Článek
Ve 30. letech minulého století je v SSSR překotně budován socializmus, a tu do tohoto úsilí 16. února 1936 v jihozápadní Evropě náhle vpadla radostná událost, volební vítězství Lidové fronty ve Španělsku! Po volbách tam vzniklo několik nestabilních vlád antagonistické politické orientace. Během jara 1936 stoupalo politické napětí, které vyvolalo řadu vražd tamních nepohodlných politiků. Poté přeskočilo do kolonií, v Maroku se 16. července 1936 vzbouřila vojenská posádka, což vedlo k zahájení občanské války v níž, „třídně“ vyjádřeno, pokrokoví republikáni budou bojovat proti reakčním monarchistům.
V SSSR si straničtí propagandisté pojmenovali tento konflikt termínem „Španělská revoluce“. Komunistické bojůvky rabují církevní a agrární majetek a vraždí oponenty. Jakmile vláda Lidové fronty zrušila armádu a 20. července vyzbrojila dělnické milice, vedení kominterny zpozornělo, není divu, vždyť po Výmarské republice vzniklo další komunistické ohnisko v Evropě!
Když „pokrokový“ španělský premiér F. L. Caballero žádal sovětskou „stranu a vládu“ o vojenské poradce a zbraně, na schůzi Vojenské rady Lidového komisariátu obrany 24. července zazněl návrh vyslat do Španělska na „bratrskou internacionální pomoc“ Rudou armádu (DRRA). Lidový komisař obrany, maršál K. J. Vorošilov, souhlasil, ale jeho zástupce, maršál M. N. Tuchačevskij, ne. Španělsko je příliš daleko, úspěch není zaručen! Stalin kupodivu tentokrát akceptoval jeho stanovisko a na jednání Politbyra prosadil usnesení o vyslání pouze odborných vojenských poradců. Od března 1936 do Madridu postupně odjede 2 500 vybraných vojenských poradců, například komkor D. G. Pavlov, komdivové G. M. Štěrn a K. A. Měreckov, letci kombrig J. V. Smuškevič, kapitán P. V. Ryčagov a nadporučík I. I. Kopěc a další, doprovázeni skupinou novinářů vedeni zvláštním vojenským zpravodajem redakce vládního listu „Izvěstija“ v Paříži I. G. Erenburgem.
K „reakčním“ povstalcům se také připojila elitní vojenská „Španělská legie“ doplněná příslušníky německé a italské armády, od 30. července 1936 pod velením generála F. Franca. Lidový komisař vnitra a generální komisař Státní bezpečnosti G. G. Jagoda navrhl na něj připravit atentát. Stalin sice nebyl proti, avšak nezdařil se.
Když „strana a vláda“ odmítla intervenci jednotek DRRA, nahradí ji poradci a zejména formace podporované Kominternou (IKKI)! Členové Prezídia IKKI se 18. září 1936 usnesli ustavit mezinárodní brigády. „Pokrokoví“ dobrovolníci a nelegálové kominterny zaplavili Španělsko s podporou vedení komunistů z Mexika, USA a Francie včetně její levicové vlády. Velení brigád sídlilo v Paříži, takže do jejich čela byl postaven člen Prezídia kominterny, člen NKVD a francouzský vedoucí komunista A. Marty, známý jako „řezník z Albacete“. Celkem se do nich sešlo z řady států až 40 000 mužů! První z nich, 11. mezinárodní brigáda složená ze tří praporů, zahájila činnost 22. října 1936.
V říjnu 1936 předseda „Byra redakce Pravdy“ L. Z. Mechlis v listu zveřejnil Stalinovu zdravici na jejich podporu: „… Osvobození Španělska od jha fašistických reakcionářů… je ve společném zájmu pokrokového lidstva…“ Podnítila i aktivitu řadových španělských proletářů. V listopadu 1936 si lidový komisař zahraničních věcí M. M. Litvinov postěžoval francouzskému velvyslanci v SSSR Coulondremu: „Dostávám dopisy s prosbami o připojení Španělska k SSSR, ale s tím já, ani mí kolegové, ani soudruh Stalin nic nenaděláme!“
Ministr financí republikánské vlády Ch. Negrín již dříve navrhl a vláda nyní schválila převoz většiny zlatých rezerv (cca 510 tun) Španělska „do úschovy“ na území SSSR. Stalin uvědomil lidového komisaře vnitra N. I. Ježova a ten nařídil rezidentovi NKVD ve Španělsku, majorovi Státní bezpečnosti A. M. Orlovovi, utajeně zajistit jejich převoz loděmi do Oděsy. Poté byl cenný náklad pod ochranou Zvláštního praporu NKVD převezen do Moskvy a 5. listopadu ve formě depozita uložen v „Gochranu“ (Státním úložišti cenností). Po získání tak velkého množství zlata „do úschovy“ rozjařený Stalin na slavnostním shromáždění k výročí VŘSR „vtipně“ prohlásil: „Španělé toto zlato později uvidí stejně, jako nyní vidí své vlastní uši!“ Na pokyn usnesení politbyra výnos Nejvyššího sovětu udělil Orlovovi Leninův řád.
V listopadu 1936 na schůzi „Byra redakce Pravdy“ se přítomní shodli na vyslání vhodného korespondenta redakce do Španělska. Navrhli bývalého redaktora časopisu „Ogoněk“, od konce 20. let rovněž externího spolupracovníka redakce „Pravdy“, M. J. Kolcova. Byl to zdatný stranický propagandista, známý jako „nejnadanější pero Sovětského svazu“! Ruský novinář P. S. Gutionov ho zařadil takto: „Komunista-kominternovec Willi Münzenberg, nacista Joseph Goebbels a on, komunista-staliněc Michail Kolcov“! Svou aktivní účastí na jednání o sovětském návrhu smlouvy o odzbrojení ve Švýcarsku si získal mezinárodní věhlas.
Mechlis návrh projednal se Stalinem a 3. prosince napsal do Orgbyra: „Byro redakce Pravdy žádá o schválení výjezdu soudr. Michaila KOLCOVA do Španělska jako zvláštního dopisovatele Pravdy. Souhlas soudruha Stalina je zajištěn. Prosba, uvolnit na výdaje 1200 dolarů.“ Kromě novinářské činnosti bude vystupovat i jako politický spolupracovník republikánské vlády v boji s anarchisty a trockisty. V lednu 1937 M. J. Kolcova uvítal na místě jeho ideový dozorce A. Marty.
Zbraně monarchistům proudí hlavně z Německé říše, což jejich pokrokoví protivníci nemohli trpět, a proto v řadě evropských států komunisté, agenti NKVD a nelegálové kominterny generálu Francovi zásilky stopli, například v ČSR se v této věci velmi angažoval přednosta politické sekce ministerstva zahraničí, sociální demokrat, přesněji kryptokomunista, Z. Fierlinger. V lednu 1937 Stalin nařídil poslat zbraně i republikánům.
Ideové spory v řadách republikánů mezi frakcemi stalinistů a komunistů vyústily v ozbrojené potyčky. Strana proletářské jednoty (POUM), stoupenkyně „demokratické socialistické revoluce“, Stalinem prohlášená za trockistickou konkurenci Kominterny ve Španělsku, proto bude s pomocí „skutečných sovětských přátel“ zlikvidována. Sovětská propaganda patřičnou vojenskou provokaci zahalí do pláštíku politické nezbytnosti. Koncem dubna 1937 je v gescích generálního konzula V. A. Antonova-Ovsejenka, hlavního vojenského poradce sborového komisaře DRRA J. K. Berzina a zástupce rezidenta rozvědky NKVD ve Španělsku L. A. Ejtingona vyprovokován ozbrojený incident, jenž po sobě zanechal stovky mrtvých.
Oficiální sovětské vyjádření oznámilo: „Zrádci - trockisté a anarchisté vyvolali povstání, aby vrazili nůž do zad republikánské vládě“. Do „vysvětlení incidentu“ se zapojili i korespondenti Pravdy. M. J. Kolcov 10. května 1937 poslal první příspěvek „Španělští trockisté - nepřátelé lidové fronty“ a B. D. Michajlov stať „Trockisticko-fašistický puč v Barceloně“. Vysvětlení ovšem formulovali podle komunistické „naší pravdy“!
Krátce po návratu ze Španělska byl Kolcov vyznamenán Řádem rudého praporu a jeho kniha „Španělský deník“ vyšla ve velkém nákladu. Koncem května 1937 A. Marty poslal náčelníkovi Hlavní správy Státní bezpečnosti L. P. Berijovi první svodku s hodnocením jeho práce. Obstál, takže 13. července mu usnesení politbyra uložilo publikovat odpověď na výhrady „antisovětského pamfletu“ francouzského literáta A. Gida „Návrat z SSSR“. Kolcov ve své replice použil floskule kolegy z redakce, „břitkého Stalinova pera“ D. Zaslavského, jenž již 3. prosince 1936 označil A. Gida za „ziskuchtivou oběť antisovětských agentů a spřízněnce spiknutí L. Trockého s německým gestapem“.
Rovněž Kolcovova další reportáž „Trockističtí špioni ve Španělsku“, byla 27. srpna 1937 bolševickými cenzory přijata pozitivně, takže ho L. Z. Mechlis pochválil: „Chci Ti říci dobrou zprávu. Jednou se o tobě Hospodář pochvalně zmínil, jak dobře pracuješ a hlavně, že jsi se už vymanil z nepřátelského vlivu Trockého, který tě po jistou dobu opanoval.“ A hned tohoto milence Ježovovy ženy Jevgenije poctil: „Jsi u čtenářů populárnější než já, napiš pod svým jménem mou zdravici lidovému komisaři vnitra Ježovovi“! Kolcov sice zdravici napsal, avšak floskule „…báječný, pevný bolševik, který od stolu bystře rozplétá a trhá vlákna fašistického spiknutí…“ stejně prozradily skutečného autora.
Koncem jara 1938 se Kolcov vrátil do Španělska a hned jeho první reportáž v červenci vyvolala pozdvižení až v politbyru. Lidový komisař obrany, maršál K. J. Vorošilov, 4. srpna napsal Stalinovi: „Žádám o přečtení a sdělení, je-li toto možné a potřebné publikovat. Mně se článek nelíbí.“ Zatím je klid, v srpnu 1938 Kolcova zvolili členem-korespondentem Akademie věd sssr, poslancem Nejvyššího sovětu RSFSR a výnos předsednictva Nejvyššího sovětu SSSR mu propůjčil Leninův řád.
Avšak soukolí „Velkého teroru“ se již dalo do pohybu. Lidový komisař vnitra Ježov a jeho zástupce Berija na základě udání 27. září 1938 zaslali Stalinovi přísně tajnou svodku agenturních dokumentů „na Kolcova Michaila Jefimoviče - novináře“. Ježov v ní upozornil, že všechny údaje z životopisu ho charakterizují jako „nepřítele lidu“. Stalin na ni napsal: „Kolcova předvolat! St.“ Ježov požadavek poslal předsedovi „Byra Pravdy“ a Mechlis Kolcova povolal do Moskvy. Odpoledne 12. prosince 1938 na shromáždění členů Svazu moskevských spisovatelů ještě přednesl své dojmy ze Španělska. V noci odjel do budovy redakce „Pravdy“ ohlásit příjezd Mechlisovi a v jeho pracovně ho bez písemného zatykače zatkli příslušníci NKVD.
Náčelník vyšetřovacího oddílu 3. oddělení GUGB NKVD (Hlavní správy Státní bezpečnosti Lidového komisariátu vnitra), poručík státní bezpečnosti A. I. Langfang, útrpnými výslechy Kolcovovi „dokázal spojení se sionistickým hnízdem v lidovém komisariátu zahraničí“, účast ve spiknutí, antisovětskou agitaci a špionáž, neboť podle vynucených výpovědí již zatčeného novináře K. B. Radeka právě on Kolcova napojil na říšskoněmeckou, francouzskou a anglickou rozvědku. Je tedy obviněn z „protisovětské trockistické činnosti a účasti v kontrarevoluční teroristické pravicové trockistické organizaci“.
Jeho spolupracovník v redakci „Pravdy“, proslulý udavač A. S. Magid, 30. prosince 1938 napsal do ÚV VKS(b): „Až nyní jsem poznal, že můj bývalý kolega z „Ogoňku“ a „Pravdy“ Kolcov je špion. Nazíráno z osobní stránky, měl tři ženy a všechny cizinky. Zpočátku si za manželku přivezl z Berlína Němku a potom kdovíkoho ještě.“ Jeho redakční nadřízený Mechlis za něj neintervenoval, naopak, Kolcovův bratr B. J. Jefimov v pamětech nevylučoval, že si u Stalina na něj přisadil i on. Dne 1. února 1940 proběhlo přelíčení Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR, M. J. Kolcov byl bez prokázaného obvinění další den zastřelen.
Záznamy z výslechů Kolcova, Babela a dalších novinářů zaměřené na „sionistické hnízdo“ v Lidovém komisariátu zahraničních věcí odhalily lidového komisaře Žida M. M. Litvinova, ve funkci vydržel jen do počátku května 1939. Ve vyšetřování již dříve uvázl rovněž „vůdce bandy špionů, vrahů, žoldáků a mezinárodních kapitalistů“ Žid I. G. Erenburg. Situace pro něj zřejmě nebyla tak dramatická, neboť vyvázl jen s odebráním zahraničního pasu, jenž mu byl v dubnu 1938 vrácen po jeho osobní žádosti u Stalina.
Vedení Kominterny a jejich mezinárodních brigád nezajistilo ideovou jednotu svých bojovníků, což nakonec způsobilo porážku „Španělské revoluce“. Vojenské jednotky vedené caudillem F. Francem 1. dubna 1939 obsadily Madrid, občanská válka skončila.
V SSSR byla 30. léta obdobím optimizmu a revolučního očekávání nástupu proti světovému imperializmu. Nezdar ve Španělsku inspiroval velení Politické správy Rudé armády k důkladné ideové přípravě na revanš. Její základ je definice „bojovníka Světové revoluce“:
Politicky uvědomělí rudoarmějci a velitelé DRRA nové Stalinské epochy skvěle ovládající vojenské umění a nejmodernější vojenskou techniku, fyzicky zdatní, plni nenávisti k nepříteli, kteří bezvýhradně souhlasí se stranou Lenina a Stalina a se svou socialistickou vlastí spolu s fanatickou oddaností kultu revoluční oběti v třídní světové občanské válce vykonají divy, které historie dosud nepoznala… DRRA jako nejkulturnější armáda světa chrání kulturní cennosti a vyhýbá se zbytečnému ničení tam, kde to nevyžadují podmínky boje …V písni „Nemáme hranice“ bojovníci Světové revoluce, podníceni výzvou „nést naši sovětskou vlajku světy a staletími“, se zapojí do bojů v předních liniích DRRA při nezbytném budoucím střetu s kapitalismem.
Řada formulací vycházející z této definice byla 3. ledna 1939 použita v Polním řádu DRRA (PU-39). Vyšší politický sbor DRRA absolvoval na uzavřených seminářích patřičná školení.
Zdroje:
Andrew, Ch., Mitrochin, V.: Neznámé špionážní operace KGB. Mitrochinův archiv. „Academia“. Praha-2001.
Artizov, A.: i dr.: Dokuměnty Prezidiuma CK KPSS i drugije matěrijaly. T.1 Mart 1953-fevralj 1956. MFD. M.-2000.
Blizničenko, S.: Pěrvyj narkom: vzlět i paděnije. „Krasnaja Zvjozda“. 30 Maja 2007 goda.
Burovskij, A.: Vělikaja Graždanskaja vojna 1939-1945. „Eksmo“, „Jauza“. M.-2009.
Figes, O.: ŠEPTEM. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Beta. Dobrovský-Ševčík. PRAHA-PLZEŇ-2009.
Gutionov, P.: Směrť propagandista. „Novaya Gazěta“ No 10 ot 31 janvarja 2020.
Kolenovská, D.: Návrat André Gida. In: „Soudobé dějiny“ 1/2009.
Kuzněcov, I.: Stranicy minuvšego. Tragedija XX věka. KAMUNIKAT. Minsk 2003.
Lejbelman, M.: 65 let nazad byl rasstreljan Michail Kolcov. Internet priloženije k gazětě „Kaskad“, No. 235 iz 8. aprelja 2005.
Ljubarskij, S.I.: Někotoryje opěrativno-taktičeskije vyvody iz opyta vojny v Ispaniji. „Vojenizat“ M.-1939.
Ljulečnik, V.: Vtoraja mirovaja: Něizvěstnyje stranicy. Priloženije gazěty „Kaskad“. No 289. 13-27 ijula 2007.
Lubjanka. Stalin i Glavnoje upravlěnije gosbězopasnosti NKVD. Archiv Stalina. Dokuměnty vysšich organov partijnoj i gosudarstvěnnoj vlasti. 1937-1938. M.-2004.
Makarevič, E.: Ispanskije strasti: žurnalisty i razvědčiki. „Žurnalist“ nojabr 2004.
Maksiměnkov, L.: „Mně strogo kazali-dělať jego chorošo i intěresno“. Žurnal „Ogoněk“. No24. 11-17 ijuňa 2007g.
Někrasov, V. i dr.: Berija: koněc karjery. „Politizdat“. M.-1991.
Pantělejev, M.: Agenty komintěrna. Soldaty mirovoj revolucii. „Jauza. Eksmo“. M.-2005.
Prochorov, D.: Avtoručka dlja kaudiljo Franko. „Sekrětnyje matěrijaly 20 věka“.
Rayfield, D.: STALIN a jeho mistři popravčí. „Beta. Dobrovský, Ševčík“. Praha-Plzeň. 2006.
Rogovin, V.: Byla li altěrnativa? Tom 4. 1937. Izdatělstvo „Iskra-Research“. M.-1996.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001.
Smirnov, P. A. Zalesskij, K.: Impěrija Stalina. Biografičeskij enciklopědičeskij slovar. „Věče“. M.-2000.
Vaksběrg, A.: Něraskrytyje tajny. Izatělstvo „Novosti“, Moskva 1993.
Žukov, J.: Inoj Stalin. ZAO „Vagrius“ 107150. M.-2005.
Žukov, J.: Narodnaja imperija Stalina. „Algoritm-kniga“. M.-2009.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace) a RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v minulosti).
