Článek
Po ztrátě Minsku si koncem června 1941 Stalin uvědomil, že veřejné vystoupení již nelze odkládat, a tak 3. července v 6 hodin ráno předstoupil před mikrofon. Protože na západě SSSR nemálo občanů vítalo nepřátelské vojáky jako osvoboditele, poprvé zmínil, že SSSR je ve válce: „Soudruzi, občané, bratři a sestry, příslušníci armády a námořnictva! Obracím se na vás, moji přátelé… Fašistické Německo neočekávaně a věrolomně porušilo smlouvu o neútočení z roku 1939…“. Obhajoval Pakt Molotov-Ribbentrop, přičemž zámysl „Operace GROZA“ cynicky popřel slovy: „Je jasné, že náš mírumilovný stát nechtěl na sebe brát iniciativu narušení Paktu, a proto se nemohl dát cestou věrolomnosti. … Při zakládání našeho státu veliký Lenin řekl, že základní vlastností sovětských lidí musí být odvaha, potlačení strachu v boji proti nepřátelům naší vlasti…Státní výbor obrany pracuje a vyzývá celý národ k semknutí kolem strany Lenina-Stalina.“
Tehdy již sílící útoky Luftwaffe naléhavě připomněly nutnost evakuace stranických a státních archivů, neboť 5. července 1941 jim určilo usnesení Státního výboru obrany (GKO) stejnou prioritu, jako zbrojnímu průmyslu. Vždyť již v 30. letech kandidát politbyra P. P. Postyšev říkal: „Archivní dokument je nástroj třídního boje!“ Proto evakuační plány nařizovaly jejich prioritní odvoz spolu s vojenskými závody. Archivy sice byly podřízeny Organizačnímu oddělení ÚV VKS(b), ale za jejich válečnou evakuaci odpovídala 3. správa Lidového komisariátu obrany (LKO), tedy kontrarozvědka. Pokud nebylo možno obsah takových archivů z různých důvodů odvézt, musel být před ústupem jednotek DRRA prokazatelně spálen.
Avšak dogma platné vojenské doktríny DRRA o vyloučení průniku nepřítele na území SSSR uspalo soudruhy i ve Smolensku. Vedoucí tajemník oblastního a městského výboru VKS(b) D. M. Popov vydal pokyn k evakuaci stranického archivu až 8. července, právě v den jmenování generálporučíka M. F. Lukina velitelem obrany města.
Jelikož zkáze Západního frontu, základu prvního strategického sledu DRRA, a ztrátě území na podzim 1939 uloupených Polsku nezabránila ani přítomnost S. K. Timošenka, K. J. Vorošilova, S. M. Buďonného, B. M. Šapošnikova a G. I. Kulika, tedy všech maršálů SSSR v jeho štábu, 9. července skončila „Běloruská obranná operace“. Poměr celkových lidských ztrát SSSR/nepřítel je 417 790/79 058 mužů.
Součásti Wehrmachtu 9. července projely Vitěbskem, překročily Dněpr, jednotky III. a IV. tankové skupiny zahájily útok na město, 10. července začíná „Smolenská strategická obranná operace“.
Náčelník 7. oddělení Hlavní správy politické propagandy (HSPP), plukovní komisař M. I. Burcev, dokončil příručku „Příručka rudoarmějce“, po editaci a schválení náčelníkem HSPP, armádním komisařem I. stupně L. Z. Mechlisem, vyšla 12. července. Kritizovala, že pracovníci politických orgánů součástí vojsk nedostatečně hovoří s veliteli a náčelníky, bagatelizují závažnost zajetí nepřítelem a podceňují význam speciální propagandy. Popsala, jak postupovat v boji s letectvem, tanky, pěchotou, upozornila na důležitost bdělosti a ochrany vojenského a státního tajemství. Záhy se ukázalo, že příručka je velice aktuální. Vedoucí komise Správy dělostřelectva DRRA, generálmajor V. G. Tichonov, 9. července dokončil zprávu „Závěry ze sledování operací na Rižsko a Ostrovsko-Pskovském směru Severozápadního frontu“ pro představitele STAVKY u frontu, generálplukovníka O. I. Gorodovika. Upozorňovala na neuspokojivou morálku v řadě jednotek DRRA, a proto její kopii zaslal i náčelníku HSPP.
Po seznámení se s obsahem zprávy armádní komisař Mechlis navrhl Stalinovi obnovit v plném rozsahu institut vojenských komisařů. V noci 15. července do Kremlu přivezl návrh rozkazu „Postavení vojenských komisařů v Dělnicko-rolnické Rudé armádě“ připraveného pro „Operaci GROZA“ a jeho text společně vyladili. V pamětech D. I. Ortěnberg napsal:
Připravovali jsme úvodník „Krasnoj Zvjozdy“ o opětném zavedení institutu vojenských komisařů. Mechlis nařídil, abych mu přinesl obtah. Článek nejen pečlivě pročetl, ale podle svého starého zvyku jej začal redigovat. Něco opravil, něco dopsal, něco škrtl. Vyškrtl pasáž „na rozdíl od občanské války neodpovídají vojenští komisaři ve vlastenecké válce za kontrolu velitelů“. To mě velmi překvapilo. Ovšem, napsal jsem to jen díky své naivitě. Tázavě jsem na Mechlise pohlédl. Odsekl: „Nebudeme to tvrdit, ale nebudeme to také odmítat!“ Původně tam tato pasáž chyběla, ale při závěrečném Stalinově schvalování celého dokumentu ji musel Mechlis doplnit.
V rozkaze č. 081 „O stavu stranicko-politické práce po třech týdnech války“ Mechlis kritizoval ty soudruhy, kteří vysedávají ve štábech, nebojují s panikou, nepodněcují nenávist k zbabělcům a dezertérům a opět to, co dříve nařizoval, nyní kritizoval: „Nedostatečně jsou popularizovány zkušenosti z bojů, případy statečnosti a hrdinství, iniciativy a vynalézavosti, houževnatosti a pevnosti… . Armádní tisk se zaplétá do jednostranného vyzvedávání hrdinství a zapomíná na politickou a vojenskou výchovu mužstva… Nejlepší fašistické divize jsou zničeny, bleskové Hitlerovo vítězství je zmařeno!“
Velení Wehrmachtu se ovšem neřídilo Mechlisovými apely. Večer 15. července přijely k jihovýchodnímu předměstí Smolenska jednotky 29. motorizované divize XXXXVII. tankového sboru a následné boje znemožnily jakoukoli manipulaci s archivem. Nákladních aut nebylo nazbyt ani pro DRRA a odpovědní činitelé si bez ohledu na přísné předpisy v okamžicích velkého tlaku nepřítele zřejmě včas ani neuvědomili důležitost nějakých lejster. Až se podařilo část dokumentů naložit, bylo již pozdě, neboť jediné dva mosty přes Dněpr již byly zničeny. V chaotické atmosféře ústupu zřejmě selhala koordinace mezi vojenskými obránci města, vedením Oblastního výboru VKS(b) a referenty ústředních orgánů. Tehdejšího náčelníka 3. správy lko,divizního komisaře A. N. Michejeva, zřejmě události předběhly. Další den ráno nepřítel vnikl do města a obsadil budovu oblastního výboru VKS(b), v níž vojáci učinili jedinečný objev, haldy originálních dokumentů částečně evakuovaného stranického archivu. Do Juchnova odjelo totiž pouze 6 aut s jejich nákladem a na místě zaměstnanci archivu stačili spálit jen část výpisů z usnesení politbyra pro Smolenský oblastní výbor VKS(b). Asi 200 000 přísně tajných dokumentů z období 1929-1940 zůstalo nedotčených v archivu!
Povolaní pracovníci detašovaného pracoviště RSHA (Hlavního říšského bezpečnostního úřadu) „Vorkommanda Moskau“ většinu z nich ihned odvezli do Generálního gouvernementu a později do Bavorska.
Část stranického archivu získaná Němci
Ani tajemník D. M. Popov, ani generál Lukin tuto pohromu Stalinovi nepřiznali. Po vývozu Trockého archivu do depozitáře Hogtonovy knihovny Harvardské univerzity v USA a ztrátě knihy kódů při červnové evakuaci sovětského konzulátu v Petsamu, kterou velitel finské rozvědky předal v Stockholmu do Státního departementu USA, již potřetí unikly do zahraničí přísně utajované dokumenty o sovětských reáliích. Na věci nic nemění ani to, že prezident Roosevelt později nařídil tuto knihu kódů vrátit sovětské vládě.
Před několika dny anonymní udání z červencové schůze vojenské rady Západního frontu ohlásilo do GKO úpadek bojové morálky mužstva, a tak 16. července jeho předseda Stalin napsal veliteli frontu, maršálovi S. K. Timošenkovi:
Podle informací Státního výboru obrany je velitelský sbor armád Západního frontu nakažen evakuačními náladami, zlehčuje hrozbu ústupu našich vojsk a vydání Smolenska nepříteli. Pokud tyto nálady odpovídají skutečnosti, potom je Státní výbor obrany považuje za zločinné, přímo hraničící se zradou vlasti. Státní výbor obrany vás vyzývá vymýtit tyto nálady hanobící prapor Rudé armády a nařídit jednotkám v žádném případě město nevydat nepříteli…!“
Co naplat, 16. července po 20. hodině účastníci jednání politbyra vyslechli zprávu německého rozhlasu o úplném obsazení Smolenska Wehrmachtem! Stalin zprvu neuvěřil, ale vzápětí na Timošenkovu hlavu seslal hromobití. Nařídil ustavit „Vojenskou odbornou komisi ve věci opuštění Smolenska našimi jednotkami 15.-16. července 1941“. Zápis z jejího šetření konstatoval skandální závěr: „Obrana se ukázala být krajně neuspokojivá, obránci po prvním střetu s protivníkem vydali město bez ozbrojeného odporu!“
Po rychlé ztrátě Minsku stejně rychlá ztráta Smolenska Stalina přesvědčila, že s návratem vojenských komisařů již nelze otálet. Členu politbyra a předsedovi Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR M. I. Kalininovi nařídil vydat výnos „O reorganizaci orgánů politické propagandy a zavedení institutu vojenských komisařů v Dělnicko-rolnické Rudé armádě“. Mechlisův úvodník v „Pravdě“ 20. července zdůraznil „Bojové úkoly vojenských komisařů“.
Jednoho dubnového rána roku 1942 si vrchní velitel DRRA neočekávaně nechal předvolat zástupce lidového komisaře vnitra a náčelníka 3. oddělení Hlavní správy státní bezpečnosti SSSR, komisaře státní bezpečnosti 3. stupně V. S. Abakumova. Všichni věděli, že Stalin pracoval hlavně v noci a dopoledne většinou spal, a proto neobvyklá doba přijetí nevěstila nic dobrého. Na jeho ohlášení podrážděný Stalin ani neragoval, chvíli se procházel po pracovně, pokuřoval a tu se ho tichým, zdánlivě klidným hlasem zeptal: „Jak se cítíte, soudruhu Abakumove, když Vám vaši podřízení lžou?“ Překvapený Abakumov jen zaraženě mlčel. Po spršce nadávek se Stalin uklidnil a sdělil mu:
„Na podzim minulého roku mně Vaši podřízení hlásili, že při odjezdu ze Smolenska všechny cenné věci odvezli na východ a nyní se ukázalo, že zapomněli na stranický archiv! Dali tím fašistům do rukou nejcennější zbraň! Na očích Vám vidím, že si neuvědomujete, jakou škodu tento šlendrián způsobí naší straně a vládě!“
Jen základně polovzdělaný komisař státní bezpečnosti Abakumov zcela nechápal důvod Stalinova hněvu „nad ztrátou balíků starých papírů“, neboť ve dnech obsazení Smolenska nepřítelem sloužil ještě na ústředí NKVD v Moskvě. Nebyl ihned zatčen, a proto si po návratu předvolal hlavního archiváře „Ústředního státního archivu Říjnové revoluce a socialistické výstavby SSSR“ J. Perelmana do své kanceláře na Dzeržinského náměstí k podání vysvětlení. On mu sdělil, že vzhledem k propojení stranické a státní agendy Sovětského svazu byly v oblastních archivech uchovávány nejen hospodářské, ale také stranické spisy z ústředních orgánů. Právě oblast byla nejnižší územní jednotka, v níž se uchovávaly dokumenty i z centrálních orgánů s výjimkou speciálních materiálů „Zvláštní složky“ archivované na ÚV VKS(b) v samostatném trezoru. Komisař Abakumov jen zpozorněl při oznámení, že se ve Smolenském oblastním stranickém archivu také schraňovala přísně tajná usnesení politbyra, orgbyra, Sekretariátu ÚV pro Smolenský oblastní a městský výbor VKS(b) a kopie jejich výročních hlášení na ÚV VKS(b). Ještě, že v ony kritické dny nebyl ve své nynější funkci! Tentokrát mu to ještě zachránilo život. Nyní se již nedalo nic dělat, vojska nepřítele postoupila daleko na východ a Smolensk se dočasně ocitl mimo dosah sovětské moci. Ale jakmile se do něj 25. září 1943 Rudá armáda vrátila a Stalin dostal zprávu o situaci ve městě, nezajímal se o stav zničených domů, mostů, kulturních památek, nedostatek potravin pro zbylé místní obyvatele, ale jen o jednu větu oznamující ztrátu celého stranického archivu. Toto oznámení silně podtrhl a na okraj hlášení napsal:
Soudr. Škirjatovovi: Sestavit komisi, vyšetřit zavinění a do měsíce ohlásit výsledky, soudr. Berijovi, Abakumovovi: Poskytnout pomoc při vyšetřování. I. St.
Zástupce předsedy Komise stranické kontroly ÚV VKS(b) M. F. Škirjatov Stalinův rozkaz v daném termínu splnil. S pomocí pracovníků orgánů vnitra a vojenské kontrarozvědky „smerš“ odhalil více než 20 lidí, obvinil je ze zbabělosti a nedbalosti při plnění svých povinností při obraně Smolenska. Nařídil je zatknout a soud jim vyměřil několikaletý pobyt v trestních táborech „GULAGU“. Dva hlavní viníky již potrestat nemohl. Jednalo se o generálporučíka M. F. Lukina, jemuž začátkem července 1941 podřídil maršál Timošenko veškeré vojenské součásti Rudé armády bránící Smolensk a o pomocníka velitele městské vojenské posádky Bočkareva, jenž dal rozkaz k zničení obou mostů přes Dněpr předčasně, takže vozy s archivními materiály zůstaly v obsazené části města. Generál Lukin totiž upadl do německého zajetí a Bočkarev zahynul při obraně města ještě v roce 1941.
Zatím tedy nebylo koho popravit, ale mimořádně závažné zahraničněpolitické důsledky, které tato ztráta vyvolala, předčily i ta nejhorší očekávání sovětských vedoucích představitelů. S dokumenty o zločinech stalinizmu již pracovali specialisté z Říšského ministerstva pro obsazená východní území reichsleitera A. Rosenberga a pracovníci Říšského ministerstva propagandy ministra J. Goebbelse.
Koncem února 1945 zazvonil v zemljance politického zástupce velitele IV. ukrajinského frontu, generálplukovníka Mechlise, „VČ“ telefon. Politický zástupce velitele 38. armády frontu, generálmajor A. A. Jepišev, oznámil, že ve stanici Pszczyna u Katowic leží v odstavených vagonech bedny s dokumenty ze Smolenského archivu. Dodal, že informoval i zástupce náčelníka Hlavní politické správy, generála I. V. Šikina, a on nález hlásil do GKO G. M. Malenkovovi. Malenkov nařídil zajistit návrat vzácného nálezu a v dubnu je již ve Smolensku. Jednalo se ovšem jen o zlomek původního obsahu archivu. Do konce války dokázala říšskoněmecká propaganda důkladně využít přísně tajné informace o průběhu kolektivizace, o násilných rekvizicích obilí, o výrobě „nepřátel lidu“ v letech 1936-1938, hlášení o práci s provokatéry NKVD, nesčetné zprávy udavačů, souhrnné údaje o násilném vysídlování neruských národností od západních hranic SSSR v červnu 1941, instrukce k prověrkám členů strany a řadu dalších materiálů hospodářské povahy. Před ukončením války se podařilo dokumenty ze Smolenského archivu odvézt ze sovětské zóny Německa do USA.
Světu dosud bedlivě tajené násilné a uzurpátorské praktiky sovětského stranického a státního vedení tak sice vyšly najevo v celé nahotě ještě před koncem války, ovšem vzhledem k reputaci jejich německých šiřitelů jim tehdy ještě málokdo věřil. Jakmile nastal mír, pak se k těmto informacím přistupovalo jinak. Aby vlády Západních spojenců nekalili očekávanou úspěšnou spolupráci se sovětskou „stranou a vládou“, rozhodly získané dokumenty ze Smolenského archivu nevyužít k obhajobě obžalovaných při Norimberském procesu.
Po dobu existence SSSR zůstaly archiválie deponovány v USA pro vědecká bádání. Například britští historici profesoři R. Conquest a A. Beevor je použili při psaní svých knih „The Great Terror“ o represích v SSSR a „Berlin: The Downfall 1945“ o válečných zločinech Rudé armády v Německu, především v Berlíně.
Po úspěšných diplomatických jednáních během „pěrestrojky“ na podzim 2002 vláda USA vrátila do Ruska většinu dokumentů Smolenského archivu. Ruské mediální eskapády, které předání doprovázely, nebudu komentovat.
Zdroje:
Andrew, Ch., Mitrochin, V.: Neznámé špionážní operace KGB. Mitrochinův archiv. „Academia“. Praha-2001.
Brakman, R.: Sekretnaja papka Iosefa Stalina. Skrytaja žizň. Izdatělstvo „Věs mir“. M.-2004.
Ivanov, S.: Vojennaja tajna. Ježenědělnyj žurnal, No 049, 18.12.2002.
Kodin,J.: „Smolenskij archiv“: ukraděnnyje stranicy istorii Smolenščiny. „Kraj Smolěnskij“. No7-10. Jul-okťabr 1996.
Korotkov, A., i dr.: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Krivošjejev, G., a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. - 2010.
Ortěnberg, D.: Stalin, Ščerbakov, Mechlis i drugije. MP „Kodeks“. M.-1995.
KPSS v rezolucijach i rešenijach sjezdov, konferencij i plenumov CK. 8-je izdanije T.6. M.-1971.
Russkij archiv: Vělikaja Otěčestvěnnaja. T.17-6(1-2)-M.“ TERRA“,1996.
Sudoplatov, P.: Raznyje dni tajnoj vojny i diplomatii, 1941 god. „OLMA-PRESS“. M.-2001.
Použité archivy: CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR)
