Článek
Od března 1939 je území bývalé ČSR obsazeno oddíly Wehrmachtu, a proto začátkem června 1939 odjel podplukovník L. Svoboda s „Polským legionem“ z Protektorátu Čechy a Morava do Krakova. Další část armády odjela do Francie. Po napadení Polska Wehrmachtem „Polský legion“ ustoupil k rumunské hranici. V haličské osadě Podhájce, mezitím obsazené druhým agresorem, Rudou armádou, legion 18. září 1939 rudoarmějci zadrželi a podplukovníka Svobodu eskortovali do štábu Ukrajinského frontu. Tam se poprvé setkal se zástupcem lidového komisaře obrany, armádním komisařem I. stupně L. Z. Mechlisem. V pamětech napsal:
… Dozorčí nás zavedl do místnosti, kde seděl u stolu muž, tuším s distinkcemi velitele sboru, a holil se. Ani se na nás nepodíval a zeptal se: „Proč jste sem přišli?“ Jeho pobočník nás postavil do řady. Velitel si dal na čas. Klidně se umyl, pak stanul před námi a vyzval nás, abychom každý hlásili své jméno a zařazení… Obrátil jsem se na něj s otázkou: „Prosím Vás, jestli mi to můžete říci, to už jdete proti Němcům? A jestli ne, kdy proti nim půjdete?“ Nenechal mne domluvit, zrudl a zlostně vyhrkl: „Kdo Vás tak obelhal, kdo? Kdo Vám mohl říci, že jdeme proti Německu? Vždyť víte, že s Německem máme smlouvu o neútočení! Nechystáme se napadnout Německo, přišli jsme obsadit Západní Ukrajinu, protože je naše a v 20. roce nám ji Poláci neprávem vzali.“
Na Mechlisův rozkaz byli členové legionu zajati a ubytováni v Jarmolincích, což podplukovník Svoboda jadrně komentoval a 25. listopadu požádal dr. Beneše o přesun jednotky do Francie. Důstojníci státní bezpečnosti lidového komisariátu vnitra (GUGB NKVD) P. I. Kambulov a N. A. Orlov podplukovníka Svobodu odvezli do Moskvy k vybavení formalit. Na jeho naléhání o nutnosti bojovat s Němci Orlov odpověděl: „Váš názor je správný! Ujišťuji Vás, že SSSR nedá nikomu souhlas k pobytu. Musí odjet všichni!“
Počátkem ledna 1941 podplukovník L. Svoboda s náčelníkem V. oddělení GUGB NKVD, komisařem státní bezpečnosti P. M. Fitinem, odjíždí do Cařihradu na jednání s vojenským vyslancem pro Balkán, plukovníkem H. Píkou. Na nádraží v Oděse mu Orlov opakoval:
Sdělte vašim lidem, aby neklesali na duchu, i kdyby byla situace ještě horší. SSSR je s vámi. Mějte v něj důvěru. Československá republika bude svobodná. Váš národ by se měl orientovat na východ, to je nutné si uvědomit. Československá republika bude ve svazku socialistických republik…. Nemá smysl, abyste čekali tady. Než aktivně vystoupíme proti Německu, nemohli bychom vám umožnit bojový výcvik, a potom, až Sovětský svaz bude bojovat, mohou mít události tak rychlý spád, že na váš výcvik by už nebyl čas… Vaše nasazení předpokládáme na Balkáně, po boku Rudé armády!
V Cařihradu 12. ledna oba očekával zástupce rezidenta sovětské vnější rozvědky v Turecku, starší poručík GUGB NKVD L. P. Vasilevskij, a ihned Svobodovi nabídl spolupráci. Nic nového, vždyť se sovětskou vojenskou rozvědkou spolupracoval již před válkou! Setkal se s plukovníkem Píkou, během jednání mu sdělil informace o DRRA a on do Londýna šifroval ministru obrany exilové vlády, generálu S. Ingrovi: „Před pár měsíci bylo soukromými rozhovory v Rusku oznámeno pplk. Svobodovi, že Sověty připravují válku s Německem…“.
Krátce poté došlo v dislokaci exilových československých jednotek ke změně. V Londýně 18. ledna 1941 agent NKGB Dorna se zpravodajcem plukovníkem F. Moravcem dohodl, že mužstvo „Polského legionu“ zůstane v SSSR a utvoří jádro nové armády.
Němci také připravovali válku s SSSR, ovšem začali dříve, 22 června 1941. Zplnomocněný představitel SSSR ve Velké Británii I. M. Majskij 9. července 1941 dr. Benešovi oznámil, že v SSSR bude obnoveno vyslanectví ČSR a poskytnuta pomoc při výstavbě vojenské jednotky. Zplnomocněnec Státního výboru obrany pro výstavbu zahraničních vojenských součástí v SSSR, komisař státní bezpečnosti G. S. Žukov, zpracoval návrhy. V srpnu pro polské vojsko, v září pro jednotky z ČSR. Náčelník Hlavní politické zprávy (HPS), armádní komisař Mechlis, zajistil vybavení kulturních zařízení a Fitin pozval H. Píku s L. Svobodou k jednání o jejich ustavení.
Plukovník Píka 10. srpna 1941 hlásil prezidentu Benešovi: „…v den vypuknutí války dopoledne mně dva vysocí sovětští úředníci řekli, že Sověty povedou válku bez ohledu na Anglii i Ameriku. Rusko prý je dosti silné, nebude se na nikoho vázat, nepotřebuje pomoc, ani od velmocí, ani od malých národů, ani od ujařmených Čechoslováků… Válka neskončí jen porážkou Německa, bude se bojovat dál, v Evropě se tato válka změní v sociální revoluci…“
Po vzniku Československé vojenské mise prezident Beneš jmenoval jejím náčelníkem plukovníka Píku a on v Moskvě 27. září 1941 podepsal „Vojenskou úmluvu mezi vrchním velitelstvím SSSR a vrchním velitelstvím československým“. Ministerstvo obrany exilové vlády si vyhradilo právo na kádrovou politiku a strategické řízení bojové činnosti, velitel jednotky bude mít jen omezené pravomoci.
Jelikož československá vojenská jednotka reálně vznikne pod dozorem „strany a vlády“, Stalin určil garantem její výstavby člena Státního výboru obrany, lidového komisaře vnitra L. P. Beriju, výkonný pracovník bude komisař státní bezpečnosti Žukov. První samostatný pěší prapor vznikl 8. prosince 1941 v Buzuluku. Většinu mužstva tvořili bývalí španělští interbrigadisté a dezertéři ze slovenské armády. Jednotku doplní občané ČSR věznění na území SSSR, příslušnou amnestii 3. února 1942 podepsal předseda NS SSSR M. I. Kalinin. Z Velké Británie přijela jen část důstojníků, neboť bolševickým kádrovým sítem jich ze 140 povolaných neprošlo 40.
Většinu mužstva jednotky tvořili levicově orientovaní vojáci, což vyhovovalo exilovému vedení KSČ v SSSR. V Moskvě si 10. září 1941 vyslanec, levicový sociální demokrat Z. Fierlinger, pozval komunisty K. Gottwalda, V. Kopeckého, J. Švermu a prof. Z. Nejedlého, aby projednali strategii vytvoření mocenské protiváhy československého vojska ve Velké Británii. Za garanta dohodnutých opatření určili V. Kopeckého.
Po dokončení náboru 12. února 1942 předal plukovník H. Píka podplukovníku L. Svobodovi bojovou zástavu, čímž vznikl 1. samostatný polní prapor. Generální tajemník ÚV KSČ K. Gottwald 8. března 1942 odevzdal předsedovi Kominterny G. Dimitrovovi návrh směrnice pro činnost KSČ v praporu, ovšem podle platných československých zákonů nelegální. Přesto v květnu 1942 řekl Z. Fierlinger předsedovi vojenského soudu 1. praporu, štábnímu kapitánovi F. Polákovi: „České síly v sovětském Rusku se musí ve všech ohledech podobat Rudé armádě. Je nutné, aby měly stejnou organizaci i politickou výchovu!“
Českoslovenští agenti NKVD v DRRA upevnili v praporu vliv KSČ. Zmíníme některé z nich. Absolvent čtyřleté lidové školy, Slovák a sovětský občan, člen VKS(b) P. David je v roce 1944 vyslán do štábu 4. ukrajinského frontu jako zpravodajský důstojník praporu. Po odchodu z armády přešel do krajských aparátů KSS v Prešově a v Žilině, poté pracoval v sovětské zpravodajské ústředně ve Vídni. Od roku 1950 člen ÚV KSS a v letech 1958-1962 člen politbyra ÚV KSČ. Jeho mentální profil ukáže vyjádření k rehabilitacím při stranickém pohovoru na ÚV KSČ: „Strana má vždy pravdu: keď dnes povie, že je niečo čierne, pre mňa je to čierne; keď zajtra rozhodne, že je to biele, pre mňa je to biele. Pre mňa je pravdivé a správne, čo hovorí strana, tým sa riadim a podľ a toho konám, nič iné ma nezaujíma.“
Bývalý náčelník štábu 1. komunistické divize DRRA, podplukovník V. Kohout, v letech 1942-1943 lektor HPS, od podzimu 1944 osvětový důstojník v československém armádním sboru, se v březnu 1948 angažoval u „sebevraždy“ J. Masaryka. Vedle něj slouží vyučený typograf podporučík V. Šalgovič, jenž v květnu 1943 zběhl ze slovenské armády nejprve k sovětským partyzánům, později se stal členem KSS, osvětovým důstojníkem 1. praporu a zdatným komunistickým agitátorem.
Dále zmíníme ještě dva výtečníky: Fanatického komunistu právníka K. Vaše a vyučeného kominíka, člena KSČ a Zakarpatské Rudé gardy, záložního podporučíka I. I. Turjanicu. Od roku 1942 člen 1. praporu, v roce 1943 vojenský komisař 3. brigády sboru a od 28. září 1944 člen komitétu přednosty Prozatímní správy osvobozeného území ČSR na Podkarpatské Rusi za KSČ. Státní příslušník ČSR i SSSR, člen KSČ i VKS(b), kapitán J. Procházka s rotným B. Reicinem informovali generálního tajemníka ÚV KSČ K. Gottwalda a majora GUGB NKVD P. I. Kambulova o politickém jednání důstojníků u praporu.
Militantní komunista a vlivový agent SSSR, rotný B. Reicin, dostal od Gottwaldova zástupce R. Slánského stranický úkol - posílit vliv komunistů v jednotce. U praporu byl zvolen do výboru ilegální buňky KSČ vedené kapitánem Procházkou. Společně s I. I. Turjanicou povedou ideová školení mužstva. Jakmile se buňka usadila, Procházka s Reicinem navrhli podplukovníku Svobodovi pozvat delegaci vedení KSČ. Velitel bez vědomí plukovníka Píky ochotně souhlasil. Generální tajemník ÚV KSČ Gottwald a členové ÚV V. Kopecký a J. Krosnář přijeli 26. května 1942. Gottwald mužstvo praporu vyzval: „Po boku Rudé armády, po vzoru husitů, vpřed!“
Když se V. Kopecký při návratu do Moskvy pozastavil nad souhlasem velitele s návštěvou komunistů, kapitán Procházka mu vysvětlil: „Podplukovník Svoboda je omezený voják, ješitný kariérista, jenž by chtěl hrát velkou úlohu, ale nestačí na ni. Ve svém jednání se neřídí zásadami, nýbrž konjunkturální spekulací…Pozval Gottwalda a spol., protože potřebuje pomoc a podporu komunistů i Sovětů. Doufá, že mu to pomůže v kariéře… Svobodovi, ani ostatním se nesmí věřit a musí být pod stálým dozorem!“ Předseda „Svazu přátel SSSR v Československu“, bývalý anarchista dr. B. Vrbenský dostal od Gottwalda uloženo Svobodu ideově vyškolit. Stihl to ještě před svou smrtí, do listopadu 1944. Zanícený slavjanofil podplukovník Svoboda přetavil svou víru k slovanskému Rusku ve víru k sovětské „straně a vládě“ a bez vědomí generálů Ingra i Píky bez skrupulí obcoval s komunisty. Přesto mu Gottwald dovolil vstup do KSČ až 11. listopadu 1948.
V listopadu 1942 na návrh kapitána Procházky podplukovník Svoboda požádal prostřednictvím Z. Fierlingera opět bez vědomí plukovníka Píky Hlavní stan nejvyššího velení Rudé armády o nasazení praporu do aktivních bojů. Bude začleněn do 25. gardové střelecké divize. Před odjezdem na frontu 29. ledna 1943 mužstvu přečetl Stalinovo poselství: „Sovětský svaz nehodlá určovat státní formu žádnému státu, kterému přispěje k osvobození od nacismu… Osvobozené národy si samy určí svou státní formu…“. Mužstvo se zapojilo do bitvy u Sokolova až po dlouhém pěším pochodu. Nedostatek výzbroje, převaha nepřítele a chaotická podpora mateřské jednotky vedly k těžkým ztrátám. Přesto rotný B. Reicin a po něm komunističtí propagandisté vybájili vynikající vklad mužstva praporu do společného boje!
I když exilová vláda 30. ledna 1943 L. Svobodu povýšila na plukovníka, za překročení pravomoci mu ministr války Ingr vyslovil výtku. Přesto i nadále povyšoval podřízené důstojníky a nezákonně je jmenoval do velitelských funkcí podřízených jednotek praporu. Opakované ostré výtky ministra obrany, generála S. Ingra, jen jitřily vztek komunistů.
Od května 1943 je z pěšího praporu již 1. československá samostatná brigáda, zařazená do zálohy 38. armády 1. ukrajinského frontu. Současně s procesem povýšení součásti K. Gottwald vyzvídal u Z. Fierlingera, kdo bude jejím velitelem. Vyslanec mu odepsal: „…československý ministr války Ingr protěžuje plukovníky Kratochvíla nebo Píku a chce Svobodu odvolat. Vrchním velitelem československých jednotek má být jmenován plukovník Kratochvíl…“ Ten je pro komunisty nepřijatelný, proto Z. Fierlinger, jenž již dříve donášel vyslanci Bogomolovi na prezidenta Beneše, 30. září 1943 u něj pomluvil generála S. Ingra i plukovníka J. Kratochvíla z neúcty k Rudé armádě. Maršál Stalin již interně sdělil veliteli 1. ukrajinského frontu, armádnímu generálu N. F. Vatutinovi, že po válce brigáda utvoří jádro Československé lidové armády, takže o služební budoucnosti těchto „buržoazních“ důstojníků je rozhodnuto.
Počátkem léta 1944 v Londýně navštívil rezident vnější rozvědky, starší poručík GUGB NKVD I. A. Čičajev, podnáčelníka štábu hlavního velitele Československé branné moci, brigádního generála F. Moravce, a předložil mu kádrové požadavky „strany a vlády“ na poválečné velení armády. Po Moravcově strohém odmítnutí mu Čičajev arogantně připomněl: „Uvědomte si, že o ministrovi národní obrany, šéfovi generálního štábu i o přednostovi zpravodajského oddělení v poválečném Československu rozhodneme my!“
Náměstek lidového komisaře zahraničních věcí Vyšinskij 30. dubna 1944 seznámil novináře s návrhem „Dohody o vztazích mezi Vrchním velitelem DRRA a exilovou vládou po vstupu sovětských vojsk na území ČSR“. V Londýně bude podepsána 8. května 1944. Po reorganizaci brigády na 1. československý armádní sbor na návrh generála S. Ingra prezident Beneš 18. května 1944 jmenoval velitelem sboru J. Kratochvíla a současně ho povýšil na brigádního generála. Členové vojenské rady 38. armády 1. ukrajinského frontu však „reakčního buržoazního“ československého generála mezi sebe nepřijali.
Na návrh politického zástupce velitele 4. ukrajinského frontu, generálplukovníka Mechlise, rozhodli na schůzi vojenské rady frontu o reorganizaci rozvědky 1. československého armádního sboru a velitel frontu povolal k projednání generála L. Svobodu. V přítomnosti generála Mechlise mu rozkaz tlumočil náčelník Správy „SMĚRŠ“ 4. ukrajinského frontu, generálporučík N. K. Kovalčuk. V diskuzi o náčelníkovi nového „Obranného zpravodajství“ zaznělo jméno B. Reicina. Generál Svoboda sice nesměle zmínil zpravodajce majora F. Sedláčka z Londýna, ale jak dopadl, později řekl generálovi O. Kvapilovi: „…Za pár dní jsem byl volán ke gen. Mechlisovi, který se mne ptal na námitky k Reicinovu zařazení do kontrarozvědky. Řekl mně, že tam musí mít někoho, komu důvěřují. Musel jsem s ním souhlasit a uznal jsem to.“
Koncem roku 1944 generál Svoboda poslal souhlas s Reicinovým jmenováním generálu Mechlisovi a informoval velvyslance Fierlingera. Generál Svoboda – teď už ministr obrany – 1. ledna 1945 jmenoval nadporučíka B. Reicina náčelníkem „Obranného zpravodajství“ a 7. ledna 1945 podepsal rozkaz o reorganizaci kontrarozvědky. Po reorganizaci 15. dubna 1945 vznikla „Hlavní správa Obranného zpravodajství“. Jeho členové budou spolupracovat s oddíly „SMĚRŠE“, později s orgány MGB a po válce jim bude podřízena i agenda ministerstva vnitra v Československé lidové armádě. Opět dodejme, že generál Svoboda konal nejen bez souhlasu prezidenta Beneše, ale i bez vědomí generála Píky.
Po jednání vlády „Národní fronty“ 17. dubna 1945 v Košicích na prvníschůzi Vojenská rada vlády rozhodla, že současné velení československé branné moci bude odvoláno a prezidentu Benešovi doporučila penzionovat i brigádního generála F. Moravce.
Náčelník „Hlavní správy Obranného zpravodajství“, kapitán B. Reicin, nyní má přímý přístup jak ke generálu Kovalčukovi, tak k Mechlisovi. Jakmile mu generální tajemník ÚV KSČ R. Slánský uvolnil ruce, na poradě velení OBZ svým podřízeným řekl: „Obranné zpravodajství stojí nad zákony“ a v létě 1945 spojitě navázal na nacistickou likvidaci generálů a důstojníků Západního odboje.
Do příprav Československé armády na další válku (Operace GROZA 2) disonančně zazněl odhalený pokus o puč skupiny jejích důstojníků vedený majorem K. Prokešem, jenž měl začít 17. května 1949, což v SSSR dále poškodilo již podlomenou pověst ministra obrany Svobody. Na udání náčelníka Generálního štábu Československé armády generála J. Procházky náměstek ministra obrany, divizní generál B. Reicin, hlásil velení Sovětské armády, že generál Svoboda „nemá kladný vztah k sovětské vojenské doktríně“.
Když na podzim 1949 armádní generál Svoboda bezvýsledně opakovaně žádal o příjezd sovětských poradců, v dopise 8. dubna 1950 zaslaném jménem ÚV VKS(b) předsedovi KSČ a prezidentu K. Gottwaldovi, ministr ozbrojených sil SSSR maršál A. M. Vasilevskij prohlásil, že generál Svoboda již nemá jeho důvěru. Na jednání sekretariátu ÚV KSČ prezident Gottwald řekl: „Pro jistotu ho odvoláme a svěříme mu rezort, v němž nemůže nic zkazit.“ Od 25. dubna 1950 je vyzvednut na místopředsedu vlády s odpovědností za tělovýchovu a sport. Týž den je na Stalinův příkaz ministr spravedlnosti A. Čepička jmenován ministrem národní obrany. Gottwald svého zetě přijal a se slovy „nebudeme dělat z generálů komunisty, ale z komunistů generály!“ mu udělil nejvyšší hodnost armádního generála.
V procesu s Rudolfem Slánským byl generál Svoboda 22. listopadu 1952 zatčen a obviněn mimo jiné z „nepochopení sovětských rozkazů“. Vedení rezortu obrany právě postihly kádrové čistky pod dohledem náměstka ministra generála B. Reicina, z nichž nevyšel zcela bez úhony ani někdejší ministr Svoboda. Při změnách na velitelských funkcích projevoval nekomunistickou váhavost.
Krátce před svým propuštěním z vězení 2. prosince 1952 v dopise prezidentu Gottwaldovi vyčetl své kádrové obtíže: „…Vy víte, že jsem stranu poslouchal a vždy se řídil pokyny strany. Straníkem jsem se cítil již dávno, a to od té doby, kdy jsem začal s Vámi spolupracovat v Sovětském svazu, avšak moje tragédie je v tom, že jsem se marně bránil proti genplk. Mechlisovi, aby Reicin šel do obranné služby! …“
Ale všeho do času, 8. února 1951 je divizní generál Reicin na rozkaz ministra obrany Čepičky zatčen a po odhalení svého členství ve „Slánského bandě“ odsouzen „za velezradu, vojenskou zradu a vyzvědačství“ k smrti. Po odmítnutí jeho žádosti o milost je3. prosince 1952 oběšen.
Zdroje
Aktéři smrti Jana Masaryka. „CS Magazin“ Československý zahraniční časopis, květen 2006.
August, F., & JAB.: Ve znamení temna. „VOTOBIA“. Praha-2001.
Časopis „Rudá fronta“, č. 3 z 1. 5. 1942, in Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.
Černý, R.: EXPREZIDENT. I. díl. „OREGO“. Praha-1998.
Černý, R.: EXPREZIDENT. III. díl. „OREGO“. Praha-1998.
Fierlinger, Z.: Ve službách ČSR. II.díl. Paměti z druhého zahraničního odboje. „Svoboda“. Praha-1948.
Formánek, J.: Sovětský svaz před soudem ve Francii a české souvislosti. „Paměť a dějiny“ 04/2012.
Hanzlík, F.: Bez milosti a slitování. B. Reicin-fanatik rudého teroru. „Ostrov“. Praha-2011
Hanzlík, F., Vondrášek, V.: Armáda v zápase o politickou moc v letech 1945-1948.“AVIS“. Ministerstvo obrany ČR. Praha-2006.
Hanzlík, F.: O „bílých místech“ v životě Bedřicha Reicina. „Soudobé dějiny“ XV/1.
Hrbek, J. i dr..: Draze zaplacená svoboda. Osvobození Československa 1944-1945. Svazek I. „Paseka“. Praha-2009.
Jašek, P.: VASIL BIĹAK. Zradca alebo kolaborant? „Marenčin Media“. Bratislava-2017.
Jiroušek, B. a kol.: Proměny diskurzu české marxistické historiografie. Historický ústav Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. České Budějovice-2008.
Kaplan, K., Kosatík, P.: Gottwaldovi muži. „PASEKA“. Praha-2004.
Kaplan, K.: Mocní a bezmocní. „Sixty-Eight Publishers Corp.“ Toronto-1989.
Kočik, V.: „My možem byť vam polězny…“. 23_03_2007, „Nězavisimoje vojennoje obozrenije“.
Kol.: Istorija SSSR, Tom X. „SSSR v gody Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg“. „Vojenizdat“. M.-1973.
Kulka, E.: Židé v československé Svobodově armádě. „Sixty-Eight Publishers. Sv.69. Toronto-1979.
Lukeš, I.: Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948., „PROSTOR“. Praha-2014.
Němeček, J. a kol.: Československo-sovětská smlouva 1943. Historický ústav. Praha-2014.
Plk. Píka, H.: Zpráva pro prezidenta republiky Dr. E. Beneše. VHA, ČsVM v SSSR, 10/1/2, čj, 119/Taj. 1941. Kopie.
Rašek, A.: Mí ministři obrany. „Listy“, č.2/2012.
Richter, K.: Přes krvavé řeky. „JOTA“. Brno-2017.
Richter, K., Svoboda, L. Cestami života 2. „Prospektrum“. Praha-1992.
Sbornik dokuměntov SSSR i Polša. TĚRRA. M. 1994.
Sokolov, B.: Sobiralsja li Stalin na Gitlera? In Pravda o Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně (Sbornik statěj). Aletěja. SPb. 1989.
Šach, J.: Vzestup a pád bojovného komunisty Bedřicha Reicina. 15.12. 2022. „Vojenský historický ústav“ Praha.
Svoboda, L.: Cestami života, I.díl. Orego. Říčany u Prahy 1996
Svoboda, L.: Deník z doby válečné červen 1939 - leden 1943. „Mladá fronta“. Praha-2008.
Táborský, E.: Prezident Beneš mezi Západem a Východem. Mladá fronta. Praha 1993.
Vališ, Z.: Dva osudy, dva dopisy, In: Kulturně-Hospodářská revue „Fragmenty“, vydává Kulturní komise ČR, ročník IX, 2005.
