Článek
Vojenské aspekty Osvoboditelského pochodu Rudé armády na západní Ukrajinu a do západního Běloruska jsou známy, proto se v článku budeme hlavně věnovat aspektům mocensko-politickým.
Přípravy k podpisu smluv SSSR s Německou říší se chýlí ke konci. Reagovalo i vedení kominterny, její sekretariát vydal 22. srpna rezoluci k připravované „Úmluvě o neútočení“. Uveďme jen odstavec g): „SSSR, připraven uzavřít s Německem pakt o neútočení, pomáhá sousedním malým pobaltským státům a koná v zájmu ochrany všeobecného míru.“V noci 24. srpna 1939 lidový komisař zahraničí SSSR V. M. Molotov a ministr zahraničí Německé říše J. von Ribbentrop podepsali v přítomnosti generálního tajemníka Všesvazové komunistické strany (bolševiků) (VKS(b)) I. V. Stalina a náčelníka Generálního štábu Rudé armády (GŠRA) komarma B. M. Šapošnikova dokument „Úmluva o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik“. Po odchodu komarma Šapošnikova Molotov sepsal a po podpisu obou aktérů nechal vytisknout „Tajný doplňující protokol“, zkráceně pakt Molotov-Ribbentrop, který vymezil oběma vládám sféry vlivu. Dělící linie vedla od Barentsova po Černé moře. Sovětská „strana a vláda“si nárokovala oblasti bývalého Ruského impéria – Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Besarábii, západní Ukrajinu a západní Bělorusko. Stalin Molotovovi zdůraznil, že obsah Tajného doplňujícího protokolu nesmí být nikdy, nikde a nikým vyzrazen!
Pakt Molotov-Ribbentrop umožní odplatu za prohru obou států v první světové válce, což postřehli i příslušníci DRRA. Náčelník Politické správy Kalininského vojenského okruhu oznámil náčelníku Politické správy Rudé armády (PSRA), armádnímu komisaři 1. stupně Mechlisovi, výrok mladšího velitele střelecké roty Semjonova: „Sovětský svaz se podílel na zahájení druhé imperialistické války! Pokud by neuzavřel s Německem smlouvy, váhalo by se zahájením války s Polskem, avšak teď Hitler plány uskuteční.“
Prezídium kominterny nařídilo tezí „…SSSR podpoří Německo k zahájení války a zajistí, aby tato válka brzy neskončila!“ vedení komunistických stran členských států otočit politické kormidlo ke spojenectví s Německou říší. „Úmluvu o neútočení“ zvláště uvítalo vedení Komunistické strany Německa. W. Ulbricht ji považoval za společnou obranu pracujících proti francouzsko-anglosaskému imperializmu, W. Pieck řekl: „… je zřejmé, že zmizení Polska z mapy světa, (s pomocí Hitlera), bude v zájmu světového proletariátu.“
Na IV. mimořádném zasedání Nejvyššího sovětu SSSR 28. srpna 1939 poslanec V. M. Molotov prohlásil: „V naší zemi se vyskytli krátkozrací lidé, kteří se nechali uchvátit prostou antifašistickou agitací a zapomněli na provokační chování našich nepřátel. Tito lidé chtějí, aby SSSR povinně vstoupil s Anglií do války proti Německu. Cožpak se tito zarputilí podněcovatelé války zbláznili? Pokud tito pánové mají tak neodolatelnou chuť bojovat, ať bojují sami, bez Sovětského svazu, uvidíme, jací z nich budou vojáci!… Sovětsko-německá smlouva o neútočení znamená obrat v dějinách Evropy a nejen Evropy.“
Po vítězném ukončení ozbrojeného incidentu vyvolaného Rudou armádou (DRRA) na řece Chalchyn v Mongolsku se jí uvolní cesta „do panského Polska“. V noci na 1. září 1939 Molotov předložil Stalinovi vzkaz velvyslance F. W. von der Schulenburga: „Wehrmacht nastoupil k pochodu!“ Za několik hodin německé komando v polských uniformách zaútočilo na vysílačku v Gliwicích. V Říšském sněmu 1. září kancléř Hitler obvinil polskou vládu z napadení Německé říše, vyslovil souhlas s Molotovovým projevem z 28. srpna a dodal: „Ve světové válce bojovalo Německo a Rusko proti sobě a válka z nich učinila své oběti. Podruhé se to již nestane…!“. Text jeho projevu 2. září publikoval list Pravda.
Jednání Rady lidových komisařů (RLK) 2. září schválilo dohodu o navigační podpoře letců Luftwaffe z vysílače v Minsku při útocích na polské území. Vlády Francie a Velké Británie 3. září vyhlásily Německé říši válku a námořní blokádu. Předseda RLK a lidový komisař zahraničí Molotov rozhořčeně protestoval: „Je nesmyslné a zločinné vést válku ke zničení hitlerizmu a zakrývat ji pláštíkem boje za demokracii!“ Sovětští novináři ji v tisku ihned nazvali „druhá imperialistická válka“! Večer 3. září von Ribbentrop vyzval Molotova ke spoluúčasti DRRA na pochodu do Polska, ale on mu až 5. září odpověděl: „Souhlasíme s vámi, že brzy bude nezbytné konkrétně jednat, avšak domníváme se, že tento čas ještě nenastal… uspěchanost může vše zkazit a usnadnit semknutí protivníků.“ Nejprve je totiž třeba podepsat „Smlouvu o neútočení mezi SSSR, Mongolskem a Japonskem“, což mu ovšem neprozradil. Nyní redaktor P. N. Pospělov zatím publikuje v listu Pravda mapy postupu wehrmachtu Polskem.
Zatímco státní administrativa USA 5. září deklarovala svou neutralitu, týž den je dohodnuta spolupráce generálních štábů armád obou agresorů. Další den usnesení politbyra schválilo pod názvem „Osvoboditelský pochod Rudé armády na západní Ukrajinu a do západního Běloruska“ agresi do Polska. Ozval se i Výkonný výbor kominterny, jeho oběžník 9. září zdůvodnil zásadní ideový obrat: „… Současná válka je imperialistická, nespravedlivá, jejím rozpoutáním je vinna buržoazie všech bojujících států.… Mezinárodní proletariát v žádném případě nemůže hájit fašistické Polsko, které odmítlo pomoc SSSR a utiskuje menšinové národnosti.“ Za týden jeho generální tajemník G. Dimitrov zakázal členským státům nábor dobrovolníků do polské armády.
Na polsko-sovětské státní hranici stojí 340 000 mužů s 540 děly a 70 tanky polské armády proti více než 600 000 mužů obou frontů DRRA ozbrojených 5 000 děly a minomety, 4 700 tanky a 3 300 letadly. Od 11. září bude ustaven Běloruský front, (velitel komarm M. P. Kovaljov, 1. člen vojenské rady, sborový komisař I. Z. Susajkov, náčelník štábu komkor M. A. Pukrajev) a Ukrajinský front, (velitel komarm S. K. Timošenko, 1. člen vojenské rady sborový komisař V. N. Borisov, náčelník štábu komdiv N. F. Vatutin). Operační a politický dohled operaci zajistí zástupci lidového komisaře obrany komarm G. I. Kulik a armádní komisař L. Z. Mechlis. Rozkaz Hlavní vojenské rady Rudé armády (HVR DRRA) 9. září nařídil: „…do půlnoci 11. září 1939 skrytě soustředit jednotky, v noci z 12. na 13. září překročit sovětsko-polskou hranici a zničit polské ozbrojené síly…“
Jakmile dojely přední jednotky wehrmachtu k Varšavě, 10. září vrchní velitel pozemního vojska generál dělostřelectva W. von Brauchitsch sdělil: „Ruská vojenská akce na východní německé hranici již není potřebná“. Po lživém oznámení ministra von Ribbentropa o obsazení Varšavy mu lidový komisař Molotov blahopřál a dodal: „…sovětské ozbrojené akce začnou v nejbližších dnech.… sovětská vláda hodlá využít další postup německých jednotek a oznámit, že se Polsko rozpadá, a proto musí Sovětský svaz přijít na pomoc Ukrajincům a Bělorusům ohrožených Německem. Tato záminka učiní sovětskou intervenci v očích veřejnosti přijatelnější, Sovětský svaz nebude vypadat jako agresor… Nebude Němcům vadit, když na ně sovětská vláda svalí vinu za tento akt? …“ Ministr von Ribbentrop se ohradil: „…To je zcela vyloučené…v rozporu se skutečnými německými záměry…bylo by to v rozporu s dohodami uzavřenými v Moskvě a také by oba státy působily před celým světem jako nepřátelé…Stanovte den a hodinu útoku na Polsko!“
Armádní komisař Mechlis požádal Organizační byro ÚV VKS(b) o zvýšení nákladu novin v obou okruzích, večer 12. září si předvolal redaktora armádního listu „Krasnaja Zvjozda“ plukovního komisaře G. V. Barandova a nařídil mu vydat článek „Bojovník v útoku“ se zdůrazněním důsledného plnění rozkazů velitelů a vojenských komisařů. Později se v přítomnosti sborových komisařů I. Z. Susajkova a V. N. Borisova setkal s vedením běloruských a ukrajinských komunistů P. K. Ponomarenkem a N. S. Chruščovem. Náčelníkům politických správ obou frontů nařídil: „Vojenští komisaři, plňte své revoluční povinnosti, poskytněte nezištnou pomoc a podporu bratrům Bělorusům a Ukrajincům a chraňte je před zkázou a zničením… „Z Polska panského se musí stát Polsko sovětské!““
Tajemník ÚV VKS(b) A. A. Ždanov se 14. září v úvodníku Pravdy „O vnitřních příčinách vojenské porážky Polska“ tázal: „Proč neklade polská armáda Němcům větší odpor?“ a odpověděl: „Proto, že pouze 60 % obyvatelstva jsou Poláci, zbytek tvoří Ukrajinci, Bělorusové a Židé… Těchto 11 milionů Ukrajinců a Bělorusů žije v národnostním útlaku.“
Rozkaz č. 01 Vojenské rady Běloruského frontu 15. září stanovil: „…běloruský, ukrajinský a polský národ krvácejí ve válce vyvolané vládnoucí velkostatkářsko-kapitalistickou klikou Polska a Německa. Dělníci a rolníci Běloruska, Ukrajiny a Polska povstali k boji proti svým staletým nepřátelům, velkostatkářům a kapitalistům. Většina polské armády již utrpěla pod útokem německé armády těžkou porážku. Za úsvitu 17. září zahájí armády Běloruského frontu útok s cílem-spolupracovat s povstalými běloruskými a polskými dělníky a rolníky při svržení jha velkostatkářů a kapitalistů a nedopustit obsazení západního Běloruska německou armádou. Nejbližší úkol frontu je zničit součásti polské armády operující východně od litevské státní hranice a linie Grodno-Kobrin a zajmout její příslušníky.“
V přítomnosti Molotova a lidového komisaře obrany maršála K. J. Vorošilova Stalin 17. září ve 2.00 hod. přijal von der Schulenburga a oznámil mu, že v 5.00 hodin DRRA překročí východní hranice Polska. Redaktor vládního listu „Izvěstija“18. září publikoval mapu Polska s východní hranicí vedoucí předměstím Varšavy a úvodník Pravdy ujistil: „Rudá armáda nastolí v Polsku klid a pořádek narušený rozpadem polského státu a pomůže obyvatelstvu vytvořit podmínky pro jeho další existenci.“ Německo-sovětské komuniké 19. září uklidňuje: „… podle sovětsko-německé smlouvy není pobyt německých a sovětských vojsk v Polsku v rozporu se zájmy Německa, ani se zájmy SSSR…“ Jenže v roce 1998 ruský historik prof. A. A. Pronin přiznal: „Osvoboditelský pochod Rudé armády na západní Ukrajinu a do západního Běloruska odporoval mezinárodnímu právu“!
Přesto, že polská armáda ve Varšavě dosud bojuje, v moskevském rozhlase Molotov prohlásil: „… Varšava přestala být hlavním městem státu! Polsko prokázalo svou vnitřní neschopnost, místo pobytu jeho vlády je neznámé, proto stávající sovětsko-polské dohody ztratily smysl. SSSR podává pomocnou ruku svým bratrům – Ukrajincům a Bělorusům žijícím v Polsku… Zadaný čestný úkol Rudá armáda splní se ctí, dobude nová vítězství a slávu.“ Jeho 1. náměstek V. P. Poťomkin pozval polského velvyslance a předal mu nótu: „Polský stát a jeho vláda fakticky přestaly existovat. Smlouvy uzavřené mezi SSSR a Polskem ztratily platnost. Polsko, ponecháno bez vlády samo sobě, se stalo výhodným prostorem pro nahodilosti a neočekávanosti, které mohou vyvolat hrozbu pro SSSR, proto vláda SSSR nařídila ozbrojeným silám překročit hranici a osvoboditelským pochodem, který zabrání wehrmachtu v obsazení Minsku, vzít pod ochranu obyvatelstvo západní Ukrajiny a západního Běloruska…“ Polský velvyslanec odmítl nótu převzít!
Vrchní velení polské armády, snad v jakémsi záchvěvu panslavizmu, zakázalo bojovat proti sovětským „slovanským bratrům“. Toho pod Mechlisovou kuratelou ihned využila sovětská vojenská propaganda s typickou bolševickou záludností ke svému spojenci. Například schválil tento leták: „Rudoarmějci nestříleli první, rozdávali polským vojákům cigarety, vždyť jim přišli na pomoc proti Němcům! Sovětská letadla rozhodila do zázemí statisíce letáků s textem, že Rudá armáda vstoupila do Polska chránit civilní obyvatelstvo před německou invazí!“Po příjezdu do štábu Ukrajinského frontu mu 19. září zástupce náčelníka politické správy frontu, brigádní komisař J. J. Koščejev, hlásil: „Součásti Ukrajinského frontu úspěšně plní rozhodnutí strany a sovětské vlády. S ohromnou radostí a s hrdostí k veliké Vlasti, zemi socialismu, mužstvo přivítalo projev hlavy sovětské vlády, soudruha Molotova…“
Molotov 20. září telegraficky oznámil von den Schulenburgovi záměr likvidace zbytku Polského státu a týž den Mechlis oznámil Stalinovi: „Polští důstojníci až na malé výjimky utíkají z armády. Rezignují na útěk do Rumunska, vzdávají se nám ze dvou důvodů: bojí se jako čert kříže německého zajetí, bojí se ukrajinských rolníků a obyvatelstva, které s příchodem Rudé armády zvedlo hlavy a chce se jim pomstít za minulá léta. V Burštynu zajatí polští důstojníci, eskortováni a hlídáni nepočetnou stráží ve škole, nás prosili o zesílení hlídek na ochranu před místním obyvatelstvem.“
Po obsazení Lvova 21. září 1939 v tamním vězení navštívil velitel 12. armády Ukrajinského frontu komarm I. V. Ťuleněv zatčeného polského brigádního generála W. Anderse. V pamětech Anders popsal jejich rozhovor: „Úmluva o přátelství zajistí Němcům a Sovětům ovládnutí světa! Jakmile společně porazíme Francii, bude náš hlavní nepřítel, Anglie, zcela vyřízen. Vstup USA do války na její podporu nečekáme, zmobilizujeme tamní komunisty!“
Vojáci osadili hraniční sloupy SSSR a Německé říše. Jednotky 2. tankové skupiny wehrmachtu obsadily Brest Litevský již 16. září, takže při jeho předání DRRA 22. září na tribuně přihlížejí slavnostní přehlídce „sovětsko-německého bratrství ve zbrani“ kombrig S. M. Krivošejn a její velitel generál tankových vojsk H. Guderian. V dalším hlášení Stalinovi armádní komisař Mechlis 23. září 1939 oznámil: „V obsazených oblastech sílí nepřátelství mezi obyvatelstvem. Nyní se vzchopili Ukrajinci a v řadě osad terorizují polské rolníky. Vyskytly se žhářství, vraždy a loupeže. Nařídil jsem zaměřit politickou práci na posílení rivality ukrajinských a polských občanů proti pánům a statkářům. …mezi 230 000 zajatými polskými vojáky je mnoho mužů vyššího důstojnického sboru. Mnozí z nich přechází na území obsazená německou armádou. …“
Na aktivu pracovníků politických správ obou frontů 29. září armádní komisař Mechlis prohlásil: „Běloruský a ukrajinský národ přivítal Rudou armádu jako osvoboditelku. Válku s Německem zavinili neúspěšní polští politici a váleční štváči Anglie a Francie. Pakt Ribbentrop-Molotov se plně osvědčil, neboť odstranil rizika válečných konfliktů v Evropě…“ Vyjádření ministra von Ribbentropa publikovala 30. září Pravda: „Německo-sovětské přátelství je nyní konečně završeno! Národy nechtějí válku! Situace je jasná. Nyní záleží jen na britské a francouzské vládě, bude-li válka hrozící celému světu, zahájená proti vůli národů, dále pokračovat.“
Usnesení politbyra „Problematika západní Ukrajiny a západního Běloruska“ 1. října nařídilovypsat v Bělorusku a na Ukrajině doplňující volby a na 31. října svolat poslance, kteří prohlásí obě území za součásti obou svazových republik. Další usnesení stanovilo: „Nařídit ss. Berijovi a Mechlisovi do tří dnů předložit návrhy ve věci vojenských zajatců a uprchlíků.“ Oba 3. října píší Stalinovi rezoluci „O vojenských zajatcích“: „… Všichni zajatí muži, Ukrajinci, Bělorusové, příslušníci jiných národností, jejichž vlastí je západní Ukrajina a západní Bělorusko v základní hodnosti budou propuštěni. Do zvláštního tábora se soustředí ti muži v základní hodnosti, jejichž vlastí je německá část Polska. Až do jednání s Němci nebo do rozhodnutí propustit je do oblasti jejich původu, zůstanou v táboře. Pro zajaté důstojníky se zřídí zvláštní tábor. Důstojníci v hodnosti podplukovník a vyšší včetně generálů a vysocí státní a vojenští úředníci se umístí odděleně od ostatních důstojníků v jiném táboře. Pracovníci špionáže a kontrašpionáže, četnictva, vězeňské stráže a policie budou umístěni ve zvláštních táborech. Váleční zajatci budou přiděleni do následujících táborů: Generálové až podplukovníci, vysocí vojenští a státní úředníci do táborů Zaonikejevo, okres Vologda a Katyń, okres Smolensk… pracovníci špionáže a kontrašpionáže…do tábora Ostaškov, okres Kalinin…“ Členové politbyra zprávu schválili a přijali usnesení „Jak akceptovat rozsudky vojenských tribunálů v Západní Ukrajině a Západním Bělorusku“, které zplnomocnilo velitele obou frontů udělovat za kontrarevoluční činy civilistů a vojáků polské armády bez soudů nejvyšší míru trestu - trest smrti.
„Osvoboditelský pochod“ je u konce, ztráty Polsko/Německá říše/SSSR jsou: 223 500/44 303/3 477 mužů. Že přesto vše nešlo podle přání vojenských komisařů 5. října přiznal armádní komisař Mechlis: „Zkušenosti z bojů ukázaly, že se v mnohých součástech objevily časté, hanebné případy paniky.“ Opakované výzvy říšskoněmecké vlády k příměří britští a francouzští diplomaté odmítli, a proto náčelník Hlavní správy agitace a propagandy ÚV VKS(b) A. A. Ždanov 6. října 1939 v „Pravdě“ varoval: „Podmiňovat ukončení války obnovou nezávislosti Polska by pro britskou a francouzskou vládu znamenalo bojovat nejen s Německem, ale vyhlásit válku i Sovětskému svazu!“
Na V. mimořádné schůzi Nejvyššího sovětu SSSR 1. volebního období 31. října 1939 přítomní vyslechli referát poslance Molotova „O mírové politice Sovětského svazu“: „… Polští vládci dělali velký humbuk kolem dokonalosti svého státu a „mohutnosti“ svého vojska. Stačil krátký úder německé armády a následný útok Rudé armády, aby z tohoto nedomrlce zplozeného Versaillskou smlouvou, který parazitoval na zotročených nepolských národech, nezůstalo nic. Území obsazené sovětskými vojsky bylo osvobozeno od statkářů a kapitalistů, takže jeho lid se může spojit s bratrskými národy VELIKÉHO STÁTU SOVĚTŮ a jedinou soudružskou rodinou upevňovat velikou věc LENINA-STALINA, věc výstavby komunismu. Německo usiluje o co nejrychlejší ukončení války a o nastolení míru… v posledních měsících se zcela změnil význam pojmu agrese. Agresoři již nejsou Němci, ale Angličané a Francouzi. … Anglická vláda tvrdí, že je jejím cílem je zničit hitlerismus… Hitlerismus se může někomu líbit, někomu nelíbit, ale rozumný člověk pochopí, že ideologii nejde porazit násilím. Proto je přímo zločin bojovat za zničení hitlerismu pod falešnou vlajkou boje za demokracii… Nedávno zazněly zcela nesmyslné fámy, že SSSR prý žádal od Finska Vyborg a severní břeh Ladožského jezera. To je lež! Připravovaná internacionální pomoc finskému lidu je obrana proti chystanému útoku německé a finské armády na Leningrad…“
Závěrem schůze poslanci schválili včlenění západní Ukrajiny do USSR a západního Běloruska do BSSR.
Zdroje:
Afanasjev, J.: Drugaja vojna. Rossijskij gossudastvěnnyj gumanitarnyj univěrsitět. M.-1996.
Anders, W.: An Army in Exile. Macmillan. London 1981.
Bajerlajn, B.: „Predatěl-ty, Stalin!“ Komintěrn i kommunističeskije partii v načale Vtoroj mirovoj vojny (1939-1941). „ROSSPEN“. M.-2011.
Běrežkov, V.: Kak ja stal pěrevodčikom Stalina. „DEM“. M.-1993.
Bězyměnskij, L.: Gitler i Stalin pěred schvatkoj. „Věče“. M.-2000.
Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.
Bušujeva, T.: „Ščastije na štykach“. Něizvěstnyje dokuměnty iz rossijskich archivov. Žurnal „Okťabrj“. No11. 1993.
Fělštinskij, J.: SSSR – GĚRMANIJA. Dokuměnty i matěrijaly o sovětsko-gěrmanskich otnošenijach v aprěle-senťabrje 1939 g. T.1. Dok. 59. Moskva-1989.
Geller, M., Někrič, A.: Istorija Rossiji:1917-1995. Izdatělstvo „MIK“. M.-2000.
Grigorjev, A.: I tělmanka so znakom Rot Fronta. In.: Otkryvaja novyje stranicy… Měždunarodnyje voprosy: sobytija i ljudi. „Politizdat“. M.-1989.
Gutionov, P.: Voron iz prošlogo. „Novaya gazeta“ No93 ot 23 avgusta 2019.
Hofer, W.: Die Entfesselung des Zweiten Weltkriegs. Lit. Verlag. Münster-2007.
Karpov, V.: Maršal Žukov: Jego soratniki i protivniki v dni vojny i mira. „Roman-Gazěta“.M.-1994.
Kuzněcov, I.: Zaskrečjonnyje tragedii sovětskoj istorii. KAMUNIKAT. Minsk-2006.
Maser, W.: Porušení slova. „OLDAG“. Ostrava-1996.
Mělťuchov, M.: Sovětsko-polskije vojny. Vojenno-političeskoje protivosojanije 1918-1939gg. „Věče“. M.-2001.
Mělťuchov, M.: Upuščennyj šans Stalina. (Dokuměnty, fakty, sužděnija). 2-je ipravl.izdanije Věče. M. 2002.
Měrcalov, A.: Istorija i stalinizm. „Politizdat“. M.-1991.
Moorhouse, R.: Diablovi spojenci. Hitlerov pakt so Stalinom. 1939-1941. Premedia Group, s.r.o. Bratislava 2015.
Murchaus, R.: „Eta vojna nikogda ne byla čestno ocenena“. „Novaya Gazeta“ No104 ot 17 senťabrja 2021.
Někrasov, V.: Berija: koněc karjery. „Izdatělstvo političeskoj litěratury.“ M.-1991.
Nordling, C.: Defence or Imperializm. An Aspect of Stalin´s Military and Foreign Policy. Uppsala-1984.
Něvěžin, V.: „Jesli zavtra v pochod…“. Jauza. Eksmo. Moskva 2007.
Pronin, A.: Sovětsko-germanskije soglašenija 1939 g. Istoki i posledstvija. Izdatělstvo „UrGJUA“. Jekatěrinburg 1998.
Shirer, W.: Vzestup a pád třetí říše. Nakladatelství L Marek, Brno 2004.
Suvenirov, O.: „Klim, Koba skazal…“. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No12. 1988
Trockij, L.: Nyněšňaja vojna i suďba sovreměnnogo obščestva. In: SSSR v vojně. „Bjulletěn oppozicii“. 1939.
Volkovskij, N.: Istorija informacionnych vojn. Časť 2. „POLIGON“. Sankt Petěrburg-2003.
Ziegler, W.: Cesty Francie. „Orbis“. Praha-1942.
Zubov, A. a dr.: Istorija Rossiji. XX věk: 1939-2007. „Astrěl“. Moskva-2010.
Žukov, D., Kovtun, I.: Lev Mechlis i Chasso von Bedell, Geněrali ot propagandy. „Sověršenno sekrětno“. No.36/365. 2 okťabrja 2015.
Dokuměnty i matěrijaly po istorii sovětsko-polskich otnošenij. T.VII, 1939-1943. „Politizdat“. M.-1973.
Sovětsko-gěrmanskije dokumenty 1939-1941 gg. Iz Archiva CK KPSS. „Novaya i novějšaja istorija“. 1993g. No1.
Vněočerednaja četvěrtaja sessija Věrchovnogo Sověta SSSR. 28 avgusta-1 senťabrja 1939 g.: Stěnografičeskij otčět. Izd. Věrchovnogo Sověta SSSR. M.-1939.
Vněočerednaja pjataja sessija Věrchovnogo Sověta SSSR 31 okťabrja-2 nojabrja 1939g. Stěnografičeskij otčjet. Izdanije Věrchovnogo sověta SSSR 1939 g.
Použité archivy:
APRF. F.3. Op.5. D.614. LL.228-230. Podlinnik. Na blankě NKVD SSSR.
CAMO. F.148 a. Op.3763. D.69. L.1-6.
RGVA. F.4. Op.15. D.21. L.57.
RGVA. F.9. Op.40. D.62. L. 258-260.
RGVA.F.9.Op.39.D.70.L.179.
RGVA. F.35084. Op.1. D.43. L.7-20.
RGVA. F.35086. Op.1. D.190. L.1-4.
RGVA. F.9. Op.40.D.63.L.30-33.
RGVA.F.35086.Op.1.D.147.L.37.
RGASPI. F.77. Op.4. D.25. L.97
AVP RF - Archiv zahraniční politiky Ruské federace Moskva
CAMO - Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR
RGASPI - Ruský státní archiv sociálně-politických dějin
RGVA - Ruský státní vojenský archiv
Formát archivních dokumentů: Název archivu, fond (F), karton (Op), složka (D), list (L).
