Kult SSSR v Československu: Předehra k nevolnictví

Po podpisu Paktu Molotov-Ribbentrop vedoucí sekcí Kominterny rozeslali nové pokyny vedení svých komunistických stran. Člen jejího Prezídia K. Gottwald tak učinil 14. září 1939 z Moskvy, telegramem I. ilegálnímu ÚV KSČ v Praze, v němž poprvé použil lež o odmítnuté vojenské pomoci SSSR na podzim 1938:

Vyzýváme komunisty a dělnickou třídu k rozvinutí národně osvobozeneckého boje československého lidu a k vystoupení proti činnosti národního odboje, který se hlásí k Benešově zahraniční akci, neboť ta je nyní ve službách imperialistů a nepřátel Sovětů. Proto nedopusťte, aby se domácí národně osvobozenecké hnutí této zahraniční akci podřídilo nebo ji podporovalo. Z cizácké nadvlády nás neosvobodí imperialisté Chamberlain-Daladier, kteří zradili španělskou republiku a před rokem vydali Československo Hitlerovi, nýbrž sám československý lid ve spojení s německou a rakouskou dělnickou třídou. Sovětský svaz byl a zůstává jediným opravdovým přítelem porobených národů, a tím i národů Československa.

V říjnu 1939 na Ostravsku roznášeli komunističtí aktivisté „Manifest komunistické strany“, který vyzýval k účasti na shromáždění k výročí vzniku ČSR. Psalo se v něm: „Občané! 28. října musíme ukázat světu, že jsme se s naším osudem nesmířili…Chceme republiku Čechů a Slováků, sovětskou republiku! Ať žije armáda revoluce, Rudá armáda!“ Vedení exilové frakce KSČ v Londýně odmítlo vznik československé zahraniční armády a rozšířilo pamflet „Zločinci českoslovenští“ obviňující „buržoazní a reakcionářskou Benešovu kliku z podlézání britskému imperialismu“. Komunistický poslanec V. Clementis nazval československé důstojníky v exilu fašisty, obvinil prezidenta Beneše a vojenské velitele z mnichovské krize. Dal přednost vězení před armádou a až si odseděl trest, po rekrutaci v červenci 1940 vedl vzpouru komunistů u vojenské jednotky v Cholmondeley. Po válce mu za jeho práci soudruzi vystavili „stalinský účet“. V lednu 1951 ho zatkli, obvinili z trockizmu a 3. prosince 1952 popravili.

Preventivní napadení SSSR Wehrmachtem 22. června 1941 změnilo situaci. Němečtí vojáci, periodiky Kominerny nazvaní „dělníci v německých vojenských uniformách“, se změnili ve „fašistické lidojedy“. V srpnu 1941 se vrátil do funkce vyslance v SSSR opět Z. Fierlinger. Na vstupní audienci sdělil zástupci lidového komisaře A. J. Vyšinskému, „… že ho prosí, aby jej považoval za svého člověka, před nímž nebude mít žádná tajemství. Ve své práci se bude snažit nám být užitečný.“

Vedoucí diplomatických zastoupení SSSR při spojeneckých vládách ve Velké Británii a rezident vnější rozvědky NKGB, starší poručík GUGB NKVD I. A. Čičajev, 4. ledna 1942 prezidentu Benešovi vyřídil vzkaz lidového komisaře zahraničí V. M. Molotova o uznání ČSR v předmnichovských hranicích. Jednání s polskou vládou pokračují navzdory intrikám vyslance Fierlingera, jenž loboval za co nejtěsnější spolupráci se SSSR, neboť se obával jeho politické eliminace ze střední Evropy.

Protokol o Polsko-Československé konfederaci je podepsán 19. ledna 1942, přičemž se počítá s uzavřením spojenecké smlouvy obou států se SSSR. Jenže vzhledem k tomu, že suverénní státy nebo dokonce jejich koalice v okolí státní hranice SSSR vždy vzbuzovaly u Stalina podezření z ohrožení sovětské bezpečnosti, sledoval podobné záměry s rostoucí nedůvěrou tak dlouho, až nádoba jeho trpělivosti přetekla, vždyť má s ČSR své záměry! Z jednání porady „Komise o projektech poválečných států Evropy, Asie a dalších zemí světa“ totiž vzešel požadavek: „Státní zájmy SSSR vyžadují prosazení sovětského vlivu v zemích střední a jihovýchodní Evropy, jejich mluvčí bude ČSR!“. Vedoucí komise Molotov jej 27. ledna 1942 oznámil Fierlingerovi současně s negativním stanoviskem „strany a vlády“ ke vzniku Polsko-Československé konfederace.

Fierlinger svou snahu „být užitečný“ tak přeháněl, že v září 1942 ministr války, generál S. Ingr, upozornil prezidenta Beneše: „Fierlinger v řadě věcí koná hlavně s ohledem na zájmy SSSR a Kominterny. Rozhodně dbá na jejich stanovisko více než na závazné stanovisko naší vlády.“ V lednu 1943 ho prezident pověřil projednat se Stalinem chystanou smlouvu o vzájemné pomoci a Fierlinger, jako vždy v sovětských záležitostech nadmíru iniciativní, bez prezidentova vědomí navrhl Polsko vynechat a smlouvu uzavřít jen se Sovětským svazem! Velvyslanec A. J. Bogomolov v Londýně 23. dubna 1943 předal prezidentu Benešovi oficiální souhlas „strany a vlády“ s podpisem „Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci.“

Gottwald u Fierlingera urgoval podpis smlouvy a on 28. října 1943 telegraficky naléhal na prezidenta Beneše, aby urychleně přijel do Moskvy. Tento nediplomatický nátlak vyvolal ve vládě ostrou polemiku, a protože britská vláda vyslovila námitky k uzavírání mezistátních smluv během války, prezident vyčkal na vyjasnění situace.

Vedoucí IV. evropského oddělení Lidového komisariátu zahraničí (NKID) V. A. Zorin a velvyslanec Fierlinger pod dohledem náměstka lidového komisaře zahraničí A. J. Kornějčuka dokončují text „Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik“. Zmíníme z ní jen tři konkrétní ustanovení:

Na Zorinův podnět Fierlinger, opět bez vědomí vlády a souhlasu prezidenta Beneše, anuloval její ratifikaci, prodloužil její platnost na 20 let s prodlužováním po 5 letech a doporučil prezidentu Benešovi podepsat ji co nejdříve. Stane se tak při jeho návštěvě SSSR.

Prezident Beneš odletěl bez ministrů zahraničí, obrany i vnitra 23. listopadu 1943 z Londýna přes Káhiru a Irák do Moskvy. Stavili se v Bagdádu, kde mu zástupce konzula F. Bachtík předal hlášení plukovníka Píky o nepřátelských aktivitách sovětské „strany a vlády“ a Kominterny. E. Beneš ho pročetl a zarputile poznamenal: „Soudím, že vojáci jdou v podezírání komunistických plánů Ruska a Kominterny proti Československu příliš daleko!“

Ve vlaku Beneš a Fierlinger cestou z Baku probrali s brigádním komisařem A. J. Kornějčukem slovanskou tématiku. V Kremlu Stalin prezidenta Beneše překvapil otázkou, proč se v září 1938 československá armáda nebránila. Jeho zradu mu Beneš nepřipomněl, jen odevzdal 4 memoranda: „O deportaci Němců a Maďarů“, „O hospodářské spolupráci“, „O vojenské spolupráci“ a „O požadavcích ČSR pro příměří“. Molotov a Fierlinger smlouvu podepsali 12. prosince 1943.

Další dva dny prezident Beneš jednal s komunisty Gottwaldem, Slánským, Kopeckým, Švermou a prof. Nejedlým. Jelikož jim nepředložil svou koncepci poválečného vnitropolitického vývoje, K. Gottwald trval na obsazení funkce premiéra a na vedení silových rezortů a předsedů „národních výborů“ komunisty. Rovněž žádal zrušení Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (Agrárníků). Svým souhlasem E. Beneš smazal svůj dluh na komunistickém účtu za jejich podporu při prezidentské volbě v prosinci 1935. Komise komunistů pro návrh nové vlády - R. Slánský, V. Kopecký, Z. Nejedlý a J. Procházka - zpracovala „Projekt struktury a složení nové vlády“. Při závěrečné editaci návrhu si Stalin zahrál na kádrováka, ve funkci premiéra nahradil komunistu Gottwalda sociálním demokratem Fierlingerem. Jakmile to Gottwald oznámil prezidentu Benešovi, uslyšel: „Vůbec nejsem spokojen, že se předsedou vlády stane Fierlinger!“

Stalin a Molotov 18. prosince přijali prezidenta s Fierlingerem. Beneš jim proslovil přednášku, jíž vévodila jeho utkvělá teze: „Jakmile se Němci po válce seberou, opět zaútočí na východ!“, což Stalin důkladně zúročil v sovětském zájmu.

Přesto, že Smlouva o přátelství zapovídala vměšování do vnitřních záležitostí, prezident Beneš vyzval Molotova, aby se přimluvil u premiéra Šrámka na potrestání vedoucích slovenských politiků a zavázal se mu, že nikdy nebude konat bez vědomí „strany a vlády“.

Sovětský velvyslanec v Londýně V. Z. Lebeděv doporučil prezidentu Benešovi návrat do ČSR přes SSSR, v lednu 1945 dohodl ministr H. Ripka s rezidentem NKGB v ČSR I. A. Čičajevem organizační náležitosti.

Předseda Národní fronty K. Gottwald 23. února odevzdal vedoucímu Oddělení zahraniční politiky ÚV VKS(b) G. Dimitrovovi „Projekt struktury a složení nové vlády“, přičemž I. A. Čičajev navrhl Stalinovi do funkce ministra vnitra komunistu V. Noska. Přednosta Oddělení obranného zpravodajství kapitán B. Reicin 6. března 1945 doporučil na ministra národní obrany generála L. Svobodu a do funkce náčelníka Hlavního štábu generála B. Bočka, vždyť „ostatní kandidáti jsou buď reakcionáři, nebo nic neumějí - ale zpravidla obojí“!

Prezident Beneš s doprovodem 11. března 1945 odletěl z Londýna do Moskvy a 19. března lidový komisař zahraničních věcí Molotov uvedl prezidenta, ministra zahraničí J. Masaryka a velvyslance Fierlingera k maršálu Stalinovi. Náměstek lidového komisaře zahraničí I. M. Majskij jim předložil záznam jednání z podzimu 1939 o Benešově závazku k vydání Podkarpatské Rusi. Nyní jej bez vědomí vlády i Státní rady prezident Beneš stvrdil písemně s poznámkou „jsem rád, že se SSSR rozšíří i na jižní stranu Karpat a bude sousedem Maďarska. Za 10-15 let může Západ stát proti SSSR a je třeba se na to připravit!“ Molotov zaručil průběh státní hranice mezi Slovenskem a Zakarpatskou Ukrajinou podle stavu z roku 1937, což ovšem nesplnil. Na Majského poznámku, že v létě 1941 Beneš připustil i bolševizaci ČSR, Molotov odvětil „v SSSR ji nikdo nežádá!“ Jenže 22. března K. Gottwald, R. Slánský a V. Kopecký s G. Dimitrovem doladili bolševizační mustr, text „Košického vládního programu“, jenž deklaroval politickou závislost na SSSR! Týž den je V. A. Zorin jmenován mimořádným a zplnomocněným velvyslancem SSSR v ČSR.

Stalin 28. března 1945 v Kremlu na slavnostním obědě přednesl svou představu o vztazích „strany a vlády“ s politickou reprezentací ČSR:

Jsme noví slavjanofilové-leninisté, bolševici, komunisté, kteří prosazují jednotu a spojenectví slovanských národů. Jsem toho názoru, že se všichni Slované bez ohledu na politické, společenské, sociální i národnostní rozdíly musí spojit proti společnému nepříteli, proti Němcům… Bojujeme proti Němcům a vytrváme v boji až do konce. Nesmíme však ztrácet ze zřetele, že naši Spojenci se budou snažit Němce zachránit a dohodnout se s nimi… Proto my, Slované, musíme být připraveni na to, že se Němci znovu vzchopí a obrátí se proti nám. Přejeme si, aby se všichni spojili, ať malí, či velcí, aby však každý národ si zachoval svou nezávislost a upravil své vnitřní záležitosti podle vlastní ideologie a tradic, dobrých či špatných… Mluví se o tom, že chceme slovanským národům vnutit sovětské zřízení. Nechceme to, jelikož víme, že sovětské zřízení nelze vyvážet do zahraničí, jak koho napadne. Avšak já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí… Pozvedám sklenici, abych připil všem Neoslovanům… Na nové Slovany, kteří podporují Slovanskou svazovou konfederaci! …

Večer 29. března 1945 na recepci v Kremlu velvyslanec Fierlinger zdůraznil: „Spojenectví se SSSR je nejlepší záruka československé svobody!“ V odpovědi Stalin stanovil závazné limity kritiky sovětských politiků a reálií: „Na skutečném vztahu k SSSR lze poznat kvalitu a morálně politický profil každého člověka. Kritik SSSR je Hitlerův spojenec!“ Až do zániku SSSR budou přání sovětských státníků rovnou rozkazy, ostatně z historie všichni víme, co by čekalo kohokoli, kdo by se nimi bez výhrad neřídil.

Cestou do Prahy prezident Beneš 4. dubna 1945 v Košicích jmenoval vládu „Národní fronty“ v čele se Z. Fierlingerem. Generál L. Svoboda považoval za nutné před svým jmenováním ministrem obrany projevit loajalitu dosud sociálnímu demokratu premiéru Fierlingerovi slibem: „…vést společný boj za odstranění nynějšího reakčního antisovětského vedení čsl. branné moci (gen. Ingr a jeho klika) a za prosazení demokratického, poctivě prosovětského vedení.“ Na jejím prvním zasedání 5. dubna byl přijat „Košický vládní program“. Politický zástupce velitele 4. ukrajinského frontu, generál Mechlis, nepřidělil československým státníkům vysílačku s výmluvou na blízkost fronty, takže depeše pro vládu i prezidenta vyřizoval s negativními státně bezpečnostními důsledky velvyslanec V. A. Zorin.

Ráno 10. května se v Praze setkaly jednotky 1., 2. a 4. ukrajinského frontu včetně 1. československého armádního sboru. Dopoledne přiletěli z Košic na letiště Kbely členové vlády. Uvítali je pouze sovětští velitelé a čestná jednotka DRRA - symbol dobytí ČSR! Dojatý premiér Fierlinger maršálu Stalinovi telegrafoval svou vymyšlenou adorační floskuli „…sovětská vojska Prahu nejen osvobodila, nýbrž uchránila toto krásné historické město před zničením německými vandaly!“, kterou komunisté zanesli do historie. V. A. Zorin a I. A. Čičajev pracují se svými úředními aparáty od 9. května, anglosaští diplomaté směli zahájit svou práci až od 1. června.

Na věži Svatovítské katedrály 17. května opět zavlála sovětská vlajka, na Staroměstském náměstí pracující slavnostně uvítali prezidenta Beneše a delegaci Rudé armády. Vyslechli servilní projevy prezidenta, premiéra, pražského primátora a zdravici vojenského velitele Prahy, Hrdiny SSSR generála V. N. Gordova, v níž zářila i věta: „…při osvobozování Německa vojska Velké Británie a USA Rudé armádě jen asistovala! …“ Prezident Beneš 6. června uspořádal na Hradě recepci pro diplomatický sbor a členy vojenských rad frontů, které dojely do Prahy.

Na konci války opět ožily československo-polské územní spory. Podle dubnového rozhodnutí Státního výboru obrany měly státní hranici na Ostravsku hlídat jednotky NKVD, avšak se souhlasem místního sovětského velitele 12. června 1945 československá tanková brigáda obsadila nejen železniční stanici Chałupki, ale dojela až za Ratiboř, aby zajistila přístup dělníkům z bývalého území Velkoněmecké říše v okolí Bohumína do práce v dolech a hutích ostravského revíru. Avšak jakmile přijel na místo oddíl polské armády, jeho velitel protestoval proti narušení polské státní hranice. Státní tajemník ministerstva zahraničí V. Clementis protest odmítl a předložil polské vládě územní požadavky na Těšínsko, Kladsko, Hlubčicko a Ratibořsko, takže místní incident hrozil přerůst v mezistátní ozbrojený konflikt.

Velení 4. ukrajinského frontu ho 14. června přijelo urovnat do Moravské Ostravy. Generál Mechlis nařídil veliteli tankové brigády, podplukovníku V. Jankovi, do dalšího dne vyklidit polské území a dodal: „Problém hranic rozhodne veliký Stalin s československou a polskou vládou“. Československá vládní delegace ve složení V. A. Zorin, Z. Fierlinger a V. Clementis přijela spor rozhodnout 28. června 1945 do Moskvy. Stalin s Molotovem ji přijali a když shledali, že je pro ČSR vyloučen kompromis, odložili rozhodnutí na mírovou konferenci. Jelikož se nekonala, 10. března 1947 ji nahradila smlouva o přátelství a vzájemné pomoci.

Po důvěrném jednání prezidenta F. D. Roosevelta se Stalinem na Teheránské konferenci byly na pozadí hlasitých adorací „první vlasti dělníků a rolníků“ v USA akceptovány sovětské „zákonné a spravedlivé“ geopolitické požadavky. Připomeňme si je: „Vrácení částí Karské provincie v oblasti Artvina, Karsu a okolí jezera Van, uznání průběhu státní hranice SSSR s Polskem z 11. června 1941, souhlas se zřízením sovětských vojenských základen v Dánsku, Turecku, Egyptě, Libyi, na Špicberkách, ve španělském Tangeru u Gibraltaru.“ Toto opatření je podmínka pro sjednocení zahraniční politiky SSSR s USA v zájmu světového míru.

Avšak již na jaře 1945 se ukázalo, že to nebude tak snadné. V evropských státech obsazených Rudou armádou gradují problémy s repatriací zajatých britských a amerických letců, vlivní polští emigranti v USA, Kanadě a Velké Británii stále hlasitěji protestují proti Stalinovu znásilnění Polska. Přesto, že podle Stalinových instrukcí komunisté ve státech sovětské vlivové zóny své úmysly bedlivě tají, například vedení KSČ halasně uctívá památku prezidenta T. G. Masaryka a deklaruje úctu a věrnost i prezidentu Benešovi, velvyslanec USA A. Harriman 20. dubna 1945 hlásil z Moskvy prezidentu Trumanovi reálnou situaci: „Stojíme tváří v tvář „barbarské invazi do Evropy“. Sovětská kontrola obsazených zemí bude znamenat nejen kontrolu jejich zahraniční politiky, ale i zavedení sovětského systému včetně všemocné tajné policie a likvidace občanských svobod!“

Ke splnění Stalinovy „VELKÉ PŘÍSAHY“ nad Leninovou rakví 26. ledna 1924 na 1. zasedání II. sjezdu Ústředního výkonného výboru sovětů zástupců SSSR o dobudování globálního SSSR ještě nedošlo, proto fakt, že po ukončení války bude Stalin pokračovat ve „spravedlivých záborech států osvobozených Rudou armádou“, si uvědomil jen málokterý významný světový politik. Jen jeden z nich, W. Churchill, 12. května 1945 telegraficky sdělil Trumanovi: „Na jejich frontě spadla železná opona. Nevíme, co se za ní děje. Nelze pochybovat, že celá oblast východně od linie Lübeck-Terst-Korfu bude záhy zcela v jejich rukou“. Zastavil britské dodávky komodit a varoval ho před stažením amerických vojsk z Evropy.

Oškubaná „Operace GROZA“ poskytla jen částečné vítězství, což maršál letectva A. I. Pokryškin otevřeně vyčetl Molotovovi: „Nic se nezměnilo. Válka v Evropě skončila, ale kapitalistické obklíčení zůstalo“, a tak „Den vítězství“ 9. května v SSSR slaven nebude!

Na Jaltské konferenci prezident Roosevelt slíbil Stalinovi, že do dvou let odvolá armádu USA z Evropy. Stalin spěchal, hned v červenci 1945 uložil Molotovovi projednat odjezd amerických vojsk z území svého strategického spojence. Molotov nařídil náměstku ministra zahraničí V. Clementisovi požádat vládu USA o stažení americké armády z ČSR, což vzhledem k tomu, že ještě formálně nevládli komunisté, ona podmínila recipročním odjezdem Rudé armády z ČSR. Po verbálních tahanicích, do nichž se zapojil i prezident Beneš, převzal iniciativu prezident H. Truman a Stalinovi 2. listopadu 1945 písemně vyjádřil svůj souhlas.

Stalin si uvědomil, že není vhodné, aby američtí vojáci slídili kolem ložisek uranové rudy u Karlových Varů a že KSČ je i bez „bratrské internacionální pomoci“ dostatečně vlivná na převzetí moci, proto odpověděl, že odjezd může být dokončen do 1. prosince 1945. Vedení KSČ zajásalo, komunistický tisk pracuje na negaci vlivu USA v ČSR již od dubna 1945, kdy Gottwald protestoval proti tzv. „nelegálnímu vjezdu armády USA do ČSR“. Komunisté zneužili toho, že dokumenty o odmítnutí příjezdu 3. armády generála Pattona náčelníkem GŠRA, generálem Antonovem, ještě nebyly odtajněny. Hlavní redaktor listu ÚV KSČ „Rudé právo“ zahájil tiskovou ofenzívu floskulí podle „naší pravdy“: „Americké rozhodnutí nevstoupit do Prahy prokázalo anglo-americkou lhostejnost… Sovětský svaz nás nikdy nezradil!“

Na podzim 1945 Prahu několikrát navštívil designovaný vojenský guvernér Bavorska, armádní generál Patton. Setkání se neobešla bez verbálních skandálů jeho doprovodu s rudoarmějci, obzvlášť rezonujícími v tehdejším všeobecném rusofilním omámení. Například 18. září oznámil velvyslanec Steinhardt do Státního departementu výrok Pattonova adjutanta, podplukovníka Van Santvoord Merle-Smitha jr. na adresu SSSR: „Musíme s nimi skoncovat! Je to prostě jen jiná diktatura, hrozba demokracii a míru, přesně jako Hitler.“ Po dalších hlášeních 27. října prezident Truman v Kongresu USA řekl: „Odmítáme uznat vládu, která byla cizímu národu násilně vnucena jiným státem.“ Jsou rozpracovány studie, jako například z 3. listopadu 1945 směrnice JIC 329 „Strategická zranitelnost SSSR na omezený jaderný úder“, avšak sovětské rozvědné pozadí v administrativě USA je informováno.

Blíží se volby 2. volebního období Nejvyššího sovětu SSSR, 9. února 1946 hlavní ideolog VKS(b) A. A. Ždanov promluvil k voličům Stalinského moskevského okrsku. Rostoucí vměšování do vnitřních věcí cizích států „po sovětsku“zdůvodnil: „…Neshody mezi svobodomyslnými národy nezastaví naši vůli a rozhodnost provádět vůči těmto národům politiku úměrnou našim dosaženým vítězstvím, úměrnou vůli a mohutnosti lidu SSSR…“ Stalin uložil do dvaceti let ztrojnásobit produkci oceli, barevných kovů a posilovat ozbrojené síly SSSR pro přípravu nové války pod kódem „Operace GROZA 2“. Celý projev, publikovaný 17. února 1946 v „Pravdě“, 22. února komentoval chargé d´affaires USA G. Kennan v článku „Zdroje sovětského jednání“:

„…Sovětský systém je především policejní režim. Při hodnocení sovětských záměrů na tuto skutečnost nelze zapomínat. Ale Sověty se nikdy neuchylují k zbytečným rizikům. Hluší k logice rozumu jsou naopak vysoce citliví k logice síly… Vedení SSSR fanaticky věří, že s USA není možná koexistence, že pro budoucí bezpečnost SSSR je nezbytný jejich vnitřní rozvrat, zničení amerických tradičních životních hodnot a úplná devalvace mezinárodní autority USA…“

„Strana a vláda“ reagovala na Kennanovu analýzu hysterickou agresivní kampaní, do níž se zapojilo jménem „mezinárodní pokrokové levice“ i vedení KSČ. Komunisté navázali na svou dřívější ostrou kritiku „záměrného bombardování“ Prahy letectvem USA v únoru 1945 a v květnu i zbrojovky v Plzni, přičemž sovětské letecké údery na Brno, Mladou Boleslav, Liberec a další česká města od ledna 1945 buď zamlčeli, nebo prohlásili za útoky Luftwaffe.

Na univerzitě ve Fultonu 5. března 1946 poslanec W. Churchill v projevu „Opora míru“ odpověděl na Stalinovu interpretaci „Deklarace o svobodné Evropě“. Upozornil na zvýšení vlivu sovětských pátých kolon v národních státech a na zárodky komunistických diktatur v sovětské mocenské sféře. Tyto úvahy ovšem vyvolaly v politbyru pozdvižení, hlavní redaktor „Pravdy“ proto 14. března 1946 požádal Stalina o komentář. Ten bývalé spojence vhodil do společného pytle s německými nacisty a Churchillovi vrátil dřívější sovětskou nálepku válečného štváče. Když se tázal ministr H. Ripka Molotova na důvody Stalinovy tak zběsilé rétoriky, uslyšel: „… až spojenci uznají Sovětský svaz za rovnocennou velmoc, která bude moci do světových věcí mluvit stejně, jako oni, bude vzájemná dohoda velice snadná.“

V ČSR se blíží volby, které mohou „cestě do komunistického ráje“ postavit těžko překročitelné politické překážky, anebo ji naopak změnit v asfaltovou dálnici. Podmínky omezující volnou soutěž předem stanovil jak „Košický vládní program“, tak i sám liberální demokrat prezident Beneš. Před zahájením předvolební kampaně do Ústavodárného shromáždění prezident upozornil, že se v ní nebudou zpochybňovat majetkové přesuny, znárodnění, ani přátelství k SSSR! Bude vyloučena i politická opozice.

Zřejmě na interní žádost vedení KSČ 18. května oznámil velitel Střední skupiny sovětských vojsk v Rakousku, maršál Koněv, ministru obrany a náčelníkovi Hlavního štábu, že od 21. května 1946 začnou přesuny stotisícového ozbrojeného kontingentu Sovětské armády ze západu Maďarska a sovětského sektoru Rakouska přes Prahu do sovětského sektoru Německa. Generál Svoboda zpravil premiéra Fierlingera, jenže jakmile se ukázalo, že se tak má stát nejen bez vědomí velvyslance Zorina, ale i vrchního velitele prezidenta Beneše, ministr Masaryk vyjednal odklad této nátlakové politické stachanovštiny. Přesto se v den voleb na jižní Moravě nacházely sovětské jednotky, což v této vysoce religiózní oblasti kladně ovlivnilo volební výsledky KSČ.

V parlamentních volbách 26. května 1946 přesvědčivě zvítězila KSČ, dálnice k převzetí moci je volná!

Zdroje:

August, F., & JAB.: Ve znamení temna. „VOTOBIA“. Praha-2001.

Balijev, A.: Slavjanskij projekt Stalina. Intěrnet gazěta „STOLETIJE“.15 avgusta 2016.

Borák, M.: Odraz propagandy Kominterny v ilegálním tisku ostravských komunistů na počátku II. světové války (1939-1941).

Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.

Czechoslovakias´ Guilty Men. What the Czech Provisional Government Stands for „Modern Books“. London 1941.

Černý, V.: Paměti. „Sixty-Eight Publishers“, 1983. Toronto.

Durman, K.: Popely ještě žhavé. I. Válka a nukleární mír. 1.vydání „Karolinum“. Praha-2013.

Fidler, J.: OSVOBODITEL. Život maršála Sovětského svazu Ivana Stěpanoviče Koněva. „BOOKS“. Brno 1999.

Hanzlík, F.: Bez milosti a slitování. Nakladatelství „Ostrov“. Praha 2011.

Hanzlík, F.: Únor 1948. Výsledek nerovného zápasu. „PREWON“. S.r.o. Praha-1997.

Hrbek, J. a kol..: Draze zaplacená svoboda. Osvobození Československa 1944-1945. Svazek I. „Paseka“. Praha-2009.

Kaplan, K.: Československo v poválečné Evropě. „Karolinum“. Praha 2004.

Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Mladá fronta, edice „ARCHIV“. Praha-1993.

Kennan, G.: Memoirs (1925-1950). „Pantheon Books“ N.Y., 1983.

Kennan, G.: „X“ – The Sources of Soviet Conduct. „Foreign Affairs“ 25. No4.

Kocian, J., Smetana, V. a kol.: Květnové volby 1946 - volby osudové? „Euroslavica“. Praha-2014.

Kol.: Dokuměnty vněšněj politiky SSSR, T.64. Dok.č.171. „ROSSPEN“.M.-2000.

Kol.: Vostočnaja Jevropa v dokuměntach Rossijskich archivov. 1944-1953. T.1. Rossijskaja akaděmija nauk. Moskva-Novosibirsk -1997.

Korotkov, A., i dr.: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.

Košický vládní program

Kubelková R.: Edvard BENEŠ mezi Londýnem a Moskvou. Nakladatelství „Epocha“. Praha-2017.

Kuklík, J., Němeček, J.: Osvobozené Československo očima britské diplomacie. „Karolinum“. Praha-2010.

Lukeš, I.: Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948., „PROSTOR“. Praha-2014.

Marinová, V.: Od důvěry k podezíravosti. Sovětští a českoslovenští komunisté v letech 1945-48. „Soudobé dějiny“ 3-4/97.

Maršal letectva A. Pokryškin. Žurnal „Sovětskij Voin“. 1985, No. 9.

Mlěčin, L.: MID. Ministri inostrannych děl. Ot Lenina i Trockogo-do Putina i Medvěděva. Železnyj zanavěs. Izdatělskij dom „CENTRPOLIGRAF“. M.-2011.

Mlečin, L.: Pěrvičnaja zamorozka. Žurnal „Novaya Gazěta“ No 23 ot 3 marta 2021.

Moškin, S.: Zakarpatjě-poslevojennoje priobretěnije Stalina. Naučnyj ježegodnik filosofii i prava Uralskogo otdělenija RAN. 2011. Vyp.11.

Němeček, J. a kol.: Československo-sovětská smlouva 1943. Historický ústav. Praha-2014.

Puškaš, A.: Civilizacija ili varvarstvo: Zakarpaťje 1918-1945. Časť pjataja. Zakarpatskaja Ukrajina. Izdatělstvo „Jevropa“. M.-2006.

Richter, K., Cílek, R., Bílek, J.: Úhlavní přátelé: osudová spojení: Stalin-Trockij, Hitler-Röhm, Gottwald-Slánský. „Themis“. Praha-2002

Sedmíková, K.: Zdeněk Fierlinger a jeho životní osudy po únorovém převratu v roce 1948. Bakalářská práce Univerzita Karlova.Pedagogická fakulta. 17.4.2023.

Stalin, I.: Sočiněnija. T.16. „Pisatěl“. M.-1997.

Šolc, J.: Podpalte Československo! „Naše vojsko“. Praha 2005.

Táborský, E.: Prezident Beneš mezi Západem a Východem. Mladá fronta. Praha 1993.

Vališ Z.: Podplukovník v záloze JUDr. A PhDr. Karel Vaš

Volokitina, T. i dr.: Sovětskij faktor v vostočnoj Jevropě 1944-1953. T1. „ROSSPEN“. M.1999.

Vyšinskij, J., Lozovskij, S.: Diplomatičeskij slovar., Firlinger, Z. „Politizdat“. M.-1948.

Werth, A.: Rusko vo vojně. 1941-1945. II. díl. „Epocha“. Bratislava-1969.

Použité archivy: CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR).