Článek
Vzhledem k úzkému vztahu institutu vojenských komisařů k Rudé armádě (DRRA) a vojenskému námořnictvu (VMF) stručně zmíníme i některé teze z jejich historie.
Vrchní velitel DRRA, praporčík N. V. Krylenko, 23. listopadu 1917 nařídil demobilizaci Ruské imperiální (carské) armády. Rozkaz Všeruského ústředního výboru zástupců Ruské sovětské republiky (RSR-VCIK) „O rovnoprávnosti vojenských osob“ 3. prosince 1917 zrušil orgány a organizace, hodnosti, vyznamenání a řády carské armády a zavedl čestné označení „voják revoluční armády“. Směrnice RSR-VCIK „O volitelnosti a organizaci velení v armádě“ zmocnila výbory vojenských jednotek volit i odvolat své velitele.
Na III. sjezdu RSR-VCIK v Petrohradu je 18. ledna 1918 schválena „Deklarace práv pracujícího a vykořisťovaného lidu“, v níž je uvedeno: „Pro zajištění nadvlády pracujících a zábraně obnovení moci vykořisťovatelů se oznamuje úplné odzbrojení majetných tříd a ozbrojení pracujících. Z nich vzejde vojsko Světové revoluce, socialistická Dělnicko-rolnická Rudá armáda!“ Dekret RSR-VCIK „O organizaci Dělnicko-rolnické rudé armády“ stanovil: „Stará armáda sloužila buržoazii jako zbraň k útlaku pracujících. Po vítězství lidu … je nutno zřídit novou armádu, záštitu sovětské moci…, která podpoří brzkou socialistickou revoluci v Evropě!“
Architekt revoluce V. I. Lenin a zakladatel DRRA L. D. Trockij svěřili čestný úkol obrany pracujících „přesvědčeným zastáncům svobody a revoluce, kteří budou žít jen bojem a zemřou při ochraně vlasti sovětů a socializmu“, čili lumpenproletariátu z „Rudých gard“, negramotným rolníkům, dezertérům z carské armády a zajatým internacionalistům. Jejich nábor provede Všeruské kolegium pro organizaci a výstavbu DRRA pod dohledem člena Komitétu pro vojenské a námořní záležitosti RSR N. I. Podvojského. Tento radikální kádrový konglomerát ideově posilní opakované stranické mobilizace.
Po skončení války je 4. března 1918 podpisem dohody „Brestlitevský mír“ ustavena Nejvyšší vojenská rada (NVR) v čele s lidovým komisařem pro vojenské záležitosti Ruské sovětské republiky (RSR) L. D. Trockým. Přesto, že 5. článek této dohody zakázal armádu, budování DRRA pokračuje. Účastníci VII. mimořádného sjezdu KSR(b) 8. března přijali rezoluci o vojenském výcviku obyvatelstva. Konkrétní operace DRRA měl řídit velitel s dvěma vojenskými komisaři, avšak přímo volení, nezřídka negramotní velitelé nemají operační znalosti, takže přímou volbu zrušil rozkaz NVR 26. března 1918. Trockij 6. dubna podepsal vyhlášku „O vojenských komisařích, členech vojenských rad“, která stanovila: „Vojenský komisař je stranický představitel sovětské moci v armádě… Jeho osoba je nedotknutelná!“
Rozhodnutí RSR-VCIK „O vzniku vojenských komisariátů“ 8. dubna 1918 ustavilo při Lidovém komisariátu pro vojenské a námořní záležitosti Všeruské byro vojenských komisařů. Jelikož chyběli odborníci (vojenspěci), přes Stalinovy námitky N. I. Podvojskij povolal do DRRA i důstojníky bývalé carské armády. Jenže zakrátko došla do pracovišť Politické správy Rudé armády (PSRA) hlášení ze stranických buněk v jednotkách: „…setkáváme se s velkými protesty zasloužilých členů strany nad širokými právy přiznanými starým kontrarevolučním důstojníkům a generálům!“ Tyto výtky zazněly 19. května 1918 až na plénu ÚV KSR(b), a proto Trockij vysvětlil: „Využívat znalostí a zkušeností buržoazních vojenspěců lze jen při splnění nezbytné podmínky-odpovědné kontroly těchto odborníků vojenskými komisaři a armádními komunistickými organizacemi… Vedle vojenspěců musí stát vojenský komisař-bolševik, který je ideově povede a pomůže jim svou autoritou!“
Krátce poté se konal I. sjezd Všeruského byra vojenských komisařů. Jeho delegáti schválili na čapce příslušníků DRRA pěticípou rudou hvězdu se srpem a kladivem, „symbol dělnicko-rolnické sovětské moci a rovnosti všech pracujících“, přijali „Nařízení o vojenských komisariátech a komisařích“ a „Směrnici Všeruského byra vojenských komisařů“. Účastníci V. sjezdu VCIK nařízení 10. července 1918 uzákonili. Jeho úvodní preambule stanoví: „Vojenští komisaři jsou garanti těsného spojení Rudé armády s dělnickým a rolnickým lidem. Do funkcí vojenských komisařů … mohou být jmenováni jen bezúhonní revolucionáři, přesvědčení bojovníci za ideje proletariátu a vesnické chudiny.“ Nařízení rovněž specifikuje povinnosti vojenských komisařů: „Vojenský komisař je povinen vykonávat politickou kontrolu velitele, řídit výstavbu, organizaci a zásobování vojenské součásti, dohlížet na dodržování přísné kázně, bojovat proti zbabělosti, dezertérství a malomyslnosti. Při ozbrojeném konfliktu v přední linii osobně dohlíží na bezpodmínečné plnění vojenské a stranické přísahy, na politickou výchovou agitační a propagandistickou prací. Řídí agitaci mezi zajatci a kontrapropagandou rozkládá nepřítele…“ Trockij například 28. července 1918 předal do Persie instrukce členu Revoluční vojenské rady (RVR) Východního frontu F. F. Raskolnikovovi: „Když budeš mít pochybnosti o velitelích, dej k nim tvrdé komisaře s revolverem v ruce. Nespolehlivé důstojníky nespouštěj z očí, komisař zaplatí dezerci člena RVR svou hlavou!“
Podle Trockého nařízení z 11. září 1918 vznikají armády a fronty, jimž velí vojenspěci a vojenští komisaři, sdružení s náčelníky štábu součásti do RVR. Rozkazy vydává velitel součásti, ovšem „Směrnice Všeruského byra vojenských komisařů“ stanovila: „Rozkaz se stává zákonem až po podpisu vojenského komisaře a potom musí být bezpodmínečně splněn! Vojenský komisař disponující autoritou a všemi prostředky sovětské moci je povinen kontrolovat jeho přesné splnění.“
Výnos VCIK „O revoluční vojenské radě republiky“ (RVRR) ji 30. září 1918 postavil na úroveň Lidového komisariátu pro vojenské a námořní záležitosti a udělil Všeruskému byru lidových komisařů pravomoc vojenské komisaře potvrzovat i odvolávat. Směrnice RVRR „O politických odděleních RVR frontů a armád“ 5. prosince 1918 ustavila funkce náčelníků politických oddělení, v nižších součástech funkce politruků a předepsala jim „vedení stranicko-politické a kulturně-výchovné práce v mužstvu DRRA a u obyvatelstva na frontových územích“.
Široké kompetence vojenských komisařů je sváděly k vměšování do řízení bojových operací přes hlavu velitele. Tuto neblahou tradici zrodil „Caricynský případ“. U Caricynu (nyní Volgogradu) vznikl spor mezi generály bývalé carské armády P. P. Sytinem, A. J. Sněsarjevem a členem RVR Jižního frontu I. V. Stalinem. Tento bývalý student církevního semináře, známý odmítavým postojem k „vojenspěcům“, trval na kolektivním rozhodování RVR. Vzhledem k nejisté situaci na bojišti to generálové Sytin a Sněsarjev odmítli, a proto je Stalin 27. září 1918 udal na RVRR. Trockij si ovšem uvědomil, že pokud má DRRA v občanské válce vítězit, musí mít „vojenspěci“ velitelskou svéprávnost, a proto 2. října 1918 s Leninovým souhlasem na plénu ÚV KSR(b) zakázal vojenským komisařům součástí Jižního frontu zásahy do řízení operativy. Stalin tehdy ustoupil, ale 3. října Leninovi doporučil: „Posoudit v ÚV KSR(b) chování Trockého, který staví škůdce z řad vojenspěců nad nejpevnější bolševiky. Duší operací musí být vojenští komisaři, kteří za sebou povedou specialisty… Projednat zařazení vojenspěců ze skupiny bezpartijních kontrarevolucionářů.“ Pomocníka velitele Jižního frontu K. J. Vorošilova Leninovi neúspěšně doporučil jmenovat velitelem frontu.
Usnesení ÚV KSR(b) „O politice armádního rezortu“ 25. prosince 1918 stanovilo: „Výstavba Rudé armády probíhá za přesného plnění všeobecných pokynů strany jménem ÚV KSR(b) a pod jeho bezprostřední kontrolou.“ Přesto v zimě roku 1919 koloval v politických odděleních několika armád anonymní návrh nejen „zásadně omezit vměšování vojenských komisařů do velitelských kompetencí“, ale dokonce „zakázat vojenským komisařům součástí účast při projednávání operačních záležitostí“.
Ideoví bolševici K. J. Vorošilov, J. M. Jaroslavskij, G. L. Pjatakov, A. S. Bubnov, A. S. Bulin, R. S. Zemljačka, Stalin a hlavní vojenský komisař 3. armády N. G. Tolmačev jménem „vojenské opozice“ prosadili rezoluci: „Vojenští komisaři jsou bezprostřední představitelé sovětské moci a nositelé ducha naší strany, její kázně, tvrdosti a statečnosti v boji za splnění vytčeného cíle. Strana se může ohlédnout se zadostiučiněním za jejich hrdinskou prací, neboť v krátké době v jednotě s nejlepšími elementy velitelského sboru vytvořili bojeschopnou armádu.“ A tu promluvil V. I. Lenin, politickou degradaci vojenspěců na politické konzultanty nečekaně označil za pseudorevoluční výstřelek a dodal: „… partyzánština, její stopy, její pozůstatky, její přežitky přinesly naší a Ukrajinské rudé armádě nezměrně větší pohromy, rozklad, porážky a katastrofy, lidské i majetkové ztráty než všechny zrady vojenspěců.“ Od května 1919 je proto ve vyšších jednotkách s veliteli-komunisty na zkoušku ustanovena nedílná velitelská pravomoc. Rozkaz RVRR 22. ledna 1920 ustanovil také v nižších jednotkách za stejných podmínek jedinou velitelskou pravomoc a vojenské komisaře ponechal ve vyšších součástech s bezpartijními veliteli. Pohoršeně reptající delegáty II. všeruského shromáždění újezdních pracovníků 12. června 1920 Lenin uklidnil: „Bez vojenských komisařů bychom neměli Rudou armádu!“
Delegáti X. sjezdu KSR(b) 16. března 1921 schválili kádrovou rekonstrukci velení DRRA, vojenští komisaři budou odborně dovzděláni na speciálních kurzech ve Frunzeho vojenské akademii, přesto, že politický pomocník náčelníka její fakulty Vojensko-historických a strategických studií J. A. Ščaděnko udiveně namítl: „K čemu nám bude kurz strategie? Strategií se osobně zabývá soudruh Stalin, ta se nás netýká!“
Člen RVR Západního frontu S. I. Gusev 3. února 1924 přečetl na plénu ÚV KSR(b) memorandum „O bilanci výstavby Rudé armády k 6. výročí jejího vzniku“ podepsané Dybenkem, Feďkem, Jakirem, Jegorovem, Urickým a dalšími veliteli, které podpořilo zrušení vojenských komisařů. Usnesení ÚV KSR(b) 28. července 1924 schválilo „Rozhodnutí o jediné velitelské pravomoci v armádě a v námořnictvu“ a nařízení RVRR 2. března 1925 uvedlo jedinou velitelskou pravomoc v těch jednotkách DRRA, jejichž velitelé byli členové KSR(b) a měli zkušenost stranicko-politického velení.
Zdánlivou tečku za touto politickou anabází 6. března 1925 udělal dopis ÚV KSR(b) stranickým buňkám „O nedílné velitelské pravomoci v Rudé armádě“. Avšak rozhodnuto není, neboť stalinisté se s potlačením kontroly strany v DRRA nesmířili. V lednu 1927 náčelník PSRA, armádní komisař A. S. Bubnov, sice podpořil Trockého nařízení, které pověřilo velitele součásti-bolševika řízením i politických aspektů činnosti, avšak náčelník Vojenskopolitické Tolmačevovy akademie („Tolmačevky“), armádní komisař J. L. Běrman, doložil, že tento rozkaz podrývá autoritu strany v jednotkách. Členové politbyra 12. května 1927 schválili usnesení ÚV VKS(b) „O politickém řízení v Rudé armádě“, jež podmínilo souhlas se zrušením vojenských komisařů posílením kontroly orgánů PSRA nad veliteli součástí.
Další usnesení ÚV VKS(b) „O velitelském a politickém sboru DRRA“ 5. června 1931 stanovilo: „Ve věci dalšího rozvoje zvýšení bojeschopnosti armády nyní ÚV VKS(b) považuje za rozhodující, aby členové velitelského sboru podstatně zlepšili své vojensko-technické znalosti, zvládli obsluhu bojové techniky a složité metody současného boje.“ V roce 1935 zavedla kádrová reforma v DRRA oddělený systém hodností i pro vojenské komisaře. Od zástupce politruka-podporučíka až po armádního komisaře I. stupně-armádního generála. Výnos Ústředního výkonného výboru sovětů zástupců a Rady lidových komisařů (CIK a RLK) „O vojenské radě okruhu (loďstva, armády) Dělnicko-rolnické rudé armády“ 16. května 1937 stanovil pracovní náplň jejím třem stálým členům. Předseda rady rozhodoval o operačních úkolech, I. člen rady odpovídal ÚV VKS(b) za morálně politický stav podřízených jednotek a kontrasignoval rozkazy velitele a náčelník štábu odpovídal za rozpracování operačních záměrů a řídil týlové složky frontu. Od 27. června 1937 jsou vojenští komisaři a náčelníci politických orgánů zavedeni do všech součástí a jednotek DRRA. Náčelník politického orgánu podřízené součásti je současně zástupce 1. člena vojenské rady.
V DRRA již další dobu probíhá rozsáhlý hon na špiony. Po odhalení spiknutí v jejím velitelském sboru výnos CIK „Nařízení o vojenských komisařích v DRRA“ 15. srpna 1937 vrátil komisaře až do úrovně pluku, v rotách pak politruka a obnovil dvojí velitelskou pravomoc. Současně stanovil: „…vojenský komisař je povinen co nejpřísněji dohlížet na přesné plnění všech příkazů, instrukcí a nařízení, která se vztahují k ochraně vojenského tajemství…“ Prováděcí „Předpis o vojenských komisařích“ formálně ubezpečuje: „Jakákoli kontrola činnosti velitele vojenským komisařem je zcela vyloučena!“ Avšak armádní komisař Mechlis svým konáním dokládal, že výjimka potvrzuje pravidlo.
Po obtížné Zimní válce s Finskem mají vojenští komisaři opět na kahánku. V dubnu 1940 na schůzi HVR konstatoval náčelník dělostřelectva DRRA, komarm N. N. Voronov: „V armádě vznikla tato situace: Pokud není velitel dostatečně pevný v kramflecích, kterýkoli podřízený, buď po stranické linii nebo po linii Zvláštních oddílů, může zpochybnit jeho rozhodnutí, žalovat politrukovi nebo komisaři a velitel nikdy nemá jistotu, že tato stížnost ihned nebude vyšetřována. Mnoho „chytráků“ umělo tyto vedlejší cestičky využívat, řečnit, aktivně vystupovat, ale „skutek utek“. Ozval se souhlasný šum, který jen potvrdil to, co velitelé-vojenspěci věděli, že vojenští komisaři snižují jejich autoritu! Výnos PNS „O upevnění nedílné velitelské pravomoci v Rudé armádě a válečném loďstvu“ 12. srpna 1940 prošel obvyklým kolečkem politbyro - RLK - PNS SSSR a od 16. srpna platí i v NKVD.
Ráno 21. června 1941 doručil kurýr NKVD lidovému komisaři Mechlisovi reaktivační rozkaz maršála Timošenka, který ho v DRRA vrátil do čela HSPP v původní hodnosti armádního komisaře 1. stupně. Před zahájením Operace „GROZA“ prioritně zajistí návrat vojenských komisařů do Rudé armády.
Jelikož se Operace „GROZA“ nekonala, po zavlečení „strany a vlády“ do války rozkaz STAVKY 16. července 1941 sdělil: „Válka komplikuje práci velitelů pluků, divizí, což vyžaduje pomoc ze strany politických pracovníků jak v politické, tak ve vojenské oblasti.“ Z velení LKO kurýři doručili do štábů součástí tajnou depeši:
Rozkaz vojenským radám frontů, armád, okruhů, náčelníkům politických orgánů, vojenským komisařům divizí a pluků o úkolech vojenských komisařů a politických pracovníků v DRRA.
Naše vlast se ocitla ve vážném nebezpečí. Nepřítel se přibližuje k našim nejvýznamnějším politickým a ekonomickým centrům, hrozí Moskvě, Leningradu a Kyjevu. V bojích s německo-fašistickými vetřelci se rozhoduje o osudu sovětské moci, rozhoduje se o životě a smrti národů Sovětského svazu, o tom, zda budeme svobodní a nezávislí pracující naší vlasti nebo upadneme poněmčeni do otroctví. Dnes, jako nikdy dříve, je nutná vůle k vítězství, ideová semknutost, železná kázeň, organizovanost, bezpodmínečný boj se škůdci a zrádci, s lhostejností, nečinností, se zbabělci, panikáři a dezertéry, k nejvyššímu sebeobětování, připravenost k obětem ve jménu vítězství nad nepřítelem, připravenost každého rudoarmějce, velitele a politického pracovníka rvát se do poslední kapky krve za každou píď sovětské země bez ohledu na svůj život…
Od vojenských komisařů a politických pracovníků Lidový komisariát obrany vyžaduje:
- Být skutečnými představiteli strany a vlády, bolševickými komisaři leninsko-stalinského zakalení, bojovnými bolševiky, bojovými nositeli ducha naší strany, její kázně, její tvrdosti, odpovědnosti, chrabrosti a neúnavné vůle k vítězství v boji s nepřáteli socialistické vlasti…
- Vždy být očima a ušima bolševické strany a sovětské vlády, nejbdělejšími a nejinformovanějšími lidmi v jednotkách. Podrobně znát operativní situaci, pomáhat veliteli rozpracovávat každý bojový rozkaz, přísně kontrolovat plnění rozkazů vyšších velitelů.
- Včas hlásit vrchnímu velitelství a vládě jména velitelů a politických pracovníků nedůstojných funkce velitele a politického pracovníka, kteří svým chováním hanobí čest Dělnicko-rolnické rudé armády.
- … v nejvážnějších okamžicích boje je vojenský komisař povinen osobní statečností a odvahou pozvednout bojového ducha a za každou cenu dosáhnout bezpodmínečného splnění bojového rozkazu jednotkou.
- Železnou rukou zavést revoluční pořádek, kázeň, bezpodmínečně trestat panikáře, zbabělce, poražence, dezertéry a všechny, kteří svévolně, bez rozkazu vyššího velitele, opustí bojové pozice. Uvědomit si, že vojenští komisaři spolu s veliteli mají plnou odpovědnost za případy zrady a škůdcovství v jednotce, za její ústup bez rozkazu. Povzbudit a popularizovat nejlepší bojovníky a velitele, vychovávat mužstvo k odvaze, chladnokrevnosti, iniciativnosti, důvtipu, vychovávat k pohrdání smrtí ve jménu vítězství nad nepřítelem….
- …
- Očistit všechny součásti od podezřelých lidí. Uvědomit si, že mezi odvedenci ze Západní Ukrajiny, Běloruska a také mezi odvedenci v Moldavsku, Bukovině i Pobaltí se objevilo značné množství zrádců. Příchozí z obklíčení na západě Ukrajiny, Běloruska a Pobaltí jednotlivě i ve skupinách s veliteli, politickými pracovníky a rudoarmějci společně se Zvláštními oddíly bedlivě prověřovat a dbát, aby se do našich jednotek nemohl vkrást žádný špion.
- Důsledně se zaměřit na kontrolu týlů zespodu nahoru, pronikat do všech zákoutí, dosáhnout kvalitní práce týlu tak, aby plnil včas a v celém sortimentu úlohu zásobování frontu a uvědomit si, že jde o slabý článek řízení vojsk.
- … zajistit spolehlivou ochranu štábů, aby do nich neměli přístup nepovolaní lidé.
- …
- Sjednotit a koordinovat práci vojenských tribunálů, vojenské prokuratury a Zvláštních oddílů. Dosáhnout toho, aby všichni škůdci a zrádci, všechny rozkladné elementy, zbabělci a panikáři byli bez ohledu na zásluhy ihned co nejpřísněji potrestáni.
- Udržovat těsné styky s místními stranickými a sovětskými organizacemi, mobilizovat jejich pracovníky k upevnění týlu, pomoci frontě, k práci mezi obyvatelstvem okupovaných oblastí a k rozvoji partyzánského hnutí v týlu nepřítele. V součástech i mezi obyvatelstvem denně řídit činnost směřující k morálnímu rozložení armády a týlu nepřítele.
Lidový komisař obrany STALIN. Zástupce lidového komisaře obrany, náčelník Hlavní politické správy, armádní komisař 1. stupně MECHLIS.
Politruk je podřízen komisaři pluku, komisař pluku komisaři divize, komisař divize 1. členovi VR armády a Hlavní politické správy (HPS) DRRA – nepodléhali tedy zástupcům velitelů ani velitelům součástí! Od srpna 1941 v nepřítomnosti náčelníka Generálního štábu Rudé armády (GŠRA) nejednal se STAVKOU náčelník operační správy, ale vojenský komisař GŠRA, operační laik, brigádní komisař F. J. Bokov, takže se opakovala situace z léta 1940.
Do podzimu 1942 proběhla jen jedna úspěšná protiofenzíva DRRA u Moskvy, takže sovětská „strana a vláda“ poznala, že „…další existence politických komisařů by mohla brzdit dosahování lepších výsledků při velení…“ Proto lidový komisař obrany 9. října 1942 podepsal rozkaz č. 307 „O navrácení jediné velitelské pravomoci a zrušení vojenských komisařů v Rudé armádě“. Jeden z paragrafů výnosu oznamuje: „Zástupcům velitelů pro politické věci a ostatním politickým pracovníkům se přidělují vojenské hodnosti a distinkce společné pro všechny velitele Rudé armády.“ Z vojenských komisařů budou zástupci velitelů pro věci politické a ztratí pravomoc kontrasignovat jejich operační rozkazy. Od 6. prosince 1942 po úspěšných atestacích získávají odpovídající důstojnické nebo generálské hodnosti. Hlavní redaktor listu „Krasnaja Zvjozda“ jim alespoň osladil odstavení z 1. řady svým úvodníkem, v němž napsal: „Zástupci velitelů pro politické věci… musí i nadále kovat železné muže, schopné příkladné nebojácnosti a nejvyššího sebeobětování v boji proti nenáviděným hitlerovcům.“ Jejich odborné zaostávání 29. března 1943 odstraní rozkaz lidového komisaře obrany č.144 „O určení povinného minima operačních znalostí pro politické pracovníky DRRA“.
Zdroje:
Alachverdov, G.: Stručné dějiny občanské války v SSSR. „Naše vojsko“, Praha, 1962.
Anfilov, V.: Doroga k tragedii sorok pěrvogo goda. „Akopov“. M.-1997.
Aržanov, F., Gridasov, P..: Pěrvyj vsěrossijskij sjezd vojennych komissarov. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No7. 1971.
Běšanov, V.: Kadry rešajut vsjo: Surovaja pravda o vojně 194-1945. Něizvěstnyje vojny. „AST“. M.-2006.
Běšanov, V.: „Krovavo-krasnaja“ armija. Po čej vině?“. EKSMO. M.-2010.
Burovskij, A.: Vělikaja Graždanskaja vojna 1939-1945. „Eksmo“, „Jauza“. M.-2009.
Dějatělnosť CK partii v dokuměntach (sobytija i fakty). Izvěstija CK KPSS, 1989, No4.
Děkrety Sovětskoj vlasti. T.1. „Gospolitizdat“. M.-1957.
Gazěta „Izvěstija “. 1918. 6 aprelja.
Gellately, R.: LENIN, STALIN a HITLER věk sociální katastrofy. „VOLVOX GLOBATOR“. Praha-2012.
Grejg, O.: Stalin mog udariť pěrvym. Gl 3. „Fundaměnt“ armii i flota. „OZON“. M.-2010.
Chromov, S.: Graždanskaja i vojennaja intervencija. Enciklopedija. M.-1983.
KPSS i strojitělstvo Sovětskich Vooružěnnych Sil. Izdanije 2-je. „Vojenizdat“. M.-1967.
Kuzněcov, N.: Nakanuně. „AST, Těrra Fantastika“. M.-2003.
Litera, B.: Historie Rudé armády 1917-1941. I .díl. Nakladatelství „Libri“. Praha 2009.
Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.31. Izdatělstvo političeskoj litěratury. M.-1965-1975.
Malcev, N.: Organ vysšej vojennoj vlasti v straně. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No9. 1988g.
Muchin, J.: Uroki Vělikoj Otěčestvěnnoj. Izdatělstvo „Jauza-Press. M.-2010.
Partijno-političeskaja rabota v Krasnoj Armii (aprelj 1918-fevralj 1919). Dokuměnty. „Vojenizdat“. M.-1961.
Petrov, J.: Výstavba stranickopolitického aparátu v sovětské armádě. (1918-1920). „Naše vojsko“. Praha 1953.
Portugalskij,R., Domank,A., Kovalenko,A.: Maršal S.K.Timošenko, Izdatělstvo MOF „Poběda-1945god“, M.,1994.
Postanovlenije V. Vsjorossijskogo sjezda Sovětov „Ob organizaciji krasnoj armii“.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001.
Sovětskije konstituciji o zaščitě socialističeskogo otěčestva. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No10. 1979.
Spirin, G.: Stalin i bolševistskije komissary v gody graždanskoj vojny. „Propagandist i agitator“, No23, děkabrj 1939.
Tělegin, K.: Vojny něsčitannyje věrsty. Vojenizdat., M.,1988.
Trockij, L.: Stalin. T.2, „TĚRRA“- „TERRA“. M.-1996.
Věrchovskij, J., Tyrmos, V.: Tajnyj „Scenarij“ načala vojny. „OLMA-Press“. M.-2005.
Vladimirovič, S.: Vooružjonnyje sily SSSR-RKKA, jego sozdanije i razvitije v predvojennyje gody.
Zvjagincev, V.: Vojna na věsach Femidy. „Těrra“-Knižnyj klub. M.-2006.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), CAKA (Ústřední archiv Rudé armády), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), CGASA (Ústřední státní archiv sovětské armády), CPA IML (Ústřední stranický archiv, Institut marxismu-leninismu ÚV KSSS), RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
