Článek
Velká vlastenecká válka (22. června 1941 až 11. května 1945) probíhala v jiném časovém horizontu, než 2. světová válka v Evropě (1. září 1939 až 8. května 1945). Nicméně, působili v nich stejní aktéři, proto řada významných událostí, které doprovázely obě války má společného jmenovatele. Zaměříme se jen na tři z nich.
Originály protokolů paktu Molotov-Ribbentrop
Po podpisu „Obchodně-úvěrové smlouvy mezi SSSR a Německou říší“ 23. srpna 1939 přijel na pozvání předsedy Rady lidových komisařů a lidového komisaře zahraničí V. M. Molotova do Moskvy ministr zahraničí říšskoněmecké vlády J. von Ribbentrop. Po půlnoci, již 24. srpna 1939, Molotov a von Ribbentrop v přítomnosti generálního tajemníka ÚV VKS(b) Stalina a náčelníka Generálního štábu Rudé armády, komarma I. stupně B. M. Šapošnikova, podepsali dokument nazvaný „Úmluva o neútočení mezi Německou říší a Svazem sovětských socialistických republik.“ Po Šapošnikově odchodu Molotov sepsal „Tajný doplňující protokol“, který vymezil sféry vlivu obou států. Stalin mu zdůraznil, že existence protokolu nesmí být nikdy, nikde a nikým vyzrazena! Dělící linie vedla od Barentsova po Černé moře. SSSR si nárokoval oblasti bývalého Ruského impéria, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bessarábii, Západní Ukrajinu a Západní Bělorusko. S von Ribbentropem ho podepsal a uložil zhotovit do němčiny přeloženou 1. kopii. Dokončit dokumenty Paktu 28. září do Moskvy opět přiletěla delegace říšskoněmecké vlády v čele s ministrem von Ribbentropem. Ke dvěma smlouvám z 24. srpna 29. září připojili „Mírovou deklaraci-Prohlášení vlád Německé říše a SSSR“. Na přiložené mapě novou demarkační linii na východě bývalého Polska potvrdily jak von Ribbentropův střízlivý, tak Stalinův rozjařený půlmetrový podpis. Tajný dokument „O polské agitaci“ určil: „Obě strany budou potlačovat projevy polské propagandy ve svých zemích a informovat se o všech učiněných nevyhnutelných krocích“ a „Důvěrný protokol“ stanovil podmínky emigrace do Německé říše.
Jakmile válka v Evropě skončila, v Berlíně zahájila „Ulbrichtova skupina antifašistických demokratů“ pátrání po německých vládních a vojenských dokumentech z období srpen 1939 - červen 1941. Německojazyčné 1. kopie „Tajného doplňujícího protokolu“ z 24. srpna a „Tajného doplňkového protokolu“ z 28. září nenašla, neboť v roce 1943 ministr von Ribbentrop nařídil pořídit jejich další kopie a 1. kopie skartovat. Počátkem května 1945 Hitlerův tlumočník tyto kopie předal Britům. Po ověření autenticity bývalým státním tajemníkem E. von Weizsäckerem byly 22. května 1946 publikovány v listu „St. Louis Post-Dispatch“. Protože nepocházely z ruskojazyčných originálů, z Moskvy zazněl povyk, že jsou to falzifikáty. A stejně tak, když obhájce R. Hesse A. Zajdel předložil soudcům Norimberského tribunálu úředně ověřenou německojazyčnou kopii „Tajného doplňujícího protokolu“, hlavní sovětský žalobce generál R. A. Ruděnko ji podrážděně smetl ze stolu slovy: „Je to zfalšovaný dokument, který nemá žádnou hodnotu!“ A tak, podle známého axiomu „vítěze nikdo nesoudí“, vítězové při formulaci rozsudku vyloučili jak Churchillovu odpovědnost za hladomor v britské kolonii Bengálsko v roce 1943, tak Stalinův podíl na volebním vítězství NSDAP v roce 1933, na anexích pobaltských republik, na vzniku druhé světové války, na popravách polských zajatců a na válečných zločinech Rudé armády v Evropě.
Jenže po válce platí „jiná pravda“. V roce 1947 adoroval dříve trockistický podloudník, nyní vážený akademik I. I. Minc, v publikaci „Velká vlastenecká válka Sovětského svazu“ soubor stalinských mýtů o hrdinských činech rudoarmějců ve velké vlastenecké válce. Až za rok v USA vyšla kniha „Nazi-Soviet Relations 1939-1941“, která opět zveřejnila německojazyčné kopie smluv paktu Molotov-Ribbentrop a komentář k Molotovovu jednání s Hitlerem v listopadu 1940, ihned se ozvala pádná odpověď. Velvyslanectví SSSR v USA vydalo Stalinem redigovaný pamflet „Sovinformbyra“ „Falsifikátoři historie“. Autoritativně tvrdil, že anexe pobaltských států zkrátila válku nejméně o dva roky, neboť posunula protiněmeckou frontu na západ, popřel spolupráci s Německem, přípravy k útoku na Evropu a zdůraznil přepadení SSSR bez vyhlášení války.
První nesmělé pokusy mezinárodní historické komunity narušit komunistický diskurz příčin, průběhu a důsledků druhé světové války v prosinci 1968 rázně odmítl náčelník Oddělení tisku Hlavní politické správy Sovětské armády a vojenského námořnictva, generálmajor Rjabov: „…některým historikům a spisovatelům chybí komplexnost pohledu, vědeckého, objektivního přístupu k tématu, což vede k jednostrannému nesprávnému vysvětlení velkých problémů, k subjektivistickým hodnocením a závěrům… Je jasné, že pokusy o deheroizaci naší vojenské historie jsou odsouzeny k úplnému krachu. …“
Po nástupu M. S. Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS se situace radikálně změnila. Účastníci II. sjezdu lidových zástupců SSSR se 24. prosince 1989 usnesli na „Politickém a právním zhodnocení sovětsko-německé Úmluvy o neútočení“: „Sjezd konstatuje, že rozhovory s Německem o tajných protokolech vedli Stalin s Molotovem v utajení před sovětským lidem… tyto protokoly vyjmuli z ratifikace… rozhodnutí o jejich podepsání bylo… aktem osobní moci a nijak neodráží vůli sovětského lidu, který za toto spiknutí nenese odpovědnost.“ Bývalý Molotovův pomocník V. N. Pavlov tehdy potvrdil: „Iniciativa vzniku a podpisu Tajného doplňujícího protokolu nevyšla z německé, ale z naší strany…“ a tajemník ÚV KSSS A. N. Jakovlev oficiálně přiznal jeho existenci.
Světlo světa rovněž spatřily vybrané, dříve utajené dokumenty. Například v roce 1990 vykreslilo 29 dílů sborníků „Ruský archiv: velká vlastenecká“ reálnější, i když stále jen polopravdivý, obraz druhé světové války, nicméně po sedmi letech historici N. Pětrov a O. Edelman přiznali: „Dějiny velké vlastenecké války jsou obklopeny a zamořeny mýty“.
Spoluvina za vznik druhé světové války a Operace „GROZA“
Osvobození celé Evropy od kapitalistů, fašistů a nacistů maršálu Stalinovi uniklo. To, že tak hodlal učinit v rámci „Operace GROZA“, věděl jen on, Molotov a vedení Lidového komisariátu obrany, takže do hlučné hysterické negace příprav i její přípravy a existence byl zapojen celý sovětský stranický a vojenský propagandistický aparát. Hned v létě 1945 maršál Žukov nařídil skartovat řadu jejich dílčích operačních plánů. V rodině socialistických států platí jen sovětský diskurz moderních dějin, takže nelze citovat ani to, co od 23. září 1939 do 21. června 1941 z příprav operace publikoval sovětský tisk, ani úryvky z deníků velitelů součástí a zasvěcených osobností, například blízkého spolupracovníka zástupce lidového komisaře obrany, armádního komisaře I. stupně L. Z. Mechlise, literáta V. V. Višněvského. Tyto deníky spolu s ročníky novin let 1939-1941 zmizely z veřejných knihoven. Dosud akceptovaný příklon k Německu také vylučoval kritiku Paktu Molotov-Ribbentrop. Cenzurou důkladně oškubané paměti velitelů Rudé armády a vojenských korespondentů začaly být vydávány až po XX. sjezdu KSSS. Důvod je jasný, spoluvina Stalina na vzniku druhé světové války a příprava Operace GROZA byly až do konce 20. století vyloučeny z diskuzí mezinárodních historiků.
Polemika o „Katyňském případu“
V září 1938 během „Osvoboditelského pochodu Rudé armády na Západní Ukrajinu a do Západního Běloruska“upadly desetitisíce polských vojáků do zajetí Rudé armády. Začátkem října 1938 usnesení politbyra stanovilo: „Nařídit ss. Berijovi a Mechlisovi do tří dnů předložit návrhy ve věci vojenských zajatců a uprchlíků.“ Lidový komisař vnitra, komisař státní bezpečnosti I. stupně L. P. Berija a zástupce lidového komisaře obrany, armádní komisař I. stupně L. Z. Mechlis, 3. října píší Stalinovi rezoluci „O vojenských zajatcích“:
… Všichni zajatí muži, Ukrajinci, Bělorusové, příslušníci jiných národností, jejichž vlastí je Západní Ukrajina a Západní Bělorusko budou propuštěni v základní hodnosti. Do zvláštního tábora se soustředí ti muži v základní hodnosti, jejichž vlastí je německá část Polska. Až do jednání s Němci nebo do rozhodnutí propustit je do oblasti jejich původu zůstanou v táboře. Pro zajaté důstojníky se zřídí zvláštní tábor. Důstojníci v hodnosti podplukovník a vyšší včetně generálů a vysocí státní a vojenští úředníci se umístí odděleně od ostatních důstojníků v jiném táboře. Pracovníci špionáže a kontrašpionáže, četnictva, vězeňské stráže a policie budou umístěni ve zvláštních táborech. Váleční zajatci budou rozděleni do následujících táborů:
- generálové až podplukovníci, vysocí vojenští a státní úředníci do táborů Zaonikejevo, okres Vologda a Katyń, okres Smolensk…
- pracovníci špionáže a kontrašpionáže…do tábora Ostaškov, okres Kalinin…
Další usnesení politbyra 3. prosince 1939 rozhodlo mužstvo, poddůstojníky a „podezřelé civilní elementy“ propustit z táborů a deportovat je do Německé říše. Příslušníci NKVD soustředili důstojníky a 27 generálů do výše určených vězeňských táborů a podrobili je intenzivní ideové indoktrinaci. Neúspěšně, takže jakmile kvůli vpádu Rudé armády do Finska na jaře 1940 zreálněla hrozba napadení SSSR britskou a francouzskou armádou, náčelníci táborů v Kozelsku, Starobielsku, Ostaškovu a Katyni podali hlášení na ústředí NKVD. Lidový komisař Berija 5. března 1940 napsal na tiskopis NKVD č.j.794/b s hlavičkou „ÚV VKS(b) soudruhu Stalinovi“ o zajatcích přísně tajnou zprávu, v níž uvedl: „… všichni jsou třídně cizí zapřisáhlí nepřátelé sovětské vlády, plni nenávisti k sovětskému zřízení, kteří čekají na propuštění, aby se mohli aktivně zapojit do boje proti sovětské moci“ a přiložil k ní seznam 21 857 mužů.
V březnu 1940 o jejich osudu rozhodla nejvyšší instance. Usnesení ÚV VKS(b) č. P 13/ O. P. 144 z 5. III. 40 „Otázka NKVD SSSR“ s faksimilí „Tajemník ÚV“ stanovilo: „…provést ve zvláštním režimu s udělením nejvyšší míry trestu-zastřelení… bez vyslovení obvinění a bez předvedení zatčených k soudu …“ Podepsali ho Stalin, Molotov, Vorošilov, Mikojan, per rollam (podpisem na oběžníku) Kalinin a L. M. Kaganovič. Berija pověřil dohledem náčelníky Správy státní bezpečnosti V. N. Merkulova, Hlavní ekonomické správy NKVD B. Z. Kobulova a 1. zvláštního oddělení NKVD L. F. Baštakova. V dubnu a květnu 1940 major NKVD V. M. Blochin s pomocníky zajatce postříleli německými pistolemi značky „Walter“ s německou municí.
Jenže to, co se později stát mělo (Operace GROZA), se nestalo, a to, co se stát nemělo (napadení SSSR wehrmachtem), se stalo. V lednu 1943 při opravě silnice ruští zajatci 537. spojovacího pluku wehrmachtu odkryli jámy s lidskými ostatky. Zpráva o nálezu putovala přes štáb Armádní skupiny „Mitte“ a velení wehrmachtu až na Říšské ministerstvo propagandy a 13. dubna 1943 ministr J. Goebbels nález oznámil v Berlínském rozhlase.
Tato zpráva notně pochroumala soudružskou spolupráci spojenců. Čím urputněji mlčelo „Sovinformbyro“, tím hlasitěji hlučela stanice „Rádio Moskva“, která ji popřela. Hlavní redaktor Pravdy 23. dubna 1943 v článku „Hnusné výmysly německo-fašistických katů“ obvinil polskou exilovou vládu z kolaborace s Němci, 29. dubna sovětská „strana a vláda“ přerušila s říšskoněmeckou „stranou a vládou“diplomatické styky. Prezident F. D. Roosevelt, již před válkou okouzlený Stalinem, bez ověření ihned prohlásil: „Poláci byli oklamáni, nález naprosto neodpovídá pravdě!“ a v USA zakázal publikaci detailů o „Katyňském zločinu“. Tehdy připojil svůj názor i prezident Beneš slovy, „je to rafinovaná kampaň Goebbelsovy propagandy s cílem rozdělit spojence“ a dodal, že jde rovněž o pokus tehdejší „reakční“exilové polské vlády odvést pozornost od poválečných změn průběhu polské státní hranice. Dokonce i věcný premiér Churchill požádal premiéra Polské exilové vlády, generála W. Sikorského, aby okolnosti „Katyňského případu“ mezi spojenci nejitřil!
Utajení existence dokumentů „Katyňského případu“ pokládala sovětská „strana a vláda“ za základní pilíř své prestiže. Proto, na rozdíl od mezinárodní diplomatické praxe, uznala za platné pouze jejich ruskojazyčné originály, jejichž archivace podléhala nejvyššímu stupni utajení. Byly uloženy do zapečetěných „Uzavřených obálek Zvláštní složky“ v Tajném archivu ÚV VKS(b) Sekretariátu generálního tajemníka ÚV strany a volně přístupné jen jemu.
Stalin rozhodl o sovětském vyšetřování. Nařídil zřídit Předběžnou komisi NKGB a po ukončení její práce byla 12. ledna 1944 ustavena „Zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností zastřelení polských důstojníků-válečných zajatců německo-fašistickými okupanty v Katyňském lese“ pod vedením akademika N. N. Burděnka, krátce Burděnkova komise. Verifikovala popravy polských zajatců německou municí wehrmachtem v červenci 1941.
Závazné stanovisko k těmto obviněním poskytne rozsudek mezinárodního tribunálu v Norimberku, který zasedal od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946. Kolektiv hlavního žalobce SSSR proto měl speciální úkoly: Nedopustit, aby se hovořilo o existenci tajných protokolů Paktu Molotov – Ribbentrop a prosadit sovětskou verzi diskurzu vražd v „Katyňském případu“. Výrok tribunálu rovněž musí zbavit SSSR spoluodpovědnosti za rozpoutání druhé světové války a verifikovat na ní jen vinu říšskoněmecké vlády. Jenže hned zpočátku začaly problémy. Existence Tajných protokolů Paktu Molotov-Ribbentrop byla prozrazena a návrh německé obhajoby - povolit je do důkazního jednání tribunálu - přes ostrý odpor sovětských žalobců soudci schválili. Na poslední chvíli přišel z Moskvy pokyn pomocníkovi hlavního sovětského žalobce, generálmajorovi justice N. D. Zorjovi, zařadit do obvinění také materiály „Katyňského případu“, jenže on vyjádřil pochybnost nad věrohodností důkazů Burděnkovy komise o vinících vražd. Soudní tribunál proto nezařadil ani „Katyňský případ“ do souboru obvinění německé strany. Generál Zorja nesl důsledky, 22. května 1946 byl nalezen ve svém pokoji mrtev s prostřelenou hlavou s osobní zbraní položenou na hrudi. Na Stalinův pokyn ho pohřbili „jako psa“ bez obřadu do neoznačeného hrobu v Norimberku.
V mezinárodním společenství s léty sílí výhrady k bolševickému výkladu „Katyňského zločinu“, a tak zapracovali dezinformátoři. Stalinistický literát S. T. Brězkun zfabuloval a publikoval tzv. „Berijovy deníky“, které označily za viníky vražd vojáky wehrmachtu.
Nástup M. S. Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS způsobil zásadní změny i zde. Při návštěvě prezidenta Polské republiky, armádního generála V. Jaruzelského, 14. dubna 1990 vydala Agentura TASS toto prohlášení: „Souhrn archivních materiálů svědčí, že Berija, Merkulov a jejich spolupracovníci nesou přímou odpovědnost za vraždy v Katyňském lese. Sovětská „strana a vláda“ vyjadřuje hlubokou lítost nad katyňskou tragédií a prohlašuje ji za jeden z nejtěžších zločinů stalinismu.“
Gorbačov ještě stihl asistovat u zániku SSSR a 25. prosince 1991 abdikoval z funkce prezidenta SSSR. Souběžná „archivní revoluce“ v létě 1992 umožnila oba dokumenty spolu s dalšími vybranými utajovanými materiály odtajnit a po přemístění do „Archivu A. Jakovleva“ je zpřístupnit badatelům i veřejnosti.
Proto, a nejen proto je držitel Nobelovy ceny za mír M. S. Gorbačov podle autorů jeho biografie v encyklopedii „Státní správa v Rusku v portrétech“ z let 2008-2017 „odsouzen lidovým tribunálem k věčné hanbě a zatracení“.
Závěr
S dalším novým pořádkem se vrátily staré poměry. Nový stát, Ruská federace, se obejde bez státní ideologie. Postačí „druhá vlna restalinizace“ a klasický sovětský diskurz o dějinách velké vlastenecké války se zdůrazněným mezinárodním významem SSSR pro vítězství nad fašismem. Nový vládce V. V. Putin prohlásil: „Historii nepovažuji za vědeckou disciplínu, ale jen za politický nástroj k ovlivňování emocí občanů.“ Tento výrok dal nový impulz ruské propagandistické mašinérii. Od 15. května 2009 začala pracovat „Komise při úřadu prezidenta Ruské federace k zmaření falzifikace dějin ohrožující zájmy Ruska“ vedená amatérským historikem S. J. Naryškinem. Prezident Putin vytyčil její úkoly: „Zobecnění a analýza informací o falzifikaci historických faktů a událostí směřujících ke snížení mezinárodní prestiže Ruské federace a příprava návrhů k přijetí opatření.“ Naryškin konkretizoval: „Některá témata nemohou být předmětem odborné a už vůbec ne veřejné diskuze, jak se to stalo s událostmi druhé světové války, když historikové některých evropských států začali hovořit o tom, že vlády SSSR a hitlerovského Německa musí nést stejnou odpovědnost za její vznik.“
Poslanec Státní dumy, komunista V. I. Iljuchin, se 16. června 2010 domáhal vyšetření důvodu vydání pokynu prezidenta Jelcina k vzniku jisté komise, „která zfalzifikovala řadu archivních dokumentů stalinského období s cílem zhanobit sovětskou minulost a postavit stalinismus po bok fašismu“.
Od jara 2014 jsou opět uzavřeny archivy NKVD, do trestního zákoníku Ruské federace je začleněn paragraf „O rehabilitaci fašismu“, který trestá „veřejné šíření vědomě nepravdivých informací o činnosti SSSR za druhé světové války“.Budou stíháni jak šiřitelé těchto informací, tak „hanobitelé symbolů ruské vojenské slávy“.
Za rok vyšla publikace známých stalinistických historiků I. V. Pychalova a D. J. Pučkova o dějinách rusko-polských vztahů od Kyjevské Rusi do druhé světové války, nazvaná ukradeným Churchillovým výrokem z podzimu 1938, „Polsko, hyena východní Evropy“. V roce 2017 člen Rady federace A. K. Puškov prohlásil, že Polsko začalo druhou světovou válku a týž rok uvedl Výnos Státní dumy RF zákon „O cizích agentech“.
V roce 2019 při oslavách 80. výročí podpisu Paktu Molotov-Ribbentrop ruští propagandisté opět zazářili. Aby skryli společné zahájení druhé světové války wehrmachtem a Rudou armádou, vyhlásili alternativní data jejího vzniku: Obsazení Mandžuska japonskou armádou (prosinec 1931), občanská válka ve Španělsku (červenec 1936) nebo Mnichovská dohoda (září 1938). Většina mezinárodních historiků tuto motanici odmítla, což mluvčí Ministerstva zahraničí RF označila za „rusofobní spiknutí“. Putin nezůstal pozadu,opakoval von Ribbentropův výrok o oprávněnosti a užitečnosti paktu. Podpořila ho jak mluvčí M. V. Zacharovová komickým výrokem, „SSSR nikdy nebyl spojenec hitlerovského Německa!“, tak politolog profesor J. J. Spicyn popřením tajných protokolů Paktu Molotov-Ribbentrop neméně komickým zvoláním: „…vždyť je nikdo nečetl!“ Jenže záhy poté kopie těchto dokumentů publikoval portál „Istoričeskaja pravda“.
Ruští „vlastenečtí“ historikové ocenili význam spojenecké koalice pro vítězství nad nacismem svéráznou floskulí: „Oni byli JEN spojenci, ale vítězi jsme MY!… jelikož ruský lid je Mesiáš, což dokazuje osvobození světa od fašismu, pak každý, kdo nás a naše dějiny kritizuje, je rusofob a fašista!“, s níž se ztotožnil i Putin. Nelze se tedy divit, že tuto tragikomickou komunitu 18. září 2019 rozlítil „Společný návrh usnesení o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy“ Evropského parlamentu, který mimo jiné potvrdil spoluúčast SSSR na vzniku druhé světové války.
Bývalý ministr kultury a současný předseda „Ruské společnosti vojenské historie“, historik profesor V. R. Mědinskij (i nám známý svým hrdinným zápasem o zachování pomníku maršála Koněva v Praze-Dejvicích), definoval: „Naším cílem je návrat historické suverenity Ruska, proto v hodnocení historických událostí má bezpodmínečnou prioritu stát, takže vše, co škodí zájmům Ruska, je lež!“ Proto bude na podzim 2023 vydán nový soubor učebnic dějepisu SSSR, zejména dějin Velké vlastenecké války.
V dubnu 2024 Agentura TASS informovala o dokumentech Správy FSB Smolenské oblasti, které opět „dokazují“, že zajaté polské důstojníky v Katyni a dalších vězeňských táborech popravili příslušníci wehrmachtu! Takže výše zmíněné Vyhlášení Agentury TASS ze 14. dubna 1990 bylo rovněž zfalšované!
Nezbývá než dodat, že popsané události dávají za pravdu slovům významného ruského vojenského historika M. S. Solonina, který od roku 2022 žije v Kyjevě: „Říkat pravdu-zrádcovství! Lhát-čestná a hrdinská práce!“
Zdroje:
Abarinov, A.: Směrť v Ňurnběrge. Běloje pjatno v glavnom suděbnom procese. 29 ijuňa 2019. Radio „Svoboda“.
Andrew, Ch., Gordievsky,O.: Instructions from the Centre: Top Secret Files on KGB Foreign Operations, 1975-1985. „Hodder&Stoughton“. London-1991.
Běrežkov, V.: Kak ja stal pěrevodčikom Stalina. „DEM“. M.-1993.
Běšanov, V.: Kadry rešajut vsjo: Surovaja pravda o vojně 194-1945. Něizvěstnyje vojny. „AST“. M.-2006.
Černý, V.: Paměti II. (1938-1945). „Atlantis“. Brno-1992.
Felštinskij, J.: Oglašeniju podlěžit: SSSR-Gěrmanija. 1939-1941: Dokuměnty i matěrijaly. „Moskovskij rabočij“. M.-1991.
Garin, I.: Russkij kollaboracionizm vo vremja Vtoroj Mirovoj. Žurnal „Agruměnt“. 2014-06-20-06:54
Geller, M., Někrič, A.: Istorija Rossiji:1917-1995. Izdatělstvo „MIK“. M.-2000.
Gutionov, P.: Voron iz prošlogo. „Novaya gazeta“ No93 ot 23 avgusta 2019.
Chramova, S.: Puškov prokommentiroval zajavlěnije MID Polši o vině SSSR v načale VOV. „Izvěstija“. 12 avgusta 2017.
Karpov, V.: Maršal Žukov: Jego soratniki i protivniki v dni vojny i mira. „Roman-Gazěta“. M.-1994.
Krivošejev, G.: ROSSIJA I SSSR V VOJNACH XX VĚKA. Potěri vooružěnnych sil. „Olma-press“. M.-2001.
Kurfürst, J.: Příběh ruské geopolitiky. Jak se ruská myšlenka zmocnila více než šestiny světa. Nakladatelství „Karolinum“. Praha-2018.
Kuzněcov, I.: Zaskrečjonnyje tragedii sovětskoj istorii. KAMUNIKAT. Minsk-2006.
Maser, W.: Porušení slova. „OLDAG“. Ostrava-1996.
Mělechov, A.: 22 ijuňa: Nikakoj vnězapnosti ně bylo! Kak Stalin propustil udar. „Jauza-press“. M.-2012
Měrcalov, A.:Mif o vělikom strategě. Gazěta „Socialističeskaja industrija“, 1988g, 15 maja.
Minc, I.: Vělikaja Otěčestvěnnaja vojna Sovětskogo sojuza. „OGIZ“, Gospolitizdat. M.-1947.
Moorhouse, R.: Diablovi spojenci. Hitlerov pakt so Stalinom. 1939-1941. Premedia Group, s.r.o. Bratislava 2015.
Někrič, A.: „1941 god. 22 ijuňa.“ „JAUZA“. M.-1995.
Nisbet A. R.: Roosevelt a Stalin. The Failed Courtship. January 1, 1989. Gateway Books.
Pěrečeň svěděnij, zaprjoščonnych k opublikovaniju v otkrytoj pěčeti i po radio. „Glavlit“. M.- janvarj 1949.
Petrov, N-. Edelman, O.: Novoje o sovětských gerojach. Žurnal „Novyj Mir“, 1997, No6.
Pronin, A.: Sovětsko-gěrmanskije soglašenija 1939 g. Istoki i posledstvija. Monografija. Izd. „UrGJUA“. Jekatěrinburg 1998.
Puškarěv, I.: Okončatělno uregulirovali voprosy, voznikšije v rězultatě raspada Polskogo gosudarstva. „ZNAK“. 28 senťabrja 2019.
Pychalov, I., Pučkov, D.: Polša. Gijena Vostočnoj Jevropy.
Rjabov, V.: Litěratura o podvigě narodnom. Žurnal „Kommunist Vooružěnnych Sil“. 1968. No17.
Sarin, O., Dvoreckij, L.: vetřelci. Agrese Sovětského svazu proti světu 1919-1989.“JOTA-military“. Brno-1998.
Solonin, M.: 23. červen aneb opravdový den „M“. „Naše vojsko“. Praha 2010
Sovětsko-gěrmanskije dokumenty 1939-1941 gg. Iz Archiva CK KPSS. „Novaya i novějšaja istorija“. 1993g. No1.
Stalin, I.: Sočiněnija. – T.14. Izdatělstvo „Pisatěl“. M.-1997.
Vladimir Mědinskij vpěrvyje otvěčajet kritikam svojej disertacii. 04.07.2017. „Rossijskaja gazeta“.
Volkogonov, D.: lenin - počátek teroru. Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.
Wolton, T.: Rudohnědá - nemoc 20. století. „VOLVOX GLOBATOR“. Praha-2003.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace).
