Článek
Tentokrát odhalíme lži sovětské propagandy o napadení SSSR japonskou armádou (boje u jezera Chasan), které, ač dávno odhaleny, setrvávají v ruském diskurzu dodnes a taktéž jsou autory článků ve většině světových médií mechanicky opakovány.
Po odjezdu z Krymu je Vasilij Konstantinovič Bljucher 30. června 1921 jmenován ministrem obrany Dálněvýchodní republiky, „Obranného štítu před Japonci“. Součásti Východního frontu DRRA 22. prosince 1921 přijely do Chabarovska. Lidově-demokratická armáda Dálněvýchodní republiky pod velením I. P. Uboreviče 25. října 1922 obsadila Vladivostok. Po skončení občanské války 15. listopadu 1922 Dálněvýchodní republika splynula s Ruskou sovětskou federativní republikou. Lidový komisař zahraničních věcí SSSR a ministr zahraničí japonské vlády 20. ledna 1925 podepsali „Konvenci o základních principech vzájemných vztahů“. Ze Severního Sachalinu odjela japonská armáda, japonští dělníci zůstali jen v uhelných dolech a na ropných vrtech, území bylo vráceno SSSR. Jižní část ostrova zůstala Japonsku.
Japonský premiér 25. července 1927 předložil císaři „Tanakovo memorandum“ o zahraniční politice vlády. Varovalo, že japonská expanze do Tichomoří vyvolá válku s USA! Sovětská rozvědka memorandum získala, předala Sovětské bezpečnostně informační správě (OGPU) a po editaci podle sovětských zájmů skončilo v politbyru. Účelovým zveličením plánovaných japonských výbojů v Mandžusku, v Mongolsku i v Číně si sovětská „strana a vláda“ legitimizovala pozdější protijaponské ozbrojené provokace.
V létě 1928 zmítají Vnitřním Mongolskem ozbrojené potyčky. Od 6. srpna 1929 jim bude čelit Zvláštní dálněvýchodní armáda Rudého praporu pod velením V. K. Bljuchera se sídlem v Chabarovsku s podřízenými součástmi Sibiřského vojenského okruhu.
V říjnu 1929 vypukla světová hospodářská krize a vzápětí postihla i Japonsko. Usnesení Prezídia kominterny předalo japonské sekci teze „O situaci v Japonsku a o úlohách Japonské komunistické strany“ s pokyny na svržení monarchie, na kolektivizaci zemědělské půdy i na znárodnění průmyslových podniků a bank. Jelikož japonští komunisté působí doma nelegálně, japonský vyslanec protestoval u lidového komisaře zahraničí G. V. Čičerina, na což Stalin 30. ledna 1930 odpověděl: „… Ke spolupráci kominterny a japonských komunistů sovětská vláda dodává, že nemůže být odpovědná za práci této mezinárodní organizace nacházející se na jejím území. Má zcela soukromý charakter, a proto je vláda zbavena možnosti jakkoli působit na činnost její i jejich místních sekcí.“ Záměrně zapomněl zmínit, že v letech 1924-1943 sám zasedal jak v politbyru ÚV VKS(b), tak i v Prezídiu kominterny.
V roce 1905 prohrálo Ruské impérium válku s Japonskem, takže revanš „strany a vlády“ je nevyhnutelný. Zpočátku Stalin zadal hlavnímu redaktorovi vládního listu Izvěstija, I. M. Gronskému, úvodník o sovětsko-japonských vztazích. Gronskij odevzdal koncept a Stalin ho na jednání politbyra zhodnotil: „Je v něm správně zformulovaná naše politika k Japonsku a výstižně popsána situace na Dálném východě. Navrhuji, soudruzi, úvodník Izvěstijí vydat jako samostatný spis v milionovém nákladu.“ Marně lidový komisař zahraničí M. M. Litvinov protestoval: „Takové věci se publikují před vyhlášením války!“ Stalin ho nevyslyšel, plénum ÚV VKS(b) 4. února 1932 rozhodlo „aktivizovat politickou činnost na Dálném východě“. Aktivizovali ji i jiní, ve východní části Vnitřního Mongolska 18. března 1932 vznikl stát Mandžukuo, ihned uznaný Japonskou vládou. Navíc, jelikož 31. prosince 1932 odmítla podepsat s RLK SSSR smlouvu o neútočení, odpověď nenechala na sebe dlouho čekat. V přísném utajení Stalin ihned nařídil přemístit do Chabarovské oblasti vojenské letectvo (VVS) a sibiřské divize.
Specifika služby na Dálném východě změnila kandidáta ÚV VKS(b) Bljuchera v monarchu par excellence. S podporou Dálněvýchodního zplnomocněnce ÚV VKS(b) a RLK, člena orgbyra J. B. Gamarnika a zástupce předsedy Revoluční vojenské rady SSSR M. N. Tuchačevského Bljucher prosadil u Stalina zřízení „Zvláštního kolchozního sboru“ pro zásobování vojska potravinami. V březnu 1932 ho dobudoval náčelník štábu Zvláštní jízdní divize Zvláštní dálněvýchodní armády K. S. Moskalenko a převelel do něj 60 000 mužů. Za rok Stalin snížil armádě kvótu dodávek, čímž se stala nezávislá na ústředí provozně a lidový komisař obrany K. J. Vorošilov se obával, že záhy bude nezávislá politicky a mocensky.
Po rozmístění japonské armády v Mandžukuo 25. října 1934 Stalin přijal redaktory ústředních listů Mechlise a Gronského. Předal jim instrukce pro propagandistickou ofenzívu. L. Z. Mechlis dopisovatelům „Pravdy“ nařídil, aby se věnovali i špionážní problematice a podezřelému chování japonských dělníků na ropných zařízeních v Severním Sachalinu. Zapojí se i političtí a odborní důstojníci DRRA. Bljucher se k této aktivitě postavil laxně a brzy se dostavily důsledky.
Jednání politbyra 23. března 1935 schválilo prodej Východočínské železnice Japonsku a 25. března 1935 Bljucher dostal rozkaz k rozsáhlému cvičení armády. I k jeho plnění přistoupil váhavě, za pár týdnů náčelník štábu DRRA A. I. Jegorov oznámil lidovému komisaři obrany, že Bljucher sice nastudoval osnovu a tématiku cvičení, „ale do 17. dubna konečné rozhodnutí o soustředění v jednotlivých směrech neučinil, protože od 7. dubna onemocněl Vám známou „nemocí“. Rozhodl až 29. dubna“. Od 17. května 1935 je přesto pověřen velením nového Dálněvýchodního vojenského okruhu a 20. listopadu 1935 mu přes Vorošilovovy námitky na Stalinův návrh výnos Ústředního výkonného výboru sovětů zástupců SSSRpropůjčil hodnost maršála SSSR. Stal se tak jedním z pěti prvních maršálů SSSR.
Prvních pět maršálů SSSR. Zleva Tuchačevskij, Vorošilov a Jegorov, za nimi zleva Buďonnyj a Bljucher
Bljucherova „Vám známá nemoc“ jsou důsledky jeho nadměrné záliby ve vodce, za což ho kritizovali i jeho přátelé, například na jaře 1937 armádní komisař I. stupně Gamarnik. Navzdory tomu na schůzi Vojenské rady 4. června 1937 lidový komisař obrany, maršál K. J. Vorošilov, maršála Bljuchera omlouval: „U vás máte špatnou bojovou přípravu… Chápu, že jsou příliš těžké podmínky, nedostatek lidí…“. Doma pak Bljucher ženě glosoval: „Klim chce dokázat, že se stará o Dálněvýchodní armádu… jinými slovy, zdůraznit mou nekompetentnost v teoretických vojenských problémech.“
Jenže situace je vážná. Bljucherovi zástupci, armádní komisař L. N. Aronštam a komkor M. V. Sangurskij, jsou zatčeni, přesto ale Bljucher nepostřehl, že i nad ním blikají první varovná světélka. Ze štábu Zvláštní dálněvýchodní armády přichází do Generálního štábu Rudé armády (GŠRA) jedno udání za druhým. Jedno z nich například 23. června 1937 uvádí: „U armádního dělostřelectva se vyskytují závažné nedostatky způsobené škůdcovskou činností odhalených i dosud neodhalených agentů japonsko-německých rozvědek, které připravují porážku Sovětského svazu.“ Záhy se k nim připojila i osobní udání do Politické správy (PSRA). Oblastní náčelníci Lidového komisariátu vnitřních věcí (NKVD) posílají zástupci lidového komisaře vnitra M. P. Frinovskému hlášení o maršálových pijáckých orgiích s místními stranickými a armádními satrapy. To u „stranické věrchušky“ generovalo pochybnosti o maršálově loajalitě. Navíc, na jisté schůzi politbyra Stalin vyslechl rozhovor generálního komisaře státní bezpečnosti Ježova s maršálem Vorošilovem: „Velení německé armády považuje Bljuchera za nejpopulárnějšího sovětského vojáka. … jsou vážné důvody pro sledování jeho separatistických tendencí, pro něž ve vhodnou dobu uzavře s Japonci jim výhodné příměří.“
Na jaře 1937 vyšetřovatelé Hlavní správy státní bezpečnosti (GUGB) ze zatčených soudruhů vytloukli, že k spiklencům již dříve zatčeného bývalého lidového komisaře vnitra G. G. Jagody patří i náčelník oblastní Azovsko-černomořské správy NKVD, komisař státní bezpečnosti G. S. Ljuškov. Lidový komisař vnitra N. I. Ježov, aby ho odklidil z přímého dohledu, navrhl Stalinovi jeho převelení do funkce náčelníka Dálněvýchodní správy nkvd v Chabarovsku. Stalin Ljuškova 28. července 1937 večer přijal a nařídil mu vyšetřit Bljucherovu roli v „Dálněvýchodním spiknutí“. Zdůraznil: „Protože válka s Japonskem je nevyhnutelná, je nezbytné co nejrozhodněji očistit armádu i týl od nepřátelských špionů a projaponských elementů, neboť Japonsko má v oblasti základnu pro špionáž a připravuje povstání mezi místními Korejci a Číňany.“ Usnesení politbyra „O Korejcích, pro znemožnění japonské špionáže v Dálněvýchodním kraji“ pro jistotu 21. srpna 1937 nařídilo většinu z nich deportovat z rusko-čínského pomezí do Kazachstánu.
Události nás v čase již přiblížily k závažné provokaci DRRA proti japonské armádě, sovětským diskurzem falzifikované jako její napadení území SSSR. U osady Poset, na styku hranic SSSR, Koreje a Mandžukuo, mezi řekou Ťu-meň a jezerem Chasan se vypínají vyhaslé sopky Bezyměnnaja a Zaozernaja, kolem nichž není vytyčen průběh státní hranice. Oba vrcholy i spojovací hřbet považuje „strana a vláda“ za sovětské území, ovšem místní obyvatelé považují vrchol Zaozernoj za korejské území a ve svátky na něm pořádají spirituální obřady.
Na zasedání pléna ÚV VKS(b) 12. října 1937 Stalin navrhl zvolit maršála Bljuchera členem ÚV VKS(b), což je v kontextu příštích událostí nutné chápat jako jeho druhé varování. V prosinci 1937 totiž tajemník ÚV VKS(b) a lidový komisař vnitra Ježov předložil politbyru svodku rozvědky od bývalého japonského vojenského přidělence v SSSR o Bljucherovi. Oznámila, že výslechy zatčených činitelů viní „„panovníčka Dálného Východu“ Bljuchera z členství v pravotrockistické skupině, která se zabývá podvratnou činností usilující o odtržení Dálného východu od SSSR.“
Represivní orgie náčelníka PSRA, armádního komisaře II. stupně (ekvivalent hodnosti generálplukovníka) L. Z. Mechlise, ve velení Zvláštní dálněvýchodní armády Rudého praporu se zatím maršála Bljuchera nikterak nedotkly, naopak, v únoru 1938 mu Stalin navrhl udělit další Leninův řád. To, že je to třetí varování, věděl jen on. Vždyť před odjezdem bývalého hlavního poradce španělské republikánské vlády, komkora G. M. Šterna, do Chabarovska ho maršál Vorošilov uklidnil: „Když je na Východě maršál Bljucher, pak tam stačí mít o jeden armádní sbor méně!“
V létě 1938 již ve všech oblastních institucích Chabarovska včetně velení Dálněvýchodní armády odhaleno „moře nepřátel lidu“. Blýská se i nadkomisařem státní bezpečnosti Ljuškovem. Tak dlouho šmejdil ve vojenské radě (VR) armády, až maršálu Bljucherovi došla trpělivost. Stalinovi telegrafoval, že mu již nevěří a lidovému komisaři Ježovovi oznámil, že Ljuškov zanedbává své povinnosti. Takže usnesení politbyra 26. května stanovilo: „Odvolat soudr. Ljuškova G. S. z funkce náčelníka Dálněvýchodní krajské správy NKVD a přeložit ho do ústředního aparátu NKVD SSSR.“
Komisař státní bezpečnosti Ljuškovdobře věděl, co znamená pozvání na ústředí NKVD. Nechtěl skončit ve vězení, a tak sbalil tajné spisy, v noci na 13. června s výmluvou na kontrolní schůzku se svým agentem přešel vrchol Zaozernoj a přihlásil se na místní služebně kontrarozvědky 6. samostatné armády v Kuantungu. Lidový komisař vnitra Ježov 16. června obdržel hlášení nelegála vojenské rozvědky z Tokia R. Sorgeho o Ljuškovově defekci a ihned to oznámil Stalinovi. Mimořádné jednání politbyra 20. června 1938 rozhodlo:
- Ustavit komisi PSRA v čele se zástupcem lidového komisaře obrany armádním komisařem L. Z. Mechlisem.
- Ustavit komisi NKVD v čele s 1. zástupcem lidového komisaře vnitra komkorem M. P. Frinovským. Přiveze náčelníku Oblastní správy NKVD v Chabarovsku upravené mapy průběhu státní hranice u jezera Chasan a vyšetří Ljuškovovu defekci. Do týdne připraví opatření k likvidaci podezřelých špionů a odstraní z lokality Němce, Poláky, Korejce, Finy a Estonce. Pomáhat mu bude Ljuškovův následník, starší major státní bezpečnosti G. F. Gorbač.
V noci 20. června před Molotovem a Ježovem Stalin předal Mechlisovi rozkaz dohlédnout na realizaci provokace DRRA u jezera Chasan a sledovat činnost maršála Bljuchera.
Ze zvláštní dálněvýchodní armády 28. června vznikne Dálněvýchodní front Rudé hvězdy s 1. (Přímořskou), 2. armádou Rudého praporu a Chabarovskou skupinou vojsk. Velitel okruhu Bljucher zůstane rovněž velitel tohoto frontu, náčelník štábu frontu bude komkor G. M. Štern. V listu „Iomiuri“ 3. července Ljuškov jeho jmenování komentoval slovy: „Obecně řečeno, Bljucher velmi miluje moc…V armádě je populárnější než Vorošilov, nesnáší vojenské komisaře a členy vojenských rad, kteří ho omezují ve velení.“
Zatímco maršál Bljucher návštěvu armádního komisaře Gamarnika vždy vítal již u vlaku, „vyzdvižence a vojevůdce z bulvárního plátku“ Mechlise se vítat neobtěžoval. Na nádraží v Chabarovsku obě komise 4. července očekával jen 1. tajemník Krasnojarského krajského výboru VKS(b) S. M. Soboljev. Na velitelství frontu se armádní komisař Mechlis pozdravil s komkorem Šternem, přijal hlášení člena VR frontu, divizního komisaře P. I. Mazěpova, a náčelníka Politické správy frontu, brigádního komisaře F. A. Semjonovského. Stanoviště si zřídil v salónním vagoně připojeném do telegrafní sítě Dálněvýchodního frontu na kusé koleji Chabarovské stanice. Členovi komise a náčelníkovi tiskového odboru PSRA, plukovnímu komisaři A. J. Bajevovi nařídil zavést dohled nad redakcemi tiskovin frontu a rozjel se do štábů jeho armád.
Komkor Frinovskij vpadl do pracovnynáčelníka Oblastní správy nkvd v Chabarovsku s křikem: „… města Dálného východu jsou zamořena kontrarevolučním elementem, orgány NKVD i sociálně cizím elementem… od těchto elementů je očistí čekisté převelení na Dálný východ.“ Náčelníkovi Správy pohraničních vojsk NKVD Dálněvýchodního okruhu F. G. Sokolovovi předal topografické mapy se zákresem průběhu státní hranice SSSR na hřbetnici sopek, o němž Japonci od počátku tvrdili, že je chybný. Proto již dříve nařídil náčelník 59. posetského pohraničního obvodu, plukovník K. J. Grebennik, vybudovat na vrcholech Zaozernoj a Bezyměnnoj pozorovací stanoviště. Japonci zjistili radiovým odposlechem narušení státní hranice Mandžukuo a 6. července zaslali do Moskvy protest. 1. náměstek lidového komisaře zahraničních věcí V. P. Poťomkin nótu nepřijal a tím vyloučil diplomatické řešení.
Japonští pohraničníci posílili na hřbetu sopek strážní službu a již 15. července je hlášena mimořádná událost. Náčelník ženijní roty pohraničního oddílu NKVD, poručík V. M. Viněvitin, zastřelil četníka S. Macušimu. Maršál Bljucher vyslal vyšetřit incident komisí vedenou velitelem 1. armády Rudého praporu, komdivem K. P. Podlasem, která měla v okolí obou sopek zdokumentovat událost a ověřit průběh státní hranice. Maršálu Vorošilovi 24. července nahlásil incident a oznámil, že poručíka Viněvitina postavil mimo službu. Veliteli Zvláštního oddělení frontu nařídil „okamžité zatčení náčelníka pohraničního obvodu a ostatní viníky provokace konfliktu s Japonci“. Pozdě, již je vydán rozkaz lidového komisaře obrany „O uvedení jednotek Dálněvýchodního frontu a Zabajkalského vojenského okruhu do bojové pohotovosti v souvislosti s provokací japonské soldatesky“.
Komdiv Sokolov si 25. července u plukovníka Grebennika ověřil, že státní hranice je na sopečném hřbetu a jeho vrcholech skutečně chybně vytyčena, oznámil to Bljucherovi a on 26. července ráno maršálu Vorošilovi telefonicky potvrdil její rozporný zákres v okolí obou sopek s dodatkem, že s nálezem komise neseznámil ani Šterna s Mazěpovem, ani Mechlise a Frinovského. Lidový komisař obrany rozhovor stroze ukončil, avšak jakmile mu vzápětí Mechlis emotivně ohlásil, že „soudr. Bljucher zpochybnil zákonnost výkonu služby našich pohraničníků u jezera Chasan“, nařídil mu vyšetřit, „co se to tam děje za lumpárny“.
Provokace ovšem přiznána nebude, a proto po Frinovského výslechu Sokolova se Mechlis se Šternem shodli, že Podlas musí být souzen. Mechlis zpravil také Stalina a on nařídil, aby komkor Štern doplnil na hřbetu mezi vrcholy pohraniční hlídky také rudoarmějci.
Informace z výslechů zatčeného bývalého zástupce lidového komisaře obrany, komarma I. F. Feďka, zařadily maršála Bljuchera do skupiny již popraveného maršála Tuchačevského, která si s armádním komisařem Gamarnikem a komkorem M. V. Sangurským v Chabarovsku hledala spojence. V den popravy komkora Sangurského, 28. července, armádní komisař Mechlis píše Stalinovi: „Propustil jsem 215 politických pracovníků, většina z nich je zatčena. Ale očistu politického aparátu, zvláště jeho nižších článků, jsem ještě zdaleka neskončil. Soudím, že nemohu odjet z Chabarovska, aniž bych u velitelského sboru alespoň zhruba udělal pořádek …“ Zatím připravil zatýkací rozkazy pro 20 důstojníků štábu frontu.
Jelikož diplomatické řešení selhalo, 29. července dvě roty 19. pěší divize japonské armády obsadily oba vrcholy a hřbet nad jezerem Chasan. Sovětští pohraničníci ustoupili podél obou břehů jezera do vnitrozemí. Komkor Štern oznámil Mechlisovi jak událost, tak nepřítomnost maršála Bljuchera na místě a Mechlis okamžitě Stalinovi šifroval na maršála udání. Stalin šifru předal lidovému komisaři obrany a když on požadoval vysvětlení, Bljucher mu stroze odvětil:
„Doufám, že budete souhlasit s tímto mým výrokem: Štáb velitele není pojízdný cirkus, pro velitele je nedůstojné šaškovsky pobíhat po frontu kvůli několika výstřelům na hranici. Je to věc prestiže a já věřím, že nemůžeme před Japonci tak upadnout, aby jim ruský velitel poskytl čest své osobní přítomnosti a řízení boje proti jejich jedné pohraniční hlídce. Ujišťuji Vás, že v oblasti konfliktu se u mne vždy najde jeden rozumný velitel roty, a to v tomto stadiu konfliktu stačí, pokud mu nebudou překážet nějací obejdi pozorovatelé…“
Maršál Vorošilov zpravil Stalina, což on pochopil jako Bljucherovu lehkovážnost před nepřítelem.
Maršál Bljucher 31. července nařídil veliteli 40. střelecké Ordžonikidzeho divize, plukovníkovi V. K. Bazarovovi, soustředit divizi do okolí Sandokaicza-Zarěčje a obnovit postavení na výšině Zaozernaja. Mezitím bez maršálova vědomí přijeli do štábu divize Mechlis a Štern. Když tam nalezli jen jednoho poručíka, Mechlis odvolal plukovníka Bazarova, kombrigovi S. K. Mamonovovi nařídil převzít velení divize a do jejich pluků vyslal vojenské komisaře ze své komise. Ze štábu 1. armády Dálněvýchodního frontu telegrafoval Stalinovi: „… v oblasti bojů je nutný skutečný diktátor, kterému bude všechno podřízeno.“
Večer přijeli Mechlis, Mazěpov a Frinovskij na návštěvu k Bljucherům. Maršál se již stihl posilnit vodkou, takže začal tanec:
„Přijeli šakali! Chtějí mě sežrat! Mě! To se ještě podíváme, kdo koho sežere. Narazili na nepravého! Rafo, přines koňak,“ řval na ženu Bljucher ze své pracovny. „O kom to mluvíš, Vasiliji? Nepij, prosím, nesneseš to,“ žádala Glafira Lukinična. „Přines, povídám! Mechlis s Frinovským proti mně intrikují. To se přepočítali! Tady jsem pánem já!! Já!!! To je moje armáda!“ hulákal maršál, pobíhaje po pracovně. „Tiše, Vasjo, uslyší tě,“ žadonila žena. „Já jsem zde pánem! To je moje armáda!!“ opakoval Bljucher. Ve dveřích se objevili Mechlis, Frinovskij a Mazěpov. „To je Dělnicko-rolnická armáda, a ne vaše armáda, soudruhu Bljuchere. A tato armáda už tři dny bojuje na hranici a vy, její velitel, se flákáte v týlu,“ zazněl Mechlisův břitký hlas. „Odpovídám za tisíce kilometrů státní hranice a vím nejlépe, kde mám být!“ odsekl maršál. „Proč jste poslal k Chasanu armádní komisi? Proč jste se neporadil?“ tázal se člen vojenské rady frontu Mazěpov. „Já jsem velitel frontu, nemusím se s nikým radit!“ zařval Bljucher. „S vládou se možná radit nemusíte, ale se stranou? Neukousl jste si příliš velké sousto, soudruhu Bljuchere? Front není vaše osobní léno a vy jste povinen se podřídit. Přece vám bylo uloženo ukončit hrátky se všelijakými komisemi a přesně splnit rozhodnutí sovětské vlády a rozkazy lidového komisaře obrany!“ neméně hlučně vpadl Mechlis. „Když splním vaše rozkazy, pak z mých jednotek mnoho nezůstane,“ namítl Bljucher. „Ještě jednou vám připomínám, že to nejsou vaše osobní, ale vám svěřené jednotky, v nichž, se, mimochodem, díky vaší shovívavosti, uhnízdili četní nepřátelé lidu,“ ozval se Frinovskij. „To je ještě třeba vyšetřit, kdo jsou nepřátelé,“ chabě namítl velitel. „Nebojte se, vyšetříme. Nyní podepište souhlas k zatčení dvaceti pracovníků štábu frontu.“ Mechlis podal maršálovi seznam.
Japonská armáda obsadila vrchol Zaozernoj. Maršál Bljucher 31. července šifroval Stalinovi přítomnost korejských civilistů na místě a oblačnost, která brání použití letectva. Ráno 1. srpna Stalin Bljucherovi telefonicky sdělil poslední výstrahu: „… Řekněte soudruhu Bljuchere, čestně, chcete skutečně bojovat s Japonci? Jestli ne, řekněte to otevřeně, jako komunista, jestli ano, domnívám se, že byste měl okamžitě odjet na bojiště. Nechápu vaše obavy ohledně bombardování korejského obyvatelstva a také hlášení, že letectvo nemůže splnit svou úlohu kvůli oblakům. Kdo Vám nařídil při bojovém střetu s Japonci brát ohled na korejské obyvatelstvo? Co je Vám do Korejců, když Japonci hubí naše občany? Co je nějaká oblačnost pro bolševické letectvo, když má obhájit čest své vlasti?… Maršál Bljucher odpověděl: „Vaše příkazy splním s bolševickou přesností.“
Podle zprávy Agentury TASS 2. srpna japonská vojska vnikla na sovětské území do hloubky 4 kilometrů. Proti 32 000 mužům s 237 děly, 285 tanky a 250 letadly 39. střeleckého sboru DRRA stálo 20 000 japonských vojáků 19. pěší divize s kulomety a děly, bez letectva a tanků. Redaktoři ústředních listů publikují rozhořčené výzvy pracujících. Neznali ovšem reálnou akceschopnost rudoarmějců k vyhnání agresora. Velitel jedné z rot 118. střeleckého pluku 40. střelecké divize považoval bojový poplach za cvičný, proto nařídil jednotku zásobit slepými patronami a dřevěnými granáty, navíc přijela pozdě. S rychle rozdanými ostrými granáty na bojišti si nevěděli rady ani velitelé. Tento zmatek vygradovaly rozkazy armádního komisaře Mechlise, které požadovaly soudit velitele zmíněné roty a kombrigu Mamonovi nařídily zaútočit z chodu, čímž mužstvo divize téměř vyhubil. V bahnitém terénu měly tankové prapory 32. a 40. divize více než 50% ztráty. Protiútok nepřítele totiž vyvolal mezi rudoarmějci paniku, která způsobila strhávání hodnostních označení, sebezraňování a dezerce. S vědomím lidového komisaře obrany, ne však maršála Bljuchera, 3. srpna Mechlis rozhodl soudit velitele a vojenského komisaře dělostřeleckého oddílu 40. divize. V hlášení Stalinovi nazval Bljuchera „placeným agentem Japonců“.
Bljucher 3. srpna vyčlenil z 1. armády Rudého praporu 39. střelecký sbor, složený ze tří divizí a mechanizované brigády. Rozkaz lidového komisaře obrany nahradil velitele sboru, plukovníka V. I. Čujkova, komkorem G. M. Šternem, do VR sboru umístil brigádního komisaře F. A. Semjonovského a zakázal do velení více zasahovat.
Japonská vláda stále usilovala urovnat konflikt smírně, vyslanec Sigemicu navrhl M. M. Litvinovovi diplomatické řešení, agentura TASS ale 5. srpna zveřejnila jen jeho teatrální odpověď: „Sovětský lid se nesmíří s pobytem cizích vojsk ani na kousku sovětské země a nezastaví ho žádné oběti, aby ho osvobodil!“
Komkor Štern 6. srpna nařídil: „Sbor obsadí Zaozernuju a zničí nepřátele, kteří se odvážili vkročit na posvátnou sovětskou zemi!“ Mechlis s velením frontu i 39. střeleckého sboru přijel na bojiště a zavelel k útoku s pokřikem „Za vlast, za Stalina“! Mezitím Stalin v telefonním rozhovoru znovu pobídl maršála Bljuchera k činům. Velitel letectva, kombrig P. V. Ryčagov, jenž sloužil i ve Španělsku, opět ohlásil mlhu nad bojištěm, ale jakmile ho Stalin podpíchl, že umí bojovat „jen s nějakými falangisty a marokánci“, nařídil Ryčagov Hrdinovi SSSR, plukovníku letectva S. A. Černychovi, ihned zaútočit a letci svrhli na Japonce 122 tun bomb. Mechlis předvolal plukovního komisaře Bajeva a oznámil mu: „Jmenuji Vás redaktorem deníku „K obraně vlasti“, budete v něm pranýřovat drzost japonské soldatesky troufnout si napadnout sovětskou zemi. Do týdne vydat první číslo!“
Oslavy 8. výročí vzniku Zvláštní dálněvýchodní armády se konaly 6. srpna v Chabarovsku, hlavní projev přednesl krajský tajemník VKS(b) S. M. Soboljev. O maršálu Bljucherovi se nezmínil a v slavnostním průvodu chyběl i jeho portrét.
Ozbrojený incident 11. srpna 1938 skončil obsazením Zaozernoj rudoarmějci a úpravou průběhu státní hranice, tak, aby vrchol s blízkým okolím ležel v SSSR. Mechlisovy tajné telegramy Stalinovi přiznaly „velké ztráty politických pracovníků u Zaozernoj“. Poměr celkových ztrát SSSR/Japonsko, je 4 239/3 150 mužů. Maršál Bljucher se vrátil do Chabarovska rozrušen, doma se svěřil ženě: „Mechlis měl pravdu, neměl jsem se objevit v bílé blůze na bojišti a už vůbec ne v přední linii, ale mně už bylo všechno jedno…“
Lidový komisař obrany pozval na jednání Hlavní vojenské rady (HVR) maršála Bljuchera a komkora Frinovského. Již na cestě do Moskvy Mechlis chmurně dokreslil Stalinovi a maršálu Vorošilovi Bljucherův obraz. Například v hlášení z 24. srpna: „Mohl bych popsat stovky stran svědčících o nečinnosti vám známé osoby, která hraničí se zločinem…“. Od 31. srpna jedná HVR o situaci u Dálněvýchodního frontu. Závěry shrnul maršál Vorošilov 4. září 1938 v rozkaze č. 0040 „O projednání událostí u jezera Chasan členy Hlavní vojenské rady a opatřeních k obraně Dálněvýchodního bojiště“: „Mnozí nepřátelé lidu, kteří dlouho pracovali s Bljucherem, se dovedně skrývali za jeho zády a svou činností dezorganizovali a rozkládali součásti frontu. S. Bljucher setrvává na své poraženecké pozici a ve skutečnosti sabotuje organizování ozbrojeného odporu vůči Japoncům. … Bez vědomí člena vojenské rady s. Mazěpova, svého náčelníka štábu s. Šterna, zástupce lidového komisaře obrany s. Mechlise a 1. zástupce lidového komisaře vnitřních věcí s. Frinovského, kteří tehdy byli v Chabarovsku, s. Bljucher vyslal komisi na výšinu Zaozernaja, která bez vědomí náčelníka pohraničního oddílu provedla kontrolu našich pohraničníků. Tato formálně nepřípustná komise odhalila „narušení“ mandžuské státní hranice našimi pohraničníky o 3 metry a, pochopitelně, zjistila „naši vinu“ na přestřelce u jezera Chasan…“ Postoj maršála Bljuchera zhodnotil slovy „…vědomý defétizmus, neschopnost nebo neochota důsledně očistit front od nepřátel lidu…, nedisciplinovanost a sabotáž ozbrojeného odporu proti japonským vojskům.“ Týž den je odvolán z funkce velitele Dálněvýchodního frontu i okruhu a převeden do dispozic HVR.
V seznamu vyznamenaných velitelů za provokaci u jezera Chasan, 13. října publikovaném v listu Pravda, chybí maršál Bljucher. Místo toho je pro něj již připraven zatykač podepsaný lidovým komisařem vnitra Ježovem. Komando náčelníka 4. správy Státní bezpečnosti N. N. Fjodorova ho 22. října zatklo i s jeho ženou na chatě lidového komisaře obrany. Až komisaři státní bezpečnosti Kobulov a Berija dokončili výslechy, 9. listopadu 1938 ve sklepě věznice poručík NKVD L. L. Švarcman maršála Bljuchera zastřelil a ostatky nařídil spálit.
Zasedání Vojenské rady Lidového komisariátu obrany 19. listopadu zhodnotilo zásah DRRA v konfliktu u jezera Chasan. Komkor Štern v diskuzi zdůraznil: „Soudruh Mechlis, jenž přijel k Dálněvýchodnímu frontu v pravý čas, pomohl nám v mnoha problémech. Sehrál významnou úlohu ve vedení vojenských operací. Jeho role v očistě armád frontu a v urychleném obsazení funkcí novými lidmi byla nezastupitelná.“ Pokračoval Stalin: „… Bljucher za sebe nastrčil Šterna, kterého v armádě ani v součástech ještě neznali, Bljucher za sebe nastrčil Šterna s vědomím toho, že kdyby došlo k porážce, on sám zůstane mimo. Domnívám se, že stejně jednal i Podlas.“ P. V. Ryčagov navrhl soudit za sabotáž také komdiva Podlase a maršál Vorošilov Bljuchera zhodnotil slovy „dokonalý lotr“.
Počátkem prosince 1938 na schůzi HVR armádní komisař Mechlis vystavil maršálu Bljucherovi tento posmrtný účet: „Bojová příprava jednotek obou dálněvýchodních armád a Zabajkalského vojenského okruhu je stále na nízké úrovni… Dosud je mnoho mužů z jednotek odváděno na různé pomocné práce, které nesouvisejí s bojovou přípravou. Pomocná hospodářství jsou v některých oblastech, zejména u Zabajkalského okruhu, rušena pomalu. Jedna z jeho divizí dosud obhospodařuje 670 ha půdy, stádo skotu a tisícovku ovcí. U jezera Chasan určili do první linie pěšáky, kteří z vintovky nejen neuměli střílet, ale ani rozebrat její zámek, mnozí rudoarmějci přijeli hubit japonskou soldatesku v tak otrhaných uniformách, že bojovali vlastně ve spodním prádle.“
Rozsudek z 10. března 1939 pro maršála Bljuchera zní „za účast ve vojenském spiknutí antisovětské pravicové organizace a za špionáž pro Japonsko odsoudit k nejvyšší míře trestu“.
Zdroje:
Adiběkov, G., i dr.: Politbjuro CK RKP(b)-VKP(b) i Komintěrn. 1919-1943. Dokuměnty. Izdatělstvo „ROSSPEN“. M.-2004
Běšanov, V.: Kadry rešajut vsjo: Surovaja pravda o vojně 194-1945. Něizvěstnyje vojny. „AST“. M.-2006.
Bortakovskij, V.: Rasstrěljannyje Geroji Sovětskogo Sojuza. „Věče“. M.-2012.
Bujakov, A.: Represii protiv sotrudnikov organov NKVD Primorja vo vtoroj polovině 30-ch gg. Političeskije repressii na Dalněm Vostokě v 1920-1950-je gg. Vladivostok, 1997.
Čerevko, K.: Sěrp i molot protiv samurajskogo měča. „Věče“. M.-2003.
Čerušev, N.: Udar po svoim. Krasnaja Armija 1938-1941. „VĚČE“. M.-2003.
Ďatlov, V.: „Odnoj artillerijej možno bylo vsjo rěšiť.“ „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No7. 2012.
Grebennikov, O.: Ochota na Bljuchera. Blog Aleksandra Miťukova. 7 Dek, 2008, at 4:50 PM.
Grigorenko, P.: V podpolje možno vstrětiť tolko krys…16. Dalnyj Vostok. „Dětiněc“. N.Y.-1981.
Gronskij, I.: Iz prošlogo: Vospominanija. Izdatělstvo „Izvěstija“. M.-1991.
Chlystalov, E.: Predatěl. „Čuděsa i priključenija“. No6. ijuň 2000.
Ježakov, V.: Geroji Chasana. „Vojenizdat“. M.-1969.
Katuncev, V., Koc, I.: Incident. Žurnal „RODINA“. No06-07. 1991g.
Kiričenko, A.: Genijalnaja strašilka OGPU. „Informacionno-analitičeskij bjulletěň No14.“ Okťabr 2001g.
Kol.: VBP(b), Komintěrn i Japonija. „ROSSPEN“. M.-2001.
Kol.: Spravočnik po istorii Kommunističeskoj partii i Sovětskogo Sojuza 1898-1991.
Koňušenko, J.: Bolševiki i Rossija. K načěrtaniju rossijskoj istorii XX věka. Revolucija Stalina i dviženije k novoj vojně v Jevropě. INFOLIO“. Elektronnaja bibliotěka
Krivickij, V.: „Ja byl agěntom Stalina“: Zapiski sovětskogo razvědčika. „Těrra“ M.-1991.
Kondraťjev, N.: Maršal Bljucher. „Vojenizdat“. M.-1965.
Korotkov, A., i dr.: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Kuzelenkov, V.: „Vojennyj konflikt v rajoně ozěra Chasan v 1938g.: vzgljad čerez šest děsatilětij“. 18 ijuňa 2003 g. Moskva.
Kuzněcov, N.: Nakanuně. „AST, Těrra Fantastika“. M.-2003.
Mlěčin, L.: „Zabojščiki i pisari.“ „Novaya Gazěta“ No19 ot 21 fevralja 2020.
Někrasov, V.: Berija: koněc karjery. „Izdatělstvo političeskoj litěratury.“ M.-1991.
Pětrov, N.,Jansen, M.: „Stalinskij pitoměc“-Nikolaj Ježov. „ROSSPEN“. M.-2009.
Pětrov, N., Skorkin, K.: Kto rukovodil NKVD 1934-1941. Spravočnik. „Memorial“. M.-1999.
Počtarev, A.: Tragedija maršala Bljuchera. „Nězavisimoje vojennoje obozrenije“. No. 48 (457). 16.dekabrja 2005.
Pychalov,I.: Ot Chasana k Chalchin-Golu. „Spěcnaz Rossii“. N7 (94) Ijul 2004 goda.
Raginskij, M., Rozenblit, S.: Měždunarodnyj process glavnych japonskich vojennych prestupnikov. „Politizdat“. M.-1950.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Sinicyn, F.: „Japonskije stěrvjatniki…vyryvajutsa vnězapno iz za sopki… dajut korotkuju očereď i udirajut.“ „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No3. 2013.
Světlanin, A.: Dalněvostočnyj zagovor. „Posev“. Frankfurt/Main-1953.
Šišov, A.: Rossija i Japonija. Istorija vojennych konfliktov. Věče. M. 2001.
Vělikanov, N.: Izměna maršalov. „Algoritm“, M. 2008.
Zaika, L., Pětrenko, G.: Vtoroj udar po frontu. „Armija“. 1993. No13.
Zacharevič, S.: Bosforskij pochod Stalina ili proval opěraciji „GROZA“. „Charvest“. Minsk 2007.
Žukov, D.: Sovětskaja specpropaganda v predvojennyje gody. „Vojenno-istoričeskij žurnal“ No2-2008g.
Žukov, J.: Narodnaja impěrija Stalina. Eksmo. „Algorithm“. M.-2009.
Žukovskij, M.: „Na granice tuči choďat chmuro…“. „Kučkovo polje“. 2005.
Žurnal „Istoričeskij archiv“. 1995. No2.
Žurnal „Novaja i novějšaja istorija“. 2004. No1.
Žurnal „Voprosy istorii“. 1995. No7.
Použité archivy: APRF (Archiv zahraniční politiky Ruské federace Moskva), CA FSB (Ústřední archiv Federální bezpečnostní služby), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), CAMO RF (Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace), CGASA (Ústřední státní archiv sovětské armády) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
