Článek
Hlavní ofenzívu na západ do Evropy povedou armády nejmohutnější strategické součásti DRRA, Jihozápadního frontu. Front sestává z 5., 6., 12., 21. a 26. armády, 27 divizí frontového letectva (VVS) a dalších podřízených součástí. Muži jeho vybraných jednotek se 1. května 1941 účastnili slavnostní přehlídky na Rudém náměstí v Moskvě.
Na jednání Obranné komise kinematografického komitétu 8. května 1941 se sešlo 54 režisérů, scénáristů, herců s 27 vedoucími pracovníky propagandy a tisku. Předseda komise, tajemník ÚV VKS(b) A. S. Ščerbakov, přivítal jeho členy A. A. Ždanova, G. M. Malenkova, A. A. Andrejeva a A. I. Zaporožce. Host, předseda Obranného svazu spisovatelů V. V. Višněvskij, odevzdal soupis návrhů témat celovečerních dokumentárních filmů, například: „Průlom opevnění na německé hranici“, „Vzdušný výsadek při operaci proti opevněnému rajónu“, „Násilný přechod řek (San, Visla apod.) “, „Útok tanků a jezdectva v součinnosti s letectvem“, přičemž schválené scénáře doporučil koordinovat s pracovníky NKVD. A. A. Ždanov řekl účastníkům schůze: „Vzpomeňte na roky 1939-1940, kdy byly k SSSR připojeny Západní Ukrajina, Západní Bělorusko, Pobaltí, Besarábie a Severní Bukovina. Jistě chápete, že pokud nám to okolnosti dovolí, budeme i nadále rozšiřovat frontu socializmu…!“
Zástupce náčelníka Operační správy Generálního štábu Rudé armády (GŠRA), generálmajor A. M. Vasilevskij, odevzdal náčelníkovi správy, generálporučíkovi N. F. Vatutinovi, dokument „Úvahy k plánu strategického rozvinutí Ozbrojených sil Sovětského svazu pro válku s Německem“. Popisuje první etapu „globálního rozšiřování fronty socializmu“, obsazení Polského gouvernementu, Německé říše a Rumunska, nazvanou „Operace GROZA“.
Na jednání Hlavní vojenské rady (HVR) 15. května promluvil generál Vatutin: „Víme, že nyní má Německo svou armádu mobilizovanou s rozvinutým týlem, takže nás může překvapit a zahájit nenadálý útok. Abychom tomu předešli a zničili ji, považuji za nezbytné v žádném případě nenechat iniciativu v jednání německému velení, překvapit nepřítele a zaútočit na německou armádu již tehdy, kdy ještě nebude schopna zformovat front a zajistit součinnost odborných vojsk. Navrhuji:
- nepřítele zničit soustředěným útokem pravého křídla frontu na východ od Visly a v okolí Lublinu
- hlavní útok vést armádami Jihozápadního frontu na Krakov, Katovice a odříznout Německo od jeho jižních spojenců
- pomocný útok vést levým křídlem Západního frontu na Sedlec, Demblin s cílem upevnění Varšavské skupiny armád a součinností s Jihozápadním frontem zničit Lublinskou skupinu vojsk protivníka…
Lidový komisař obrany 13. června 1941 nařídil do 23. června v nejpřísnějším utajení zprovoznit velitelství Jihozápadního frontu v Tarnopolu s vojenskou radou frontu (VR) ve složení: Hrdina SSSR generálplukovník M. P. Kirponos, sborový komisař N. N. Vašugin, od 29. června divizní komisař J. P. Rykov, generálporučík M. A. Purkajev, od 29. července generálmajor V. I. Tupikov. Členy VR frontu jsou rovněž zástupci vedení strany, například za ÚV KSU(b) N. S. Chruščov a M. A. Burmistěnko.
Na schůzi HVR 20. června je pro operační řízení VR frontů ustavena Vojenská rada Hlavního velení DRRA (VR HVDRRA) ve složení: Vrchní velitel DRRA zatím neurčen, hlavní velitel DRRA a předseda VR HVDRRA maršál S. K. Timošenko, představitel ÚV VKS(b) v DRRA G. M. Malenkov, představitel ÚV VKS(b) ve vojenském námořnictvu (VMF) A. A. Ždanov a koordinátor operací na hlavním Jihozápadním směru, armádní generál G. K. Žukov.
Do těchto příprav 22. června ve 3.15 hod náhle vpadl preventivní útok Luftwaffe a jednotek wehrmachtu na západní pohraničí SSSR. Ve 4.20 hod oznámil náčelník štábu Jihozápadního frontu, generál Purkajev, náčelníku GŠRA, armádnímu generálovi G. K. Žukovovi, letecké útoky na řadu příhraničních ruských měst a letišť. Na oblast působení armád Jihozápadního frontu útočí součásti Armádní skupiny „Süd“ generála polního maršála G. von Rundstedta.
Odpoledne 22. června Stalin zjišťoval u maršála Timošenka aktuální situaci v západním pohraničí SSSR. Jelikož je přerušeno spojení s VR frontů, klíčí v něm podezření na další spiknutí v DRRA. Generála Žukova odeslal na inspekci do štábu Jihozápadního frontu v Tarnopolu. V Kyjevě se k němu připojil člen politbyra ÚV VKS(b) Chruščov.
Náčelník Hlavní správy politické propagandy (HSPP), armádní komisař I. stupně L. Z. Mechlis, nařídil náčelníkům správ politické propagandy (SPP) frontů a samostatných armád zajistit šíření letáků i novin v jazykových mutacích vojsk nepřítele a denně hlásit hrdinské činy mužstva DRRA. Oslovení horlivě vydávali své představy za skutečnost, například náčelník SPP Jihozápadního frontu, brigádní komisař A. I. Michajlov, vypsal hrdinské činy a ujistil: „Jednotky brání státní hranici i přes nepřátelské výsadky… Oblastní stranické organizace vedou rozsáhlou politickou práci mezi obyvatelstvem.“ Direktiva VR HVDRRA č. 3 dne 22. června v 22.07 hod nařizuje:
„…přechod našich jednotek do protiútoku, na nejdůležitějších směrech zničit vojska protivníka a vstoupit na jeho území… Při pevné ochraně hranice s Maďarskem armády Jihozápadního frontu ve směru na Lublin soustřednými údery 5. a 6. armády, pěti mechanizovaných sborů obklíčí a zničí skupinu vojsk protivníka útočící na linii Vladimir Volyňskij-Krystynopol. Do půlnoci 24. června ovládnout Lublin a jeho okolí, pevně zajištěné z Krakovského směru…“.
Na poradě VR Jihozápadního frontu direktivu přečetl generál Purkajev. Sotva skončil, nedočkavě se ozval nomenklaturní stranický kádr, sborový komisař N. N. Vašugin:
„Nu což, soudruzi, příkaz jsme dostali, nyní je třeba ho splnit!“ „Zajisté, Nikolaji Nikolajeviči,“ odpověděl Purkajev, „ale nyní k tomu nejsme připraveni. Nyní je nutné přemýšlet o obraně, a ne o útoku.“… „Všechno, co říkáte, Maxime Alexejeviči,“ Vašugin ukázal na mapu, „může být z operačního hlediska správné, ale politicky je to, podle mne, zcela špatně! Hovoříte jako politicky nevzdělaný vojenský specialista. Uvažujete morální faktor? Ne, neuvažujete! Uvážil jste, jakou morální újmu utrpí mužstvo, když my, kteří jsme ho vychovávali ve vysokém útočném duchu, od prvních dnů války přejdeme k pasivní obraně a bez odporu přenecháme iniciativu agresorovi? A Vy dokonce ještě navrhujete vpustit fašisty do nitra sovětské země!! … Víte, Maxime Alexejeviči, kdybych Vás neznal jako zkušeného bolševika, myslel bych si, že jste propadl panice!“
Generálplukovník Kirponos 24. června zrušil příkaz velitele 26. armády, generálporučíka F. J. Kostěnka, veliteli 8. mechanizovaného sboru, generálporučíku D. I. Rjabyševovi, určil mu nové místo soustředění a podřídil sbor 6. armádě generálporučíka I. N. Muzyčenka. Po příjezdu 8. mechanizovaného sboru od Umaně se jeho téměř 30 000 mužů a 932 tanků, včetně 169 kusů středních T-34 a těžkých tanků KV, soustředilo jihovýchodně od Javorova, odkud v koordinaci s 6. střeleckým sborem vyženou nepřítele z území SSSR a do půlnoci obsadí Lublin. Jenže další rozporné rozkazy hnaly sbor stovky kilometrů sem a tam, takže tanky překročily motorové resurzy. Ráno 26. června nařídil generál Muzyčenko přesun do týlu 36. střeleckého sboru, a tu před odjezdem v 10 hodin přijel na velitelské stanoviště sborový komisař Vašugin s důstojníky kontrarozvědky, prokuratury a vojenského tribunálu 6. armády. Co se dělo dále, popsal vojenský komisař sboru brigádní komisař N. K. Popěl:
Rjabyšev se postavil do pozoru. „Soudruhu člene vojenské rady frontu…“ Ten, k němuž velitel sboru promluvil, neposlouchal hlášení, nepodal mu ruku. Když přišel k němu, pohlédl vzhůru na jeho vrásčitou tvář a vzteky přiškrceným hlasem procedil: „Za co ses jim zaprodal, Jidáši?“ Rjabyšev stál v pozoru před členem vojenské rady oněmělý, neschopen slov, a i my ostatní jsme tiše zírali na nevysokého přikrčeného sborového komisaře. Dimitrij Pavlovič promluvil první: „Pokud byste mě vyslechl, soudruhu sborový…“ „Tebe, zrádče, bude vyslýchat polní soud. Pod stromem vyslechne a u stromu zastřelí.“
Nevydržel jsem a předstoupil: „Můžete nás obvinit, z čeho chcete. Ale snažte se nás nejdříve vyslechnout.“ „Á, to jsi ty, zrádcův osobní advokát!“ Nadávky se obrátily proti mně. Všichni věděli, že člen vojenské rady nesnáší skákání do řeči. „Zatím není známo, jakými úvahami se řídí ti, kdož nutí rozkazem přenechávat nepříteli bojem získané území.“ Sborový komisař se zarazil: „Kdo vám nařídil přenechávat území? Co to melete? Generále Rjabyševe, podejte hlášení!“ Dimitrij Ivanovič hlásí. Člen vojenské rady stojí před námi, ruce založeny za zády. Rozumí, ale nedává to najevo. Pohlédne na hodinky a nařizuje Dmitriji Ivanoviči: „Do dvaceti minut mně oznámíte své rozhodnutí.“
Vašugin rychle odchází k autu a my tři, Rjabyšev, Cinčenko a já sedíme u pařezu, na němž je rozložena mapa. Dmitriji Ivanoviči se lesknou oči a chvějí ruce. Sborový komisař nedal čas ani na vyslání rozvědky, ani na rozvinutí divizí. S čím útočit? Rjabyšev vstal a popošel k osaměle stojícímu sborovému komisaři: „Sbor je schopen ukončit rozvinování divizí až zítra ráno.“ Člen vojenské rady vztekle šeptá: „Do dvaceti minut rozhodnutí a vpřed!“ „Čím vpřed?“ „Nařizuji okamžitě zahájit útok. Pokud neuposlechnete, odvolám vás z funkce, nechám zatknout a předám polnímu soudu.“ Sborový komisař už diktuje rozkaz, náčelník štábu Cinčenko zapisuje. Musíme přijmout sebevražedné řešení, po jednotkách hnát sbor do útoku. Znovu nás obklopila skupina velitelů. Vašugin naslouchá Rjabyševovi. Bude vyčleněn útočný oddíl, Vasiljevova divize, Volkovův motocyklový pluk. Ostatní součásti dokončí rozvinování a zítra nastoupí do útoku. „Tak vidíte,“ člen vojenské rady úkosem hledí na Dmitrije Ivanoviče, „když je vůle, posloužit vlasti, způsob se najde…“
Rjabyšev stojí bledý, ruce na švech kalhot a mlčí. Jeho oči hledí kamsi nahoru, nad hlavu sborového komisaře. Ten zvedá ruku ke štítku čepice: „Útočnému oddílu bude velet Popěl. Proveďte!“ Sborový komisař Vašugin se otočil ke mně: „Pokud do večera obsadíte Dubno, dostanete řád. Pokud ne, vyloučím vás ze strany a zastřelím.“ Krátce odpovídám: „Provedu“ a otočím se čelem vzad, jak předepisuje Polní řád.
V osadě Dubno se ke sboru připojily další tankové divize 5. armády, záhy však toto uskupení překvapil náhlý protiútok XXXXVIII. motorizovaného sboru I. tankové skupiny generála tankových vojsk W. Kempfa, po němž zůstalo na bojišti více než 2 000 lehkých sovětských tanků. Sborovému komisaři Vašuginovi tuto pohromu 28. června oznámili dva důstojníci 12. tankové divize 8. mechanizovaného sboru na velitelském stanovišti frontu. Jakmile odešli, vstoupil do jeho zemljanky N. S. Chruščov. Později v pamětech napsal:
Soudruh Vašugin byl rozčilen, něco jej trápilo. V místnosti nikdo nebyl, vyhrkl, že se chce zastřelit. Odpovídám: „Jak to? Proč říkáte takové hlouposti?“ „Jsem vinen předáním chybných rozkazů velitelům mechanizovaných sborů. Nemohu dále žít.“ Pokračuji: „Dovolte, tak jak to je? Vy jste rozkazy vydal?“ „Ano, vydal.“ „V rozkazech je řečeno, jak mají velitelé využívat mechanizované sbory. Tak o co jde?“ „Ne, dal jsem jim potom ústní příkazy, které jim protiřečily.“ „Na to jste neměl právo. Ale jestli jste to udělal, je to jedno, velitelé mechanizovaných sborů neměli právo se jimi řídit, ale měli plnit rozkazy podepsané velitelem frontu a všemi členy vojenské rady. Jiné jsou pro ně nezávazné…“ Domníval jsem se, že jestli toho člověka nebudu přemlouvat, ale stroze na něj uhodím, vyvedu ho z šoku a bude se chovat normálně. Proto říkám: „Nemluvte hlouposti, jestli jste se rozhodl zastřelit, na co čekáte?“ …A on náhle vytasil revolver (stáli jsme proti sobě), přiložil ho ke spánku, vystřelil a upadl. Vyběhl jsem ven, zavolal stráž a nařídil ho rychle odvézt do nemocnice. Ještě jevil známky života, ale zakrátko zemřel.
Chruščov 5. července na ústředí Státního výboru obrany (GKO) oznámil, že v USSR (na Ukrajině) je k dispozici 375 000 neozbrojených bezpartijních členů domobrany. Když člena GKO Malenkova žádal o jejich vyzbrojení, odpověděl mu, že všechny zbraně již odeslal do Leningradu. Doporučil, aby bojovali vidlemi, mačetami a jinými podomácku vyrobenými prostředky! Přesto, že podle výkazu lidového komisaře výzbroje B. L. Vannikova příslušníci DRRA měli téměř 8 000 000 ručnic, kvůli dezercím a množství zajatých rudoarmějců nyní chybí 6 290 000 kusů. Do ošetřoven je proto zakázáno převážet s osobními zbraněmi i zraněné důstojníky a ztráta zbraně je prohlášena za „nejtěžší přestupek proti vojenské přísaze“.
Operační neúspěchy DRRA aktivizovaly vedení „osobistů“ (vojenské kontrarozvědky). Náčelník 3. správy Lidového komisariátu obrany, divizní komisař A. N. Michejev, zkompletoval informace z výslechů zatčených generálů a 17. července poslal G. M. Malenkovovi a zástupci lidového komisaře obrany, armádnímu komisaři Mechlisovi, hlášení o podezření z účasti maršála Timošenka a dalších generálů na antisovětském spiknutí. Na bývalého pomocníka náčelníka politické skupiny Charkovské školy Rudých staršinů, manžela dcery polského nacionalisty podezřelé ze špionáže, Hrdiny SSSR generála M. P. Kirponose vyšlo najevo, že v letech 1923-1924 udržoval styky s trockistickou opozicí, přičemž chválil nepřátele lidu M. N. Tuchačevského a I. E. Jakira. Nad hlavou maršála Timošenka zatím jen zahřmělo, za jeho setrvání ve funkci lidového komisaře obrany se u Stalina přimluvil maršál Vorošilov.
U Novo-Miropolu 6. července 1941 při útoku na 199. střeleckou divizi 49. střeleckého sboru vypukla panika, velení a štáb divize se rozprchly. Velitel divize, plukovník A. N. Alexejev, vojenský komisař divize, plukovní komisař Koržev, a náčelník štábu podplukovník German již jsou zatčeni. Při tomto incidentu generálové Kirponos a Purkajev propadli panice, což náčelník 3. správy Jihozápadního frontu ihned ohlásil diviznímu komisaři A. N. Michejevovi, divizní komisař Rykov armádnímu komisaři Mechlisovi a sdělil M. A. Burmistěnkovi, že generál Kirponos není schopen velet s dodatkem: „Domnívám se, že je nutné okamžitě navrhnout soudruhu Stalinovi výměnu velitele, soudruh Kirponos je pro tuto funkci zcela nevhodný!“
Počátkem července jsou součásti wehrmachtu již na Ukrajině, 7. července začíná Kyjevská strategická obranná operace. S armádami Jihozápadního frontu se do ní zapojí i dvě armády Jižního frontu a část Pinské námořní flotily.
Na schůzi GKO 10. července jsou zřízeny Strategické směry nadřazené frontům. Nás zajímá Jihozápadní směr s VR maršál S. M. Buďonnyj, N. S. Chruščov a generálmajor A. P. Pokrovskij. Stalin nahradí ve funkci předsedy STAVKY maršála Timošenka.
U Novgorodu-Volyňského pronikly tankové divize nepřítele obranou linií jednotek DRRA a 10. července obsadily Běrdičev a Žitomir. Opět se i mezi komunisty vyskytla řada případů zbabělosti a dezercí. Brigádní komisař Michaljov o tom informoval 11. a 17. července v přísně tajném hlášení náčelníka HSPP:
Odpovědní vedoucí stranických a sovětských organizací v některých oblastech odjíždějí se svými rodinami dávno před vyhlášením evakuace a státní majetek nechávají na místě nepříteli. V Korostěnském okrese zůstal neevakuován stranický archiv. Tajemník Obvodního výboru KSU(b) a předseda Ruského červeného kříže Chmelnického okresu 8. července uprchli…. V Uljanovsku hanebně utekli z města tajemník Obvodního výboru KSU(b), předseda okresního výkonného výboru, prokurátor a náčelník milice. Státní banku ponechali osudu. Na poště zůstaly ceniny, peněžní zásilky, balíky atd. Uprchlý oddíl milice ponechal bez dozoru 100 pušek… V součástech frontu se vyskytlo mnoho případů zběhnutí osob i oddílů z bojiště, přičemž zbabělci často přenesli paniku dále. I vyšší štáby podlehly dezorientaci o situaci na frontě, o svých stavech i ztrátách…. Jen v 6. střeleckém sboru bylo za prvých 10 dnů války zadrženo a vráceno na frontu 5 000 mužů. Podle neúplných hlášení přehradných oddílů odešlo od svých jednotek zhruba 54 000 mužů, z toho 1 300 členů velitelského sboru. Zadržené odeslali na shromaždiště, odkud odjeli do nových součástí. Z počtu zadržených bylo za zběhnutí obžalováno 1 147 mužů, odsouzeno vojenským tribunálem frontu 546 mužů, z nichž 72 % bylo zastřeleno.
Armádní komisař Mechlis zpravil divizního komisaře Michejeva a on požádal lidového komisaře obrany své o přeložení k Jihozápadnímu frontu.
Po ústupu ze Smolenska proběhla v rezortu obrany organizační a kádrová reorganizace. Vojenská kontrarozvědka je převedena do rezortu vnitra, rozkaz GKO 18. července odvolal maršála Timošenka z funkcí lidového komisaře obrany i velitele Západního frontu a další den již je rudoarmějec Stalin také lidovým komisařem obrany!
Od 19. července je nový náčelník Zvláštních oddílů NKVD Jihozápadního frontu, komisař státní bezpečnosti III. stupně (ekvivalent hodnosti generálporučíka) A. N. Michejev. Druhý den po nástupu do nové funkce oznámil Stalinovi, že k 20. červenci přehradné oddíly NKVD Jihozápadního frontu zadržely 72 776 zběhů.
Z VR Jihozápadního frontu je 29. července odvelen generál Purkajev ke skupině maršála Vorošilova, která v Povolžském vojenském okruhu zakládá nové součásti. Nahradil ho vojenský přidělenec RLK SSSR v Berlíně, generálmajor V. I. Tupikov.
Zapojení DRRA do komplexních válečných operací se již neobešlo bez vrchního velitele. Rozkazem GKO se jím 8. srpna 1941 sám jmenoval předseda GKO, STAVKY a lidový komisař obrany I. V. Stalin. Členové GKO toto rozhodnutí pochopitelně nerozporovali.
Na konci července pro wehrmacht ještě platil hlavní směr útoku na Moskvu, avšak již po třech týdnech se situace diametrálně změnila. Na poradě Vrchního velitelství wehrmachtu 21. srpna vydal A. Hitler rozkaz změnit hlavní směr útoku na Ukrajinu, první cíl bude Kyjev. Náčelník Hlavní rozvědné správy DRRA zaspal a včas tuto změnu neohlásil Stalinovi, což při jeho chápání ústupu jako deklasování DRRA, mělo tragické důsledky.
Počátkem září na jihu u Kremenčugu I. tanková skupina Skupiny armád „Süd“ překročila Dněpr a severovýchodně od Kyjeva II. tanková skupina Skupiny armád „Mitte“ obsadila předmostí u Desny, vyvstala hrozba obklíčení armád Jihozápadního frontu. Na poradě STAVKY 9. září členové VR Jihozápadního směru - maršál Buďonnyj a Chruščov - proto navrhli odvelet součásti DRRA z Kyjeva a okolí. Stalin však rezolutně odmítl a 11. září veliteli frontu nařídil „bránit matku ruských měst do posledního muže!“ Nepřítel však nebyl zastaven, a proto 14. září generál Tupikov požádal náčelníka GŠRA o povolení ústupu z Kyjeva. Maršál Šapošnikov označil návrh za „panikářský“ a nařídil členům VR frontu „řídit se rozkazem soudruha Stalina z 11. září!“
Maršál Buďonnyj byl pro „poraženectví“ 12. září odvolán z funkce velitele Jihozápadního směru, 13. září ho nahradil maršál Timošenko. Situace se stále horší, proto maršál Šapošnikov a generál Vasilevskij společně navrhli Stalinovi ústup z „Kyjevského opevněného rajónu“ i z města, což on opět emotivně odmítl.
Na střední Ukrajině se k sobě blíží tankové součásti Armádních skupin „Mitte“a „Süd“. U osady Lochvica 14. září I. tanková skupina generálplukovníka E. von Kleista z jihu a II. tanková skupina generálplukovníka H. Guderiana od severu uzavřely obklíčení pěti armád Jihozápadního frontu. Stalin odpoledne 17. září znovu opakoval rozkaz bránit Kyjev, ale ve 21.40 hod maršál Šapošnikov telegrafoval N. S. Chruščovovi: „STAVKA svoluje k ústupu z Kyjevského opevněného rajonu…“. Velitel frontu ovšem nepřijal okamžitá razantní opatření. Večerní zpráva Sovinformbyra (Sovětské tiskové agentury) 18.září oznámila:
NELÍTOSTNÉ BOJE U KYJEVA: Během posledních dní u Kyjeva planou nelítostné boje. Fašisticko-německá vojska bez ohledu na ohromné ztráty mužů a výzbroje vrhají do boje stále nové a nové součásti. Na jedné části Kijevské obrany se protivníku podařilo prorazit naše opevnění a vniknout do okrajové části města. Kruté boje pokračují…
V noci vjely jednotky VI. armády generála polního maršála W. von Reichenaua do Kyjeva. Jelikož jsou zločinné excesy „Velkého teroru“ a nedávný hladomor na Ukrajině u obyvatel města ještě v živé paměti, 19. září nemalá část z nich vítala „německé osvoboditele“!
Na jednáních VR frontu komisař státní bezpečnosti Michejev s rostoucím podezřením sledoval váhavé konání generálů Kirponose a Tupikova. Věděl o jejich návrzích na ústup, takže když po hlášení generála Tupikova o uzavření obklíčení v noci generálplukovník Kirponos rozhodl uniknout samostatně, Michejevovo podezření vrcholilo. Nedostatek rozhodnosti u obou generálů si vyhodnotil jako jejich možnou kapitulaci před nepřítelem, a tak oba svévolně zastřelil. V obklíčení zůstala i skupina členů VR, důstojníků štábu frontu v čele s M. A. Burmistěnkem a Zvláštní oddělení frontu. Burmistěnko a většina z nich zahynuli 20. září. Z obklíčení neunikl ani komisař státní bezpečnosti A. N. Michejev, zraněn v boji se 21. září zastřelil sám, aby se vyhnul zajetí. Večer 25. září 1941 Sovinformbyro publikovalo jen stručnou jadrnou informaci.
DALŠÍ LŽIVÁ ZPRÁVA HITLEROVCŮ O SOVĚTSKÝCH ZTRÁTÁCH. Fašističtí marnotratníci z hlavního velitelství německé armády 24. září vyvrhli další skutečně falešnou zprávu. Nyní již je neuspokojují škrtem pera desítky „zničených“ sovětských tanků a tisíce „zajatých“ rudoarmějců. Těmto kecům německá veřejnost natolik přivykla, že ji tak obyčejnou fašistickou lží již nelze udivit. S ohledem na to se hitlerovci rozhodli ještě přitvrdit. Pro své potěšení slavnostně věští o získání 570 sovětských tanků a 380 000 zajatců v okolí Kyjeva. Ovšemže hitlerovci žádných 570 tanků nezískali a nezničili a nezmocnili se žádných 380 000 zajatců. Nelítostný boj na Kyjevské frontě pokračuje. Je nesporné, že němečtí vetřelci přeceňují své sily. Jak skončí tento zápas je zatím těžké říci. Ovšemže Němci mají v plánu získat tisíce zajatců a stovky tanků. Ale plán je ještě třeba splnit, přičemž pouhé přání Němců pro jeho splnění zdaleka nestačí. Podlost těchto neumělých žvástů německých fašistů spočívá v tom, že oni svůj plán vydávají za skutečnost.
„Kyjevská strategická obranná“ operace 26. září skončila. Pět obklíčených armád znamená likvidaci součástí Jihozápadního frontu, mužstvo odchází do zajetí wehrmachtu. V roce 1988 sovětský vojenský historik, profesor D. A. Volkogonov, uvedl počet zajatců cifrou 452 720 mužů, z toho cca 60 000 důstojníků. Hlavní viník debaklu, vrchní velitel DRRA Stalin, pochopitelně označen a potrestán nebyl.
Zdroje:
Bězyměnskij, L.: Gitler i Stalin pěred schvatkoj. „Věče“. M.-2000.
Bunič, I: Operacija „Groza“. Ošibka Stalina. Izdatělstvo „Jauza“. M.- 2004.
Bykov, K.: Kievskij „kotěl“. Krupnějšee poraženije Krasnoj Armii. „Těrra“. M.-2007.
Carell, P.: Operace Barbarossa. Nakladatelství „MUSTANG“. Plzeň-1996.
Cyganok, A.: A gotovilis vojevať na čužoj těrritorii. „Nězavisimoje vojennoje obozrěnije“. 17.06.2005.
Dvali, N.: Rybiňskij: Ni k kakoj nastupatělnoj vojně Stalin ně gotovilsja… „GORDON“. 28 senťabrja 2018.
Eros, K.: Vojna po scenariu Stalina. „Nězavisimaja gazěta“.08.12.2000.
Gazěta „Krasnaja Zvjozda“, 3. nojabrja 2001g.
Gazěta „Pravda“. 1941. 2 avgusta.
Geller, M., Někrič, A.: Istorija Rossiji:1917-1995. Izdatělstvo „MIK“. M.-2000.
Grejg, O.: Stalin mog udariť pěrvym. „OZON“. M.-2010.
Gurov, A.: Bojevyje dějstvija sovětskich vojsk na jugo-zapadnom napravlěniji v načalnom pěriodě vojny. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. 1988. No8.
Chruščov, N.: Vremja. Ljudi. Vlasť. (Vospominanija). Kniha I. IIK „Moskovskije Novosti“. M.-1999
Komissar gosbězopasnosti. Gazěta „Krasnaja Zvjozda“. 17 děkabrja 2006 goda.
Krivošjejev, G., a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. - 2010.
Kumaněv, G.: Govorjat stalinskije narkomy. Rusič. Smolensk, 2005.
Kuzněcov, I.: Stranicy minuvšego. Tragedija XX věka. „KAMUNIKAT“. Minsk-2003.
Kuzněcov, N.: Zasekrěčěnnyje tragedii sovětskoj istorii. Izdatělstvo „Charvest“. Minsk-2006.
Něvěžin, V.: Stalinskij vybor 1941 goda: oborona ili… „Lozung nastupatělnoj vojny“? „Otěčestvěnnaja istorija“. 1996. No3.
Organy gosudarstvěnnoj bězopasnosti SSSR v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně. Sb. T.2. Načalo. Kniga pěrvaja. Izdatělstvo „Rus“. M.-2000.
Popěl, N.: V ťažkuju poru. Měmuary. Izdatělstvo „Těrra Fantastica“. Moskva-St. Petěrburg-2001.
Rjabyšev, D.: Pěrvyj god vojny. Vojenizdat. M.-1990.
Russkij archiv 5(1) Izdatělstvo „TĚRRA“. M.-1996.
Smyslov, O.: Geněral Abakumov. Palač ili žertva? „Věče“. M.-2012.
Soobščenija Sovětskogo Informbjuro. 1. Tipografija gazěty „Pravda“ iměni Stalina, M.-1944.
Syromjatnikov, B.: Byla-li vozmožnosť uděržať Kyjev i liniju staroj granicy na Ukrajině?. „Vojenno promyšlennyj kurjer“. No48(214) 12 děkabrja 2007 g.
„Vojenno istoričeskij žurnal“. 1988g. No 11.
Volkogonov, D.: Triumf i tragedija. Izdatělstvo Agentstva pečati Novosti. M. 1989.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. I. díl. Vydavateĺstvo politickej literatúry. Bratislava-1968.
Zacharov, V.: Geněralnyj štab v prědvojennyje gody. „Vojenizdat“. M.-1989.
