Článek
Celé Německo musí být naše, sovětské, komunistické!
Koncem listopadu 1943 na konferenci v Teheránu Západní spojenci navrhovali po válce rozdělit Velkoněmeckou říši na více států, což Stalin rezolutně odmítl. Měl s Německem jiné plány a k nim navíc ještě zálusk na okolí dánských průlivů, brány z Baltského moře do Atlantického oceánu. Na podzim roku 1944 měl 2. ukrajinský front postupovat z Rumunska jižní „maďarskou cestou“ přes Vídeň a Mnichov k Berlínu a odtud společně s armádami 1. ukrajinského frontu zamířit na sever do Dánského království k průlivům do Baltského moře. Neočekávané zahájení „Banskobystrického převratu“ ve Slovenském štátu mu tento úmysl zmařilo.
Válečné zločiny Rudé armády v Německu jsou již všeobecně známy, takže se nimi zde nemusíme zabývat. Jen připomeňme, že právě Německo se pro svou totální poválečnou devastaci stalo ve Stalinových plánech klíčovým státem pro „sovětskou koncepci evropské obnovy“, tedy pro bolševizaci. Po skončení války na nočních pijatikách se soudruhy v Kuncevu maršál Stalin litoval řadu promarněných příležitostí slovy „s Němci bychom byli neporazitelní!“ Není divu, vždyť již v roce 1938 Stalin řekl: „Kdo ovládl Berlín, ten spravuje Německo a kdo spravuje Německo, ten kontroluje Evropu!“ Situace se však již změnila, jelikož většinu německého území obsadila vojska Západních spojenců, nelze tam konat tak, jak po roce 1918 konaly „strana a vláda“ spolu s Kominternou ve Výmarské republice.
V dubnu 1945 přijela z Moskvy do Berlína „skupina antifašistických demokratů“ vedená členem ÚV Komunistické strany Německa W. Ulbrichtem, aby tam pátrala po německých vládních a vojenských dokumentech z období podpisu Paktu Molotov-Ribbentrop. Německé originály textů „Tajného doplňujícího protokolu“ z 24. srpna 1939 a „Tajného doplňkového protokolu“ z 28. září 1939 nenašla, neboť v roce 1943 ministr zahraničí von Ribbentrop nařídil pořídit jejich kopie a originály skartovat.
Po Hitlerově sebevraždě 2. května v 15 hodin vstoupili důstojníci „SMĚRŠE“ (vojenské kontrarozvědky) do bunkru pod Říšským kancléřstvím. Nalezli a identifikovali ostatky J. Goebbelse, jeho dětí, Hitlera a jejich chotí. Podezíravý Stalin 19. května vyslal do Berlína náčelníka „SMĚRŠE“, komisaře státní bezpečnosti II. stupně V. S. Abakumova, aby se přesvědčil, zda je tomu skutečně tak. Informaci potvrdil a na Stalinův rozkaz nařídil ohořelé zbytky těl Hitlera a jeho ženy pohřbít v lese u osady Rathenow v Braniborsku. Stalin nálezy jejich pozůstatků před spojenci utajil a politicky zneužil. Například na tiskové konferenci s veliteli Spojenců 9. června maršál G. K. Žukov prohlásil, že Hitler uprchl do Jižní Ameriky a v červenci Stalin sdělil osobnímu poradci prezidenta Roosevelta H. Hopkinsovi, že Hitler odplul ponorkou do Japonska. Později sovětští vojáci pozůstatky v utajení vykopali a odvezli do Moskvy.
Druhá světová válka v Evropě 8. května 1945 skončila, správu nad Berlínem převzala spojenecká správa „Komandatura“, v níž byli zastoupeni představitelé USA, SSSR, Francie a Velké Británie. Její činnost předpokládala spolupráci na správě Berlína podle všeobecné shody, avšak Stalin považoval za samozřejmé, že se ostatní tři členové Komandatury podřídí zájmům „strany a vlády“, takže její existence netrvala dlouho. V sovětské okupační zóně Německa byl zřízen štáb Hlavního velitele skupiny Rudé armády a Sovětská vojenská správa v Německu.
V realizaci svých záměrů má Stalin zatím omezené možnosti, může spoléhat jen na „antifašistické demokraty“. První dvojici z vedení Komunistické strany Německa, W. Ulbrichta a W. Piecka, 7. června 1945 instruoval: „Zdůrazňuji, že v tuto chvíli je ustavení sovětského zřízení v Německu nesprávné, nyní je nezbytné ustavit na obecné platformě blok antifašistických stran, Sovětský svaz příliš nechválit atd… To by nahrávalo třídním nepřátelům. … Než se podaří dostat Američany z Evropy, budou dvě Německa, po jejich odjezdu bude ze západní zóny snadné eliminovat britský vliv a vznikne sjednocené, socialistické Německo!“ Nedočkavý W. Ulbricht si bude muset počkat.
Po návratu ze zasedání OSN ministr zahraničí V. M. Molotov v Kremlu referoval maršálu Stalinovi. Často připomínal válku. Když zmínil rétorické problémy s vedením delegace USA, Stalin mu řekl: První světová válka vytrhla jednu zemi z kapitalistického otroctví. Druhá světová válka vedla k vytvoření světové socialistické soustavy a třetí navždy skoncuje s imperialismem! Proto se vedení „strany a vlády“ již připravuje k třetí světové válce.
Podpis „Berlínské deklarace“ 5. června 1945 umožnil vznik „Spojenecké kontrolní rady“ složené ze signatářů deklarace a vojenských guvernérů okupačních zón, která zajišťovala správu Německa. I v tomto orgánu si „strana a vláda“ uzurpovala výsadní postavení, což vedlo k neustálým neshodám a konfliktům.
Podle smlouvy z 21. dubna 1945 pod záminkou ochrany dopravních cest do Německa nařídil Stalin v Polsku rozmístit Severní skupinu Rudé armády a Hlavní velitel skupiny Rudé armády v Německu, maršál G. K. Žukov, 29. června 1945 zcela předisponoval její součásti, takže k 5. listopadu 1946 je zajištěna obrana zóny 50-100 km východně od demarkační linie v Německu bez ofenzivní odpovědi.
První poválečné setkání spojenců, patřičně prezentované sovětskou propagandou, se uskuteční na návrh Stalina u Berlína. Aby měl podklady k rozhodování v zájmu „strany a vlády“, budou tak jako dříve v Teheránu a v Jaltě hlavní budova konference a místa ubytování spojeneckých delegací v režii ministra státní bezpečnosti, generálplukovníka V. S. Abakumova, důkladně promořena odposlouchávacími zařízeními s nepřetržitým odposlechem. Stalin tak bude opět denně seznamován s rozvědnými novinkami.
V půli července 1945 vítá delegace účastníků konference město Postupim zasypané socialistickými symboly, jako by Německá republika již patřila do SSSR. V čele britské delegace přijel na konferenci premiér W. Churchill. Jednání začalo 17. července 1945, prim hráli Stalin s prezidentem USA Trumanem, přesto, že „bývalým obchodníčkem z Missouri“ Stalin otevřeně pohrdal. Například ho provokativně vyzval, aby svržením caudilla F. Franka zlikvidoval v Evropě fašizmus. Truman odmítl a na dotaz premiéra Churchilla kde jsou uprchlí nacističtí prominenti, si Stalin tentokrát vymyslel, že jak Hitler, tak i Bormann s Goebbelsem odpluli v ponorce do Argentiny. Lži o Hitlerově útěku pod ochranu britské, americké nebo japonské vlády šířil záměrně, aby zdůraznil podle „naší komunistické pravdy“ „jedinou antifašistickou velmoc, SSSR“. První tajemník ÚV KSSS Brežněv veřejně oznámil Hitlerovu sebevraždu až v roce 1968.
Účastníci konference rozhodli o denacifikaci, demilitarizaci a demokratizaci Německa a o deportaci německých menšin z Evropských států. Správu Německého státu rozdělili na čtyři okupační oblasti. Již v Teheránu předjednaný souhlas Západních spojenců na předání města Königsbergu s přilehlým okolím včetně části pobřeží Baltského moře s významným přístavem Pillau a okolními osadami pod jurisdikci SSSR „za účelem zajištění evropské a sovětské bezpečnosti“, potvrdili v Postupimi prezident Truman a premiér Churchill.
Získaný cenný územní lup bude „stranou a vládou“ ihned legalizován. Na výnos Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR ze 7. dubna 1946 o ustavení Königsbergské oblasti, změně názvu a jejím přičlenění k Ruské sovětské federativní socialistické republice, navázalo 9. července 1946 usnesení Rady ministrů SSSR „O prvořadých opatřeních k osídlení a rozvoji hospodářství Kaliningradské oblasti“. Ministru státní kontroly L. Z. Mechlisovi uložilo do měsíce zpracovat nomenklaturu inspektorátů kontroly a výstavby stavebních obvodů a předložit ji Radě ministrů.
V okupovaném sektoru Německa „strana a vláda“ záhy zaměnila deklarovaný termín „demokratizace“ za bolševizaci. Od 21. dubna 1946 jsou komunistická a sociálně demokratická strana sloučeny do Sjednocené socialistické strany Německa (SED) v čele s W. Pieckem a O. Grotewohlem.
Od 1. ledna 1947 jsou okupační zóny USA a Velké Británie v Německu administrativně spojeny do Bizónie. Sovětská vláda to přijala s nevolí, v prosinci 1947 na jednání Rady ministrů zahraničí USA, SSSR a Velké Británie V. M. Molotov navrhl neutralitu celého Německa. Mírovou smlouvu sepíše lidově-demokratická vláda a ratifikuje německý parlament. Avšak státní tajemník G. C. Marshall u vědomí, že přítomnost sovětské armády udělá z této procedury prolog bolševizace, návrh zamítl. I další Molotovův nápad, svobodné volby v Berlíně „na sovětský způsob“, po nichž by měla sovětská delegace v „Komandatuře“ právo veta, spojenci rovněž odmítli.
Sovětský delegát tedy 20. března na protest opustil „Spojeneckou kontrolní radu“a Stalin se rozhodl konat sám. Do Kremlu 26. března 1948 povolal vedoucí představitele ÚV SED a v přítomnosti Molotova, Ždanova a Malenkova jim nařídil: „Připravit text německé ústavy a zahájit celostátní kampaň k jejímu schválení. Diskuze o německé ústavě se musí účastnit celý národ, aby se vytvořil psychologický základ pro sjednocení Německa!“ Jenže ani na to spojenci souhlasně nekývli, místo toho se v dubnu 1948 se k Bizónii připojila Francie. V Trizónii 29. května 1948 vznikla nová politická entita, Západní Berlín a 20. června 1948 v něm proběhla měnová reforma. Záhy se totéž stalo i v sovětské zóně.
Čtyři sektory okupovaného Berlína
Návrhy ústav obou částí Německa jsou dokončeny, avšak ke schválení ústavy došlo jen v Trizónii, což generovalo politický základ nového státu. Odveta „strany a vlády“ je okamžitá, Stalin 24. června nařídil pozemní blokádu Berlína s nabídkou sovětského zásobování obyvatel města. Spojenci nabídku odmítli a zřídili letecký most. Sovětský delegát je na protest 1. července 1948 odvolán i z „Komandatury“, takže její činnost skončila.
Jelikož anglosaské letectvo mělo dostatek prostředků a letecký most fungoval bez problémů, sovětská vzdušná blokáda skončila 12. května 1949 fiaskem. Ve Washingtonu je 4. dubna 1949 podepsána „Severoatlantická smlouva“, podle níž vznikla obranná aliance NATO, která legitimizovala politickou, hospodářskou a vojenskou přítomnost USA v Evropě. „Strana a vláda“ již připravuje „adekvátní“ reakci. Vybrané ideově vyhovující kádry z řad členů SED jsou průběžně začleňovány do centrálních struktur připravovaného nového státního útvaru. Po dokončení tohoto procesu 9. října 1949 vznikla v sovětské zóně Německá demokratická republika (NDR). Úředně stanovený hlavní sovětský spojenec aplaudoval, 24. února 1950 ji přivítal předseda KSČ K. Gottwald slovy: „Není Němec jako Němec!“ Státotvorný proces v Německu 23. května 1949 dokončilo vyhlášení Německé spolkové republiky (NSR).
Okupační zóny v poválečném Německu
Na ratifikaci smlouvy o Evropském obranném společenství 10. března 1952 odpověděla sovětská diplomacie Stalinovým návrhem neutrálního „Jednotného demokratického Německa“. Návrh vylučoval svobodné volby, takže ho 25. března 1952 jak kancléř NSR K. Adenauer, tak vlády USA, Francie a Velké Británie odmítli. Stalinova vize bolševizace celého Německa je definitivně v troskách, socializmus deklarovala až v roce 1968 jen ústava NDR!
Na jednání v Moskvě 1. dubna 1952 Stalin řekl prezidentovi NDR W. Pieckovi a generálnímu tajemníkovi ÚV SED W. Ulbrichtovi: „…Demarkační linie mezi Západním a Východním Německem nesmí být považována za běžnou hranici, ale za nebezpečnou hranici! Je třeba posílit její bezpečnost. První linii si zabezpečí Němci, druhou Sovětská armáda!“ Za pár let byla „její bezpečnost“ posílena strážními věžemi, ploty z ostnatého drátu pod elektrickým napětím, protitankovými překážkami, minovými poli a signalizačními zařízeními.
W. Ulbricht vyhlásil kurz SED na „plánovité budování socializmu“. V květnu 1952 v NDR začalo združstevňování, znárodňování a výstavba Národní lidové armády. Protesty německých pracujících v červnu 1953 násilně umravnily oddíly dělnické milice a Sovětské armády.
Po 13 letech se bude konat sjezd VKS(b). Zahájil ho 5. října 1952 V. M. Molotov, zprávu o činnosti ÚV VKS(b) přednesl G. M. Malenkov. Stalin 14. října v projevu „Zlikvidovat válečné štváče!“ prohlásil: „…Jsou všechny důvody věřit v úspěchy a vítězství bratrských stran v kapitalistických státech. A proto je pochopitelné, že naše strana nejen nemůže zůstat nic dlužna bratrským stranám, ale sama je povinna poskytovat pomoc jak jim, tak také jejich lidu v boji za své osvobození, v jejich boji za udržení míru …“
Generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS Stalinovi již mnoho času nezbývalo, proto tento projev lze chápat jako jeho politickou závěť. Čas ukázal, že se ve svých předpovědích fatálně mýlil.
Zdroje:
Dněvnik Dimitrova: Centralnyj gosudarstvěnnyj archiv (Sofija)
Durman, K.: Útěk od praporů. Vydavatelství „KAROLINUM“. Praha-1998.
Dvořák, T.: VNITŘNÍ ODSUN 1947–1953. Matice moravská. Brno-2013.
Džilas, M.: Lico totalitarizma. Izdatělstvo „Novosti“. M.-1992.
Fidler, J.: OSVOBODITEL. Život maršála Sovětského svazu Ivana Stěpanoviče Koněva. „BOOKS s.r.o.“ Brno-1999.
Gutionov, P.: Ňjunběrg. Něizvěstnyj proces. „Novaya Gazěta“. No116 ot 21 okťabrja 2020.
„Istoričeskij archiv“. 1996. No4.
Kostyrčenko, G.: V plenu krasnogo faraona. „Měždunarodnyje otnošenija“. M.-1994.
Mastný, V.: STUDENÁ VÁLKA a sovětský pocit nejistoty. „Aurora“. Praha-2001.
Nikolajev, V.: STALIN, GITLER I MY. Izdatělstvo „Pitěr“, M.-2008.
Pěrepiska Predsědatěla Sověta Ministrov SSSR s Preziděntami SŠA i Premier-ministrami Vělikobritanii vo vrěmja Vělikoj otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. „Gospolitizdat“. M.-1958.
Werth, A.: Rusko vo vojně. 1941-1945. II. díl. Vydavatělstvo „Epocha“. Bratislava-1969.
Žurnal „Istoričeskij archiv“. 2002g., No2.
