Článek
Jedinečné mezinárodní úkoly vytyčené „stranou a vládou“ Dělnicko-rolnické Rudé armádě (DRRA) vyžadují její jedinečnou úroveň. Jenže po prohrané válce s Polskem členové Politbyra ÚV KSR(b) (dále Politbyra) zjistili, že do jejich řad pronikly „fašistické elementy“. Jelikož velitelský a náčelnický sbor DRRA nepodléhá kárnému dohledu orgánů lidového komisariátu vnitřních věcí (NKVD), bude nutné před „globálním rozšiřováním fronty socialismu“ její řady kádrově pročistit a upevnit v nich vedoucí pozici bolševické strany.,
Zúčtováno bude nejen s viníky porážky Jihozápadního a Západního frontu v srpnu 1920 u Lvova a Varšavy, s přívrženci předsedy IKKI (Kominterny) G. J. Zinověva a člena Prezídia IKKI L. D. Trockého, kteří upadli u Stalina v nemilost po krachu komunistického puče kominterny ve Výmarské republice v listopadu 1923, ale i se soudruhy seznámenými s obsahem „Agenturní Stalinovy složky“, který Stalina odhalil jako bývalého agenta carské Ochrany (Imperátorské rozvědky). Téhož roku přijal Stalin návrh F. E. Dzeržinského: „Pokud se člen KSR(b) dozví o existenci jakékoli kontrarevoluční skupiny nebo organizace, je povinen to okamžitě oznámit na ÚV KSR(b) a orgánům Státní bezpečnosti“.
Nyní a v dalších 3 článcích nastíníme stručný přehled represivních aktů vedoucích činitelů DRRA a NKVD v ústředí, orgánech a organizacích rezortů obrany (LKO) a vnitra (NKVD) v období 1930-1938, přičemž nebudeme dodržovat časovou posloupnost jednotlivých případů. Ve všech čtyřech článcích se omlouvám za opakování triády „vyloučen, zatčen, zastřelen“.
Na jaře 1930 je vykonán policejní zátah na „Všesvazovou kontrarevoluční monarchistickou organizaci“ známý jako „Případ Věsna“. Předseda OGPU V. R. Měnžinskij nařídil zatčení jejího vedení, které ve Francii s „Ruským vševojskovým svazem“ připravovalo ozbrojená povstání v Moskvě, Leningradu, Kyjevu i jinde v SSSR. V září 1930, po odhalení spiknutí ve Vojensko-politické akademii N. G. Tolmačeva, poprvé zaznělo jméno velitele Leningradského vojenského okruhu M. N. Tuchačevského. Stalin pozval na jednání Politbyra velitele Ukrajinského vojenského okruhu I. E. Jakira, jeho zástupce I. N. Dubovoje a náčelníka Politické správy Rudé armády (PSRA) J. B. Gamarnika a žádal vysvětlení, oni však zmínku o Tuchačevském prohlásili za nedorozumění.
Stalin sice 1. února 1935 do „Pravdy“ napsal úvodník glorifikující Rudou armádu a její velitele, od Vorošilova přes Tuchačevského až po Jakira, avšak Abwehr i sovětská rozvědka zachytily, že koncem ledna 1936 se v Paříži maršál Tuchačevskij tajně setkal na pohřbu krále Jiřího V. s vedením „Ruského vševojskového svazu“ a že v Berlíně měli schůzku ruští emigranti. Stalin upozornil předsedu Ústřední kontrolní komise (ÚKK) G. K. Ordžonikidzeho, že maršál Tuchačevskij upadl do tenat „pravých elementů“ v armádě. V květnu 1936 na schůzi Politbyra lidový komisař obrany marně žádal o jeho odvolání z funkce náměstka lidového komisaře obrany. Neměl však výhrady jen k němu. Velitel Běloruského vojenského okruhu, komarm I. stupně J. P. Uborevič, si 17. srpna 1936 postěžoval G. S. Ordžonikidzemu:
Vorošilov mne považuje za nezpůsobilého pro závažnou vojenskou a řídící práci… Je nutné dodat, že ještě hůře hodnotí Tuchačevského. Tuchačevskij kvůli těmto útokům podle mého názoru ztratil mnoho ze své předchozí práceschopnosti… Jestli mne považuje soudr. Vorošilov za méněcenného velitele pro závažné úkoly, pak já velmi ostře promluvím o jeho názorech na nejzávažnější současné problémy války z očí do očí.
V létě 1936 se maršál Tuchačevskij a řada dalších velitelů DRRA kromě maršála Vorošilova seznámili s obsahem „Agenturní složky Stalina“. To přidalo další kapky do Stalinova úmyslu vyfabulovat „vojensko-fašistické spiknutí v DRRA“. Od 5. července se v DRRA vzedmula další vlna zatýkání, jež mezi prvními postihla bývalého velitele 3. jízdního sboru Západního frontu z Rusko-polské války, G. D. Gaje. V srpnu 1936 jsou odvoláni a zatčeni velitel Leningradského vojenského okruhu, komkor V. M. Primakov, a vojenský přidělenec ve Velké Británii, komkor V. K. Putna. Primakov, Putna, komdiv J. V. Sablin a další přiznali členství v trockistické organizaci napojené na lidového komisaře vnitra, generálního komisaře Státní bezpečnosti G. G. Jagodu. Tajemník UV VKS(b) L. M. Kaganovič 29. září 1936 prosadil rezoluci „O postoji ke kontrarevolučním, trockisticko-zinověvským elementům“, jež je označila za předvoj fašistických špionů v Evropě. Rezoluci dostaly i stranické buňky v DRRA.
V prosinci 1936 „Případ maršála Tuchačevského“ nabral druhý dech. Agent Sicherheisdienstu a NKVD, generálmajor bývalé Ruské imperátorské armády N. V. Skoblin, v Berlíně oznámil plán vojenské opozice vedené maršálem Tuchačevským na Stalinovo svržení. Na návrh náčelníka Bezpečnostní služby, SS gruppenführera R. Heydricha, Hitler schválil předání dokumentu sovětské rozvědce. Předseda Byra redakce „Pravdy“ L. Z. Mechlis 16. ledna 1937 předal Stalinovi zprávu od jejího zvláštního dopisovatele v Berlíně Klimova: „Hovoří se zde o skupinkách v Rudé armádě, v nichž se sdružují antisemité a věřící. V této souvislosti zaznělo i jméno maršála Tuchačevského…“
Mechlis 23. ledna v úvodníku „Pravdy“ „Trockističtí špioni, diverzanti, zrádci vlasti“¨vyzval soudce: „Rozbijte tu jidášsko-trockistickou bandu na padrť!“ Při výslechu novináře K. B. Radeka prokurátorem A. J. Vyšinským mu uklouzlo: „V roce 1935 mne navštívil V. Putna a vyřídil jistou prosbu. Tuchačevskij ovšem nevěděl o mé zločinné roli.“ Vyšinskij zpozorněl a po doplnění se záznam ocitl u vyšetřovatelů na oddělení NKVD. Od 26. září je G. G. Jagoda přemístěn do funkce lidového komisaře spojů.
Ráno 23. února 1937 budovu ÚV VKS(b) na Starém náměstí obklopily jednotky NKVD a příchozí podrobily osobním prohlídkám. Lidový komisař vnitra a generální komisař Státní bezpečnosti N. I. Ježov ve zprávě „Případ Bucharina a Rykova“ konstatoval, že jeho předchůdce Jagoda umožnil nejen zamoření ústředního aparátu NKVD špiony, ale i průnik buržoazních rozvědek do velení DRRA, „což zvýšilo riziko vojenského převratu, který může uskutečnit kterýkoli z rudých velitelů… Oni si uložili hlavní cíl, svržení stalinského režimu. Může se to stát buď důsledkem vnějšího útoku, tj. útočnou válkou Německa a Japonska proti SSSR nebo po palácovém převratu.“
Náčelník PSRA, armádní komisař I. stupně J. B. Gamarnik, podal zprávu o politické situaci v DRRA: „Jak jsme se v roce 1935 domnívali, ve Vojensko-politické akademii N. G. Tolmačeva jsme provedli důkladnou očistu od podezřelých elementů, avšak nedávno tam odhalili další skupinu zakonspirovaných trockistických nepřátel, kteří v opozici formálně nikdy nebyli. Nejprve klamali stranickou organizaci a poté, jako zatvrzelí nepřátelé naší strany a lidu, se spikli s trockistickými špiony a škůdci působícími mimo Rudou armádu.“ V. M. Molotov navázal: „Armádní resort je obrovské odvětví, jeho činnost se nebude prověřovat nyní, ale později, a to velmi bedlivě… Pokud jsou ve všech našich oblastech škůdci, je možné, že by v armádě nebyli? Myslet si to by bylo nesprávné a bláhové…“ a maršál Vorošilov dopověděl: „…i v armádě existuje ještě nemálo neodhalených japonsko-německých, Trockisticko-zinověvských špionů, diverzantů a teroristů.“
Zástupce velitele 6. jízdního sboru Běloruského vojenského okruhu, kombrig A. V. Gorbatov, v pamětech napsal:
Přišlo jaro 1937. Kolem nás začali zatýkat velitele, o nichž jsme nikdy nic špatného neslyšeli. Pokoutně se začaly šířit zvěsti, jedna horší než druhá, o jakýchsi spiknutích a špionských eskapádách. Lidé se uzavřeli do sebe, chodili zachmuření, zaražení …
V srpnu 1937 došlo i na Gorbatova. Měsíc poté, co se zastal velitele 7. sboru Kyjevského vojenského okruhu, komdiva P. P. Grigorjeva, je odvolán z funkce velitele 2. jízdní divize. Předvolal si ho tajemník Stranického kolegia Komise stranické kontroly (KPK) při ÚV VKS(b) M. F. Škirjatov a s floskulí „Drahouši, obcuješ s nepřáteli lidu!“ ho vyloučil ze strany. Kombrig Gorbatov se tam vrátil až v květnu 1938.
Na aktivu stranické organizace LKO 15. března 1937 armádní komisař Gamarnik mimo jiné připomněl: „…Rudá armáda bude považovat bolševickou misi za ukončenou až po ovládnutí celé zeměkoule!“ Poté 20. března 1937 upozornil na poradě Leningradského vojenského okruhu a Baltské vojenské flotily na nepřátele ve vojenských okruzích, ve Vojensko-politické akademii N. G. Tolmačeva a ve Vojenské lékařské akademii.
Případ maršála Tuchačevského není uzavřen, centrální spisovna NKVD 12. dubna 1937 „náhodou“ zachytila v diplomatické poště z Varšavy hlášení o jeho kontaktech na velení japonské armády, přičemž zaznělo i jméno komkora Gorbačjeva. Generální komisař státní bezpečnosti Ježov 20. dubna svodku předal maršálu Vorošilovovi, jenž na ni napsal: „Nahlášeno. Opatření jsou přijata, sledovat!“ Jakmile z Berlína došla další Skoblinova zpráva, 6. května první zástupce lidového komisaře vnitra, komkor M. P. Frinovskij, nařídil zatknout velitele Uralského vojenského okruhu, komkora B. S. Gorbačjeva, a bývalého velitele protivzdušné obrany Moskevského vojenského okruhu, kombriga M. S. Medvěděva. Při výslechu oba „v DRRA přiznali trockistickou vojenskou organizaci“. Zástupce náčelníka Zvláštního oddílu Hlavní správy státní bezpečnosti, major Státní bezpečnosti V. S. Agas, sdělil Frinovskému, že účel spiknutí je svržení sovětské moci, ustavení vojenské diktatury a nastolení kapitalistického řádu.
Na kolegiu lidového komisaře vnitra Frinovskij oficiálně oznámil „vojensko-fašistické spiknutí“ komarmů Jakira a Korka a komkorů Putny a Primakova pod vedením maršála Tuchačevského. Proto bude 9. května 1937 odvolán z funkce 1. zástupce lidového komisaře obrany a převelen na velitele Povolžského vojenského okruhu. Usnesení Politbyra 10. května zamítlo jeho cestu do Londýna na korunovaci krále Jiřího VI. Kork je 12. května odvolán z funkce náčelníka Frunzeho vojenské akademie a zatčen. Již uvězněný Primakov 14. května z donucení sdělil staršímu poručíkovi státní bezpečnosti A. A. Avsějevičovi: „Vedení trockistické organizace věřilo, že místo Vorošilova bude nejvhodnější pro funkci lidového komisaře komarm Jakir… Věřili, že Jakir je nejlépe zakonspirovaným trockistou. Pravděpodobně má osobní spojení s Trockým a plní přísně tajné, mně neznámé úkoly.“ Jmenoval další spiklence, komarmy od B. M. Šapošnikova, S. S. Kameněva i armádního komisaře Gamarnika. Jakmile jejich seznam dostal Stalin, ihned z něj Šapošnikova vyškrtl.
Represivní orgie znepokojily zahraniční rezidenty sovětské rozvědky, z Haagu náčelník nelegální rozvědky NKVD v Holandsku, kapitán Státní bezpečnosti V. G. Krivickij, telefonoval Frinovskému:
„Prosím Vás, řekněte mně, co se děje! Co se to ve státě děje? Nemohu konat svou práci, aniž bych věděl, co to všechno znamená. Co mám říci svým soudruhům v zahraničí?“ „Je to spiknutí“ odpověděl Frinovskij. „Právě včas jsme v Rudé armádě odhalili gigantické spiknutí, jaké dějiny ještě nepoznaly. Ale teď všechno převezmeme pod kontrolu, všechny zatkneme. Cíl spiknutí, zavraždění Nikolaje Ivanoviče (Ježova), jsme odhalili až nyní!“
Zástupce velitele Moskevského vojenského okruhu, komkor B. M. Feldman, je zatčen 15. května 1937. Pomocník náčelníka 5. oddělení Hlavní správy státní bezpečnosti, kapitán státní bezpečnosti Z. M. Ušakov, z něj vytloukl sdělení, že maršál Tuchačevskij je hlava vojenského spiknutí a poté ho předal k dalšímu řízení komkoru Frinovskému. Jakmile 22. května v Politbyru Frinovskij předložil Feldmanovo svědectví, Stalin, Molotov a maršál Vorošilov rozhodli o zatčení maršála Tuchačevského. Stalin připomněl Ježovovi: „Uvědomte si, že Tuchačevského je nutné přimět, aby řekl vše a odkryl všechny své kontakty. Není možné, aby konal jen sám za sebe!“ Krvavé skvrny na jeho vězeňské kazajce dokládaly, že ho přesvědčili, během výslechů udal 130 velitelů. Ještě před soudním přelíčením napsal studii „Plán porážky SSSR“ po útoku Wehrmachtu přes Polsko, Pobaltí a Rumunsko.
Maršál Vorošilov 27. května povolal velitele Kyjevského vojenského okruhu, komarma I. stupně Jakira, na poradu do Moskvy a cestou ho zatkli. Jeho ženu přesto, že se v otevřeném dopise do redakce „Pravdy“ Jakira zřekla, 14. června zatkli také a odsoudili ji jako „příslušníka rodiny zrádce státu“ na 9 let pobytu v pracovním táboře „GULAGU“.
Usnesení politbyra „O ss. Gamarnikovi a Aronštamovi“ 30. května 1937 nařídilo odvolat oba z funkcí a odstranit je z Vojenské rady Lidového komisariátu obrany (VR LKO). Redaktor Mechlis popsal další dění 1. června na poslední stránce „Pravdy“: „Bývalý člen ÚV VKS(b) J. B. Gamarnik, jenž se zapletl do styků s antisovětskými elementy, zřejmě ve strachu z odhalení 31. května spáchal sebevraždu.“ Hlavní redaktor „Krasnoj Zvjozdy“, armádní komisař M. M. Landa, k sdělení připojil: „…trockista, fašista a špion!“
V přítomnosti členů politbyra a RLK 1. zástupce lidového komisaře obrany, maršál A. I. Jegorov, 1. června 1937 zahájil rozšířené zasedání VR LKO. Lidový komisař obrany v hlavním projevu „O kontrarevolučním spiknutí v DRRA odhaleném orgány NKVD“ připomněl, že v květnu 1936 na jednání VR LKO maršál Tuchačevskij obvinil jeho a maršála Buďonného z prosazování soukromé politiky. Dále oznámil, že „orgány Hlavní správy Státní bezpečnosti odhalily v Rudé armádě dlouho beztrestně operující, přísně zakonspirovanou kontrarevoluční fašistickou organizaci řízenou vedoucími vojenskými osobnostmi“ a nařídil „prověřit a očistit DRRA doslova do nejmenších štěrbinek…“ Maršálové Buďonnyj a Jegorov sice souhlasili, avšak neinformovaný komdiv K. M. Měreckov se zapletl do nepříjemné polemiky se Stalinem bagatelizací obvinění komarma I. P. Uboreviče. Velmi aktivní kádrová rezerva na náčelníka PSRA, náčelník Politické správy Leningradského vojenského okruhu, sborový komisař P. A. Smirnov, naléhal: „Je nutné okamžitě prověřit stranické organizace v DRRA a předložit návrhy na vyloučení!“ Přisadil si i velitel Severní vojenské flotily, flagman K. I. Dušenov: „O tom, že i u námořnictva řádil nepřítel, není třeba ani v nejmenším pochybovat a o tom, že hluboké kořeny jeho práce nejsou odhaleny, také ne. Bude třeba se tím vážně zabývat!“
Stalin jednání 4. června ukončil nečekanými odhaleními:
Soudruzi, doufám, že nyní již nikdo nepochybuje o existenci vojensko-politického spiknutí proti sovětské moci. Fakta, tolik svědectví samých zločinců a poznatky od soudruhů, kteří pracují v terénu, tolik svědectví, to nepochybně svědčí o vojensko-politickém spiknutí proti sovětské moci podporovaném a financovaném německými fašisty. Chtěli ze SSSR udělat druhé Španělsko… Jagoda je špion a u sebe v GPU rozmísťoval špiony… Často se říká: „V roce 1922 leckdo hlasoval pro Trockého.“ To je nesprávné. Mladý člověk prostě nechápal, byl furiant. Dzeržinskij hlasoval pro Trockého, nejen hlasoval, ale za Leninova života proti němu otevřeně Trockého podporoval. On nepatřil k těm, kteří by zůstali v čemkoli pasivní. To byl velmi aktivní trockista a k ochraně Trockého chtěl mobilizovat celé GPU. To se mu nepodařilo. Tajemník ÚV VKS(b) Andrej Andrejevič Andrejev, byl v roce 1921 velmi aktivní trockista a nyní se s nimi úspěšně pere. A není nic divného, že až takoví lidé, jako Dzeržinskij, Andrejev a dvě-tři desítky bývalých trockistů prohlédli a když zjistili, že linie strany je správná, přešli k nám. Politickými vůdci spiknutí jsou Trockij, Bucharin, Rykov, dále Jagoda, v Rudé armádě Jakir, Uborevič, Kork, Ejdeman, Gamarnik. To je centrum vojensko-politického spiknutí, centrum, které se systematicky stýkalo s německými fašisty, zejména s německou armádou a které přizpůsobovalo veškerou práci gustu a potřebám německých fašistů. Jakir systematicky informoval německý štáb! Četli jste výpovědi Tuchačevského! Víte tedy, že předal operační plán, náš operační plán, svátost nejsvětější, předal německému Reichswehru… Špion? Špion…
Kurýr NKVD 2. června doručil do redakce „Pravdy“ pro Mechlise dvě přísně tajné rezoluce ÚV VKS(b). Vyjádřil se k nim „per rollam“ (podpisem na oběžníku) a svůj souhlas zdůraznil opakovaným podtržením:
Ze dne 25.5.-26.5.37 „O Tuchačevském a Rudzutakovi“. Podle informací odhalujících člena ÚV VKS(b) Rudzutaka a kandidáta ÚV VKS(b) Tuchačevského z účasti v antisovětském trockisticko-pravém spikleneckém bloku a výzvědné činnosti proti SSSR v zájmu fašistického Německa, vyloučit Rudzutaka a Tuchačevského ze strany a jejich případy předat lidovému komisariátu vnitra.
Ze dne 30. 5.-1.6.37. „O Jakirovi a Uborevičovi“. Schválit následující návrh politbyra ÚV VKS(b): Se zřetelem na usvědčující informace z účasti ve vojensko-fašistickém trockisticko-pravém spiknutí a ve špionážní činnosti pro Německo, Japonsko a Polsko, které ÚV VKS(b) získal na člena ÚV VKS(b) Jakira a kandidáta ÚV VKS(b) Uboreviče, vyloučit je z řad ÚV VKS(b) a předat je lidovému komisariátu vnitra.
Počátkem června 1937 lidový komisař obrany informoval o odhalení „spiknutí škůdců a kontrarevolucionářů konajících v zájmu německého fašizmu“ v DRRA.Bývalého náčelníka PSRA, armádního komisaře J. B. Gamarnika, nazval „škůdcem a zbabělcem, který se obával předstoupit před soud sovětského lidu“. Podle rezidentů S. M. Špigelglase, V. G. Krivického a A. M. Orlova se vše odehrálo tak, jak oznámil komkor Frinovskij na jednání kolegia Hlavní správy Státní bezpečnosti lidového komisariátu vnitra: „Na vlásku visela sama sovětská moc. Nešlo postupovat podle předpisů, postavit je před soud a potom vykonat rozsudek.“ Ihned po ukončení výslechů je postříleli. Po letech Molotov řekl novináři F. Čujevovi: „Tuchačevskij byl velmi nebezpečný vojenský spiklenec. Chytili jsme ho na poslední chvíli a bylo by zle, pokud bychom ho neodhalili… “
V noci 9. června 1937 Stalin povolal Mechlise do Kremlu a dal mu instrukce pro úvodník „Pravdy“ nazvaný „Krize zahraniční buržoazní rozvědky“. Další den úvodník vyšel:
Dnes publikujeme oznámení Prokuratury SSSR o předání 8 zatčených špionů soudu. Žoldáci cizího státu, nejničemnější zrádci vlasti, měli od svých chlebodárců za úkol všemi dostupnými prostředky podrýt moc Dělnicko-rolnické rudé armády, milovaného dítěte lidu SSSR, podlomit obranyschopnost prvního socialistického státu dělníků a rolníků světa. Tuchačevskij, Jakir, Uborevič, Kork, Ejdeman, Feldman, Primakov, Putna, třikrát prokletá, nenáviděná jména účastníků rozbitého špionského jádra fašistických rozvědčíků. Velká a svatá nenávist všech pracujících naší vlasti k nepřátelům lidu-špionům, diverzantům, škůdcům, ke všem, kteří chtějí zhanobit kvetoucí sovětskou zemi páchnoucí botou německo-japonského fašizmu. Sovětský lid bude soudit špionskou bandu v plné shodě s §113 Velké stalinské ústavy, podle něhož „zrada vlasti, porušení přísahy, zběhnutí, způsobení újmy vojenské moci státu a špionáž se trestají se vší přísností zákona jako nejtěžší zločin“… Bdělost sovětské rozvědky, bdělost orgánů NKVD v čele se s. Ježovem, jehož slova odpovídají činům, zmařila záměry osmi fašistických špionů… Tento úspěch svědčí o tom, že jakýkoli další pokus o vyslání špionů a rozvědčíků do SSSR bude včas odhalen. Sovětská rozvědka roste, sílí a upevňuje se. Ať se třesou hrůzou všichni špioni, záškodníci a vrazi…
Usnesení Politbyra nominovalo Buďonného, Bljuchera, Alksnise, Šapošnikova, Bělova a Dybenka do Zvláštního zasedání Nejvyššího soudu SSSR. Uzavřenému jednání s členy „antisovětské trockistické vojenské organizace“ předsedal armádní právník V. V. Ulrich. Před zahájením Třetího moskevského procesu dostaly stranické výbory svazových republik telegram z ÚV VKS(b): „Během soudního jednání se špiony a škůdci Tuchačevským, Uborevičem, Jakirem a dalšími, ÚV VKS(b) doporučuje organizovat schůze armádních součástí, shromáždění dělníků, podle možností i rolníků a přijímat na nich rezoluce o nezbytnosti udělení nejvyšší míry trestů. Soud ukončí jednání v noci. Výrok o rozsudku bude publikován zítra, 12. června.“ Stalin v přítomnosti Molotova, L. M. Kaganoviče a Ježova 11. června předal Ulrichovi rozsudky.
Hlavní redaktor listu „Izvěstija“ B. M. Tal 13. června 1937 napsal: „Špioni Tuchačevskij, Jakir, Uborevič, Kork, Ejdeman, Feldman, Primakov a Putna, zaprodaní, zapřisáhlí nepřátelé socializmu měli tu drzost, vztáhnout krvavou ruku na život a štěstí stosedmdesátimilionového národa, tvůrce Velké Stalinské ústavy, jenž buduje společnost bez vykořisťovatelských tříd …“ Mechlis, korespondenti Zaslavskij, Bědnyj a další se vyřádili v „Pravdě“.
Usnesení Orgbyra 15. června 1937 předisponovalo sice jen politicky dovzdělaného truhláře, avšak „nejčestnějšího bolševika“, sborového komisaře P. A. Smirnova, z Leningradu do funkce náčelníka PSRA a povýšilo ho na armádního komisaře 2. stupně. Na aktivu politického oddělení Leningradského vojenského okruhu Smirnov 3. srpna vykreslil práci svého předchůdce, armádního komisaře Gamarnika, v tmavých barvách:
Přežívá velmi mnoho jak odmítavých, tak přímo kontrarevolučních názorů. Škůdcovskou činnost nelimituje určitá hodnost, dotýká se se jak střední skupiny velitelského sboru, tak i hodnostně nejnižších rudoarmějců. Tyto postoje mají podlomit autoritu vedoucích činitelů strany, vlády, a hlavně velitelského sboru… Část vedoucích, kteří ztratili vůli a pustili opratě z rukou, podlehla bezradnosti. Upadla kázeň, množí se havárie, sebevraždy, úrazy… Roste počet disciplinárních přestupků, od 1. ledna do 1. května 1937 je to 400 000 případů…
„Nejčestnější bolševik“ prohlásil většinu členů vojenských rad armád, náčelníků politických správ vojenských okruhů, stovky podřízených velitelů a politických pracovníků za špiony, vyloučil je ze strany a nařídil zatknout. Výkon funkce náčelníka PSRA realizoval jen v projevech na stranických osvětových schůzích, kontrolách a od října 1937 při „dělání pořádku“ v DRRA jako zástupce lidového komisaře obrany. Nicméně přehlédl, že od roku 1932 v armádě klesl počet členů strany na polovinu a nepochopil, že Stalin chtěl podřídit armádní hierarchii ÚV VKS(b), tedy sobě. Takto to již nemohlo dlouho pokračovat!
Schůze pléna ÚV VKS(b) 8. prosince 1937 schválila zprávu komkora Frinovského o odhalení „fašistického spiknutí v DRRA“. Nařízení LKO „O aktuálních úkolech rezortu na rok 1938“ 14. prosince 1937 stanovilo: „… Velitelé a vojenští komisaři jsou povinni chránit součásti před průnikem trockisticko-bucharinských nepřátel lidu, dalších škůdců, fašistických špionů a diverzantů.“
Usnesení Orgbyra 30. prosince 1937 jmenovalo L. Z. Mechlise náčelníkem PSRA. Z funkce vedoucího oddělení ÚV VKS(b) je odvolán 2. ledna 1938, po reaktivaci do DRRA mu rozhodnutí RLK určilo hodnost armádního komisaře II. stupně a 8. ledna 1938 ho rozkaz lidového komisaře obrany ustanovil svým zástupcem.
Zdroje:
Anfilov, V.: Doroga k tragědii sorok pěrvogo goda. „Akopov“. M.-1997.
Bassett, R.: Šéf Hitlerovy špionáže. „Naše vojsko“. Praha-2016.
Běšanov, V.: Kadry rešajut vsjo: Surovaja pravda o vojně 194-1945. Něizvěstnyje vojny. „AST“. M.-2006.
Brakman, R.: Sekretnaja papka Iosefa Stalina. Skrytaja žizň. Izdatělstvo „Věs mir“. M.-2004.
Bušujeva, T.: „…proklinaja – poprobujtě poňať…“., žurnal „Novyj Mir“ 1994, No12.
Ďakov, J., Bušujeva, T.: Fašistskij meč kovalsja v SSSR. „Sovětskaja Rossija. M.-1991.
Dělo o tak nazyvajemoj „antisovětskoj trockistickoj vojennoj organizacij“ v Krasnoj Armii. „Izvěstija CK KPSS“. 1989 g. No4.
Geller, M., Někrič, A.: Istorija Rossiji:1917-1995. Izdatělstvo „MIK“. M.-2000.
„Izvěstija“. 13 ijuňa 1937.
Izvěstija CK KPSS“. 1989 g. No4., „Pravda“. 1937. 1 ijuňa.
Klučnik, R.: Kto repressiroval v 30-ch: Braťja Běrmany? Stalin_ Ili… „Spb SRP „Pavěl“BOG“ Sankt Petěrburg-2010.
Kozlov, V., i dr.: Archivy Krěmlja i Staroj ploščadi. Dokuměnty po „Dělu KPSS“. „Sibirskij chronograf“. Novosibirsk-1995.
Krasnov, V.: ŽUKOV. Maršal Vělikoj impěriji. „Olma-Press“. M.-2005.
Krivickij, V.: „Ja byl agěntom Stalina“: Zapiski sovětskogo razvědčika. „Těrra“. M.-1991.
Minakov, S.: Stalin i jego maršal. „Jauza“.“Eksmo“. M.-2004.
Orlov, A.: Tajnaja istorija stalinskich prestuplěnij. „Vsjomirnoje slovo“. M.-1991.
Pětrov, J.: Partijnoje strojitělstvo v Sovětskoj Armii i Flotě. „Vojenizdat“. M.-1964.
Pronin, A.: Sovětsko-gěrmanskije soglašenija 1939 g. Istoki i posledstvija. Monografija. Izd. „UrGJUA“. Jekatěrinburg 1998.
Račjeva, J.: Dostověrnoje prošloje. „Novaja Gazěta“. No138 ot 12 děkabrja 2017.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Suvenirov, O.: Tragedija RKKA 1937-1938. Moskva „TĚRRA“ 1998.
Ušakov, S., Stukalov, A.: Front vojennych prokurorov. Izdatělstvo „VJATKA“. M.-2000.
Veber, V.: RUDÝ CAR. Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924-1953. „TRITON“. Praha-2016.
Vělikanov, N.: Měreckov. Žizň zaměčatělnych ljuděj-1337. „Kultura Rossiji (2012-2018 gody)“. M.-2012.
Volkogonov, D.: Triumf a tragédia.1.díl. „Spektrum“, Bratislava 1990.
Zakoreckij, K.: Vojna těorij o 1941-m. Časť 1-aja. „Gotovnosť noměr odin“. „tofi kime“. Kyjev-2013.
„Vojenno istoričeskij archiv“. M.-1997. Vypusk 2.
Zacharov, A.: Zagadki děla Tuchačevskogo. „Krasnaja Zvjozda“. 10 ijuňa 2003.
Žukov, J.: Inoj Stalin. ZAO „Vagrius“ 107150. M.-2005.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), CPA IML (Ústřední stranický archiv, Institut marxizmu-leninizmu ÚV KSSS) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
