Článek
V následujících 5 článcích se vrátíme k Mechlisově biografii. První tři z nich popisují začátek jeho kariéry v Dělnicko-rolnické Rudé armádě (DRRA) ještě před jeho seznámením se Stalinem. Poslední dva články nás seznámí s Mechlisovým soukromím a pozdější závažnou chorobou, která ho dovedla až ke smrti.
Na počátku 20. století vládla v Rusku napjatá atmosféra, která radikalizovala tamní dělnictvo. Bojovalo za důstojnější pracovní podmínky, rolníci protestovali proti vysokým daním. Legální činnost politických stran carský režim neumožnil, proto v roce 1898 vznikla na sjezdu v Minsku Ruská sociálně demokratická strana dělnická (RSDRP). Vlnu stávek od roku 1901 organizovaly výbory složené ze členů RSDRP.
V červenci roku 1902 vyšla sociálnímu demokratu V. I. Uljanovovi kniha „Co dělat?“, v níž mimo jiné napsal: „Občanská válka přivede svět k socialistické revoluci!“. Úvahy z této knihy v červenci 1903 přednesl na II. sjezdu RSDRP v Bruselu a Londýně. Schválený program sjezdu již reflektoval revoluční záměry dělnictva, avšak mezi frakcemi této strany se prohloubily rozpory kvůli diferencovanému přístupu k řešení změn společenských poměrů. Členstvo strany rozdělily na „radikální menšinu-bolševiky“ (RSDRP(b)) vedené Uljanovem a na většinové „renegáty-menševiky“ vedené J. O. Martovem. Zatímco menševici propagují evoluční vývoj, bolševici jsou rozhodnuti jít revoluční cestou a bezohledně zničit stávající politický systém. Mezi nimi participují sociálně demokratičtí revolucionáři, „eseři“. Zatímco členové židovských stran „bundisté“ a „poalej cionisté“ zamířili k menševikům, kde ztrácejí čas rozvláčnými teoretickými diskuzemi, „revoluční předvoj proletariátu“, bolševici, již volí kolektivní orgány lidové moci, sověty.
Vnitropolitické hospodářské problémy v Rusku vyostřil ozbrojený konflikt, když se v únoru 1904 zapletlo s Japonskem do války o nadvládu nad částí Mandžuska. Toto střetnutí nesmírně vysílilo ruský vládnoucí režim a zvýšilo radikalizaci obyvatelstva, neboť Japonsko po vítězství obsadilo důležitý Dálněvýchodní vojenský přístav Port Artur.
V lednu 1905 v Petrohradě vypukla buržoazní revoluce, po níž se v RSDRP stali dominantní frakcí menševici. Tehdy již působí v centru dění uprchlík z ruského vyhnanství, ukrajinský filozof a novinář A. Parvus (I. L. Gělfand) a editor Marxova konceptu „permanentní revoluce“, předseda 1. městského petrohradského sovětu, menševik L. D. Trockij. Pro svou politickou aktivitu jsou oba zatčeni a deportováni do vyhnanství. Záhy je nahradili „noví bojovníci“. Koncem prosince 1905 se na I. konferenci RSDRP ve finském Tampere poprvé setkal mladý gruzínský sociální demokrat I. V. Džugašvili s ruským sociálním demokratem V. I. Uljanovem, jenž záhy přijal pseudonym Lenin. Zpočátku ho Džugašvili nezaujal, Lenin dokonce téměř zapomněl i jeho jméno. Úzká spolupráce začala až po jejich příjezdu do Petrohradu a přechodu k bolševikům.
Společenský neklid sílí, proletářské buňky se radikalizují nejen v Ruském imperátorském vojsku. Demonstrací v Oděse se účastnil i ilegálně ozbrojený Žid z řadové úřednické rodiny: L. Z. Mechlis. Po zatčení ho pro neplnoletost propustili. Až v lednu 1907 dospěl a policie u něj v Chersonské čtvrti Oděsy našla ilegálně drženou zbraň, ztloukla jej a uvrhla do vězení. Po propuštění vstoupil do Oděské buňky strany „Poalej cion“. Přesto, že po odvodu do 2. dělostřelecké brigády 11. armády Jihozápadního frontu byl v roce 1911 povýšen na svobodníka a v srpnu 1912 předisponován k jezdectvu posádky v Běloj Cěrkvi, setrval u sociálních demokratů až do roku 1918. I když po listopadu 1917 v Rusku bolševici stranu „Poalej cion“ odmítli, na jihu Ukrajiny existovala až do 21. května 1928, kdy židovské strany zrušilo usnesení orgbyra.
Mezitím jeho budoucí politický mecenáš I. V. Džugašvili stoupá vzhůru, na Leninovo doporučení je 30. ledna 1912 pod pseudonymem I. V. Stalin kooptován do ÚV RSDRP a Ruského byra strany.
Po atentátu na arcivévodu Ferdinanda d´Este 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Za slib francouzské vlády carovi na ruské „ovládnutí Konstantinopole, Bosporu, Dardanel, Východní Haliče a části Balkánu“ od 30. července v Ruském Impériu probíhá mobilizace a 1. srpna 1914 je vládám Německa, Rakousko-Uherska, Turecka a Bulharska vyhlášena válka.
Koncem roku 1914 německý ministr zahraničí navrhl císaři pro dosažení separátního míru rozeštvat nepřátele a využít revoluci vyvolanou RSDRP(b) k destabilizaci politického režimu v Ruském Impériu. V únoru 1915 A. L. Parvus dokončil pro německý generální štáb „Plán revoluce v Rusku“. Haličský rodák, novinář K. B. Radek, v Mnichově krátce poté dohodl Parvusovo setkání s Leninem. Ten původně spoléhal sice na vypuknutí revoluce i v Rakousko-Uhersku, avšak jakmile mu Parvus sdělil, že v Rusku je revoluce možná pouze jako důsledek německého vítězství a v Německu že vypukne až po skončení války, Lenin mu slíbil, že po návratu do Ruska vyvede Ruské imperátorské vojsko z války. Uvolněná německá armáda se přesune na západní frontu, ukončí válku a Lenin za německé finanční podpory zorganizuje revoluci v Rusku. V listu „Social-Děmokrat“10. srpna 1915 Lenin v článku „O hesle Spojených států Evropy“ napsal: „… Spojené státy světa (a ne Evropy) jsou státní formou sjednocení a svobody národů, kterou spojujeme se socialismem do doby, než po úplném vítězství komunismu zaniknou všechny státy.“
Po dobytí pevnosti Přemyšl v Haliči a prolomení ruské fronty německými a rakousko-uherskými jednotkami 2. května 1915 se karta obrátila, jenže v srpnu 1916 po nedokončené ofenzívě velitele Jihozápadního frontu, generála A. A. Brusilova, bolševičtí agitátoři v čele s pozdějším „všeruským starostou“ M. I. Kalininem, bolševickým inkvizičním veleknězem M. F. Škirjatovem, členkou moskevského byra ÚV RSDRP(b) R. S. Zemljačkou a řadou dalších revolucionářů v ruských jednotkách demoralizují mužstvo. Jejich články v listu „Die Fackel“ vyzývají německé zajatce po svém návratu šířit komunistickou nákazu i v Německu.
Rozkaz č.1 Petrohradského Sovětu dělnických a vojenských zástupců 1. března 1917 uštědřil Ruské imperátorské armádě ránu z milosti. Vyzval k volbě výborů ve vojenských součástech a k plnění rozkazů „Vojenské komise Státní dumy“ jen pokud neprotiřečí příkazům petrohradského městského sovětu. A tak neúspěchy na frontě a rozsáhlé dělnické stávky dovedly trosky Ruského impéria až k rezignaci vlády a 15. března 1917 car Mikoláš II. abdikoval. Moci se ujala Prozatímní vláda. Jeden z jejich slibů byla organizace voleb do zastupitelských orgánů. Ty měly být v listopadu 1917 pod dohledem vytvořeného Dočasného sovětu RSFSR (Ruské sovětské federativní socialistické republiky) Lenin ze švýcarského exilu jásal: „… v Rusku se mění imperialistická válka na válku občanskou… Ať žije revoluce! Ať žije vycházející Světová revoluce!“
Rozpaky vlády USA nad vysláním armády do Evropy 1. března 1917 ukončil dešifrovaný „Zimmermannův telegram“ o ponorkové válce a kontingent americké armády pod velením generála Pershinga 24. března 1917 připlul do Evropy. Avšak velké bojové ztráty posílily kampaň radikálních levicových socialistů proti účasti armády USA ve válce mimo americký kontinent, takže tento izolacionalismus na čtvrt století odvedl vládu USA od evropských záležitostí!
Člen Mezinárodního byra ÚV RSDRP(b) V. V. Vorovskij vyjednal s německým generálem E. Ludendorfem návrat V. I. Lenina, L. B. Kameněva a G. J. Zinověva do Petrohradu. Organizací cesty byl pověřen K. B. Radek. V březnu přijel z vyhnanství I. V. Stalin s dalšími bolševiky a od 25. března 1917 již pracují ve Všeruském byru ÚV RSDRP(b). V průmyslových závodech vznikají z téměř negramotného lumpenproletariátu „Rudé gardy“, zárodky budoucí Dělnicko-rolnické Rudé armády.
Německý ministr zahraničí dostal od vyslance z Petrohradu telegram: „Lenin přijel do Ruska. Pracuje přesně podle našeho přání.“ Proto se do Ruska začínají sypat zlaťáky. Přes moskevskou pobočku švédské banky došlo z Německa 50 milionů zlatých marek, část uhradily náklady na letáky s výzvou: „Svrhněte vládu! Skončete válku! Bolševici k moci!“ V Petrohradské posádce 3. července 1917 menševik L. D. Trockij podnítil „vzpouru kulometčíků“. Po jejím potlačení je zatčen a ve vězení přešel k bolševikům. Vedoucí revolucionáři byli potrestáni, v létě 1917 prokurátor Petrohradského soudního dvora předložil soudu „Obvinění Lenina a Zinověva… z velezrady!“
Francouzská vláda svůj velkorysý slib ruskému spojenci k získání kontroly nad Bosporem a Dardanelami nesplnila, a proto premiér prozatímní vlády A. F. Kerenskij trvá na setrvání ve válce po boku spojenců. Jenže v létě 1917 zběhl z Ruské imperátorské armády téměř milion mužů a nemálo z nich podlehlo kázání bolševických agitátorů s klíčovým vzkazem: „Hlavní nepřítel nečíhá v německých zákopech, ale v sídle vlády!“ Na ochranu občanů před těmito dezertéry si městské samosprávy zřizují ozbrojené skupiny, v Běloj Cěrkvi je zvolen do jejího výboru L. Z. Mechlis.
I když se ještě 6. července 1917 v letáku „Lístek Pravdy“ Lenin zaklínal, že „separátní mír s Německem jsem vždy nejrozhodněji a bezpodmínečně odmítal“, přes protesty menševiků a levých eserů ustavil delegaci vedenou členem moskevského výboru RSDRP(b) G. J. Sokolnikovem pro jednání se zplnomocněnci vlád Německa, Rakousko-Uherska, Bulharska a Turecka o příměří.
Na rozhraní července a srpna 1917 proběhl v Moskvě VI. Všeruský sjezd RSDRS(b). Do ústředních orgánů v září odesílají moskevští bolševici dopis, který zpochybňuje možnost zahájit ve městě samostatné ozbrojené povstání. Podle nich bude možno disponibilními omezenými silami pouze podpořit ozbrojený boj v Petrohradě a teprve po dalším oslabení legálních carských orgánů zahájit ozbrojený boj také zde. Postupně se však situace zlepšovala a od poloviny září získali bolševici většinu v dělnických sovětech i v Moskvě. V závěru sjezdu 5. srpna 1917 jsou Polák F. E. Dzeržinskij, Gruzínec I. V. Stalin a Rus N. I. Bucharin kooptováni do užšího pléna ÚV RSDRP(b). Na jeho první schůzi Bucharin slíbil: „My rozpoutáme požár Světové revoluce!“ F. E. Dzeržinskij odjíždí za Leninem do města Razliv a na říjnovém plénu ÚV Stalin navrhl povstání, které zabrání vládě předat Petrohrad Němcům.
Revoluční změny se neprosazovaly lehce. Jih Ruska zažil zvláště krvavá střetnutí. Tehdy bývalo zvykem označovat vzájemně nepřátelské strany různými barvami. Zde se tedy střetli bílí, rudí, černosotněnci a další ozbrojené skupiny vzájemně mezi sebou. Moc zde přecházela několikrát sem a tam do rukou bojůvek různých barev. Pro upevnění moci místních bolševických organizací přijel v září 1917 ze Zakavkazska na pomoc G. K. Ordžonikidze. Při politické přípravě pozdějšího ozbrojeného povstání s ním v Rostovu na Donu pracovali také M. F. Škirjatov a jeden z později 26 zavražděných bakuských komisařů, P. A. Džaparidze.
Zdroje:
Anikejev, V.: Dějatělnosť CK RSDRP(b)-RKP(b) v 1917-1918 godach. „Politizdat“. M.-1974.
Aragon, L.: Souběžné dějiny SSSR a USA, 1. díl. Mladá fronta, Praha 1966.
Běšanov, V.: Kadry rešajut vsjo: Surovaja pravda o vojně 1941-1945. Něizvěstnyje vojny. „AST“. M.-2006.
Brakman, R.: Sekretnaja papka Iosifa Stalina. Skrytaja žizň. „Věs mir“. M.-2004.
Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.
Děkrety sovětskoj vlasti. T.1. „Politizdat“. M.-1957.
Felštinskij, J.: Krušenije mirovoj revoluciji. Brestskij mir: Okťabr 1917 - nojabr 1918. „TĚRRA“. M.-1992.
Felštinskij, J.: Zagovor vtoroj: Brestskij mir. Voždi v zakoně.,Izdatělstvo „Těrra“. M.-2008.
Golub, P.: Partija, armija i revolucija. Politizdat. M.-1967.
Gračjov, P.: Rumčerod. Vojennaja enciklopědija. T.7. Vojennoje izdatělstvo M.-2003.
Chereš, E. Kuplěnnaja revolucija. Tajnoje dělo Parvusa. „Olma-Press“. M.-2005.
„Izvěstija“. No 22(286), 28 janvarja 1918 g.
Janouch, F., Kolman, A.: Jak jste mohli takhle žít? Dialog generací. „Novela bohemica.“ Praha 2011.
Kornejčuk, D.: Genialnyj plan „Kupca revoluciji“. „Zěrkalo nědělji. Ukrajina“. No9. 7 marta 2007.
Kostyrčenko, G.: Tajnaja politika Stalina: vlasť i antisemitizm. „Měždunarodnyje otnošenija“. M.-2001.
Kurfürst, J.: Příběh ruské geopolitiky. Jak se ruská myšlenka zmocnila více než šestiny světa. „Karolinum“. Praha-2018.
Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.26. „Politizdat“. M.-1968.
Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.35. Izdatělstvo političeskoj litěratury. M.-1965-1975.
Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.37. „Politizdat“. M.-1955.
Lukeš, I.: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. „PROSTOR.“ Praha-1999.
Manusevič, A., i dr..: INTERNACIONALISTY. T. 2 (1). „Nauka“. M.-1971.
Mlěčin, L.: MID. Ministri inostrannych děl. Ot Lenina i Trockogo-do Putina i Medvěděva.
Nikolajev, V.: STALIN, GITLER I MY. „Pitěr“. M.-2008.
Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce. Argo, Praha 2017.
Rayfield, D.: Stalin a jeho mistři popravčí. Pavel Dobrovský-BETA a Jiří Ševčík. Praha-Plzeň 2006.
„Rejchsmarki dlja diktatury proletarijata“. „Arguměnty i fakty“. 1992. No3.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonica-MG“, Moskva 1999.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001.
Rubcov, J.: MECHLIS. Těň vožďa. „Jauza –Eksmo“. M.-2007.
Savčenko, V.: Dvěnadcať vojn za Ukrajinu. Glava II., a VI.vtoraja. Folio. Charkov, 2006.
Slavík, J.: Leninova vláda (1917-1924). Lidové noviny Praha-2009.
Šambarov, V.: Bělogvardějština. EKSMO-Press. M.-2002., s. 106.
Vaksběrg, A.: Smrtící laboratoř. Od Lenina k Putinovi. „Garamond“. Praha-2008.
Volkogonov, D.: lenin-počátek teroru. Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.
Volkogonov, D.: LENIN. Političeskij portrět v 2-ch knigach. Kn.II. Izdatělstvo „NOVOSTI“. M.-1994.
Taras, A. i dr.: Osip Pjatnickij i komintěrn na věsach istorii. „Charvest“. Minsk - 2004.
Žukov, D., Kovtun, I.: Lev Mechlis i Chasso von Bedel. Geněrali ot propagandy. 2 okťabrja 2015. Žurnal „Sověršenno sekretno“. No36
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), CGVIA (Ústřední státní vojensko-historický archiv v Moskvě) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
