 1942 rozkaz STAVKY rozdělil Kavkazský front na Zakavkazský vojenský okruh a Krymský front, VR generálporučík D. T. Kozlov, divizní komisař D. F. Šamanin, generálmajor F. I. Tolbuchin. Nový front má podřízeny 44., 47. a 51. armádu, VVS Kavkazského frontu, Severokavkazský vojenský okruh, Sevastopolský obranný rajón, Černomořskou vojenskou flotilu, Azovskou námořní flotilu a Kerčskou námořní základnu. Velitelské stanoviště Krymského frontu bude dislokováno západně od Kerče v osadě Leninskoje. Koncem ledna 1942 ohlásil příjezd nový válečný korespondent u frontu, praporní komisař K. M. Simonov, náčelníkovi Politické správy (PS) frontu, brigádnímu komisaři P. M. Solomkovi.
Z Íránu přijelo 225 tanků KV a T-34 až 29. ledna, stanovený termín zahájení „Kerčské obranné operace“ tedy nebude dodržen. Mechlis 2. února ohlásil generálovi Vasilevskému nové datum zahájení operace - 13. únor - a ujistil ho, že „Němcům řádně zatopí!“ Generál Tolbuchin nařídil budovat v týlu Kerčského frontu obranné pozice, avšak po hlášení náčelníka vojenské rozvědky frontu, že před třinácti divizemi 51. a 44. armády Krymského frontu stojí jen tři pěší divize a dvě brigády nepřítele bez tanků, Mechlis tento Tolbuchinův rozkaz vetoval. Hlavní směr útoku povede 226. zvláštní tankový prapor 51. armády s 16 těžkými tanky typu KV, na vedlejší směr nastoupí jednotky 44. a 47. armády. U Sevastopolu je klid, a tak je reálná i podpora Přímořské armády.
Před zahájením operce se armádní komisař Mechlis věnoval velitelským kádrům. Rozkazy Státního výboru obrany (GKO) 11. a 13. února doplnily VR frontu o tajemníka Krymského oblastního výboru VKS(b) V. S. Bulatova a plukovního komisaře J. S. Kolesova. Odvolal velitele 44. armády, generálmajora S. J. Rožděstvěnského, a uvědomil STAVKU, že od 15. února funkci převezme Hrdina SSSR,generálporučík S. I. Čerňak. Armádní komisař F. F. Kuzněcov šifroval z přísně tajné „Černé kartotéky“ HPS Mechlisovi kádrové informace o stávajícím veliteli 47. armády, generálmajorovi K. F. Baronovi: „Od roku 1918 člen strany, ale v roce 1934 dočasně vyloučen komisí PSRA pro „bělogvardějské manýry“. Je těžký alkoholik a zanedbává své pracovní povinnosti.“ Náčelník Správy Zvláštních oddílů nkvd Krymského frontu (vojenské kontrarozvědky), komisař státní bezpečnosti A. M. Běljakov, připojil soupis Baronových schůzek s osobami podezřelými ze špionáže, takže byl odvolán, od 7. února ho nahradil generálmajor K. S. Kolganov. Generál Lvov zůstal velitelem 51. armády. Ohlásil se i nový velitel VVS frontu, generálmajor letectva J. M. Nikolajenko.
Jak Mechlis ovlivnil práci velitelství VVF napsal zástupce velitele, generál N. S. Skripko: „Sotva se objevil německý bombardér, na Mechlisův rozkaz startovala nejen celá eskadra, ale často i pluk stíhačů. Tak v poměrně klidových podmínkách letectvo frontu rychle vyčerpalo motorové resurzy. Když jsme potom měli létat naplno, mnohé stíhací letouny nemohly vzlétnout.“
Diviznímu komisaři Šamaninovi se ohlásili brigádní komisař S. S. Jemeljanov, 2 uchazeči o funkce vojenského komisaře divize, 15 nových komisařů pluků, 45 komisařů praporů, 15 propagandistů a agitátoři pro gruzínské a ázerbajdžánské divize z 51. a 44. armády. Lektoři s aktivní znalostí němčinypřijeli 10. února.
Velitel frontu, generál Kozlov, 11. února vystrčil hlavu z „Mechlisova šuplíku“ a telegrafoval generálu Vasilevskému dotaz: „Podle rozkazu soudruha Mechlise mu předávám ke kontrole všechny operativní plány a jiná nařízení vojskům. Mám předkládat ke schválení lidovému komisaři obrany operativní plány a své návrhy na plánovanou činnost vojsk, nebo stačí všechna hlášení o činnosti vojsk nechat schvalovat od soudruha Mechlise na místě?“ Odpověď nedostal.
Jednotky frontu stále nejsou kompletní, navíc denně prší, obrněná vozba stojí v hlubokém blátě, takže operace 13. února nezačne. Velitel frontu s generálem Volským 20. února navrhli Mechlisovi odložit zahájení útoku do vyschnutí půdy, a tu se do jeho odmítavé podrážděné tirády telefonicky ohlásil Malenkov, aby Mechlisovi připomněl Stalinův rozkaz dodržet termín útoku. Jakmile Mechlis zdůvodnil odklad, Malenkov mu tlumočil Stalinovo závazné datum hotovosti k ofenzivě, 25. únor.
Počasí se nezměnilo, přesto rozkaz VR Krymského frontu 24. února nařídil další den zaujmout výchozí postavení, přičemž rozhodnutí o nasazení těžkých tanků KV si Mechlis vyhradil pro sebe. Útok začal 27. února ve 4.00 hod., pozemní dělostřelectvo zahájilo palbu v prudkém lijáku, mlha ovšem vyřadila letectvo. Přímořská armáda sice 28. února zahájila protiútok ze Sevastopolského obranného rajónu, ten ale pro výpadek radiového spojení záhy zatuhl, navíc námořní výsadek do Feodosije zmařilo počasí. Útok 77. horské střelecké divize 44. armády 29. února na pobřeží Azovského moře sice přiměl k ústupu rumunskou 18. divizi LIV. armádního sboru, avšak rychlý zásah německého 213. pěšího pluku rudoarmějce zastavil. Komisař státní bezpečnosti Běljakov generálu Kozlovovi hlásil: „Silná nepřátelská dělostřelba způsobila zmatek v jednotkách a jejich neorganizovaný ústup. Bylo tím ztraceno mnoho ručních zbraní…“. Již 2. března se „Kerčská obranná operace“ zastavila. V hlášeních Sovinformbyra (Sovětské informační kanceláře) z 27. i 28. února není o průběhu operace ani zmínka, mlčeli i armádní korespondenti. Válečný deník praporního komisaře K. M. Simonova poskytl toto svědectví až po 40 letech:
„Můj starý známý, tajemník vojenské rady frontu Roščin, se nepouštěl do zbytečných diskuzí o tomto útoku, ale z jeho řeči i z jeho smutného úsměvu jsem vycítil, že druhý den je útok již v koncích… Začal velmi nešťastně, vše se proti nám spiklo. V únoru se střídaly vánice mokrého sněhu s deštěm a masa vojsk, poháněna Mechlisem, který tomu všemu velel místo slabošského generála Kozlova, vytvořila úděsný obraz. …Tanky uvázly v blátě. Děla zůstala někde vzadu, auta rovněž. Náboje se přinášely ručně. Lidí bylo v přední linii nesmyslně mnoho. Tak mnoho, že každý německý náboj, ať padl kamkoli, určitě někoho zabil nebo zranil. Po jednom, dvou, pěti, sedmi kilometrech od přední linie, všude tonulo v blátě moře mrtvol. …Tanky v té nesjízdné břečce lezly příšerně pomalu, bylo jasné, že se do začátku zteče nedostanou tam, kde měly být. Zoufale jsme je čekali, i když jsme věděli, že přijedou pozdě. A když nastal určený okamžik, který přes úporné prosby nebyl odložen, Pětrunin vztekle mávl rukou a nařídil, aby pěchota nastoupila sama, bez tanků. Jak se dalo očekávat, v příštích čtyřiceti minutách se zteč zastavila. …Tady na Krymské frontě platil tenkrát hysterický rozkaz: „Všichni kupředu, kupředu, kupředu!“ Jako by statečnost byla jen v tom, aby se všichni natlačili co nejblíže k přední linii, aby, nedej bože, některé jednotky nezůstávaly v týlu, aby, nedej bože, někdo nezůstal mimo dělostřeleckou palbu nepřítele. Nepochopitelná, strašná mánie! Sotva jsme se vrátili deset kilometrů do týlu, už jsme neviděli nic, ani vojska, ani protitankové uzly, ani zákopy, ani palebná postavení dělostřelectva. Vše se odehrávalo na holém, blátivém, ze všech stran odkrytém terénu. Od fronty až do Kerče bylo pusto a prázdno. Zkrátka, všude obraz bezradného velení a hrozného zmatku, hlubokého pohrdání řadovým mužstvem a žádná opatření k zamezení zbytečných ohromných ztrát. Tento nepodařený útok se stal bezprostřední předehrou květnové Kerčské katastrofy…
Samozvanému „politickému vojevůdci“ Mechlisovi k vítězství nestačila ani čtyřnásobná převaha. Naopak, součásti Krymského frontu ztratily desetitisíce mužů, 93 tanků a mnoho další výzbroje, Feodosija zůstala obsazena nepřítelem. Další pokusy, které probereme příště, musí dopadnout lépe!
Zdroje:
Abramov, V.: Kerčenskaja katastrofa 1942. „Jauza-Eksmo“. M.-2006.
Carell, P.: Operace Barbarossa. Nakladatelství „MUSTANG“. Plzeň-1996.
Kuzněcov, P.: Maršal Tolbuchin. „Vojenizdat.“ M.-1966.
Němenko, A.: Krym. Zagadki i mify poluostrova. MOO „Obědiněnije patriotov Sevastopola“. S.-2011.
Pětrušin, A.: Vojna v Krymu. „Ťuměnskij kurjer“. No25(3285), 26(3286),14-15 fevralja 2012g.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. Izdatělstvo „Těrritorija“, Moskva 2003.
„Russkij archiv“ 16, 5(2). „TĚRRA“. Moskva 1996.
Sarkisjan, S.: 51-ja armija: Bojevoj puť 51-j armiji. „Vojenizdat“. M.-1983.
Skripko, N.: Po celjam bližnim i dalnim. Vojenizdat. M.,1981.
Stalin, I.: Sočiněnija. T.15. Izdatělstvo „Pisatěl“. M.-1997.
Širokorad, A.: Admiral Okťabrskij protiv Mussolini. „Věče“. M.- 2011.
Žurnal „Izvěstija CK KPSS“. 1991. No8.
Seznam použitých archivů: APRF (Archiv zahraniční politiky Ruské federace Moskva), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), CAMO RF (Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace), RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
