Článek
Rozkaz Státního výboru obrany 8. září 1941 jmenoval svého předsedu I. V. Stalina v základní hodnosti rudoarmějce vrchním velitelem Rudé armády (DRRA).
Koncem září 1941 se v centrální části Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) shromažďují k operaci tři armády a tři tankové skupiny wehrmachtu. Čelí jim devět armád Západního frontu, dvě armády Brjanského frontu, čtyři armády Rezervního a Kalininského frontu. Od 20. září sice týl Západního frontu posílí deset divizí moskevské domobrany, ovšem podle historika S. G. Pokrovského většina jejich příslušníků ani neuměla střílet. Na poradě velení Vojenské rady (VR) Západního frontu (generálplukovník I. S. Koněv, N. A. Bulganin a generálporučík V. D. Sokolovskij) 26. září náčelník Rozvědné správy frontu informoval o brzkém zahájení ofenzívy wehrmachtu na Moskvu. Velitel frontu generál Koněv si vyžádal posily, do každé tankové brigády 400 bojových letadel a 30 tanků KV a T-34. Rozkaz Hlavního stanu nejvyššího velení DRRA (STAVKY) 27. září nařídil VR Západního a Brjanského frontu přechod do obrany, neboť 30. září začíná jak „Operace Tajfun“, tak „Moskevská strategická obranná“ operace.
Na obranné linie armád Brjanského a Rezervního frontu útočí od Tuly divize II. tankové skupiny wehrmachtu, od Duchovščiny IX. armáda a III. tanková skupina a od Roslavlje se k nim připojila IV. armáda se IV. tankovou skupinou. Divize XXIV. motostřeleckého sboru II. tankové skupiny 1. října obsadily Sěvsk a Ržev. Po prolomení pozic 50. armády Brjanského frontu a 43. armády Rezervního frontu je ohrožen i štáb Západního frontu. Aktuální pozice nepřítele se rozvědce Západního frontu nepodařilo lokalizovat. Když 3. října generál Koněv vyžádané posily vyčerpal, večer Stalina šifrou požádal „kvůli hrozbě průlomu velké skupiny Němců do týlu našich vojsk“ o povolení ústupu za obrannou Možajskou linii. Vedoucí kanceláře Rady lidových komisařů (RLK) J. J. Čadajev v pamětech napsal, že zaslechl ze své pracovny Stalinovu tichou samomluvu: „Soudruh Stalin není škůdce, soudruh Stalin není zrádce, soudruh Stalin je čestný člověk, jeho chyba je v tom, že příliš důvěřoval kavaleristům. Soudruh Stalin udělá vše, co je v jeho silách, aby napravil vzniklou situaci.“ Nařídil mně Koněva znovu zavolat a než získal spojení, tiše prohodil: „Ten blbec se musel zbláznit, když to proflákl…Trouba!“ Zatímco jsem mlčky stál, vstoupil Stalinův tajemník Poskrjobyšev a hlásil: „Velitel Koněv u telefonu.“ Stalin přišel ke stolu, zlostně zvedl sluchátko a éterem letěla ostrá slova. Nařídil nekompromisně bojovat a vyvést vojska z obklíčení. „Informujte mne každé dvě hodiny, a pokud bude třeba i častěji. Čas, čas je drahý.““
Plénum ÚV VKS(b) mělo zasedat až 10. října, avšak náměstek lidového komisaře obrany a náčelník Hlavní politické správy Rudé armády (HPS), armádní komisař 1. stupně L. Z. Mechlis, přijel ze štábu Leningradského frontu již 4. října. V pracovně mu jeho tajemník, brigádní komisař P. A. Fisunov, předal poštu s telegramy Hlavního vojenského prokurátora, divizního právníka V. I. Nosova. První z 24. září oznamoval: „Při osmidenních bojích v oblasti osady Žukovka na silnici Brjansk-Roslavl utrpěla 299. střelecká divize 50. armády Brjanského frontu velké ztráty. K 12. září měla méně než 500 bodáků, přičemž z 7 000 členů bojové sestavy zahynulo 500 mužů, raněno 1 500 mužů a beze stopy zmizelo 4 000 mužů…“ Ve druhém ze 27. září oznámil závěry vyšetřování komise STAVKY z velitelství 25. mechanizovaného sboru 19. armády Západního frontu. Štáb sboru 14. července u Vitěbska ztratil spojení se štábem armády. Velitel sboru generálmajor S. M. Častochvalov je od 17. července nezvěstný, bude souzen v nepřítomnosti za dezerci, jeho zástupce, kombrig A. V. Gorbatov, je zraněný v nemocnici. Brigádní komisař V. N. Kofanov a náčelník štábu sboru plukovník P. S. Vinogradov s důstojníky štábu a většinou mužstva 220. motostřelecké divize „odhodili výzbroj a hanebně zběhli, čímž uvolnili nepříteli cestu na východ“. Příloha hlášení obsahuje zprávu od zástupce náčelníka Politické správy Západního frontu brigádního komisaře I. P. Ganěnka o dezercích z přední linie. Večer Mechlis odjel do Kremlu referovat Stalinovi o situaci u Leningradu.
Jelikož spojení s velitelským stanovištěm Západního frontu je přerušeno, bylo zjištěno až později, že ráno 5. října část mužstva z obou armád i z týlu Rezervního frontu dezertovala, zástupy prchajících se roztáhly až k předměstí Moskvy. V poledne nezbylo veliteli frontu, maršálovi S. M. Buďonnému, než Stalinovi telefonicky oznámit: „Situace na levém křídle Rezervního frontu se mimořádně zhoršila. Na pokrytí průlomu podél silnice do Moskvy nemám jednotky!“ V noci 5. října Stalin určil armádního komisaře Mechlise zplnomocněncem STAVKY u Rezervního frontu a ihned povolal armádního generála G. K. Žukova z Leningradu. Před odjezdem do štábu Rezervního frontu brigádní komisař Fisunov předal Mechlisovi hlášení náčelníka Politické správy Západního frontu divizního komisaře D. A. Lestěva: „… zejména je nutno ocenit hrdinství tankistů 126., 127. a 128. tankové brigády. Bojovali do posledního náboje… shořeli spolu s tanky, ale bojiště neopustili…“. Ve štábu frontu armádnímu komisaři Mechlisovi podali hlášení místo nepřítomného maršála Buďonného členové VR frontu komisař státní bezpečnosti S. N. Kruglov a náčelník štábu generálmajor A. F. Anisov. Poté generál Anisov telegraficky oznámil náčelníkovi Generálního štábu Rudé armády (GŠRA), maršálovi B. M. Šapošnikovovi, aktuální hlášení, že 6. října nepřítel obsadil Juchnov a obklíčil Brjansk. Kritická situace vyvolala ve štábu frontu zmatek, jakmile poté generál Anisov Mechlisovi hlásil obsazení silnice Juchnov-Malojaroslavec divizí, která podle výkazu jednotek u frontu neexistovala, obořil se na něj hrubými kletbami. Odpoledne Stalinovi telegrafoval: „Jednotky 24., 43. a 33. armády jsou odříznuty od týlů…bez spojení. Cesta na Moskvu po varšavské silnici přes Mědyň a Malojaroslavěc je nechráněna, velet jednotkám je tam nemožné.“ V 16.20 hod proběhl další telefonický rozhovor mezi štábem frontu a GŠRA:
ANISOV: „Během dne se nepodařilo navázat spojení s 303. střeleckou divizí. 33. armáda prakticky již neexistuje. V osadě Krasnoje Losmino je pouze velitel a člen vojenské rady, kde je štáb, není známo. Rovněž chybí spojové prostředky. Velitel operačního oddílu a spojovací důstojník, vysláni dvěma letadly a automobilem k nalezení štábu armády a divizí, se dosud nevrátili. O situaci součástí 33. armády nemá štáb frontu žádné informace…Je nutno rychle poslat ozbrojenou domobranu… Vše.“… ŠAPOŠNIKOV: „Kde je velitel frontu?“ … ANISOV: „Velitel frontu odjel kolem 14 hodiny do Malojaroslavce a pak měl pokračovat do Kalugy, aby tam prověřil činnost velitelů štábů a zajištění spojení s přijíždějícími jednotkami… Zpět se vracet neměl, dnes měl za ním odjet náš štáb.“
Rušno je i v Kremlu. Ve Stalinově předpokoji Čadajev vyslechl jeho telefonát s N. A. Bulganinem. V pamětech napsal: „Také jemu vynadal…“ Bulganin totiž oznámil, že maršálovi Buďonnému uniklo obsazení Juchnova nepřítelem, zjistil to až za dva dny. Stalin ukončil: „Neztrácejte ani vteřinu… za každou cenu vyveďte vojska z obklíčení!“ Tehdy již vyšly najevo velké chyby velitele Západního frontu generála Koněva.
Večer 6. října armádní generál G. K. Žukov u Stalina zastihl lidového komisaře vnitra generálního komisaře Státní bezpečnosti L. P. Beriju. V pamětech napsal: „Po příchodu do STAVKY mne Stalin okamžitě přijal. Vypadal bezradný, jako nikdy dříve. Řekl: „Nyní nemohu zjistit, co se děje. Kde je protivník, kde jsou naše vojska? Pokud můžete, odjeďte okamžitě do štábu Západního frontu, zjistěte situaci a kdykoli mě zavolejte, budu čekat.“ Ukázal na mapu se slovy: „Podívejte se, co nám vyvedl Koněv! Odkryl frontu, stejně jako Pavlov v červnu, Němci za 3-4 dny mohou dojít k Moskvě. Nejhorší je, že ani Koněv, ani Buďonnyj neví, kde mají jednotky, co dělá nepřítel. Koněv musí být souzen! Zítra vyšlu k frontu zvláštní komisi Státního výboru obrany v čele s Molotovem!“
Generál Žukov zašel k maršálovi Šapošnikovovi, kde se seznámil s hlášením štábu 50. armády o obsazení Brjanska. Dostal od něj písemný rozkaz o svém jmenování představitelem STAVKY u Rezervního frontu. Ve štábu Západního frontu jednal s členy jeho VR. Již 8. října ve 2.30 hod. se vrátil, Stalin se ho zeptal: „Co budete dělat?“ „… okamžitě odjedu k Buďonnému.“ „Vy víte, kde je jeho štáb? Kde je Buďonnyj?“ „Nevím, Koněv také neví, nemá s Buďonným spojení. Budu ho hledat, měl by být někde v okolí Malojaroslavce.“ „Dobře, jeďte. Zhodnoťte situaci a informujte mne,“ ukončil Stalin.
Před 3. hodinou ranní vstoupil generál Žukov do operační místnosti štábu frontu. Armádní komisař Mechlis právě na někoho křičel do telefonu, takže se nenechal rušit. Není divu, vždyť oba měli o sobě stejné mínění! Mechlis dával Žukovovi najevo nadřazenost politickou, Žukov Mechlisovi nadřazenost operační. Jen generál Anisov se postavil do pozoru. Žukov napsal:
Na moji otázku, kde je velitel, náčelník štábu odpověděl: „Není mi známo. Ve dne byl u 43. armády. Bojím se, aby se Semjonu Michajoviči něco nestalo.“„Hledáte ho?“„Ano, poslal jsem pro něj důstojníky spojů, ještě se nevrátili.“ Mechlis dokončil hovor, položil telefonní sluchátko a nevrle se obrátil na Žukova: „A co Vy tady chcete?“ „Přijel jsem na rozkaz vrchního velitele jako představitel STAVKY posoudit vzniklou situaci.“ „Nu, tak vidíte, v jaké situaci jsme se ocitli! Nyní soustřeďuji ty, co neorganizovaně odcházejí. Na shromaždištích je ozbrojí a sestaví z nich nové jednotky.“
Když vyzval generála Žukova předložit písemný rozkaz o svém jmenování, Žukov to provedl se stěží skrývaným vztekem, v pamětech pak konstatoval: „… ve štábu Rezervního frontu vládlo vypjaté ovzduší jitřené Mechlisovou hysterií a nepřítomností Buďonného.“ Ve štábu služba přijala telegrafický rozkaz STAVKY, který odvolal z funkce velitele frontu maršála Buďonného a od 3. hodiny ranní ho zaměnil armádním generálem Žukovem. Krátce poté ho společně odjeli hledat. Při jízdě liduprázdným Malojaroslavcem spatřili u budovy oblastního výboru VKS(b) auta maršálova doprovodu a sklepním okénkem zahlédli jeho siluetu obloženou prázdnými láhvemi vodky. Zastavili, Žukov šel pro něj. Buďonného řidič A. N. Bučina později napsal, že maršál, 1. zástupce lidového komisaře obrany, příliš důstojně nevypadal: „Zhruba za půl hodiny Georgij Konstantinovič vyšel, ukázněný, s pronikavým pohledem. Za ním se vyškobrtal bledý Buďonnyj, pověstný knír povislý, obličej odulý. Za trapného, podlézavého blekotání se provinile pokusil Žukova předejít. Georgij Konstantinovič mu nevěnoval pozornost a doslova skočil do auta. V zadním zrcátku utkvěl ztuhlý Buďonnyj s otevřenou pusou a s napřaženou rukou, kterou Žukov nepřijal. Maršál?! Za ním se motala jeho ochranka.“ Sotva se vpotácel do auta, armádní komisař Mechlis na něj křikl, že se ukryl z obav z odpovědnosti před STAVKOU a že již není velitelem frontu.
Jakmile se dopoledne maršál Buďonnyj objevil v Kremlu, Stalin ho místo rozkazu k zatčení jmenoval zplnomocněncem Státního výboru obrany pro zácvik mužstva nových součástí u Severokavkazského vojenského okruhu a pověřil ho 7. listopadu řídit s velitelem Moskevské městské posádky generálporučíkem P. A. Artěmjevem vojenskou přehlídku k 24. výročí VŘSR na Rudém náměstí.
Ze štábu Rezervního frontu Žukov s Mechlisem odjeli na velitelské stanoviště Západního frontu do Krasnovidova. Zastihli zde v plné práci členy komise Státního výboru obrany Molotova, maršála Vorošilova, Bulganina, generály Koněva, Vasilevského a skupinu důstojníků GŠRA. Vzhledem ke Koněvovu současnému průšvihu, jeho kádrovým škraloupům a dřívějším velitelským pochybením zapsaným v „Černé kartotéce“ Odboru velitelských kádrů při Oddělení vedoucích stranických orgánů HPS Mechlis Stalinovi telegraficky navrhl jeho odvolání a souzení. Odpoledne 9. října místopředseda Státního výboru obrany Molotov Stalinovi odeslal zápis ze závěrů komise. Hlavní vinu generála Koněva na druhém rozvratu Západního frontu nevyloučil, avšak nežádal jeho zatčení. Stalin přesto odložil Mechlisův návrh až po opakované záruce za Koněva od generála Žukova. Krátce poté i velitel Brjanského frontu generálplukovník A. I. Jerjoměnko oznámil STAVCE zničení štábu a obklíčení velitelství frontu. Rozkaz, který mu 24. srpna zadal Stalin, „…přikrýt Moskevský strategický rajón z jihozápadu a zabránit průlomu Guderianovy tankové skupiny přes Brjanský front k Moskvě“ pro své vážné zranění nesplnil, přesto zůstal ve funkci i na svobodě.
10. října začala „Kalininská obranná“ operace. Nervozita graduje, ve štábu Západního frontu se blýská. Na Molotovovu hysterickou tirádu ke generálu Žukovovi, že bude zastřelen, pokud nezastaví nepřátelskou ofenzivu, mu Žukov odsekl: „Jestli jste schopen posoudit situaci lépe než já, …ujměte se velení frontu Vy!“ A Molotov zmlkl. Mechlisovo poslání u Rezervního frontu končí, 10. října sloučil rozkaz STAVKY zbytky Západního a Rezervního frontu do nového Západního frontu s vojenskou radou ve složení armádní generál G. K. Žukov, N. A. Bulganin a generálporučík V. D. Sokolovskij.
Velitel 33. armády Rezervního frontu kombrig D. N. Onuprijenko podal armádnímu komisaři Mechlisovi písemné hlášení o příčině prolomení obranných pozic 33. a 31. armády. Zpráva končila: „Situaci jsme hlásili s. Buďonnému, ale on nepřijal žádná opatření.“ Hlášení dostal i Stalin, opatření nepřijal ani on, a tak 31. armáda od Syčevky ustoupila, sousední 33. armáda vydržela před Rževem jen o pár dní déle.
Za temného dunění německé dělostřelby od Malojaroslavce a Možajska 10. října začíná rozvoz výbušnin po moskevských obvodech a 15. října vstoupilo v platnost nařízení Státního výboru obrany „O evakuaci hlavního města SSSR Moskvy“s poznámkou „soudr. Stalin bude evakuován zítra nebo později, podle situace.“ Pracovníci z aparátu ÚV VKS(b), dalších ústředních orgánů a členové diplomatického sboru odjíždějí do Kujbyševa, kde je pod budovou oblastního výboru VKS(b) urychleně dokončován vládní kryt.
Po prolomení Možajské obranné linie za houfem prchajících rudoarmějců nepřítel pokračuje v postupu. Oddíly NKVD jsou v plné práci, za 5 dní zadržely jen z jednotek 43. a 33. armády asi 23 000 dezertérů včetně 2 000 důstojníků. Mužstvo 43. armády zanechalo na bojišti více než 100 děl, takže armádní komisař Mechlis nařídil odvolání a zatčení jejího velitele generála P. P. Soběnnikova. Soud mu udělil 5 let vězení. Od 10. října velí 43. armádě Západního frontu generálporučík S. D. Akimov a brigádní komisař G. G. Kovalkov.
Na Juchnovském směru je mezi 43. a 49. armádou Západního frontu prázdno. Armádní komisař Mechlis Stalinovi 13. října šifroval: „…V úseku Malojaroslavěc-Podolsk nejsou přehradné oddíly, což zvýší počet dezertérů. Ochranu týlu Rezervního frontu převzaly jednotky Západního frontu. Přijmu zde potřebná opatření.“ Zajistil posily ze zbytků divizí lidové domobrany a v přední linii mezi Malojaroslavcem a Naro-Fominskem se osobně zapojil do boje. Na Tulském směru nepřítel obsadil Kalugu, Tarusu a postupuje k Sěrpuchovu. Poničené součásti Západního frontu ustoupily z Vjazmy, 14. října z Kalininu utekli i členové NKVD, milice a hasiči. Po zprávě Sovinformbyra o bojích na Vjazemském, Brjanském a Kalininském směru a hrozbě obsazení města Chimki necelých 20 kilometrů od Moskvy, 16. října v metropoli explodovala panika. Z blízké fronty do Moskvy prchaly tisíce rudoarmějců. Metro nejezdilo, ulice a nádraží ucpaly davy lidí, jsou ničeny Stalinovy busty, na zahradách hoří jeho portréty. 1. tajemníkovi Moskevského oblastního výboru VKS(b) A. S. Ščerbakovovi se bezpečnostní situace ve městě dočasně vymkla z rukou. Ani v tomto zmatku Stalin nezapomněl Berijovi do Kujbyševa telefonicky nařídit, aby zajistil mimosoudní popravy zatčených generálů G. M. Šterna, P. V. Ryčagova, J. V. Smuškeviče, G. K. Savčenka a dalších více než 300 zatčených účastníků před válkou odhaleného „spiknutí Hrdinů SSSR“. Kati pracovali i v Kommunarce a dalších moskevských věznicích.
Oddíly wehrmachtu pronikly do města Chimki, u Brjanska a Vjazmy 17. října skončily boje. Je obklíčeno osm sovětských armád, čímž nepřítel získal 673 098 zajatců. Ve večerním hlášení se s pohromou sice zpráva Sovinformbyra vypořádala jednoduše, „17. října pokračovaly úporné boje s protivníkem na všech frontách. Zvláště těžké boje vypukly na ZÁPADNÍM SMĚRU, kde součásti Rudé armády odrazily několik těžkých útoků nepřátelských vojsk …“, avšak chmurný Ortěnbergův úvodník v „Krasnoj Zvjozdě“ burcoval: „Komisaři a velitelé jsou povinni železnou rukou udržovat pořádek ve svých jednotkách a jejich nepřetržitou hotovost k boji. Odpovídají za to, že při náporu protivníka nebudou jejich jednotky podléhat panice a odhazovat zbraně za křiku „jsme obklíčeni“, ale organizovaně odpovídat úderem na úder nepřítele, tvrdě držet na uzdě panikáře, bezohledně se vypořádat se zbabělci a dezertéry a stejně tak udržovat disciplínu a organizovanost ve svých součástech.“
Rozkaz STAVKY 17. října ustavil Kalininský front (VR generálplukovník I. S. Koněv, sborový komisař D. S. Leonov a generálmajor I. I. Ivanov). Jakmile jednotky 10. motorizované divize II. tankové armády wehrmachtu 18. října obsadily Malojaroslavec, rozkaz Státního výboru obrany stanovil: „… za obranu hlavního města na linii 100-120 km západně od Moskvy odpovídá velitel Západního frontu generál Žukov, za obranu na přístupech k městu odpovídá velitel Moskevské městské posádky generál Artěmjev.“
Po uprchlých stranických aparátnících zůstala v kancelářích hotová spoušť. Nejinak to vypadalo v budově ÚV VKS(b) na Starém náměstí. Po její evakuaci 21. října hlásil zástupce náčelníka 1. správy NKVD, starší major státní bezpečnosti D. N. Šadrin, 1. zástupci lidového komisaře vnitra V. N. Merkulovovi: „…V kancelářích aparátu ÚV vládl úplný chaos. Zámky četných zásuvek vylomené, tiskopisy a různé doklady včetně tajných pokynů ÚV VKS(b) a dalších dokumentů jsou rozházeny po podlaze…“
Od 24. října jsou u divizí DRRA ustaveny přehradné oddíly, jejichž příslušníci zastavují ustupující rudoarmějce střelbou do jejich zad. Další jednotky nepřítele pronikly do Možajska a 27. října je obsazen Volokolamsk. Koncem října přišla do STAVKY stížnost vojenské rady 52. samostatné armády na nedostatek osobních zbraní pro důstojníky. Armádní komisař Mechlis odjel udělat pořádek v jejím štábu. Nařídil odzbrojit vojenskou posádku osady Verebje a uložil náčelníku Hlavní dělostřelecké správy DRRA dodání dalších zbraní. Za pár týdnů je povolán zpět do hlavního města, neboť 15. listopadu 1941 začala druhá etapa ofenzivy wehrmachtu. Ze severu postupují na Moskvu IX. armáda s III. a IV. tankovou skupinou k Solněčnogorsku a Klinu, z jihu se blíží přes Tulu a Kaširu II. tanková armáda.
V listopadu, den před svou smrtí, zaslal náčelník Politické správy Západního frontu, divizní komisař Lestěv, armádnímu komisaři Mechlisovi souhrnné hlášení „Politicko-morální stav jednotek a charakteristika velitelského sboru uniklého z obklíčení“. Popsal jak příklady hrdinství, tak upozornil, že kvůli neodpovědnosti řady velitelů se rozpadly nejen pluky, ale i celé divize. Zdůraznil, že není důsledně plněno usnesení Státního výboru obrany z 22. září 1941 „O zlepšení zdravotnické péče o raněné vojáky a velitele Rudé armády“, což působí jejich zbytečná úmrtí. Připojil i „škůdcovské hlášení“ politruka Komisarova: „V jedné vesnici poblíž Vjazmy přespala skupina neozbrojených vojáků bez ohledu na 3-4 km vzdálené nepřátelské jednotky. Někteří z nich bědovali: „Nemáme kam jít, nám je všechno jedno!“ Tato skupina 800 mužů byla zajata bez jediného výstřelu. Mnoho rudoarmějců, především rodáků z oblastí obsazených nepřítelem, uteklo domů a zůstalo v okupovaných územích…“
Rozkaz STAVKY 17. listopadu přemístil 30. armádu od Kalininského k Západnímu frontu. Velitel její 58. tankové divize, generálmajor tankových vojsk A. A. Kotljarov, nařídil za chodu zaútočit na jednotky III. tankové skupiny, jenže po střetu mu zbylo jen 15 tanků, 5 děl a 350 mužů. Krátce před útokem si stěžoval náčelník jejího týlu na problémy s dodávkami jídla a píce, takže 20. listopadu přijel na kontrolu zplnomocněnec STAVKY u 30. armády, armádní komisař Mechlis. Poté si předvolal náčelníka Hlavního týlu DRRA, generálporučíka zásobovací služby A. V. Chruljeva, předložil mu nález a hrozivě se ho tázal: „…Co to má znamenat, soudruhu Chruljeve? Nedbalost nebo záměrnou sabotáž?“ Později šifroval Stalinovi na ÚV VKS(b): „Díky zrádcovskému velení je 58. tanková divize z Dálného východu zničena, její zbytky se soustřeďují u Voronina. Před sebevraždou 20. listopadu zanechal generál Kotljarov písemný vzkaz: „Úplná dezorganizace a ztráta spojení. Vinny jsou vyšší štáby. Nechci nést odpovědnost za ten všeobecný bordel. Ustupte za protitankové překážky na Janugu, zachraňte Moskvu.“ Závěrem tento kapitulant dodal: „Útok bez perspektiv!“
III. tanková skupina wehrmachtu 23. listopadu obsadila město Klin, za dva dny po dobytí Istry, Kaširy a Jasné Poljany jsou jen 27 kilometrů od Kremlu. Je nejvyšší čas publikovat v tisku hrdinství obránců Moskvy! Propagandisté dostali rozkaz, vojenský komisař 316. střelecké divize pod názvem „Gardisté-panfilovci v bojích o Moskvu“ vyfabuloval příběh vojáka 4. roty 2. praporu 1075. střeleckého pluku, jehož nadřízené divizi velel v listopadu padlý generál I. V. Panfilov a zaslal ho tajemníku redakce armádního deníku „Krasnaja Zvjozda“ A. J. Krivickému. Jakmile LVI. sbor III. tankové armády wehrmachtu u Jarchova překonal kanál Moskva-Volha, Krivickij příběh upravil a zveřejnil. Hlavní redaktor, brigádní komisař Ortěnberg, vzpomínal, že při kontrole před publikací mu význam příběhu unikl, a proto ho vložil až na třetí stranu deníku. Vzhledem k urgentní situaci na bojišti 27. listopadu dohodl s armádním komisařem Mechlisem přepracování článku a umístit ho 28. listopadu na titulní stranu vydání listu pod názvem „Závěť 28 padlých hrdinů“. Tato „Legenda o 28 panfilovcích“ z 316. střelecké divize 16. armády, kteří 16. listopadu u Dubosekova zničili 18 německých tanků, tehdy splnila svůj účel. Po válce se ovšem ukázalo, že příběh, včetně proslulé výzvy mladšího politruka V. G. Ključkova „Rusko je veliké, ale ustupovat není kam, za námi je Moskva!“, je fáma. Přes výrok prokuratury z období „Glasnosti“, že čin 28 panfilovských gardistů, o němž informoval tisk, je výmysl dopisovatele Korotějeva, redaktora Ortenberga a zejména literárního tajemníka listu Krivického, je „Příběh 28 panfilovců“ dnes autentizován výrokem známého advokáta uchování Koněvova pomníku v Praze, čestného předsedy Ruské vojensko-historické společnosti profesora V. R. Mědinského: „Důležitější je věřit legendě než archivním materiálům!“ a rovněž jak velkofilmem, tak freskou v síni Chrámu Rudé armády v Moskvě.
„Kalininská obranná“ operace skomírá, 4. prosince zůstalo v některých jednotkách 29. armády Kalininského frontu 6 000 mužů bez munice a potravin, řada z nich umírá hladem. Jenže nevhodné vybavení vojsk pro zimní podmínky v Rusku, špatná dopravní infrastruktura a v neposlední řadě i úsilí obránců metropole ukázalo ofenzívě wehrmachtu její limity. Nastoupil bod obratu, velitel II. tankové armády Guderian 5. prosince 1941 nařídil zastavení útoku na Moskvu. Týž den VR Kalininského frontu vydala součástem 29. a 31. armády rozkaz zahájit „Moskevskou strategickou útočnou“ operaci! Karta se obrátila, ústup se změnil v útok a ofenzíva v defenzívu!
Zdroje:
Bitva pod Moskvoj. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. 1991g. No1.
Běšanov, V.: Tankovyj pogrom 1941 goda. „Jauza“. „Eksmo“. M.-2008.
Bok, F von.: Dněvniki. 1939-1945 gg. „Rusič“. Smolensk 2006.
Bučin, A.: 170 000 kilomětrov s G. K. Žukovym. „Molodaja gvardija“. M.-1994.
Carell, P.: Operace Barbarossa. Nakladatelství „MUSTANG“. Plzeň-1996.
Fidler, J.: OSVOBODITEL. Život maršála Sovětského svazu Ivana Stěpanoviče Koněva. BOOKS. Brno 1999.
Isajev, A.: Kotly 41-go. Istorija VOV, kotoruju my ně znali. Jauza-Eksmo. M.-2005.
Jerjoměnko, A.: V načale vojny. „Nauka“. M.-1965.
Karpov, V.: Maršal Žukov, jego soratniki i protivniki v gody vojny i mira. Kniga 1. Časť II. Bitva za Moskvu. „Roman-Gazěta“. M.-1991.
Krasnov, V.: ŽUKOV. Maršal Vělikoj impěriji. „Olma-Press“. M.-2005.
Krivošějev, G.F. a kol. „Vělikaja Otěčestvěnnaja běz grifa sekrětnosti. Kniga potěr.“ „VĚČE“ M.-2010.
Kumaněv, G.A.: Govorjat stalinskije narkomy. Vospominanija J. Čadajeva. „Rusič“. Smolensk-2005.
Ljulečnik, V.: Vojennyje budni. Intěrnet žurnal „Russkij globus“. 2008g. No7.
Martov,V.: Bělorusskije chroniki, 1941 god. 5 avgusta. Litěraturno-publističeskij žurnal „IDIOT“ 40.
Mlěčin, L.: Odin děň běz Stalina. Moskva v okťabrje 41-go goda. „Cěntrolitograf“. M.-2012.
Němirovskij, B.: Čem pobědiša? Gazěta „Kaskad“. May 10, 2018.
Ortěnberg, D.: Ijuň-děkabr sorok pěrvogo: Rasskaz-chronika. „Sovětskij pisatěl“ M.-1984.
Ortěnberg, D.: Stalin, Ščerbakov, Mechlis i drugije. MP „Kodeks“. M.-1995.
Patrušev, N. i dr..: Organy gosudarstvěnnoj bezopasnosti SSSR v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně. Tom 2. Kniga vtoraja. Izdatělstvo „Rus“. M.-2000., s.207.
Pavlenko, N.: Zamětki istorika o besedě polkovodca s pisatělem. „Znanije-sila“. No12. 1988.
Pokrovskij, S.: Izměna 1941 goda. „Vojennoje obozrenije“. 17 avgusta 2010.
„Russkij archiv“ m 5(1). „TĚRRA“. Moskva 1996.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Samsonov, A.: „Čjornyj okťabr“ 1941 goda: Razgrom Brjanskogo fronta i Vjazěmskij „koťjol“. „Vojennoje obozrěnije“ 4 janvarja 2012.
Simonov, K.: Glazami čelověka mojego pokolenija, „Kniga“. M.-1990.
Simonov, K.: Zaprěščěnnoje intěrvju maršala Žukova:“Polnoj uvěrennosti u nas, koněšno, ne bylo.“ „Uroki istorii“ 6 maja 2010.
Smyslov, O.: Geněral Abakumov. Palač ili žertva? „Věče“. M.-2012.
Smyslov, O.: Geněral Abakumov. Vsěsilnyj chozain SMERŠa. „Věče“. M.-2005., s. 151.
Sokolov, B.: Buďonnyj: Krasnyj Mjurat. „Molodaja gvardija“. M. 2007.
Soobščenija Sovětskogo Informbjuro v 8 tomach. T.1.Ijuň-děkabr 1941 goda. „Sovinformbjuro“ M. 1944.
Spravka doklad „O 28 panfilovcach“. Žurnal „Novyj mir“, 1997. No6.
„Vojenno istoričeskij žurnal“. 1995g. No 2.
Žukov, G.: Vospominanija i razmyšlenija v dvuch tomach. T.2. „OLMA-PRESS“. M.-2002.
Použité archivy: AVP RF (Archiv zahraniční politiky Ruské federace Moskva), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), CAMO RF (Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
