Článek
Po říjnové revoluci v Rusku německá sociální demokracie, na niž vedoucí bolševici nejvíce spoléhali, selhala zejména ve dvou hlavních revoltách, které považovali za prolog Světové revoluce a sice na podzim 1918 v „Listopadové revoluci“ a v „Německém říjnu 1923“. Generální tajemník ústředního výboru Všesvazové komunistické strany(bolševiků) (ÚV VKS(b)) I. V. Stalin tato selhání zdůvodnil zradou německých sociálních demokratů, kteří „odváděním dělnické třídy od revolučního boje“ zmařili Světovou revoluci. Na jednání pléna ÚV VKS(b) 15. ledna 1924 zobecnil: „…nedávno došlo v Německu k přeskupení sil, k přesunu maloburžoazních sociálnědemokratických sil na stranu kontrarevoluce, do tábora fašizmu. Žádnou koalici se sociálními demokraty, ale smrtelný boj proti této opoře nynější fašizované moci!“
Předseda NSDAP a poslanec Říšského sněmu G. Strasser 6. ledna 1926 vytýčil nový program strany. Tajemník NSDAP dr. Goebbels si 30. ledna 1926 k němu do deníku zapsal: „Vzhlížíme k Rusku, protože to je stát, který zajisté s námi půjde vstříc k socializmu, protože Rusko je spojenec, kterým nás obdařila prozřetelnost v boji proti pekelné špíně a korupci Západu.“ Poslanec KSN v saském zemském sněmu K. A. Sindermann řekl: „Bolševismus a fašismus mají společný cíl, zničení kapitalismu a sociálnědemokratické strany!“Předsedové NSDAP a KSN 24. dubna 1926 v Berlíně podepsali smlouvu o vzájemné neutralitě.
Na 7. plénu Výkonného výboru kominterny (IKKI) 7. prosince 1926 I. V. Stalin v projevu „Ještě jednou o sociálnědemokratické úchylce v naší straně“doplnil říjnové teze člena Politbyra ÚV VKS(b) N. I. Bucharina o kapitalizmu a rozšířil obvinění za neúspěch „Německého října 1923“ také na předsedu ÚV KSN E. Thälmanna. G. J. Zinověvnazval levicové sociální demokraty „sociálfašisty“. Podpora této revolty totiž stála sovětskou státní pokladnu více, než 300 milionů zlatých rublů! Na jednání 9. pléna IKKI 28. února 1928 Stalin zdůraznil: „Hlavní nebezpečí pro německé dělnické hnutí jsou levicoví sociální demokraté – sociálfašisté“!
Tajemník IKKI N. I. Bucharin 17. července 1928 v Moskvě zahájil VI. kongres kominterny, na němž Stalin v projevu „O hrozbě války a obranyschopnosti SSSR“ připomněl 14. z 20 podmínek přijetí do kominterny: „Každý revolucionář je připraven čestně a bez výmluv bezpodmínečně bránit SSSR, protože SSSR je první proletářský revoluční stát na světě, který buduje socializmus…“ Usnesení kongresu uložilo: „Členové pléna IKKI doporučují věnovat pozornost zesílení boje proti „levému“ směru sociálních demokratů, který brzdí rozpad sociální demokracie zaséváním iluzí o opozici tohoto směru k politice jejich vedoucích činitelů, čímž důsledně podporuje politiku sociálfašizmu.“
V červnu 1929 sjezd KSN schválil strategii německých komunistů v boji proti sociálním demokratům a v červenci na jednání 10. pléna IKKI Zinověv prohlásil: „…Sociálfašizmus je zvláštní forma fašizmu ve státech se silnými sociálnědemokratickými stranami“.
Na podzim 1929 velká hospodářská krize polila skomírající NSDAP živou vodou, ve volbách do Říšského sněmu totiž získala nejvíce mandátů. Účinnou opozici k ní by vytvořili sociální demokraté společně s komunisty, avšak v únoru 1930 na jednání Prezídia IKKI Stalin doplnil směrnici „Úkoly komunistické strany Německa“ výzvou k nemilosrdnému odhalení německých sociálních demokratů! Její splnění zajistí delegáti IKKI Thälmann, Pieck, Ulbricht a Neumann. Před volbami do Říšského sněmu Sekretariát ÚV KSN 18. září 1930 rozeslal oběžník, v němž připomněl: „Sociální demokracie je hlavní nepřítel dělnické třídy; abychom uspěli v boji proti kapitalismu a fašismu, musí být potlačen její vliv!“
Koncem března 1931 na 11. plénu IKKI Stalin opět vyzval: „Strhnout masku sociální demokracii, strhnout masku mezinárodní organizaci sociálních demokratů, II. internacionále, osvobodit dělnické masy z vlivu sociální demokracie. Sociální demokracii izolovat a porazit, to je úkol budoucích komunistických stran, bez jehož splnění proletariát nebude moci dokončit vítězný boj za své osvobození!“ Oba ideové klany socialistů bojují za společný cíl-porážku mezinárodní buržoazie, proto usnesení politbyra ÚV VKS(b) vyčlenilo pro podporu NSDAP dotaci 40 milionů zlatých marek. V letech 1930-1932 na pokyn ÚV VKS(b) usnesení Prezídia IKKI nařídilo ÚV KSN převést do NSDAP 24 000 komunistů. Část z nich pronikla i mezi důstojníky Gestapa a SD.
Většina vedení KSN a NSDAP 9. srpna 1931 požaduje v „Rudém referendu“ odvolání vlády sociálních demokratů a rozpuštění Pruského parlamentu. Na manifestaci v berlínských ulicích z tribuny zdraví pracující poslanci Říšského sněmu komunisté E. Thälmann, W. Ulbricht po boku nacionálních socialistů J. Goebbelse a G. Strassera pod rudými i hnědými stranickými prapory. Deklarace ÚV KSN 29. listopadu 1931 vyzvala k ustavení „jednotné Rudé fronty“, neboť jen „…vítězství komunistů nad sociálními demokraty umožní porazit fašizmus“! V únoru 1932 dostal Rakušan A. Hitler německé státní občanství, aby mohl být zvolen do Říšského sněmu a poté případně i prezidentem Výmarské republiky. Aktivisté KSN rozšířili mezi komunisty pokyn v místních volbách hlasovat pro NSDAP.
Ve volbách do Říšského sněmu 31. července 1932 nacionální socialisté získali 37,3 %, sociální demokraté 21,6 %, katolická strana 15,7 % a komunisté 14,3 % hlasů voličů. Jakmile výrazné rozpory při sestavování vlády přiměly poslance NSDAP podat návrh na rozpuštění Říšského sněmu, 12. září 1932 s nimi komunističtí poslanci ukázněně hlasovali.
Pro porážku NSDAP v dalších volbách by měli voliči sociálních demokratů a komunistů hlasovat jednotně, jenže výše uvedený Stalinův příkaz rozhodl jinak. Na 12. plénu IKKI kandidát Prezídia IKKI S. I. Gusev 15. září 1932 prohlásil: „Fašizmus je otevřená kontrarevoluce, která podporuje intervenci do SSSR, ale německá sociální demokracie, „sociálfašizmus“, je zamaskovaná kontrarevoluce, která v hrozící válce jakoby licoměrně hájí SSSR, o to je nebezpečnější!“ Rozvinula se diskuze, v níž varování lidového komisaře (ministra) osvěty A. V. Lunačarského, tajemníka IKKI novináře K. B. Radeka i předsedy ÚV KSN E. Thälmanna „Hitler, to je válka!“, Stalin odmítl slovy: „Pro nás byla a zůstává hlavním nepřítelem sociální demokracie, v první řadě německá. Příchod Hitlera k moci nepovede k válce, ale k zostření třídního zápasu a k urychlení proletářské revoluce v Německu!“ Přes rostoucí vliv NSDAP účastníci souběžného zasedání pléna ÚV KSN neakceptovali politiku jednotné dělnické fronty se sociálními demokraty. Naopak, vložili je do šuplíku slouhů imperialistů, podněcovatelů války s SSSR a schválili usnesení s výzvou „Za sovětské socialistické Německo!“ Takže v letech 1928-1932 ÚV KSN na příkaz Prezídia IKKI zacílil agitaci proti „sociálfašistům“, což přivedlo NSDAP k vítězství a jejího předsedu A. Hitlera 30. ledna 1933 do čela německé vlády.
Prezídium IKKI určilo pro ÚV KSN jedenáct úkolů. V prvním z nich jeho člen I. A. Pjatnickij deklaroval: „… rozšířit a upevnit jednotnou frontu pracujících rodící se na ulici v boji s nacionálními socialisty … Tato jednotná fronta musí být namířena i proti sociální demokracii!“ V dalších volbách 6. března 1933 NSDAP získala téměř 44 % hlasů voličů. G. J. Zinověv řekl členu ÚV KSN novináři E. Wollenbergovi: „Stalin s německými sociálními demokraty mají před dějinami hlavní odpovědnost za Hitlerovo vítězství.“ Tento výrok Stalin prohlásil za trockistický, jeho autor a aktivní šiřitelé budou fyzicky zlikvidováni.
Rezoluci Prezídia IKKI z 1. dubna 1933 deklarující ideovou blízkost obou nacionalizmů v srpnu 1933 komentoval „český Goebbels“, člen KSČ a poslanec Václav Kopecký: „…Poměr sil v třídním boji se příchodem Hitlerovým nezměnil v neprospěch proletářské revoluce, nýbrž v neprospěch buržoazie…hodina proletářské revoluce se blíží!“ Ve 30. letech československá sekce IKKI konala více jako výkonný orgán IKKI než jako KSČ, a proto důsledně dodržovala tažení proti „sociálfašizmu“. V únoru 1934 vydala pamflet „Jediná záchrana-Sověty!“, v němž uvádí: „Takzvaná nacistická hrozba v Německu je výmysl československých kapitalistů, kteří ji chtějí využít jako záminky k vybudování armády a nastolení fašistické diktatury. Evropskou krizi uměle vyvolala buržoazie, aby proti sobě poštvala české a německé dělníky a sama z toho měla patřičný prospěch. Je nutné svrhnout pražskou vládu prosazující fašistickou diktaturu a nastolit sovětskou moc!“
Teprve až bylo v Německé říši rozhodnuto, v srpnu 1935 se „sociálfašizmem“ skoncovali účastníci VII. kongresu IKKI. Rezoluce sjezdu sice prohlásila tezi o „sociálfašizmu“ za chybnou, avšak vinu na vítězství NSDAP ve Výmarské republice nepřiznala Stalinovi, ani vedení Prezídia IKKI, ale německým sociálním demokratům a komunistům! Stalina naopak prohlásila „čtvrtým klasikem marxizmu“! Po kongresu „sociálfašizmus“ nahradila Stalinova teze „národní fronta“, koalice dělníků, rolníků a středních vrstev proti fašizmu, která vyvolá „druhou vlnu proletářských revolucí“. Jak dnes již víme, nic nevyvolala.
Zdroje:
Adiběkov, G.: Organizacionnaja struktura Komintěrna. 1919-1943. „ROSSPEN“. M.-1997
Adiběkov, G.: Politbjuro CK RKP(b)-VKP(b) i Jevropa. Rešenija „Osoboj papki“. 1923-1939. M.-2001.
Pronin, A.: Sovětsko-gěrmanskije soglašenija 1939 g. Istoki i posledstvija. Monografija. Izd. „UrGJUA“. Jekatěrinburg 1998.
Měrcalov, A.: Istorija i stalinizm. „Politizdat“. M.-1991., s. 136.
Bažanov, B.: Vospominanija byvšego sekrětara Stalina. „Věče“. M.-1990.
Kopecký, V.: „Za příkladem bolševické KSN“, časopis Komrevue. Zvláštní číslo 7-8. 1933.
Klevanskij (Vitten): Komintern i Germanija. Žurnal „PARTNER“. No12 (111). 2006 g.
Wolton, T.: Rudohnědá nemoc 20. století. „VOLVOX GLOBATOR“. Praha-2003.
XII plenum IKKI. Stěnografičeskij otčjot. T.2 „Partizdat“. M.-1933.
Avtorchanov, A.: „O sebě i vreměni: Memuary“. „DIKA“. M.-2003.
Weingartner, T.:Stalin und der Aufstieg Hitlers. „Walter de Gruyter § Co. Berlin 1970.
Rogovin, V.: „Vlasť i oppozicii“. Gl.XLIX. Těorija „social-fašizma“ i prichod k vlasti Gitlera. „OZON“. M.-1993.
Pešek, M.: KSČ v letech 1921-1938.
Černý, R.: EXPREZIDENT. I. díl. „OREGO“. Praha-1998.
Lukeš, I.: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. „PROSTOR.“ Praha-1999.
