Článek
V roce 1795 si diplomaté z Ruska, Pruska a Rakouska jménem svých vlád mezi sebe rozdělili zbytek Polského království, takže zaniklo. Po první světové válce a rozpadu Ruského Impéria se na jeho troskách obnovovaly zaniklé a vznikaly nové státy. Druhá polská republika (Polsko) vznikla 14. listopadu 1918. Protestovali mnozí, nejhlasitěji ruští bolševici, neboť jim uzavřela cestu k německému proletariátu. Lidový komisař vojenských a námořních věcí Ruské sovětské federativní republiky (RSFSR) L. D. Trockij vyslal polské rodáky, bolševiky F. E. Dzeržinského a I. S. Unšlichta, do bývalé domoviny připravit tam proletářskou revoluci.
Po krachu Listopadové revoluce v Německu se na jednání politbyra diskutovalo o dalším osudu Světové revoluce. Bude posílen Výkonný výbor kominterny (IKKI), 8. září 1919 v Berlíně vzniklo Západoevropské byro IKKI obsazené předními funkcionáři IKKI J. S. Rejchem a A. J. Abramovičem, německými komunisty W. Ulbrichtem, W. Pieckem a ruskými bolševiky K. B. Radekem, a N. I. Bucharinem. Před odjezdem do Německa V. I. Lenin Rejchovi uložil: „Vezměte s sebou maximum peněz, posílejte noviny, hlášení a jednejte podle situace. Hlavně jednejte!“ Na další schůzi politického byra Ústředního výboru Komunistické strany Ruska(bolševiků) (politbyra) Lenin, Zinověv, Trockij a Bucharin prosadili prioritní podporu bolševického puče v Německu. Ovšem jelikož jižní trasu „Osvoboditelského pochodu na západ“uzavřela bělogvardějská vojska, volná zůstala jen severní cesta Minsk, Brest, Varšava, Poznaň, Berlín a Paříž. Dělnicko-rolnická Rudá armáda (DRRA) tedy pojede do Německa a Francie přes Polsko.
Francouzská vláda 8. prosince 1919 schválila „Deklaraci o dočasných východních hranicích Polska“. Polská vláda souhlasila, pokud jí bude poskytnuta materiální pomoc. Jelikož ve východním Polsku žijí i Bělorusové a Ukrajinci, 15. prosince L. D. Trockij oznámil: „Polští páni a šlechta urvou dočasné, loupeživé vítězství, ale až skoncujeme s Děnikinem, vrhneme všechny naše zdroje na polskou frontu!“ S Děnikinem sice skoncovali, ale nastoupil Wrangel, takže v politbyru vypukly rozpory. Na Stalinův návrh L. D. Trockij 15. března 1920 nařídil velení Jihozápadního frontu obsadit Krym, což Lenin vetoval a prohlásil, že „DRRA se vypořádá nejprve s Polskem“. Na IX. sjezdu KSR(b) 29. března potom vysvětlil: „…v budoucích hranicích poraženého Polska získáme solidní, pohodlnou a pevnou základnu pro operace proti střední Evropě…“
Počátkem dubna 1920 vrchní velitel Polské armády maršálek J. Piłsudski nařídil útok na Kyjev. Po obsazení Vilnjusu 21. dubna podepsali ministři zahraničí Polské republiky a Ukrajinské národní republiky (UNR) dohodu „O debolševizaci Ukrajiny“. Maršálek Piłsudski 26. dubna slíbil, že jakmile se správy UNR ujme zákonná vláda, polská armáda odjede.
Na jednání politbyra 28. dubna 1920 I. V. Stalin opět připomněl Krymský dluh, avšak polské vojsko se blíží ke Kyjevu, a proto předseda Rady lidových komisařů (RLK) RSFSR V. I. Lenin zavelel: „Do boje s polskými pány!“ Novinář K. B. Radek dodal, „do boje s bariérou bránící spojení německé a ruské revoluce!“ Do boje s polským vojskem se zapojí čtyři armády Západního a Jihozápadního frontu a šest divizí Kavkazského frontu DRRA. Velitel Západního frontu M. N. Tuchačevskij převzal od předsedy Revoluční vojenské rady republiky (RVRR) Trockého rozkaz se slovy: „Není pro mne větší čest než splněním posvátné mise Rudé armády prorazit cestu Světové revoluci pro štěstí všech národů světa.“
Redaktor „Izvěstije“ 30. dubna publikoval prohlášení RLK „Všem dělníkům, rolníkům a poctivým občanům Ruska“: „Ať žije nezávislé dělnicko-rolnické Polsko! … v zájmech polského a sovětského lidu válkou k míru, k osvobození od buržoazního jha.“ V Petrohradě dělníci v prvomájovém průvodu volají: „Ať žije sovětská polská vláda!“, „Pryč s polskými pány!“ Poté, co polská armáda vstoupila do Kyjeva, 9. května redaktor Bucharin v „Pravdě“ veršoval o Světové revoluci:
„Na Západ, dělníci a rolníci
Proti buržoazii a statkářům,
za mezinárodní revoluci,
za svobodu všech národů!
Vojáci dělnické revoluce!
Upřete svůj zrak na Západ!
Na Západě se rozhodují osudy Světové revoluce!
Cesta ke světovému požáru vede přes mrtvolu bílého Polska!
Na bodácích přineseme štěstí a mír pracujícímu lidu!
Na Západ! Do hřmících bojů, k rozhodujícím vítězstvím!“
Členové politbyra považovali UNR za součást RSFSR, a proto 23. května jeho usnesení „Polský front a naše úkoly“ uložilo: „Považovat válku s Polskem za prioritní úkol státu“! Před odjezdem moskevské posádky na „Osvoboditelský pochod na západ“, 30. května rudoarmějce přišel povzbudit Lenin: „…soudruzi, již jsme se postavili na odpor horšímu nepříteli, zvítězili jsme nad statkáři, nad našimi kapitalisty, zvítězíme i nad polskými kapitalisty. Musíme dnes slavnostně přísahat jako jeden muž, že nedopustíme vítězství polských pánů a kapitalistů…Varšava je klíč k celému světu! Na Evropu!“ N. I. Bucharin úvodníkem v „Pravdě“ provolal: „Dělníci a rolníci, na Západ, až na Paříž a na Londýn! Proti buržoazii a statkářům, za mezinárodní revoluci, za svobodu národů!“
Rudá armáda 12. června 1920 vyhnala polské vojsko z Kyjeva. Revoluční vojenská rada (RVR) Západního frontu 2. července vydala rozkaz „K pochodu na Varšavu!“: „Rudoarmějci! Nastal čas zúčtování! Armády našeho frontu přecházejí do útoku… Zločinnou vládu Piłsudského utopte v krvi zničené polské armády… Nastupte do bojových kolon! Nadešel čas útoku. Na Vilno, Minsk, Varšavu-kupředu“! U oběti se k obraně chystají nejen „polští páni“, ale i polští pracující. Po výzvě maršálka J. Pilsudského polskému národu, se 3. července přihlásily do armády tisíce dobrovolníků.
Anglická vláda projevila mírovou aktivitu, ministr zahraničí lord Curzon 11. července navrhl zastavit ofenzivu DRRA na spojnici Grodno-Brest-Přemyšl, dodnes známou jako Curzonova linie, a zahájit mírové rozhovory. Jenže člen RVR Jihozápadního frontu I. V. Stalin 13. července telegraficky doporučil s mírovými jednáními vyčkat, neboť „imperializmus nikdy nebyl tak slabý, jak bude v okamžiku polské porážky a my jsme nikdy nebyli tak silní, jako budeme po našem vítězství, proto čím důrazněji budeme jednat, tím lépe jak pro Rusko, tak i pro Světovou revoluci.“
Jakmile jednotky DRRA obsadily Vilnjus, 15. července z města napsal stranický básník D. Bědnyj L. D. Trockému: „Pokud nemáte pro mne jiné úkoly, v pátek se vracím agitovat „DO SOVĚTSKÉ VARŠAVY!““ Lenin oznámil členu RVR Západního frontu I. S. Unšlichtovi: „Velmi slavnostně slibuji, že polským dělníkům a rolníkům zajistíme průběh státní hranice Polska východně od Curzonovy linie… Vlastně vstoupíme do Polska jen ozbrojit dělníky a pak pryč odtud… Kdy nastane v Polsku sovětský převrat a považujete jej za reálný?“
Vrchní velitel DRRA S. S. Kameněv 16. července nařídil: „… dále energicky pronásledovat protivníka… a nejpozději do 12. srpna…obsadit Varšavu“! Za týden je doručen rozkaz k útoku na Lvov. Zahájí ho 25. července armády Jihozápadního frontu a po jeho obsazení budou postupovat přes Maďarsko do severní Itálie, kde pomohou oddílům Mussoliniho bojových svazků dokonat revoluci. Armády Západního frontu po obsazení Varšavy zamíří do Německa, poté do Francie, případně i do Anglie.
Do podpory „Osvoboditelského pochodu na západ“ se aktivně zapojila i kominterna. Podle pokynů IKKI komunisté v německých námořních přístavech přesvědčují dělníky, aby nepřekládali zbraně a munici pro polskou armádu. Nádraží v Břeclavi, Přerově a v Bohumíně zaplavily letáky: „Železničáři! Vozíte děla, která budou střílet na vaše třídní bratry, ruské dělníky!“ V Košicích vyzvala Unie železničních zaměstnanců: „Ani vagón streliva a ani jeden vojak do Poľska. Něch žije medzinárodná robotnícka solidarita! Něch žije sovietske Rusko!“
V Petrohradě 19. července 1920 začíná třítýdenní jednání II. kongresu kominterny, jeho účastníci bedlivě sledují situaci v Polsku. Jakmile člen RVR Západního frontu I. T. Smilga ohlásil předsedovi RVRR L. D. Trockému porážku levého křídla polské armády, Lenin telegrafoval Stalinovi do štábu Jihozápadního frontu v Charkově: „Situace v kominterně je vynikající, Zinověv, Bucharin i já věříme, že nastal čas vyvolat revoluci v Itálii. Aby k tomu mohlo dojít, musí být, podle mého názoru, sovětizováno také Maďarsko a snad i ČSR a Rumunsko… Němečtí komunisté varují: vláda je schopna povolat proti nám třistatisícovou armádu ze společenské spodiny…“ Stalin odpověděl: „… Tři sta tisíc příslušníků lumpenproletariátu v Německu, i pokud by skutečně existovalo, ovšem změnit situaci nemůže a nezmění. Je třeba přestat otálet a začít, dokud se imperializmus ještě nevzchopil a nepřešel do rozhodné ofenzivy, což se může stát každou chvíli…“.
Během jednání kongresu se konala schůze politbyra, z níž Lenin odeslal šifrovaný telegram Vorošilovovi a Buďonnému na velitelství 1. jízdní armády Jihozápadního frontu: „…přišel návrh Polska na příměří s žádostí odpovědět do 30. července. Jistě chápete, že jsme nuceni souhlasit. Z toho plyne, že od Vás požadujeme zahájit útok na Lvov co nejrychleji. Zkrátka, je nutné zajistit, abychom do 30. července zabrali maximum z toho, co můžeme… .“
Do Białystoku 30. července přijeli členové Polského byra ÚV KSR(b) v čele s F. E. Dzeržinským. Týž den předseda Prozatímního polského revolučního výboru J. B. Marchlewski vyhlásil Polskou sovětskou socialistickou republiku a odeslal Leninovi zdravici: „Mocná Rudá armáda zlomila nepřátelský odpor a vstoupila na polské území jako přítel polského proletariátu ve zbrani v jeho boji s buržoazními utlačovateli… Vedeni příkladem a zkušeností Rudého Ruska doufáme, že v brzké době dovedeme osvobození Polska ke šťastnému konci a nad touto baštou imperializmu rozvineme rudý prapor revoluce …“ Dělníkům do Varšavy 5. srpna nařídil, „ozbrojit se a zahájit revoluční povstání!“
Účastníci pléna ÚV KSR(b) 5. srpna projednali návrh polské vlády na příměří. V bouřlivé diskuzi zazněl návrh, uzavřít s buržoazním Polskem mír, ale většina to odmítla. Usnesení „strany a vlády“ 6. srpna slíbilo: „Rusko neusiluje o narušení nezávislosti a celistvosti Polské republiky!“ Lenin to týž den telegraficky sdělil Stalinovi.
Vrchní velitel DRRA S. S. Kameněv 6. srpna jmenoval hlavním velitelem obou frontů M. N. Tuchačevského a opakoval rozkaz, do 12. srpna obsadit Varšavu. Jakmile 7. srpna Lenin dostal hlášení, že se součásti Západního frontu přiblížily k předměstí Varšavy, radostně sdělil francouzským delegátům kongresu: „Ano, sovětská vojska jsou ve Varšavě. Brzy bude naše i Německo. Opět vybojujeme Maďarsko, proti kapitalizmu povstanou Balkánské státy, otřese se Itálie. Buržoazní Evropa v bouři bude praskat ve švech!“
Výzva „K Rudé armádě, k Rudému námořnictvu“ adoruje tuto „nejspravedlivější válku v dějinách“ slovy: „Bojujete nejen za zájmy Sovětského Ruska, ale také za zájmy všeho pracujícího lidstva, za Komunistickou internacionálu! … Hlavní zbraň dělnické třídy, Rudá armáda, musí být připravena splnit své útočné poslání na každé linii, neboť v nejbližší době tato linie obsáhne celý Starý svět!“ Před ukončením kongresu účastníci přijali manifest, jehož preambule uvedla: „Sovětské Německo spojené se Sovětským Ruskem by bylo silnější, než všechny kapitalistické státy… Aktuální je světová občanská válka pod praporem sovětské moci! … jedna z hlavních sil světové historie je nyní Rudá armáda. Blíží se vznik Mezinárodní rudé armády!“ Na prvním zasedání nového IKKI předseda kominterny G. J. Zinověv 8. srpna věstil: „…Porážka polských bělogvardějců vzbuzuje u polských dělníků velikou naději. V Polsku kypí vlna stávek. Polští pracující využijí porážku vykořisťovatelů k poslední ráně oslabenému třídnímu nepříteli, ke spojení s ruskými dělníky ve společném boji za osvobození.“
Rudoarmějci součástí Západního frontu poháněni apely RVR obou frontů „… Rudé armády, vpřed! Hrdinové, na Varšavu!“, „Na Varšavu, na Berlín!“, jsou 12. srpna večer již před jejími branami. M. N. Tuchačevskij věřil, „… že po vítězství v Polsku socialistická revoluce zachvátí ohnivým plamenem celou evropskou pevninu …“. Avšak díky zdatné práci rozvědky Polská armáda s domobranou 13. srpna zteč Varšavy odrazila, což vstoupilo do historie jako „zázrak nad Vislou“. Nicméně, S. S. Kameněv to ještě nevzdal. Přesto, že 1. jízdní armáda S. M. Buďonného je před Lvovem připravena k útoku, 13. srpna nařídil veliteli Jihozápadního frontu vrátit 12. a 1. jízdní armádu Západnímu frontu a ukončit postup na Lvov. Člen RVR frontu Stalintelegraficky protestoval: „… Tento rozkaz měl být vydán buď před třemi dny, kdy byla 1. jízdní armáda v rezervě, nebo měl být pozdržen do dobytí Lvova.“
V noci na 16. srpna M. N. Tuchačevskij nařídil přeskupení jednotek. Cestou k Varšavě překročily posílené formace 1. jízdní armády Jihozápadního frontu Západní Bug, avšak 17. srpna Polská lidová dobrovolnická armáda generálmajora S. N. Bulaka-Balachoviče úspěšně napadla její nekrytý bok a týl. Na kategorickou výzvu L. D. Trockého 20. srpna vydal velitel Jihozápadního frontu A. I. Jegorov písemný rozkaz útok zastavit. Aby rozkaz nabyl platnosti, byla nutná kontrasignace vojenským komisařem útvaru, avšak Stalin s Gusěvem to odmítli, a tak rozkaz spolupodepsal další člen RVR R. I. Běrzin.
Přesto, že v hlavním městě Běloruska Minsku diplomaté již jednají o příměří, 20. srpna předseda RVRR Trockij vydal rozkaz pro RVR Západního frontu: „Pod maskou lživých řečí o míru na nás polští bělogvardějci chystali útok podél Visly… Vítězně zahájený útok musí být vítězně ukončen! Hanba tomu, kdo před Varšavou myslí na mír! … Nevydat vítězství pánům! Ocelový kůl Rudé armády rozbije hlavy polské bělogvardějštině. Vojáci Rudé armády pamatujte: Západní front je front Světové revoluce! Musíme zvítězit, ani krok zpět! Vítězství nebo smrt!“ Nepomohl ani 22. srpna Leninův rozkaz, „věšet kulaky, popy, statkáře a svést to na jednotky generála Bulak-Balachoviče!“, neboť oba byly doručeny pozdě. Boj o Varšavu 25. srpna skončil porážkou Rudé armády. V řadě jednotek vojenští komisaři odhodili prapory a s většinou mužstva se rozutekli, polští vojáci dokonce ukořistili zástavu Západního frontu! Odhad ztrát je 130 000 rudoarmějců a 36 500 polských vojáků.
Člen RVR 1. jízdní armády K. J. Vorošilov zklamaně napsal předsedovi Kavkazského byra G. K. Ordžonikidzemu: „Od polských dělníků a rolníků jsme čekali vzpouru a revoluci, ale dočkali jsme se jen šovinizmu a zavilé rusofobie.“ Na emotivním jednání politbyra 30. srpna Lenin s Trockým svedli vinu za „uhašení evropského revolučního požáru před vzplanutím“ na Stalina, Vorošilova, Jegorova a Buďonného. V březnu 1921 na X. sjezdu KSR(b) Stalin vinu vrátil na Trockého, S. S. Kameněva, Tuchačevského, I. T. Smilgu, I. S. Unšlichta a R. I. Běrzina. Až jeho moc dosáhla nedotknutelnosti, postaral se, aby tito soudruzi zaplatili porážku DRRA svými životy. Jen Lenin a S. S. Kameněv zemřeli včas, ovšem Lenin zůstával ikonou, takže represe postihly pouze urnu s Kameněvovým popelem v Kremelské zdi.
Velení DRRA se s porážkou nesmířilo, na březích Němenu u Komarówa se 15. září 1920 M. N. Tuchačevskij pokusil o protiútok. Opět neúspěšně, 21. září se plénum ÚV KSR(b) usneslo příměří přijmout, nyní nesouhlasil maršálek Pilsudski.
Na IX. konferenci KSR(b) Lenin 23. září v referátu „Politická bilance ÚV KSR(b)“ řekl, jak dál: „…Perioda obranné války se světovým imperializmem skončila a my nejen můžeme, ale musíme využít válečný stav k zahájení útočné války. Naše základní politika zůstává stejná. Máme veškeré možnosti přejít od obrany k útoku… Pomůžeme bolševizaci Litvy i Polska a vyvoláme revoluci v Německu… Společnost národů nestojí ani za psí štěk… Problémy států nebudou řešeny tak, jak řekne „Společnost národů“, ale tak, jak řekne rudoarmějec! Tak jsme to v naší nótě sdělili Curzonovi. Nezvolili jsme oficiální rezoluci ÚV, která je pro členy strany do nového sjezdu zákonem, ale jen jsme si řekli, že bodáky vyzkoušíme, zdali někde nedozrála proletářská revoluce…Budeme pomáhat Maďarsku, Itálii, avšak při každém dvojkroku budeme pamatovat, kde se zastavit. Bez ohledu na naprostý neúspěch prvního pokusu a naší první porážku budeme pokračovat v útočné politice, dokud všechny nepřátele zcela nezničíme…“
V týlu Západního frontu Polská lidová dobrovolnická armáda generála S. Bulak-Balachoviče 27. září obsadila Pinsk, zajala štábní důstojníky 4. armády a dále útočí. Rozkaz RVR Západního frontu 13. září burcoval: „…Velitelé, komisaři, komunisté! Vaše socialistická vlast volá po nových hrdinstvích na frontě! Dobýt nebo zahynout! Smrt nebo vítězství! Vpřed!“ Bude čten ve všech plucích, praporech, brigádách, švadronách, bateriích, posádkách a štábech. Členové politbyra 12. října „nařídili Sekretariátu ÚV KSR(b), aby s. Dzeržinský ihned přijal co nejenergičtější opatření v Polském byru propagandy a agitace k podpoře Polské Rudé armády“! Marně, 14. října polská armáda obsadila Minsk a ujíždí na východ. Socialistické přívěsky, Běloruská i Polská republika zanikly. V. I. Leninovi nezbylo, než „souhlasit s obrovskými ústupky, abychom světu ukázali, že my jsme válku nechtěli“! Na Všeruském shromáždění zástupců rolnických výborů 16. října 1920 oznámil: „…ozbrojení lupiči nadiktovali bezbrannému Německu Versaillskou smlouvou své podmínky … smlouva ustavila neslýchaný kořistnický mír, který drží při životě Polsko … my jsme neměli dosti sil, dovést válku do konce… chyběly nám síly, abychom obsadili Varšavu a dobili polské velkostatkáře, bělogvardějce a kapitalisty, ale… Rudá armáda ukázala, že Versaillská smlouva není tak pevná… V létě 1920 stál rozbitý ruský stát díky Rudé armádě jen pár kroků od úplného vítězství!“
Jakmile 18. října 1920 polská armáda dojela k hranici druhého dělení Polského království z roku 1793 na linii Desna-Slucz-Zbrucz více, než 200 kilometrů východně od Curzonovy linie, maršálek J. Pilsudski nařídil ukončení postupu a klid zbraní. Smlouva „Rižskij mir“, jež ukončila válku, byla podepsána kvůli protestům ruských dělníků až 18. března 1921, jenže bez garancí velmocí! Smlouva, jejíž 7.§ zaručoval národnostním menšinám užívání rodného jazyka a svobodu náboženského vyznání, ukládala RSFSR zaplatit Polsku reparace, což se v plném rozsahu nestalo. V. I. Lenin v rozhovoru se švýcarským komunistickým novinářem J. Humbert-Drozovem rekapituloval: „… V Evropě, jsme mohli mít všechno, Piłsudski a jeho Poláci však Světové revoluci způsobili obrovskou, neslýchanou porážku.“
Po svém vzniku byl Sovětský svaz přijat do Společnosti národů. Podpisem Paktu Molotov-Ribbentrop 24. srpna 1939 vrcholí jeho spolupráce s Německou říší a poté nastalo zúčtování. Počátkem září 1939 wehrmacht vtrhl do Polska a téměř tři týdny po něm, podle vysvětlení předsedy Rady lidových komisařů SSSR V. M. Molotova německému velvyslanci von Schulenburgovi, aby nevypadala jako agresor, ho následovala DRRA. Při práci společně s oddíly NKVD zajala desetitisíce Poláků. Generálové a vyšší důstojníci polské armády, kteří v srpnu 1920 veleli „zázraku nad Vislou“, byli v březnu 1940 na návrh lidového komisaře vnitra L. P. Beriji po souhlasu Stalina a dalších členů politbyra v táboře u Katyně postříleni důstojníky NKVD revolvery s náboji, obojí před válkou dodané z Německa.
ZDROJE:
„Otnošenije sovětskogo pravitělstva k polskomu Regentskomu Sovětu“. „Izvěstija“. 1918. 23 ijuňa.
Taras, A. i dr.: Osip Pjatnickij i komintěrn na věsach istorii. „Charvest“. Minsk – 2004g.
Mělťuchov, M.: Sovětsko-polskije vojny. Vojenno-političeskoje protivosojanije 1918-1939gg. „Věče“. M.-2001.
Davies, N.: BÍLÝ OREL, RUDÁ HVĚZDA. Polsko-sovětská válka 1919-20 a „zázrak nad Vislou“. Nakladatelství „BB/art s.r.o. Praha-2006
Pronin, A.: Sovětsko-gěrmanskije soglašenija 1939 g. Istoki i posledstvija. Monografija. Izd. „UrGJUA“. Jekatěrinburg 1998.
Placák, P.: Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. „Paseka“ s.r.o. Praha, Litomyšl-2015.
Muravchik, J.: Nebe na Zemi. Vzestup a pád socializmu. „Jiří Buchal-BB art“. Praha-2003.
Těmirov, J., Doněc, A.: Enciklopědija zablužděnij. Vojna. „Eksmo“. M.-2003.
Drabkin, J., i dr.: Komintěrn i iděja mirovoj revolucii. Dokuměnty. „Nauka“. M.-1998
Trockij, L.: Stalin. T.2, „TĚRRA“- „TERRA“. M.-1996.
Geller, M., Někrič, A.: Istorija Rossiji:1917-1995. Izdatělstvo „MIK“. M.-2000
Šimová, K., Kolenovská, D.: CESTY DO UTOPIE. „Prostor“. Praha-2017
Gazěta „Pravda“. No99, 9 maja 1920 g.
Grejg, O.: STALIN. Tajnyje stranicy iz žizni vožďa narodov. „EKSMO“. M.-2011.
Dadiani, G.: Sovětsko-polskaja vojna 1919-1920 gg. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No5. 1990.
Gazěta „Pravda“. No99, 9 maja 1920 g.
Moškin, S.: „Naša armija gotoviťsa k napaděniju…“.Sovětskaja propaganda nakanuně vojny. „Svobodnaja mysl“. No6/2007
„Bolševistskoje rukovodstvo. Pěrepiska. 1912-1927“. „ROSSPEN. M.-1996.
Amiantovyt, J., i dr.: V. I. Lenin. Něizvěstnyje dokuměnty. 1891-1922 gg. „ROSSPEN“. M.-2000.
Cholínský, J., Veber, V.: Dějiny Sovětského svazu, český protikomunistický odboj a cesty historiografie. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha-2012.
Tuchačevskij, M.: Pochod za Vislu. „NOVOSTI“. M.-1992.
Krivickij, V.: „Ja byl agěntom Stalina“. „Těrra“. M.-1991
Lenin, V.: Vojennaja pěrepiska.(1917-1920). Vojennoje izdatělstvo ministěrstva oborony sojuza SSR. M.-1956.
Iz stěnograma vystuplenija V. I. Lenina s političeskim otčetom CK RKP(b) na IX konferencii RKP(b). „Istoričeskij archiv“. 1999. No1.
Chrenov, I., i dr.: Dokuměnty i matěrialy po istorii sovětsko-polskich otnošenij. T.3. „Nauka“. M.-1965
Pjatnickij, O., Manuilskij, D. I dr. Vtoroj kongresss Komintěrna. „Partizdat“. M.-1934.
Ob odnoj něvypolněnnoj direktivě glavkoma. „Vojenno-istoričeskij žurnal“ 1962, No2
Sokolov, V.: Michail Tuchačevskij: žizň a směrť „Krasogo maršala“. „RUSIČ“. Smolensk-1999..
Kakurin, N., Mělikov, V.: Vojna s bělopoljakami 1920g. „Gosudarstvěnnoje vojennoje izdatělstvo.“ M.-1925
Trockij, L.: Stalin. T.2, „TĚRRA“- „TERRA“. M.-1996.
Lukeš, I.: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. „PROSTOR.“ Praha-1999
M. SzumiƗo: Varšavská bitva 1920: první porážka bolševiků v Evropě. „Paměť národa“. 15.08.2022.
Katyňský masakr., https://cs.wikipedia.org/wiki/Katyňský_masakr
