Článek
L. Z. Mechlis se narodil podle starého ruského kalendáře 1. ledna 1889 rodině židovského úředníka v Oděse. Po absolvování židovského obchodního učiliště nastoupil do finanční kanceláře firmy Kaca jako účetní a později učil na soukromém gymnáziu. V roce 1907 vstoupil do židovské menševické strany „Dělnící Sionu“ a v lednu 1918 přešel k bolševikům. Po mobilizaci do Rudé armády od dubna 1919 bojoval ve funkci vojenského komisaře divize na frontách občanské války, kde se seznámil s lidovým komisařem (ministrem) národností Rady lidových komisařů RSFSR (vlády) Stalinem. Již tam se utvořil základ pozdějších důvěrných vztahů, což po letech Mechlisovi zachránilo život. Od počátku ledna 1921 pracoval na výzvu bolševické strany v kanceláři RLK a v Lidovém komisariátu dělnickorolnické kontroly.
Krátce si popišme jeho vzhled a charakter. Statný, s čupřinou černých kudrnatých vlasů, chodil oděn v komisařské rubašce přepásané řemenem, obut v holínkách. Neustále podmračený, výbušný sociopat hovořil úsečně, hlučně a arogantně. I když dosáhl pouze úrovně vedoucího oddělení ÚV, vědom si Stalinovy záštity, bez skrupulí jednal i se členy Politbyra. V polovině 30. let hlavní redaktor vládního listu „Izvěstija“ I. M. Gronskij nazval spolupráci s kolegou redaktorem Mechlisem „permanentní konfrontací“.
Generální tajemník ÚV KSR(b) Stalin 26.ledna 1924 stvrdil přísahou nad Leninovou rakví závazek vybudovat globální SSSR a v listopadu 1924 přizval k tomuto cíli i L. Z. Mechlise. Určil ho vedoucím svého sekretariátu a vzájemný vztah mezi nimi se dále prohlubuje. V roce 1926 zahájil externí studium v Komunistické akademii, po roce pokračoval v Ekonomického ústavu Institutu Rudé profesury.
V květnu 1930 usnesení Sekretariátu ÚV VKS(b) Mechlise povolalo do redakce deníku ÚV VKS(b) „Pravda“, 23. ledna 1933 je rozhodnutím Orgbyra jmenován hlavním redaktorem. Společně se Stalinem stál v první řadě v boji proti virtuálním i skutečným nepřátelům. Například před soudním procesem s „Trockisticko-zinověvským centrem“ 26. srpna 1936 Mechlis napsal do „Pravdy“ úvodník „Prohnilí liberálové jsou spoluviníci nepřítele!“. „…šestnáct hlavních vůdců spiknutí bylo sice odstraněno, ale přesto by byla největším zločinem domněnka, že tím došlo k zúčtování se všemi nepřáteli… Proces ukázal, že ještě nebyli odhaleni všichni obojetníci… Je nutno stalinsky odhalovat prohnilé liberály, všechny, jejichž revoluční instinkt ztratil bolševickou bdělost a zkazil se…“
Na pár měsíců se redaktor Mechlis stal stranickým katem sovětských médií, když ho 4. září 1937 usnesení Orgbyra jmenovalo vedoucím Oddělení tisku a nakladatelství ÚV VKS(b). Zde měl pod palcem ústřední cenzurní orgán Glavlit a dohled nad ideovou čistotou vydávaných tiskovin, knih a kulturních akcí. Po volbách se stal i poslancem Sovětu svazu.
Začátkem ledna 1938 je Mechlis reaktivován do Rudé armády, navázal v hodnosti armádního komisaře (ekvivalent armádního generála) ve funkcích náčelníka Politické správy Rudé armády a zástupce lidového komisaře obrany maršála Vorošilova. Stoupá vzhůru i v stranické hierarchii, již je člen Orgbyra i ÚV VKS(b). V období „Velkého teroru“ restrikcemi mužstva zajišťuje podřízení Rudé armády generálnímu tajemníku ÚV VKS(b). Mezi tisíci jiných likvidace postihla i náčelníka GŠRA (generálního štábu Rudé armády) maršála A. I. Jegorova a zejména velitele Dálněvýchodního frontu maršála V. K. Bljuchera, známého z bojů s japonskou armádou, ovšem podle Mechlise „placeného agenta Japonců“. Zůstával i hlavním ideologem armády. Na 4. dubna 1939 svolal náčelník Politické správy Kyjevského zvláštního vojenského okruhu přísně tajný aktiv vyššího propagandistického sboru Rudé armády. Armádní komisař Mechlis v hlavním projevu „Útokem na kapitalizmus, ke světové komuně!“ vyzval k likvidaci kapitalizmu. Svou řeč ukončil slovy: „…Boj španělského a čínského lidu je první dunění hromu opět se blížící bouře Světové revoluce. Na ocelových bodácích, na mohutných křídlech Sovětů Vorošilovskými salvami osvobodíme dělnickou třídu kapitalistických zemí a vztyčíme prapor komunizmu na zbývajících pěti šestinách zeměkoule! Socialistická loď je mohutná, neporazitelná. Neohrozí ji slota ani bouře. Veliký kormidelník Stalin řídí tuto loď do posledního boje, do rozhodujícího útoku na kapitalizmus, ke světové komuně!“
Po podpisu Paktu Molotov-Ribbentrop a rozdělení Evropy mezi zájmové sféry SSSR a Německé říše proběhly úvodní fáze „globálního rozšiřování fronty socializmu“, sovětské anexe Pobaltských států, části území Polska, Finska a Rumunska zahalené do pláštíku „návratu ztracených ruských území“. Armádní komisař Mechlis v nich sehrál významnou roli.
Jakmile strana Mechlise odvolala z armády, v září 1940 ho Stalin umístil do funkce lidového komisaře státní kontroly a místopředsedy Rady lidových komisařů. Přípravy první etapy „globálního rozšiřování fronty socializmu“ jsou v plném proudu, vrcholí mohutná militarizace SSSR, spojená s přípravami na „Drang nach Westen“, ozbrojený pochod do Polska, Německa a Rumunska, nazvaný „Operace GROZA“. Jen tři týdny před zahájením operace do soustředění součástí Rudé armády u západních hranic SSSR 22. června 1941 náhle vpadne preventivní útok wehrmachtu. Nyní se armádní komisař Mechlis stal nejen předním agitátorem, ale zejména předním exekutorem Rudé armády. Vojenský historik V. J. Čurov ho zhodnotil takto: „Nestačí říci, že náčelník Hlavní politické správy DRRA, zástupce lidového komisaře obrany SSSR armádní komisař 1. stupně L. Z. Mechlis byl mimořádně krutý. Jeho inspekce lemovaly mrtvoly zastřelených velitelů až po úroveň divizí. Vyšší velitelé, viníci porážek armád a frontů, byli na jeho příkaz zatýkáni a na jeho návrh po Stalinově souhlasu zastřeleni…“ Zmíníme podrobně dva případy:
První, po obklíčení armád Západního frontu a obsazení Minska nepřítelem byl velitel Západního frontu armádní generál D. G. Pavlov předvolán podat hlášení Stalinovi. Na zpáteční cestě je 4. července 1941 v Dovsku zatčen, Mechlisovu intervenci do výslechu popsal záložní plukovník NKVD Gojko. „… Nyní Pavlov rozhodně prohlásil: „Můj další výslech je možný jen v přítomnosti lidového komisaře obrany nebo náčelníka GŠRA!“ Náhle se rozlétly dveře zemljanky a na prahu se objevil armádní komisař: „Kdo tady nechce vypovídat? Jak, „je možný“, chátro?!“, zařval Mechlis. „Tobě nestačí přítomnost zástupce předsedy Rady lidových komisařů, lidového komisaře státní kontroly a člena vojenské rady frontu? Chtěl bys snad tady samotného soudruha Stalina? To by byla pro tebe příliš velká čest, mizero!! Jménem Rady lidových komisařů Ti nařizuji odpovídat!“ Pavlov krátce utrápeně pohlédl na Mechlise a potom se zeptal: „Z čeho jsem obviněn“? „Ze zrady“, tvrdě odpověděl Mechlis. „Ale to je absurdní.“ „Fakta jsou neúprosná“. Mechlis nepřátelsky pohlédl na ztuhlou, bledou Pavlovovu tvář. „Kdo mě bude soudit?“, zeptal se s jakousi skrytou výzvou Pavlov. „Vojenské kolegium Nejvyššího soudu sssr“. „Jednání bude neveřejné?“ „Ano, jednání bude neveřejné.“ „Žádám, aby mne soudili v přítomnosti lidového komisaře obrany a náčelníka generálního štábu. Jsem přece armádní generál.“ „Lidový komisař obrany a náčelník generálního štábu nyní napravují škody, které jste způsobil a nemají na vás čas“, odpověděl Mechlis. „A pokud jde o to, že jste byl armádní generál, pak si uvědomte, že skutečný význam člověka je pouze v tom, jak je užitečný své vlasti. Dál nemám s vámi o čem mluvit, občane Pavlove, teď je na řadě soud.“ Při odchodu nařídil vyšetřovateli přinutit Pavlova k přiznání, že záměrně otevřel frontu nepříteli. Výrok soudu mu uložil „nejvyšší míru trestu“ - zastřelení.
Druhý, po porážce 34. armády Severozápadního frontu se nepřítel zmocnil utajovaných zbraní. V září 1941 po zatčení velitele armády generálmajora K. M. Kačanova se konala veřejná exekuce generálmajora V. S. Gončarova. Svědčí záložní plukovník V. P. Saveljev: „Pracovníci štábu 34. armády na rozkaz zplnomocněnce STAVKYnastoupili do řady a Mechlis rázným krokem prošel podél nich. Zastavil se před bývalým náčelníkem dělostřelectva armády a křikl na něj: „Kde jste nechal děla?“ Gončarov máchl rukou směrem, kde stáli naši muži. „Kde, ptám se vás,“ znovu zařval Mechlis a po krátké pomlce začal předepsanou větou: „Podle rozkazu lidového komisaře obrany SSSR č.270, Vás odsuzuji k nejvyšší výměře trestu.“ Vykonání rozsudku nařídil jistému majorovi. On, riskujíc vlastní život, v krajním rozrušení odmítl, musela být povolána skupina rudoarmějců…“
Armádní komisař Mechlis působil v pověření zplnomocněnce STAVKY (vrchního velení) u řady armád a frontů. Jako představitel ÚV VKS(b) v Rudé armádě svévolně zasahoval velitelům součástí do operačního řízení. To se mu v květnu 1942 vymstilo, když Stalinem určen představitelem STAVKY u Krymského frontu, zavinil porážku jeho armád u Kerče, po níž následovalo dobytí Sevastopolu a obsazení Krymu wehrmachtem. Mechlis 14. května hlásil Stalinovi z Tamaně na asijském břehu Kerčského průlivu: Během 14.5. boje v Kerčském obvodu pokračovaly s neztenčenou silou. Protivník tanky a pěchotou nejprve napadl naše centrální pozice ve směru Andrejevka-Kerč a na levé křídlo Čurbaš-Kerč. Pozemní útok doprovázelo nepřetržité silné bombardování našich vojsk a jezdectva. Přístupové cesty k přístavištím Kamyš-Burum a převozy v Kanikale, Opasnoj a Žukovce jsou zničeny. Jednotky mají těžké ztráty zvláště výzbroje. Týly tří armád, shromážděné na úzkém prostoru východní části Kerčského poloostrova, rozbily útoky nepřátelského letectva. V té době měly pouze část svých jednotek a vyšších součástí. Bitva se přenesla do okolí Kerče, od severu je město obklíčeno nepřítelem. Vyvíjíme úsilí, abychom ho zadrželi před Bulganakem, avšak jednotky neorganizovaně ustupují. Evakuace lidí a techniky bude obtížná. Velitelské stanoviště přemístíme do Jenikaly. Rozhodlo nepřátelské letectvo. Zhanobili jsme vlast, musíme být prokleti! Budeme bojovat do posledního muže!“ Vzhledem k důvěrnému vztahu se Stalinem byl 4. června 1942 Mechlis jen degradován na sborového komisaře a odvolán z ústředních funkcí rezortu obrany. Po zániku vojenských komisařů a reatestaci od 6. prosince 1942 generálporučík, 29. července 1944 povýšen na generálplukovníka.
Součásti 4. ukrajinského frontu v létě 1944 již operují na Zakarpatské Ukrajině, takže maršál Stalin nařídil politickému zástupci velitele frontu generálu Mechlisovi dohled na politickou přípravu a předání Zakarpatské Ukrajiny do rámce SSSR. Významnou roli v agitaci u tamních občanů sehrál náčelník Politického oddělení 18. armády plukovník L. I. Brežněv, proto je na návrh Vojenské rady 4. ukrajinského frontu povýšen na generálmajora, 2.listopadu 1944 mu generál Mechlis předal příslušný rozkaz. Jakmile československý armádní sbor přešel do podřízenosti 4. ukrajinského frontu, generál Mechlis dokončil ovládnutí sboru komunisty. Na jeho rozkaz velitel generál L. Svoboda zajistil reorganizaci vojenské kontrarozvědky sboru, odvolal přednostu generála Moravce a nahradil ho komunistou nadporučíkem Reicinem.
Ráno 10. května 1945 generál Mechlis přijel se 4. ukrajinským frontem do Prahy.
V březnu 1946 po demobilizaci opět zasedl v Radě ministrů SSSR, ale jen jako ministr státní kontroly. V řadě rezortů odhalil u vedoucích komunistů rozsáhlé rozkrádání a korupci, proto se stal v květnu 1949 obětí rafinovaného spiknutí.
Na slavnostním zasedání kolegia ministra 9. dubna 1949 L. Z. Mechlis shrnul vývoj odvětví, text propletl Stalinovými citáty, okořenil výčtem jeho zásluh o rozvoj rezortu a skončil adorací: „Sláva, sláva, věčná sláva největšímu vojevůdci generalissimu Stalinovi, moudrému a prozíravému vůdci, pod jehož vedením komunizmus zvítězí na celém světě!“
„Strana a vláda“ ocenila Mechlise za zásluhy 4 řády Lenina, řádem Rudé hvězdy a Rudého praporu, řády Suvorova a Kutuzova I. stupně. Poté, co 3. prosince 1949 vážně onemocněl, byl 27. října 1950 převeden na „kádrového důchodce celosvazového významu“.
V závěru Mechlisova života mu Stalin poskytl důkaz své náklonnosti. Na předsjezdové schůzi vedení strany 4. října 1952 ho navrhl, ač invalidního, opět zvolit členem ÚV KSSS pro další období. Účastníci XIX. sjezdu strany 14. října to svým hlasováním akceptovali.
Nemoc postupovala, až ho 13. února 1953 dovedla ke smrti. Stalin mu povolil státní pohřeb, urna s jeho popelem je uložena v Kremelské zdi na Rudém náměstí v Moskvě.
Přes mnoho nezmíněných negativ je ocenitelná jeho sebekázeň, neúplatnost a věrnost. Publicista A. Pětrušin napsal: „Ve stranické autoritě a v důvěře Vožďa ho předčil málokdo.“
Zdroje:
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001.
Gronskij, I.: Iz prošlogo: Vospominanija. Izdatělstvo „Izvěstija“. M.-1991.
„Pravda“, pěredovaja staťja, 26 avgusta 1936.
Kulešova, N.: Stěnogramma doklada L.Z.Mechlisa na sobranii partijnogo aktiva… „Istoričeskij archiv“, No2/2005 g. 60-94.
Čurov, V.: Fragměnty pověsti „Tajna četyrjoch geněralov“., žurnal „Zvjozda“, 2004. No12.
Stadňuk, I.: Ispověď stalinista. Izdatělstvo „Patriot“, Moskva 1993.
Ústřední archiv ministerstva obrany SSSR. F.32. Op.11309. D.51. L.11-12.
Smyslov, O.: Geněral Abakumov. Palač čili žěrtva?„VĚČE“. M.-2013
Knyševskij, P.: i dr. Skrytaja pravda vojny: 1941 god. Něizvěstnyje dokuměnty. „Russkaja kniga“. M.-1992
Gosudarstvěnnyj finansovyj kontrol v pěriod 1941-1991.
Pětrušin, A.: Vojna v Krymu. „Ťumenskij kurjer“ No25, No26, fevralj 2012 goda.
