Článek
Předseda Britské konzervativní strany W. Churchill 19. září 1946 na univerzitě ve švýcarském Curychu načrtl ideu Spojených evropských států. Tento konkurenční, byť územně střízlivější projekt než SSSR, očekávaně vyvolal v Moskvě hlučný kravál: „Toto spojení má vybudovat vojensko-průmyslový potenciál Západního Německa pro přípravu nové války v Evropě a přizpůsobit západoněmeckou ekonomiku plánům angloamerického vojenského bloku!“ Sovětský velvyslanec v USA Novikov 27. září 1946 ministrovi zahraničních věcí SSSR V. M. Molotovovi barvitě vylíčil válku za ovládnutí světa rozpoutanou vládou USA. Koncem října zástupce ministra zahraničí A. J. Vyšinskij na jednání OSN za povinného souhlasného potlesku ministra zahraničí ČSR J. Masaryka napadl americké banky, že „dolarovými úvěry zotročují cizí státy“. Podobné reakce našich diplomatů za sovětské zájmy nám v mezinárodních organizacích zavřely dveře k finančním půjčkám a investicím od vlády USA.
V únoru 1947 na oslavě 30. výročí VŘSR místopředseda RM SSSR Molotov vyhlásil: „…pro zločinnou přípravu nové války USA usilovně vysílají na sovětské území špiony a teroristy, kteří tam podle pokynů americké rozvědky konají rozkladnou činnost.“ Trefil se přesně do obsahu teze ministra propagandy J. Goebbelse: „Obvinit protivníka z toho, co jste sami vykonali nebo co sami zamýšlíte vykonat“.
Na jaře 1947 během konference ministrů zahraničí státní sekretář USA D. Acheson přítomné ujistil: „Podpora států, kterým hrozí sovětská agrese nebo komunistické spiknutí, je pro vládu USA stejně závazná, jako ochrana vlastního území, jako ochrana svobody“. Týká se nejen Turecka nebo Řecka sužovaného občanskou válkou, podnícenou Stalinem, ale i ostatních ohrožených států. Prezident H. Truman 14. března 1947 v Kongresu vyhlásil „Trumanovu doktrínu“, což je závazek Státní administrativy USA postavit se komunistické agresi kdekoli na odpor. Speciálně varoval před rostoucím vlivem komunistů v Itálii a Francii. Právě Francie začala podezřele rudnout, komunisté tam vyvolali řadu stávek pod heslem: „Američané zpět do Ameriky!“ a ministr vnitra upozornil, že po volbách v roce 1947 mohou převzít moc. Jenže SSSR je daleko, takže v květnu 1947 komunisté volby prohráli a odešli z vlád ve Francii, Itálii i v Beneluxu.
Také skandinávské státy se připravovaly ke kolektivní obraně, avšak jednání o vzniku obranného svazu Švédska, Dánska a Norska skončilo neúspěšně. Toho ihned využila „strana a vláda“, Stalin zesílil nátlak na norskou vládu, ale ona odolala. Kvůli takovým podvratným aktům státní tajemník USA G. Marshall slíbil svému britskému kolegovi zahraničí E. Bevinovi: „Americké ozbrojené síly zůstanou v Evropě tak dlouho, dokud nebude zajištěn mír!“
V dubnu 1947 měla konference ministrů zahraničí „Velké čtyřky“ v Moskvě navrhnout restart světové ekonomiky, ale nic nenavrhla, neboť Rooseveltova dohoda se Stalinem z Jalty o poválečné správě světa po jeho smrti vyhasla. Podnikatel B. Baruch 16. dubna v senátu Jižní Karoliny zhodnotil situaci jako počátek „studené války“. Vláda USA proto rozhodla konat autonomně, G. Marshall vyhlásil 5. června 1947 na Harvardské univerzitě „Program evropské obnovy“ (dále Program). Jelikož na jeho start budou potřebné finance a američtí proletáři protestovali, odborový předák G. Meany jim domlouval: „Pokud se neodpovědně rozhodneme ušetřit nějaké peníze a necháme západní Evropu, ať se postará sama o sebe, bez americké pomoci bude jen otázka času… než uvidíme na druhém břehu Atlantiku nevítaného souseda… brutální, fašistickou diktaturu Josifa Stalina!“ Příliš je nepřesvědčil, protože mezi nimi stále rezonoval dětinský obdiv ke „strýčku Joe“ vytvořený „Velkým prezidentem“ F. D. Rooseveltem a udržovaný jeho levicovými pohrobky v amerických médiích i po válce. Koncem roku 1946 je sice v rámci „Případu VENONA“ otevřen první zlomek zpráv o sovětské špionážní komunitě v USA a v Kanadě, který naznačil rozsah tamní špionážní diverze, avšak prezident Truman a vláda USA o ní byli plně informováni až na podzim 1948.
Rozjetá „Studená válka“ inspirovala premiéra Gottwalda, aby v červnu 1947 navrhl vládě předložit v Moskvě návrh na rozšíření znění třetího paragrafu Smlouvy o přátelství, pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR proti všem kapitalistickým státům, podle sovětského diskurzu německým spojencům. Většina ministrů návrh odmítla, takže po zprávě velvyslance M. A. Silina referent Oddělení mezinárodní politiky ÚV VKS(b) Guljajev poslal členům Politbyra šifrované hlášení: „V ČSR probíhá zostřený politický boj mezi stranami, za podpory Anglosasů se aktivizují reakční živly. Jejich rétorika je výrazně antikomunistická, antisovětská, přeceňuje nepodstatné zásluhy Američanů při osvobozování ČSR a velebí přednosti americké a britské demokracie…“
Velvyslanec SSSR ve Washingtonu N. V. Novikov varoval V. M. Molotova, že Program ukotví trvalou politickou a hospodářskou přítomnost USA v Evropě, což zhatí „sovětskou koncepci evropské obnovy“, tedy bolševizaci prioritně Německa a Francie. Úvodník hlavního redaktora P. N. Pospělova v „Pravdě“ 16. června 1947 sdělil, že Program zneužije ekonomickou moc USA k eliminaci vlivu SSSR v lidově-demokratických státech. Přesto 21. června 1947 usnesení politbyra přijetí Programu schválilo a V. M. Molotov telegrafoval ministrům zahraničí států v sovětské vlivové sféře souhlas i s účastí jejich vlád na jednání a další den přijel do Paříže v čele sovětské delegace. Avšak mezi sovětskými ekonomy vyvolala akceptace Programu „stranou a vládou“ poplach.
Akademik J. S. Varga 24. června Stalinovi předložil memorandum s rozborem ekonomických důsledků jeho přijetí pro SSSR. Navíc sovětská rozvědka Stalina informovala o obřím finančním deficitu USA, proto po Molotovově návratu a jeho zprávě v politbyru 3. července přítomní seznali, že kapitalistické státy stojí opět, jako v roce 1929, na počátku Velké hospodářské krize. Jelikož vláda ČSR účast na Marshallově plánu již schválila, je nejvyšší čas zakročit. Sovětský chargé d´affaires M. F. Bodrov 5. července předal pozvání do Moskvy pro premiéra K. Gottwalda, ministra spravedlnosti P. Drtinu a ministra zahraničí J. Masaryka, kde se k nim 9. července před půlnocí připojil velvyslanec J. Horák. V přítomnosti Molotova Stalin přijal Gottwalda dříve a nařídil mu Program odmítnout. Poté pozval zbytek československé delegace a oznámil:
Pro nás je tato záležitost věcí přátelství Sovětského svazu s Československou republikou. Objektivně pomáháte, chcete-li nebo ne, ale pomáháte izolovat SSSR. My a náš lid to nepochopíme. Pro vás je nezbytné změnit vaše rozhodnutí, je nezbytné odmítnout účast na tomto shromáždění a čím dříve to učiníte, tím lépe… Zájem Sovětského svazu … naopak je, donutit Spojené státy, aby vyklidily Evropu a postupně všechny ostatní mocenské pozice, které ve světě drží. Velká Británie a Francie, odkázány na sebe, budou pak příliš slabé, aby mohly odporovat Sovětského svazu a jeho spojencům… Musíte odvolat svou účast na konferenci ještě dnes, 10. července 1947.
Po návratu delegace do Prahy se sešla vláda a ministři se tomuto rozkazu jednomyslně podřídili! Ministr Masaryk zpravil prezidenta dr. Beneše. I on si nedovolil nesouhlasit, avšak krátce před svou smrtí, 19. srpna 1948, přijal ve své vile v Sezimově ústí švédskou spisovatelku A. Posse-Brázdovou a svěřil jí své pozdní procitnutí: „Kdo je komunista, ten je lhář - je to společný rys všech komunistů - a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával… a že jeho ujišťování mně i Masarykovi bylo úmyslným a cílevědomým podvodem“. Od tohoto v mládí „levicového radikála“ to byla překvapivá zpověď, nicméně přišla příliš pozdě.
Usnesení politbyra 15. července 1947 ustavilo komisi v čele se svým členem A. A. Ždanovem, která připraví pro podzimní sjezd VKS(b) program deklarace „sovětského národa“. Pod vedením místopředsedy RM SSSR N. A. Vozněsenského bude v „gosplanu“rozpracován a předložen politbyru a sjezdu strany „Projekt ekonomické a materiální báze přechodu SSSR ke komunismu do 20-30 let“ s řadou sociálních opatření podle „Velké Stalinské ústavy“. Jenže roztržka s jugoslávskými komunisty odsunula sjezd i reformy na neurčito.
Zatímco členové „strany a vlády“ marně vyhlíží rozpuk hospodářské krize v USA a poté ve světě, v řadě evropských států Program úspěšně eliminuje vliv komunistů. Bude nutné adekvátně reagovat. Členové politbyra ustaví Ústřední koordinační orgán pro řízení bratrských komunistických stran, který politicky semkne „členy rodiny lidově-demokratických států“. Usnesení ÚV VKS(b) „O výměně zkušeností a koordinaci činnosti stran přítomných na shromáždění“ 22. září uložilo ustavit Informační byro komunistických a dělnických stran - Kominformu. Předseda Polské sjednocené dělnické strany W. Gomułka22. září 1947 pozval do letoviska Skłarzska Poreba vedoucí devíti významných evropských komunistických stran. Později se připojilo i vedení Albánské strany práce. Člen politbyra A. A. Ždanov v úvodním projevu „O mezinárodní situaci“ publikovaném 22. října 1947 v „Pravdě“ prohlásil:
…V ideologickém boji proti SSSR američtí imperialisté, aniž by chápali politické otázky, díky své nevědomosti kladou důraz především na vykreslení Sovětského svazu jako údajně antidemokratické, totalitní síly a USA, Anglie a celého kapitalistického světa jako demokracie. Tato platforma ideologického boje – obrana buržoazní pseudodemokracie a obvinění komunismu z totality – sjednocuje všechny nepřátele dělnické třídy bez výjimky, od kapitalistických magnátů až po vůdce pravicových socialistů, kteří s největší ochotou zachytí jakékoli pomluvy proti SSSR předložené jejich imperialistickými pány. Jádrem této podvodné propagandy je tvrzení, že znakem skutečné demokracie je údajně pluralitní systém a existence menšiny organizované v opozici. Na tomto základě by angličtí labouristé rádi objevili v SSSR antagonistické třídy a odpovídající boj stran. Neznalí politiky prostě nedokážou pochopit, že v SSSR už dávno neexistují žádní kapitalisté a statkáři, žádné antagonistické třídy, a proto ani pluralita stran…
Stalin nabídl funkci předsedy Kominformy předsedovi Italských komunistů P. Togliatimu, on však překvapivě odmítl. Vedoucí československé delegace, generální tajemník ÚV KSČ R. Slánský, navrhl za sídlo Kominformy Prahu a aby se Stalinovi zavděčil, prohlásil ministra J. Masaryka a prezidenta Beneše za „agenty amerického imperialismu“. V lednu 1948 „český Goebbels“, ministr informací V. Kopecký, ovšem prohlásil: „Nikdo nedovede upřímněji a věrněji oceniti historické zásluhy T. G. Masaryka než právě my, komunisté“. Komunisté TGM skutečně ocenili, vroce 1951 ho prohlásili za „nepřítele lidu“ a ministr Kopecký dohlédl, aby v učebnicích vlastivědy pro základní školy začínal výčet prezidentů ČSR až od prvního dělnického prezidenta K. Gottwalda.
Po návratu z jednání R. Slánský a V. Kopecký v „Rudém právu“ opakovali variantu teze publikovanou 6. listopadu 1945 v „Oběžníku sekretariátu ÚV KSČ o mezinárodní situaci“: „Bude-li nyní ještě někdo hanobit Sovětský svaz, bude s ním naloženo jako s velezrádcem!“ Dosud tolerované vlastní cesty k socializmu jsou zavrženy, nahradí je Stalinova floskule „o zostřování třídního boje“ a výdobytky „Velké Stalinské ústavy“ opět nahradí represe.
Kvůli rozkolu s Jugoslávií bylo 22. června 1948 ústředí kominformy přemístěno z Bělehradu do Bukurešti. Na zasedání politbyra 28. října 1950 byla přijata rezoluce „O svolání řádného zasedání sekretariátu a schůze Informbyra komunistických a dělnických stran“, schváleny organizační otázky a dořešena struktura kominformy. Funkce generálního tajemníka zůstala neobsazena. Po Stalinově smrti změnila nová sovětská „věrchuška“ svou mezinárodní politiku a Kominforma byla 17. dubna 1956 rozpuštěna.
Mezinárodní politická situace je vážná, Stalin dosud nemá jaderné zbraně a na konvenční válku také není připraven, nezbývá než útočit jen verbálně, ostrými třídními floskulemi. Antiamerickou kampaň doplní kampaň antibritská, obě budou opepřeny bagatelizací významu vylodění spojenců v Evropě a smlouvy „O půjčce a pronájmu“na porážce Velkoněmecké říše. Vina za rozpoutání studené války je vložena na USA. Aby „strana a vláda“ přesvědčila mezinárodní veřejnost, že na verbální ataky nepřítele reaguje jen vynuceně, vždy bude reagovat až jako druhá! Později sice Molotov ironizoval novináři F. Čujevovi výroky politiků imperialistického tábora slovy: „Probudili se, až ztratili polovinu Evropy“, avšak to, co komunistický tábor za léta pracně získal, zase po rozpadu a zániku SSSR lehce ztratil.
Zdroje:
Amelie Posse-Brázdová: Tajné dopisy z Prahy. Vydavatel: Společnost Edvarda Beneše. P.-1994.
Andrew, Ch., Mitrochin, V.: Neznámé špionážní operace KGB. Mitrochinův archiv. „Academia“. Praha-2001.
Borhi, L.: Demokratický experiment nebo brutální sovětizace? Maďarská cesta ke komunizmu (1945-1948) „Dějiny a současnost“. 7/2007.
Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.
Břešťan, R.: Kremelská dezinformační laboratoř: ruské přepisování minulosti se týká i Česka. 18.10.2023. „Paměť národa“.
Dněvnik Dimitrova: Centralnyj gosudarstvěnnyj archiv (Sofija).
Drchal, V.: Bývalé prezidenty obestřel kult osobnosti, ale i naprosté zapomnění. Týdeník HROT 21_5_2023.
Durman, K.: Popely ještě žhavé. Velká politika 1938-1991. Díl I. Světová válka a nukleární mír. Nakladatelství „Karolinum“. Praha-2004.
Feierabend, K.: Politické vzpomínky III. „Atlantis“. Brno-1996.
Korotkov, A., i dr.: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Kozlov, V., i dr.: Archivy Krěmlja i Staroj ploščadi. „Sibirskij chronograf“. Novosibirsk-1995.
Lukeš, I.: Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948., „PROSTOR“. Praha-2014.
Marinová, V.: Od důvěry k podezíravosti. Sovětští a českoslovenští komunisté v letech 1945- „Soudobé dějiny“ 3-4/97.
Michálek, J.: Odmítnutí Marshallova plánu. „Dějiny a současnost“., č.07, 2007.
Mlěčin, L.: MID. Ministri inostrannych děl. Ot Lenina i Trockogo-do Putina i Medvěděva. Sojedinnyje štaty Jevropy. Izdatělskij dom „CENTRPOLIGRAF“. M.-2011.
Muravchik, J.: Nebe na Zemi. Vzestup a pád socializmu. „Jiří Buchal-BB art“. Praha-2003.
Orlik, I.: Tragědija Eduarda Beněša. Gazěta „Trud“. No023 za 6 fevralja 2001g.
Pejčoch, I., Tomek, P.: a kol.: ČSLA a NLA v rámci Varšavské smlouvy. Ministerstvo obrany České republiky. Praha-2014.
Pěredělskij D.: Rasskrěčjona direktiva Molotova, zapreščavšaja sozdanije sojuza slavjan. 16 okťabrja 2024, žurnal „Rodina“.
Pěredovaja staťja. Gazěta „Pravda“. 1947. 16 ijuňa.
Ruděnko, M.: Německije raketčiki pišut Stalinu, „Russkaja Gěrmanija“ No.20/2003.
Táborský, E.: Prezident Beneš mezi Západem a Východem. Mladá fronta. Praha 1993.
Vaksběrg, A.: Smrtící laboratoř. Od Lenina k Putinovi. Nakladatelství „Garamond“. České Budějovice. 2008.
Veber, V.: Stalinizace KSČ 1948-1953. „Paměť a dějiny“. 2012/01.
Volkogonov, D.: Lenin - počátek teroru, Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.
Zima, F.: Golod v SSSR 1946-1947 godov. Institut Rossijskoj istorii RAN. M.-1996.
XVIII sjezd Vsjěsojuznoj kommunističeskoj partii (b). 10-21 marta 1939 g. Stěnografičeskij otčjot. „OGIZ“. M.-1939.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), RCCHIDNI, RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin) a RGANI (Ruský státní archiv nejnovějších dějin).
