Článek
Při hledání zdroje nekritického obdivu většinové československé společnosti k SSSR v minulém století se musíme vrátit do 30. let. Panslavismus ale ponechávám stranou. Po ustavení KSČ, jejím přijetím do Kominterny a bolševizaci se KSČ stala její československou sekcí, která působila více jako její výkonný orgán než jako samostatná politická strana. V dubnu 1930 vedení KSČ stálo u vzniku „Svazu přátel SSSR v Československu“.
V únoru 1934 její politickou orientaci vytyčil pamflet Oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ, „Jediná záchrana – SOVĚTY. Jediná cesta k tomu – cesta bolševiků, cesta proletářské revoluce!“ Uvádí: „Takzvaná nacistická hrozba v Německu je výmysl československých kapitalistů, kteří ji chtějí využít jako záminky k vybudování armády a nastolení fašistické diktatury. Evropskou krizi uměle vyvolala buržoazie, aby proti sobě poštvala české a německé dělníky a sama z toho měla patřičný prospěch. Je nutné svrhnout pražskou vládu prosazující fašistickou diktaturu a nastolit sovětskou moc!“
Po uznání SSSR „de iure“ 9. června 1934 připomněl bývalý „levicový radikál“, ministr zahraničí E. Beneš, zplnomocněnému představiteli SSSR v ČSR S. S. Aleksandrovskému svůj blízký vztah k lidovému komisaři zahraničních věcí M. M. Litvinovovi a sympatie k SSSR, takže 15. června Aleksandrovskij v hlášení na ústředí do Moskvy uvedl: „… Ve věci našich vzájemných vztahů se mne Beneš všemožně snažil přesvědčit, abych pochopil, že jsme přátelé až za hrob!“
V roce 1935 se říšský kancléř Hitler rozhodl aktivizovat německé menšiny v sousedních státech Německé říše, což ve střední Evropě zhoršilo bezpečnostní situaci. Během klíčící vnitropolitické krize v sudetském pohraničí vykonal ministr E. Beneš s chotí první oficiální návštěvu SSSR. Lidový komisař obrany K. J. Vorošilov ho 9. června 1935 přijal a slíbil při hrozbě napadení Wehrmachtem bezodkladný příjezd Rudé armády na pomoc ČSR i proti vůli okolních států! V Praze 16. května 1935 podepsali ministr E. Beneš a S. S. Aleksandrovskij „Smlouvu o vzájemné pomoci mezi ČSR a SSSR“. Podle ní vlády Francie a SSSR garantovaly bezpečnost ČSR, Velká Británie zůstala mimo hru!
Po dvou letech velitel Abwehru, admirál W. Canaris, Hitlerovi sdělil: „Rusové nechtějí poskytnout Čechům účinnou pomoc!“ V tomto kontextu si připomeňme, jak lidový komisař zahraničních věcí M. M. Litvinov po anšlusu Rakouska hodnotil mezinárodní situaci ČSR. V depeši 28. března 1938 napsal S. S. Aleksandrovskému:
Rakouskou a československou záležitost jsem vždy chápal jako jeden problém. Počátkem anšlusu Rakouska by znásilnění Československa předurčilo jeho osud stejně, jako nacifikace Rakouska … Československo v současném obklíčení dlouho existovat nemůže… Divím se názorům Čechů, že jsme povinni dožadovat se u Rumunska transferu našich vojsk. Vždyť je v první řadě potřebný pro Československo a Francii, takže oni jsou povinni se ho domáhat, tím spíše, že jsou s Rumunskem spojeni vzájemnými smlouvami…
Aleksandrovskij odpověděl: „Osud Československa považuji za předurčený.“
Občanská válka ve Španělsku a politická krize v Sudetech aktivizovaly vedení ÚV VKS(b) i Kominterny. Členové jejího Prezídia G. Dimitrov a generální tajemník ÚV KSČ K. Gottwald byli 5. května 1938 přijati Stalinem a Molotovem. Stalin Gottwaldovi oznámil, že vojenská pomoc bude ČSR poskytnuta, pokud o ni požádá, a to i bez spoluúčasti Francie! Avšak 1. září 1938, před odjezdem do Ženevy, Stalin předvolal M. M. Litvinova a nařídil mu: „Ve Společnosti národů nevyvíjet vůči Německu žádnou iniciativu!“
Po skončení 2. zasedání I. volebního období Nejvyššího sovětu SSSR utajeně přijela do Prahy delegace Prezídia kominterny vedená kandidátem politbyra A. A. Ždanovem. Na jednání ÚV KSČ 23. srpna 1938 Gottwaldovi připomněl, že útok Wehrmachtu na ČSR ukončí tamní fašistickou nadvládu a buržoazní systém vykořisťování. Členovi ÚV KSČ V. Kopeckému nařídil upravit obsah článků ve stranickém tisku a v kontextu „druhé vlny proletářských revolucí“ vyzval „ustavit akční výbory strany a jménem KSČ převzít moc!“ Zajisté úspěšnější replika „Německého října 1920“! Nikdo nediskutoval, neboť v postoji k Německé říši se vedení KSČ již dávno podřídilo pokynům Prezídia kominterny. Konkrétně provedlo ideový obrat z bojovníka proti „fašizaci buržoazně demokratického režimu“a sabotéra modernizace československé armády na „vlastence, bojujícího za republiku jménem mezinárodní proletářské revoluce“. Generální tajemník Kominterny G. Dimitrov 14. září přijel do Prahy.
Prezident Beneš 19. září zjišťoval aktuální možnosti sovětské „strany a vlády“ k vojenské pomoci ČSR. Odpověď sice nedostal, avšak v Ženevě 21. září Litvinov sdělil, že SSSR splní závazky vůči ČSR.
Jelikož československá vláda souhlasila s územními ústupky Německé říši, Polsku i Maďarsku, K. Gottwald na večer 22. září svolal občany k protestu před sovětské vyslanectví. V předních řadách komunisté s rudými prapory a Stalinovými portréty promíseni členy „Svazu přátel SSSR v Československu“ se vyhrnuli na nádvoří Pražského hradu s křikem „Stalin je s námi“, „dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ a v noci se komunistickým bojůvkám téměř podařilo proniknout do budovy. S. S. Aleksandrovskij šifroval na ústředí do Moskvy:
V Praze vypukly otřesné scény. Vyslanectví je obklíčeno policejním kordónem. Bez ohledu na to, skupiny demonstrantů za nečinnosti policie přicházejí ke vchodu, jejich delegace žádá schůzku s představitelem prezidentské kanceláře. Lidé zpívají státní hymnu a doslova pláčou. Zpívají i Internacionálu. Vyslovují naději na pomoc SSSR, žádají bránit se, svolat parlament, svrhnout vládu…
Četnické kordóny dav rozehnaly a 23. září 1938 nová vláda armádního generála J. Syrového vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Tajně připravovaný puč Kominterny je zmařen, v květnu 1939 její zvláštní komise přezkoumá příčiny nezdaru.
Ze Ženevy 23. září odeslal 1. náměstek lidového komisaře zahraničí V. P. Poťomkin předsedovi Rady lidových komisařů (vlády) V. M. Molotovovi návrh: „…Předpokládám, že evropská válka, do níž budeme zavlečeni, nyní není v našem zájmu, a proto je nezbytné učinit všechno možné k jejímu odvrácení. A tak se ptám, zda není vhodné vyhlásit částečnou mobilizaci a v tisku rozvinout takovou kampaň, která by Hitlera a Becka přesvědčila, že nemůže počítat s naší účastí v této velké válce…“ Stalin reagoval stručně: „Ne!“
Prezident Beneš 28. září požádal sovětskou vládu o přímou vojenskou pomoc „v případě nepřátelské agrese“, avšak v zápisech S. S. Aleksandrovského z období 21. - 30. září je uvedeno: „RLK SSSR nepřipravuje společná opatření“. Když vedení KSČ propáslo svou příležitost, tak alespoň rozvířilo v československém tisku společně s aktivisty ze „Svazu přátel SSSR v Československu“ hlasitý kravál kolem „odmítnuté nabídky sovětské pomoci buržoazní vládou“ a později toto „selhání prezidenta a vlády“ důkladně využilo nejen ve své předvolební propagandistické kampani, ale i v podpoře rusifikačních opatření po skončení války.
Nyní se vlády Francie a Velké Británie rozhodly vyhnout se válce, jejich jménem premiér N. Chamberlain navrhl B. Mussolinimu dohodnout svolání konference do Mnichova na 29. září 1938. Sovětská „strana a vláda“ na konferenci pozvána nebyla, což pociťovala velmi úkorně.
Počátkem října nový ministr zahraničí F. Chvalkovský odletěl na návštěvu Švédského království. Ve Stockholmu se 4. října setkal s mimořádnou a zplnomocněnou zástupkyní SSSR A. M. Kollontajovou. V rozhovoru přišla řeč na příčinu jednání sovětských diplomatů a ona ho důvěrně poučila: „Pokud by se Sověti bez ohledu na Západ postavili za Československo, až by konflikt vypukl, Velká Británie a Francie by se stáhly. Po válce by bylo Německo a Rusko tak oslabeno, že by se v Evropě znovu upevnilo rozhodující postavení Velké Británie! …“
Poslanec K. Gottwald prohlásil na schůzi parlamentu, že po zradě Francie a Velké Británie pouze Sovětský svaz nabídl „šlechetnou pomoc“, i když prezident Beneš o ni nežádal! Tuto perfidní lež komunističtí propagandisté rozšířili až do bezpečnostní tématiky, čímž u nemalé části společnosti vystavěli k Francii a Velké Británii hradbu nedůvěry až nenávisti.
V květnu 1939 na druhém zasedání Zvláštní komise Kominterny, která šetřila pochybení ÚV KSČ během Mnichovské krize, její tajemník D. Z. Manuilskij ostře vytkl vedení KSČ neustavení akčních výborů. Člen ÚV KSČ, poslanec J. Šverma pověřený K. Gottwaldem, vysvětlil: „Naši agitátoři přesvědčili občany, že kritika až nenávist k SSSR oslabuje ČSR a že nepřátelský postoj ke KSČ ohrožuje bezpečnost státu!“ Tato floskule se stala od roku 1945 bází komunistické propagandy, která podporou nekritického obdivu k SSSR připravila u řady občanů úrodnou půdu poválečné kulturní rusifikace.
Na druhém zasedání vlády „Národní fronty“ 17. dubna 1945 v Košicích ministr informací V. Kopecký upozornil: „…je nutno zanechati všech her s mostem k vyvažování spojenectví mezi Východem a Západem, naše orientace na Východ bude jednoznačná!“ Tento výrok připravil rusifikaci československé společnosti. Zmíníme jen některé aspekty těchto opatření. Ministr Kopecký až do ledna 1953 ve vládách zastával funkce ministra informací a školství. Právem si zaslouží titul „Český Goebbels“. Poté zasedlo plénum ÚV KSČ, na němž byl zvolen K. Gottwald předsedou KSČ a R. Slánský generálním tajemníkem ÚV KSČ. Oba Stalina informovali o kádrovém zajištění klíčového rezortu vnitra: „Komunisté vstoupili do aparátů vnitra jak ve vládě, tak v povereníctvu SNR, ministr vnitra V. Nosek s využitím zkušeností SSSR již rozpracovává reorganizaci jejich aparátů.“ 30. června 1945 vznikne Státní bezpečnost.
Koncem června 1945 po návratu z Londýna ministr financí bývalé exilové vlády L. Feierabend navštívil prezidenta Beneše. Mnichovské události jsou stále živé, takže při soukromé rozmluvě mu prezident řekl: „Nyní mám diplomatické dokumenty o tom, že Sověty nás za Mnichova zradily stejně jako Daladier a Chamberlain a že vůbec neměly v úmyslu nám pomoci. Že jejich ochota byla předstíraná, že to byl pouze obvyklý komunistický trik…“ Tehdy se však ještě ani on neodvážil porušit vnucené dogma zákazu veřejné kritiky Stalina.
V britském exilu tajemník prezidenta Beneše E. Táborský napsal: „…Sovětská pomoc je legenda. V žádném z československých archivů neexistuje dokument, který by autenticky dokazoval sovětskou ochotu a připravenost účinné vojenské pomoci…“ V ČSR pravda o „nezištné sovětské pomoci odmítnuté buržoazní vládou“ vyšla veřejně najevo až po více než 50 letech. Například vojenský historik K. Richter v roce 2017 prozradil: „… Sovětský svaz nás v době Mnichova hodil přes palubu stejně jako Západ a později smlouvami s Hitlerem schválil i rozbití Československa.“ Později další historik prof. J. Rychlík potvrdil totéž.
K. Gottwald ve svém veřejném projevu 9. září 1945 opakoval, že v září 1938 byla ochotna pomoci obraně ČSR Rudou armádou jedině sovětská „strana a vláda“. A tak komunisté zneužili úlevu obyvatelstva nad koncem okupace a přesto, že dosud nezvítězili, ihned po vjezdu Rudé armády na území ČSR podpořili spuštění kulturní rusifikace obyvatelstva. Jen pár příkladů: Každý den vysílání československého rozhlasu ukončila sovětská státní hymna, při významných výročích jsou společně vyvěšovány sovětské a československé vlajky. Zatímco v Protektorátu Čechy a Morava všechny úřední místnosti zdobily dvojice fotografií prezidenta Háchy a vůdce Hitlera, po „osvobození“ je vystřídaly dvojice fotografií prezidenta Beneše a maršála Stalina. Od 1. května 1955 bude na návrh V. Kopeckého a A. Zápotockého nad nimi na letenské pláni v Praze vévodit největší sousoší ve střední Evropě, centrální památník Rudé armádě, symbol osvobození personifikovaný osobou jejího vrchního velitele Stalina s vytesaným nápisem: „Svému osvoboditeli – československý lid“!
Stalinovo sousoší nad Letnou
Na Teheránské konferenci prezidentem Rooseveltem vysněnou společnou „spravedlivou“ vládu nad světem s maršálem Stalinem po válce uhasila jak prezidentova smrt, tak neukojené sovětské územní ambice. Jak jim čelit dohodli premiér Churchill s prezidentem H. Trumanem.
Výběr ČSR za hlavního strategického partnera SSSR v Evropě, Smlouva o přátelství, bolševizační kuchařka „Košický vládní program“ a zahrnutí ČSR do sovětské bezpečnostní zóny spolu s úspěšnými parlamentními volbami v květnu 1946 připravily komunistům komfortní cestu k převzetí moci. Po Novém roce 1948 se blíží finále, komunisty nazvané „vítězství pracujícího lidu nad reakcí“, takže 22. února je nejvyšší čas obnovit na základech předválečného „Svazu přátel SSSR“ hlavní pilíř rusifikace v podobě založení masové společenské organizace, „Svazu československo-sovětského přátelství“ (SČSP), s povinným členstvím zpočátku téměř pro všechny „pracující“. V lednu 1949 pod heslem „Znalost ruštiny je mravní povinnost každého z nás“ začaly v závodech pod záštitou SČSP a ROH Lidové kurzy ruštiny pro pracující. V základních školách je uzákoněna od 4. třídy povinná výuka ruštiny, povinná četba sovětských spisovatelů a na středních školách povinná maturita z ruského jazyka. K pokusům o zavedení azbuky do češtiny však nedošlo.
Také ostatní strany Národní fronty rychle projevily apriorní loajalitu. Například hlavní redaktor listu Československé strany národně socialistické „Svobodné slovo“ se 24. února 1948 zaklínal floskulí z preambule „Košického vládního programu“: „Znovu prohlašujeme, že přátelství mezi naší republikou a Sovětským svazem spočívá na neotřesitelné lásce a vděčnosti.“ Ovšem prezident Beneš konečně prohlédl, jeho letité věrné přátelství s bývalým předsedou ČSSD Z. Fierlingerem vyhaslo. Svému příteli, profesorovi V. Černému, 12. března 1948 v soukromí rozčileně sdělil: „Největší zrádce je Fierlinger, rozdupat ho jako hada! Ten musí viset na nejbližším stromě! Pamatujte si, že Fierlinger je svině!“ Nicméně pod Fierligerovým bdělým dohledem proběhl slučovací sjezd ČSSD a KSČ, 29. června 1948 oznámil úvodník „Rudého práva“ zánik ČSSD a v květnu 1949 účastníci IX. sjezdu KSČ schválili generální linii budování socialismu s cílem dosažení komunismu.
Po „vítězství pracujícího lidu nad reakcí“ platí i pro ČSR trojice aktivizačních hesel nacistického ministra propagandy J. Goebbelse: „Propaganda nám pomohla získat moc. Propaganda nám pomohla udržet moc. Propaganda nám pomůže vybojovat celý svět!“
Na návrh V. Kopeckého 21. prosince 1949 rozhodl Národní výbor ve Starém Smokovci k 70. narozeninám generalissima Stalina přejmenovat nejvyšší horu ČSR Gerlach na Stalinův štít. Komunisté vyhlásili závazný slogan „Rudá armáda – osvoboditelka“ a poslanci Národního shromáždění 2. listopadu 1951 schválili zákon č. 93, jenž prohlásil za státní svátek 9. květen, pojmenovaný „Den osvobození Československa Sovětskou armádou“. Renomovaní historikové Bartošek a Pichlík prohlásili ve svém hanebném pamfletu americké vojáky na území ČSR za okupanty. Floskuli „Osvobození ČSSR hrdinnou Sovětskou armádou“ 11. července 1960 stvrdilo Prohlášení Ústavního zákona č.100/1960 Sb. Heslo je vloženo do Ústavy Československé socialistické republiky.
Pod záminkou rozpoutání války v Koreji armádou USA členové ÚV KSČ rozhodli v ČSR vymezit hranice území obsazeného Rudou armádou. Vzápadních Čechách nahradily památníky americké armádě a jejím velitelům památníky Rudé armádě a v tamních osadách, kde se nikdy neobjevili, byly po nich přejmenovány ulice a náměstí. V Plzni je stržen pomník generála Eisenhowera, zastavena je i stavba pomníku F. D. Roosevelta. Během nepokojů pracujících při měnové reformě je 1. června 1953 stržen a ve Škodovce roztaven bronzový pomník prezidenta Masaryka. Na jeho místě 7. listopadu 1953 prezident Zápotocký odhalil pomník Stalinovi. Do roku 1990 tak zůstalo jen Stalinovo přiznání v Chruščovových pamětech: „Nebýt Eisenhowera, nikdy by se nám nepodařilo obsadit Berlín, Prahu…“
Nebyly ničeny jen památníky „amerických okupantů“ - na pokyn 1. tajemníka ÚV KSSS N. S. Chruščova byl po XXII. sjezdu KSSS 6. listopadu 1962 nenávratně zničen ústřední památník Rudé armády v Praze na Letné, pracujícími neuctivě nazvaný „fronta na maso“.
Zdroje:
Andrew, Ch., Mitrochin, V.: Neznámé špionážní operace KGB. Mitrochinův archiv. Nakladatelství ČSAV„Academia“. Praha-2001
August, F., & JAB.: Ve znamení temna. Nakladatelství „VOTOBIA“. Praha-2001
Bartošek, K., Pichlík, K.: Hanebná role amerických okupantů v Západních Čechách v roce 1945. Nakladatelství „Svoboda“. Praha-1951
Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Nakladatelství ČSAV „Academia“ Praha 2002
Burcev, M.: Na běregach Chalchin-Gola. „Vojenizdat“. M.-1981
Butlerová, S.: STALIN&ROOSEVELT. Portrét partnerství. Nakladatelství „JOTA“. Brno-2016
Černý, R.: EXPREZIDENT. I. díl. Nakladatelství „OREGO“. Praha-1998
Gottwald, K.: O československé zahraniční politice. Nakladatelství politické literatury. Praha-1950
Žurnal „Istoričeskij archiv“. No5-6., 1995 g.
Kol.: Novyje dokumenty iz istorii Mjunchena. „Gosudarstvěnnoje izdaťelstvo političeskoj literatury“. M.-1958
Korotkov, A., i dr.: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008
Lukeš, I.: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Nakladatelství „PROSTOR.“ Praha-1999
Lukeš, I.: Stalin and Beneš at the End of September 1938. New Evidence From the Prague Archives. „Slavic Reviews“. 1993. Vol.52. No1.
Richter, K.: Přes krvavé řeky. Nakladatelství „JOTA“. Brno-2017
Rychlík, J.: Oč za Mnichova komu skutečně šlo. „LISTY“. Č.6/2013
Shirer, W.: Vzestup a pád třetí říše. Nakladatelství L. Marek, Brno 2004
Táborský, E.: Prezident Beneš mezi Západem a Východem. Nakladatelství „Mladá fronta“. Praha 1993
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace).
