Článek
Nebojíme se USA, ani různých paktů, položíme je na lopatky, viďte?
Komunistická strana vedoucím bolševikům předepsanou asketickou cestu ke „Světové revoluci“ co nejvíce usnadnila. Koncem roku 1921 usnesení ÚV KSR(b) nařídilo, „poskytnout materiální podporu té kategorii soudruhů, která nyní vykonává aktivní stranickou a řídící práci, aby oni mohli plnit uložené povinnosti“. A tak i L. Z. Mechlis dostal přidělenu osobní zbraň a auto s řidičem.
Již během občanské války si vojenský komisař Mechlis zvykl tvrdě pracovat a aby po nástupu do Stalinova sekretariátu obstál, nemohl polevit ani tam. Proto neustále zarputile odmítal nastoupit dovolenou na zotavenou, takže 17. července 1925 generální tajemník ÚV KSR(b) Stalin oslovil soudruhy Molotova a Rykova: „Oba vás prosím, vypravte Mechlise bez ohledu na jeho protesty do Muchalatky nebo jiného sanatoria. Mne neposlechne, a tak musí poslechnout vás…“
Stalin držel na pracovištích vedoucí pracovníky až do ranních hodin, odhalená nepřítomnost pro ně měla vážné nejen kázeňské, ale přímo existenční důsledky. Totéž se týkalo i pracovníka „Byra sekretariátu ÚV KSR(b)“ a pomocníka generálního tajemníka ÚV KSR(b) Mechlise, vždyť tam měl práce nad hlavu! Spal sotva 4 hodiny denně, obvykle od 6 do 10 hodin dopoledne a pracoval bez volných dní. Nemoci přecházel, například v roce 1933 jej odvezli přímo z pracovny do kremelské nemocnice a sotva ho lékaři postavili na nohy, nedoléčen, hned pokračoval v práci.
Stalinem inscenovaná vražda tajemníka ÚV VKS(b) S. M. Kirova spolu s kriminalizací Leninových druhů se podepsala i na jeho pomocníku. Nejprve si Stalinovi postěžoval:
Vážený soudruhu Staline! Mé nervy nevydržely. Nezachoval jsem se jako bolševik. Obzvlášť těžce vnímám Vaši odpověď při našem „osobním pohovoru“, neboť jsem Vám na celý život zavázán tím, co je ve mně stranického. Je mně těžko. Poslední léta nám ubrala tolik lidí. Neptala se samozřejmě, zda se to neprojeví na výsledcích práce. Musím řídit „Pravdu“ za situace, kdy nemám ani tajemníka redakce, ani jmenovaného zástupce, takže jsem se ocitl v roli „uštvaného redaktora“. Vždyť je to organizovaný chaos, který může pozřít kohokoli. A pozřel! Musím říci, že v posledních měsících jsem se necítil zdráv. Trápila mne úporná nespavost. Usínal jsem teprve kolem jedenácté či dvanácté hodiny dopoledne. Celé noci v redakci vyvolávaly napětí doma. Je čas mne odvolat. Redakci „Pravdy“ nemůže řídit člověk, který není zdráv, věčně nevyspalý, odtržený od života, neschopen sledovat ekonomickou a uměleckou literaturu, nenavštěvující divadla. Bylo nutné Vám to lidsky říci, ale vyznělo to hloupě, lživě. Odpusťte mi, drahý soudruhu Staline, že jsem marnil Váš čas svými trapnými slovy. Velice mne to nyní tíží.
12. ledna 1936, Váš Mechlis
Rychle si však uvědomil, že projevil antibolševickou slabost, takže v dalším dopise 13. ledna 1936 navrhl svou rezignaci. Jelikož Stalin rezignaci nepřijal, Mechlisovy zdravotní problémy pokračovaly. Po skončení „Prvního moskevského procesu“ u něj v září 1936 vyvolala Stalinova stranická interní kritika jeho nepochopení ideového záměru procesu nervový otřes, který mu aktivoval furunkulózu, na jejíž léčbu sulfonamidy v lázních Soči na Krymu dohlíželo oddělení ÚV VKS(b). Lidový komisař zdravotnictví L. S. Kamiňskij 17. října 1936 informoval člena Politbyra L. M. Kaganoviče, že Mechlisovi bude prodloužena zdravotní dovolená v Soči do 1. listopadu.
Do zahájení „Velkého teroru“ se Mechlis zdravotně natolik vzchopil, že se mohl stát platným Stalinovým spolupracovníkem. V likvidaci Stalinem podezíraných velitelů DRRA za jejich škůdcovství byl jeho pravou rukou.
S časem Mechlisovi přibývaly odpovědné funkce jak v aparátu ÚV VKS(b), tak v RLK. Na jaře 1941 si vyžádaly přípravy „Operace GROZA“ plné nasazení sil již lidového komisaře státní kontroly, zástupce lidového komisaře obrany, náčelníka Politické správy Rudé armády a armádního komisaře I. stupně. Po nečekaném napadení svým spojencem Německou říší měl až do svého odvolání z vedení Hlavní politické správy vedle své pracovny i místnost s lůžkem. Jelizavěta Abramovna si musela vystačit jen s dopisy. V jednom z nich 1. října 1941 napsal: „…zdraví stačí na celou válku. Pracuji mnoho, od svítání, do svítání“. Na její naléhání, aby se šetřil, odpověděl: „… Klid bude, až vyženeme Němce!“
V červnu 1942 jako představitel STAVKY u Krymského frontu armádní komisař Mechlis zavinil přehnaně ideovým velením bitvy s XI. armádou Wehrmachtu generálplukovníka E. von Mansteina krutou porážku tří armád Krymského frontu, která vedla až k jeho zániku. Svou vinu opět neřešil u nomenklaturních komunistů obvyklou sebevraždou. Podle seznamu návštěvníků se se Stalinem setkal až 9. října 1942. Bývalý člen redakce „Pravdy“ B. R. Izakov svým kolegům prozradil, že na podzim se Mechlis mimoděk přiznal: „Po Kerči na mne Stalin půl roku nepromluvil!“ Nebyl tedy potrestán za svou vinu na likvidaci tří armád Krymského frontu nepřítelem zastřelením jako téměř všichni ostatní chybující velitelé, jen opět upadl do hluboké deprese. Jeden z mála jeho přátel, bývalý hlavní redaktor listu „Krasnaja Zvjozda“ generálmajor D. I. Ortěnběrg, v pamětech napsal:
Jak známo, Mechlis byl degradován ve funkci i hodnosti. Pád dolů a nemalý. Na druhý den po tomto nařízení jsem zašel ke Lvu Zacharoviči domů. V takové náladě jsem ho dosud neviděl. Trápila ho porážka v Kerči a změna Stalinova chování k němu. Chodil doma po pracovně krajně sklíčený a bědoval: „Všemu je konec“. Seděl jsem mlčky, můj soucit k němu byl beze slov. Vtom se otevřely dveře a mladý poručík donesl velkou červenou obálku. Takové jsem i já dostával ze STAVKY nebo z ÚV. Lev Zacharovič beze slova otevřel obálku. Zpočátku bez zvláštního zájmu přijal zprávu o usnesení politbyra, které ho, zjevně na Stalinův pokyn, zapojilo do práce Rady vojenskopolitické propagandy. Dobře totiž znal jeho zvyk, někoho nejdříve povýšit a pak jej srazit. A co, kromě zavržení, on mohl po tom všem ještě čekat? „Vidíte, Stalin Vás chtěl uklidnit“, řekl jsem. „Není všechno ztraceno, válka pokračuje, mnohé lze přece ještě napravit!“
Na sklonku roku 1942 byla doktorka Jelizavěta Abramovna přeložena z moskevské nemocnice do polního lazaretu u Leningradu. Občas přijela navštívit manžela na velitelské stanoviště Volchovského frontu a mezitím je spojovaly zase jen dopisy. Oba tížily starosti o syna, ještě v květnu 1943 mu otec kladl na srdce, aby se rychle vzmužil a pomohl Rudé armádě zvítězit. Jenže Ljusikův zdravotní stav ho přinutil vyměnit bojové zbraně za zbraně ideové, a proto nastoupil k oddílu speciálních propagandistů 2. pobaltského frontu. Jelizavětu Abramovnu záhy převeleli za nimi a 25. prosince 1943 nastal pro rodinu slavný den. Majorce lékařské služby J. A. Mlynarčikové byl propůjčen „Řád rudé hvězdy“ a členu 7. oddělení politické správy 2. pobaltského frontu kadetu L. L. Mechlisovi udělila vojenská rada frontu medaili „Za odvahu“. Pozdě, Ljusikovu citlivou psychiku již narušily nemocí zmařené ambice a vina za zklamání otce. V létě 1944 u něj vypukla maniodepresivní psychóza. Z fronty jej odeslali na psychiatrickou kliniku „Strešněvo“ a komise Krasnopěrsěňské obvodní vojenské správy ho uznala neschopným vojenské služby.
Na podzim 1945 byl generál Mechlis demobilizován, od 19. března 1946 opět zvolen poslancem Nejvyššího sovětu SSSR a rovněž ministrem státní kontroly v Radě ministrů SSSR.
Zatímco po skončení druhé světové války vláda USA, údajně „hlavní válečný štváč“, podstatně snížila stav ozbrojených sil, „strana a vláda“, podle komunistů „hlavní bojovník za světový mír“, stav svých ozbrojených sil neustále zvyšuje. Obnova válkou zničených oblastí SSSR, zdravotnictví a sociálních služeb počkají.
Poválečná léta obnovy průmyslu, zemědělství a opětný intenzivní růst zbrojení „v zájmu světového míru“ kladly na Mechlise, ministra „resortu nad resorty“, nemalé nároky. Z Politbyra, Orgbyra ÚV VKS(b) i Prezídia Rady ministrů padal vodopád usnesení, příkazů, směrnic a urgencí, od kontrolních orgánů republik tryskaly vzhůru fontány výkazů, přehledů a žádostí. Oba listinné veletoky se stékaly na Mechlisově stole a hrozily ho utopit, takže je pochopitelné, že na opatrnou urgenci jistého zástupce ministra z republikového ministerstva státní kontroly podrážděně odsekl: „Není důvod stále obtěžovat ústředí a psát Mechlisovi, Mechlisovi, Mechlisovi… a neuvědomit si, že pracuji od svítání do svítání a mám jen 15-20 minut přestávku.“
Silné kuřáctví a každodenní stres s konflikty u něj již dříve vyvolaly hypertenzi, jejíž bagatelizace si v listopadu 1948 vybrala první splátku. Náhlá srdeční nevolnost ministra Mechlise přiměla požádat o dovolenou, ale jakmile únava a nespavost za pár týdnů ustoupily, opět se vrhl do práce. Neléčil se, ani nešetřil, takže v říjnu 1949 přišlo druhé varování, záchvat anginy pectoris. Jakmile ho kardiolog profesor P. I. Jegorov dostal z nejhoršího, opět ho poslal do lázní na Jaltu.
Zdravotní potíže omezily Mechlisovy osobní kontakty s předsedou Rady ministrů Stalinem. Po válce nedosahovaly předválečné, ani válečné úrovně. Jejich poslední krátké setkání v Kremlu proběhlo 24. května 1948.
Rezoluce III. sjezdu Kominformy 16. listopadu 1949 varovala, že „přehlížení anglosaských agresí povede k válce“, vždyť „sovětské třídní agrese přece upevňují světový mír“! Mezi oběma novými vojenskými seskupeními, „NATO“ a „Varšavskou smlouvou“, roste napětí. Toto varovné zvonění opět pohnalo ministra Mechlise rychle do práce. Nově byl ustanoven předsedou „Komise pro kontrolu potravinářského průmyslu“, na zasedání Rady ministrů 21. listopadu přednesl její usnesení „O četných nedostatcích v prodeji soli“. Po jednání Prezídia Rady ministrů ho 3. prosince 1949 náhle postihla hypertenzní krize, která vyústila v cerebrovaskulární záchvat s poruchou řeči a obrnami pravostranných končetin, doprovázená tentokrát již srdečním infarktem. Nohu částečně ovládal, ale ruka zcela znehybněla. Profesor Jegorov mu předepsal rehabilitaci v sanatoriu „Barvicha“.
Třaskavá mezinárodně-politická situace vyzývala ministra Mechlise k aktivnímu boji za vítězství komunismu, jenže kvůli jeho chorobnému zdravotnímu stavu ho Stalin ani nedovolil zapsat na seznam poslanců NS SSSR k volbám III. volebního období v březnu 1950! Generálu Ortěnběrgovi se Mechlis alespoň v dopise svěřil, jak hodnotí mezinárodní politickou situaci. Přesto, že naléhal na uschopnění, v srpnu 1950 dostal prodlouženou zdravotní dovolenou o 6 měsíců. V Moskvě manželku zahltily jak služby v nemocnici, tak péče o syna. Nikterak oblíbeného generála Mechlise bojkotovali nejen nomenklaturní straničtí aparátníci, ale i bývalí „armádní soudruzi ve zbrani“. Věrný mu zůstal jen generál Ortěnběrg. Až se pacient naučil psát levou ruku, začal si psát deník. Vrátil se ke knize brigádního komisaře N. A. Ostrovského „Jak se kalila ocel“, v níž mu nejvíce imponoval fanatický udavač P. Korčagin. Zapsal si: „Román sice trpí kostrbatými nedodělky, ale ty jsou stokrát vyrovnány revoluční vášnivostí!“
Jelikož se Mechlisův zdravotní stav stále nelepšil, Stalinovi již došla trpělivost, a tak počátkem října pacient dostal ze sekretariátu předsedy Rady ministrů dopis:
Jelikož ze zdravotních důvodů by soudruh Mechlis mohl jen s obtížemi plnit povinnosti ministra státní kontroly SSSR, bylo rozhodnuto zprostit ho těchto závazků. Po svém uzdravení bude soudruh Mechlis pověřen stranicko-politickou prací.
Výnos Prezídia Nejvyššího sovětu ho 27. října 1950 odvolal z funkce ministra, z pacienta se stal „kádrový důchodce celosvazového významu“. V červnu 1951 si zapsal do deníku:
Bydlím na stejné chatě jako v roce 1949, ale rok 1951 se od roku 1949 liší. Tehdy jsem si užíval dovolené, plaval v moři na loďce, celkem úspěšně střílel na vysokou, ale nyní… V pokoji bezmocně sedím, přesněji, více ležím.
Neúspěšná léčba hypertenze a aterosklerózy signalizuje Mechlisův definitivní odchod, prozatím jen z politické scény. Ještě že v letech 1950 a 1951 plénum ÚV KSSR nezasedalo!
Po dlouhé době se opět blíží další sjezd KSSR. Generál Ortěnběrg v pamětech prozradil:
Když se připravoval XIX. sjezd strany, Mechlis poslal Stalinovi dopis, v němž jej žádal o svolení ke své účasti alespoň s poradním hlasem. Stanovy strany tehdy umožňovaly členovi ústředního výboru nepozvanému na sjezd účastnit se ho s poradním hlasem. Jenže, druhý den ředitel sanatoria Mechlisovi sdělil, že Stalin jeho žádost o účast na sjezdu odmítl slovy: „nelze dělat ze sjezdu lazaret!“. Krajně zarmoucený Mechlis chápal, že ho již vyloučili z aktivní stranické práce …“
XIX. sjezd KSSR 5. října 1952 zahájil V. M. Molotov, zprávu o činnosti ÚV KSSR přednesl G. M. Malenkov. Jak dopadla volba nového ÚV opět napsal generál Ortěnběrg:
Za několik dní jsem Mechlise opět navštívil. Přinesli nám „Pravdu“, otevřeli jsme stránky se jmenným seznamem členů a kandidátů nového ústředního výboru strany. Čteme a tu jsme tam spatřili jeho jméno. To bylo neobvyklé, přesněji, jedinečný případ v životě strany, kdy nevyléčitelně nemocného, zpola ochrnutého člověka, zvolili do ÚV… Není těžké si představit, jak to Mechlis prožíval. Řekl jsem mu jen dvě slova: „Tak vidíte!“…
Avšak pacient se příliš dlouho ze svého opětného zvolení netěšil. Zmařený návrat do aktivní služby a vážné starosti se synovou chronickou psychiatrickou nemocí zhoršily i jeho zdravotní stav. Poslední týdny dožil v moskevské nemocnici, kde zemřel 13. února 1953.
Závěrem ještě připomeneme, že tento „druhořadý politický činitel s prvořadým vlivem“ byl přes svůj židovský původ jedním z mála vedoucích stranických a státních činitelů, u nějž Stalin přes řadu Mechlisových vážných stranických a služebních průšvihů nikdy nezpochybnil jeho ideovou pravověrnost. Důvod odhalil generál Ortěnběrg: „Mechlis šel vždy přísně se Stalinem!“ Proto jeho žena dostala souhlas s uložením urny na čestném pohřebišti revolucionářů v Kremelské zdi. Urnu na místo uložení však nenesl Stalin, ale vedoucí smuteční stranické delegace, tajemník ÚV KSSS M. A. Suslov. Po odstranění Stalinových balzamovaných pozůstatků z Leninova mauzolea byly 31. října 1961 pohřbeny do samostatného hrobu opatřeného jeho pomníkem před Kremelskou zdi nedaleko tabulky s Mechlisovým jménem na zdi. Mechlis totiž stačil zemřít ještě před Stalinem, a tak jeho urnu „strana a vláda“ ponechala poblíž hrobu „vožďa“ i po smrti!
Náš přehled biografie doktora ekonomických věd L. Z. Mechlise stručně ukončíme jeho politickým odkazem: „Každý zná soudruha Stalina jako nejbližšího spolupracovníka a geniálního pokračovatele Leninova díla. Málokdo si však dokáže v celé šíři uvědomit význam Stalinského vkladu do výstavby sovětského státu a světového socialismu!“
Zdroje:
Motto: Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Abramov, V.: Kerčenskaja katastrofa 1942. Glava 1. Pěred ťažolymi bojami. „Jauza-Eksmo“. M.-2006.
Gazěta „Pravda.“ No355 (8040). 25 děkabrja 1939g.
Gutionov, P.: Bort i pomošč. „Novaya Gazěta“ No 14(3225) ot 9 fevralja 2022.
Izakov, B.: Lětučije gody. Zapiski starogo žurnalista. „Politizdat“. M.-1988
Chlevňuk, O. i dr.:Politbjuro CK VKP(b) i Sovět ministrov SSSR. „ROSSPEN.“ M.-2002.
Korotkov, A., i dr..: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Mikojan, A.: Tak bylo. Gl.46. Nakanuně i vo vremja XIX sjezda partii. Poslědnije dni Stalina. „Vagrius“. M.-1999.
Montefiore, S.: stalin. Na dvoře rudého cara. Nakladatelství „Beta-Dobrovský“. Brno-2004.
Ortěnběrg, D.: Stalin, Ščerbakov, Mechlis i drugije. MP „Kodeks“. M.-1995.
„Pravilnyj těrror“. Gazěta „Novaja Kamčatskaja pravda“ No 3, 2003 g.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001.
Rubcov, J.: Lev Mechlis: karatělnaja „sekira“ Stalina. Ježenědělnik „Zvjozda“ 14 okťabrja 2018.
Rubcov, J.: MECHLIS. Těň vožďa. „Jauza –Eksmo“. M.-2007.
Sutton, A.: National suicide: Military aid to the Soviet Union. „Arlington House“. N.Y. – 1973.
Ščuplov, A., Děnisenko, D.: Dom, gdě poselilsa strach. „Nězavisimaja gazěta“. 2002-05-31.
Taubman, W.: chruščov. Člověk a jeho doba. Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2005.
Vaksběrg, A.: Něraskrytyje tajny. Izdatělstvo „Novosti“, Moskva 1993.
Zima, F.: Golod v SSSR 1946-1947 godov. Institut Rossijskoj istorii RAN. M.-1996.
Žurnal „Krasnaja zvjozda“. 10. 3. 2004
Použité archivy: RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)), RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v minulosti)) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
