Článek
Delegáti I. sjezdu VUCIK (Všeukrajinského ústředního výboru lidových zástupců) 12. prosince 1917 vyhlásili v Charkovské, Luhanské a Doněcké oblasti „Ukrajinskou lidovou republiku sovětů dělníků, rolníků, vojenských a kozáckých poslanců“ (ULRS). V noci 1. ledna 1919 začalo v Charkově bolševické povstání, 3. ledna přijely do města jednotky 2. novgorodské divize Rezervní armády. Přivítali je členové Revolučního výboru vedeného kandidátem ÚV KSU(b) (Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny (bolševiků)) J. B. Gamarnikem a předsedou Charkovského městského výboru KSU(b) J. A. Jakovlevem. Rakovského vláda se vrátila z exilu, usnesení ÚV KSU(b) vyhlásilo stranickou mobilizaci. Nyní je tedy území Ukrajiny rozděleno na „menševickou“ UNR (Ukrajinskou národní republiku) a „bolševickou“ ULRS. Jakovlev uvedl vedoucího oddělení kontroly stavebního dohledu L. Z. Mechlise do kolegia Rady národního hospodářství ULRS.
Usnesením RVVR 4. ledna 1919 vznikl Ukrajinský front s RVR V. A. Antonov-Ovsejenko, J. M. Kocjubiňskij a V. P. Glagolev. Po posílení frontu dvěma divizemi Rezervní armády a oddílem pohraničníků 6. ledna vydal předseda RVRR (Revoluční vojenské rady republiky) Trockij Antonovu-Ovsejenkovi rozkaz „gigantického historického významu: Ofenzivu do bouřlivé západní Evropy!“
V. I. Lenin se nesmířil s existencí nezávislé UNR, 1. ledna 1919 rozhodnutí RLK RSFSR (Rady lidových komisařů Ruské sovětské federativní socialistické republiky) prohlásilo Lidový komisariát ULRS za jedinou zákonnou vládu na území Ukrajiny, proto předseda Direktoria UNR ataman S. V. Pelťura oznámil 9. ledna 1919 plnou nezávislost na RSFSR a 16. ledna jí vyhlásil válku.
Od 10. ledna 1919 je generálporučík A. I. Děnikin jmenován Hlavním velitelem bělogvardějských Ozbrojených sil jižního Ruska. Po podepsání „Aktu sjednocení“ 22. ledna 1919 byls Západoukrajinská národní republika také přijata do UNR a Kyjev je vyhlášen hlavním městem UNR.
Během ofenzívy Rudé armády (DRRA) na Levobřežní Ukrajině uprchlo vedení „Direktorie UNR“ do Žitomiru. Velitel Chersonské divize Ukrajinské národní armády, ataman N. A. Grigorjev, 29. ledna zběhl s mužstvem divize, u V. A. Antonova-Ovsejenka dohodl její začlenění do Ukrajinského frontu a 5. února společně přijeli do Kyjeva.
Výnos VUCIK 10. února 1919 jmenoval předsedu Kolegia RSFSR pro výstavbu DRRA N. I. Podvojského lidovým komisařem vojenských a námořních věcí ULRS. Nyní bolševikům přišly vhod i povstalecké jednotky ukrajinského anarchisty N. I. Machna, od 14. února jsou dislokovány s Grigorjevci do 1. zadněprovské ukrajinské Rudé divize Operativní skupiny vojsk Charkovského směru pod velení P. J. Dybenka a v březnu je Machno jmenován velitelem 3. brigády.
Usnesení III. sjezdu VUCIK 10. března 1919 v hlavním městě Charkově deklarovalo změnu názvu republiky ULRS na USSR (Ukrajinská sovětská socialistická republika) a schválilo novou ústavu. Lenin však upozornil, že RLK RSFSR bude akceptovat samostatnost USSR jen pro společný boj s třídním nepřítelem!
Rušno je i v zahraničí. Předseda Maďarského byra KSR(b) (Komunistické strany Ruska (bolševiků)) B. M. Kun přijel do Budapešti, svého emisara Bettelheima zásobil penězi a vyslal ho do Vídně vyvolat v Rakousku proletářskou revoluci. Maďarský prezident M. Kárloyi podal demisi, Kun se stal premiérem a 21. března vyhlásil Maďarskou republiku rad. Ihned požádal Lenina o internacionální pomoc, avšak on mu z tribuny VIII. sjezdu KSR(b) pomohl jen slovy:
Náš sjezd je přesvědčen, že se blíží vítězství komunismu na celém světě. Ruská dělnická třída vám spěchá na pomoc… Ať žije mezinárodní komunistická republika! (…) Skutečně dělnická a revoluční je jen nová III. internacionála, založená na vzdělání členstva předchozích socialistických stran v řadě států, zvláště v Německu, která získává stále větší ohlas v dělnických řadách všech zemí. Musíme ukázat, že imperialistická válka a vnitrostátní občanské války nevyhnutelně povedou k Světové revoluci, jejímž motorem bude III. internacionála…
Rumunská armáda již z Besarábie odjela, takže 23. března vrchní velitel DRRA I. I. Vacetis navrhl Leninovi přemístit do Besarábie front Rudých armád a ofenzivu společně s maďarskou Rudou armádou směrovat do týlu menševické Ukrajinské národní armády.
Od 1. dubna 1919 je 88 700 mužů Ukrajinského frontu rozděleno do tří armád. Člen RVR frontu J. M. Kocjubiňskij povolal L. Z. Mechlise do Jekatěrinoslavi a 3. dubna ho jmenoval vojenským komisařem Záložní pěší brigády Operativní skupiny vojsk Charkovského směru. Od 7. dubna je operativní skupina vojsk s dalšími součástmi Charkovského a Oděského směru redislokována do 2. a 3. Ukrajinské rudé armády.
Teror „válečného komunismu“ odradil od bolševiků jak nemalou část rolnictva, tak i atamana N. A. Grigorjeva. Zjistil, že v lednu 1919 si špatně vybral a opět se svévolně rozhodl dezertovat. Před nástupem na západ udělil mužstvu 6. ukrajinské Rudé divize volno a sám jednal s takzvaným „revolučním výborem povstalců“ složeným z odpůrců bolševiků.
Společné usnesení vlád RSFSR a USSR ultimativně vyzvalo rumunskou vládu k odsunu své armády z Besarábie. Bez odpovědi, takže 3. května velitel Oděské skupiny 3. ukrajinské Rudé armády nařídil útok na Rumunsko, jenž rumunská armáda zastavila již u Dněstru. Na jeho levém břehu, v lednu 1792 získaném vládou Ruského impéria od Osmanské říše Jasskou mírovou smlouvou, a proto osídleném převážně Rusy a Ukrajinci, 12. října 1924 vznikla Moldavská autonomní sovětská socialistická republika s hlavním městem Tiraspolem. Dnes většina jejího území spadá do mezinárodně většinově neuznané samostatné Podněsterské moldavské republiky.
Do štábu Ukrajinského frontu přišlo hlášení o vraždách bolševiků, čekistů i vojenských komisařů v Aleksandriji a na dolním Donu příslušníky Grigorjevovy divize. Jelikož ataman Grigorjev dosud přesně plnil rozkazy, členové RVR frontu V. A. Antonov-Ovsejenko a J. A. Ščaděnko považovali zprávy o marodérství části jeho divize za přehnané, proto mu 7. května velitel 3. ukrajinské Rudé armády N. A. Chuďakov nařídil jen odstoupit z funkce, avšak vzápětí ataman Grigorjev oznámil lidovému komisaři vnitra USSR A. S. Bubnovovi, že vládě vypovídá poslušnost.
V sázce bylo mnoho, po ultimátu rumunské vládě měla divize odjet podpořit Maďarskou republiku rad. A tu místo podpory 8. května dostal velitel Ukrajinského frontu od předsedy Rady dělnicko-rolnické obrany USSR telegram: „Grigorjev vyvolal kontrarevoluční povstání. Vojenští komisaři včetně Savického jsou zatčeni. Buďte opatrní!“ Týž den ataman Grigorjev vyzval manifestem „K ukrajinskému lidu a k vojákům Ukrajinské národní armády“ „zbavit Ukrajinu komunistů, Židů a Rusů!“ Velitel ataman Grigorjev 9. května rozdělil mužstvo divize do několika skupin, jednu z nich vedenou náčelníkem štábu divize J. I. Ťuťunnikem vyslal k Jekatěrinoslavi, ostatní se chystají na Poltavu a Kyjev. Večer je zpraven předseda RLK RSFSR Lenin, další den rozhodnutí VUCIK a Rady dělnicko-rolnické obrany USSR postavilo atamana Grigorjeva mimo zákon. Předseda RLK USSR Rakovskij 12. května napsal vrchnímu veliteli DRRA Vacetisovi: „Grigorjevova vzpoura zmařila připravenou ofenzivu do Besarábie… dostali jsme do těžké situace Rudé Maďarsko i sebe.“
Do večera 12. května 1919 je Jekatěrinoslav obsazen bělogvardějskými jednotkami, pracovníci městských orgánů uprchli s částí obránců. Velitel Charkovského vojenského okruhu K. J. Vorošilov vyčlenil z 2. ukrajinské rudé armády k vyhnání útočníka záložní pěší brigádu pod velením A. J. Parchoměnka a vojenského komisaře L. Z. Mechlise. Operace začala 15. května a za týden Parchoměnko hlásil veliteli frontu Antonovu-Ovsejenkovi: „Během bojů s Grigorjevovými bandami v Jekatěrinoslavi komisař brigády s. Mechlis s 20 bojovníky pronikl k Dněpru… a s posilami vzbouřence pobil.“ Ani neoznámil, že utrpěl zranění.
V květnu 1919 předseda kominterny G. J. Zinověv sice vyslovil slib: „Do roka bude celá Evropa komunistická!“, avšak týdny váhání se vymstily. Bavorská republika rad zanikla, vládou kancléře Rennera 30. června zmařený pokus o ustavení Rakouské republiky rad adalší nezdary v Pobaltí Zinověvův slib vyprázdnily.
Vrchní velitel DRRA I. I. Vacetis 26. května 1919 nařídil veliteli Ukrajinského frontu okamžitou likvidaci Grigorjevovy vzpoury. V USSR 28. května Lenin, L. B. Kameněv a N. N. Krestinskij vyhlásili mobilizaci. Lenin se Stalinem sepsali „Projekt nařízení ÚV o vojenské jednotě“, po schválení politbyrem 1. června předseda VCIK RSFSR M. I. Kalinin podepsal dekret „O sjednocení sovětských republik RSFSR, USSR, Litevsko-běloruské SSR a Lotyšska k boji se světovým imperializmem.“ Usnesení ÚV KSR(b) 3. června 1919 stanovilo nové kádrové složení RVRR: L. D. Trockij, E. M. Skljanskij, I. T. Smilga, S. I. Gusev, S. I. Aralov…
Maďarská Rudá armáda 30. května 1919 přijela do Lučence a s podporou slovenských železničářů, kteří stávkou ve Vrútkách přerušili železniční dopravu, od jihu obsadila téměř polovinu Slovenska. V Košicích se objevila 6. června a za pár dní dojela do Prešova. Přesto, že 7. června vyzvala mírová konference v Paříži k jejímu stažení za demarkační linii, v Prešově český novinář A. Janoušek 16. června 1919 vyhlásil Slovenskou republiku rad. Jménem její Revoluční rady prohlásil ČSR za imperialistický stát a vyzval v co nejtěsnějším spojení s českým proletariátem k likvidaci kapitalismu.
Po skončení střetu s Grigorjevci u Aleksandrije načarm (náčelník armády) Vorošilov ohlásil Trockému:“… Pod mým osobním velením byly bandy zničeny… Naše součásti jsou k ničemu, velitelský sbor by měl být oběšen do posledního muže…“, ale člen RVR Jižního frontu G. J. Sokolnikov Trockému napsal něco jiného:
Vorošilov velel druhořadým součástem. Zpočátku měl značné problémy, které vyvážily úspěchy tam, kde nevelel. Jím ohlášené kladné výsledky v boji s Grigorjevem jsou velká mystifikace. Hlášení jeho štábu o porážce Grigorjeva u Aleksandrije bylo lživé… Osobní úspěchy i činy podřízených jednotek hanebně zveličil.
L. D. Trockij 4. června 1919 sice telegraficky nařídil předsedovi RLK USSR Ch. G. Rakovskému: „Vorošilova odstranit od vojenské práce!“, avšak bolševiků je málo, takže týž den Vorošilov převezme velení 14. armády Jižního frontu. Trockého rozkaz 15. června zrušil Ukrajinský front, vyhlásil další mobilizaci, 1. a 3. ukrajinskou rudou armádu sloučil do 12. armády a 2. ukrajinskou Rudou armádu převedl na 14. armádu Jižního frontu. Nařízení RVR 12. armády 16. června ustavilo z 2. ukrajinské divize a dvou brigád 46. střeleckou divizi v čele s načdivem (náčelníkem divize) A. N. Lengovským a vojenským komisařem I. I. Mincem. Bolševici se sice do Jekatěrinoslavi záhy vrátili, ale v Bělgorodu vypuklo bělogvardějské povstání a město obsadil 1. kavkazský jízdní sbor generála A. G. Škura.
Nyní je na bělogvardějské mušce Moskva. Hlavní velitel ozbrojených sil jižního Ruska nařídil zvýšit stav na 150 000 mužů, výzbroje na 300 děl a 20. června zahájit ofenzivu.
Donbas a Levobřežní Ukrajina jsou od bolševiků již osvobozeny a 25. června vyhnal Drozdovský pluk 1. armádního sboru generálporučíka A. P. Kutěpova 14. armádu Jižního frontu z Charkova. Za tento další průšvih stanul načarm K. J. Vorošilov před soudním tribunálem 14. armády, jenž opět konstatoval, že jeho znalosti vojenství neodpovídají ani úrovni velitele praporu. Přesto ho rozkaz RVR 14. armády 17. října 1919 jen degradoval na náčelníka 61. divize. vždyť člena politbyra ÚV KSU(b) nelze jen tak vyhodit z Rudé armády!
Tisíce dezertérů, marodérství i antisemitské pogromy svědčí o nevalné morální úrovni negramotných rudoarmějců. Náčelník politického oddělení 12. armády J. A. Jakovlev nařídil vojenskému komisaři Mechlisovi upevnit kázeň u mužstva 2. mezinárodního střeleckého pluku složeného převážně z rumunského, maďarského a srbského lumpenproletariátu. Velitel pluku oznámil RVR armády: „Mechlis přeložil bolševiky v základní hodnosti rudoarmějce do nejslabší roty internacionálního pluku. Sám působí v rojnicích a průzkumných hlídkách předních linií.“
Plénum ÚV KSR(b) 7. července 1919 vyhlásilo boj s Dobrovolnickou armádou za prioritní a vyzvalo soustředit síly k obraně Moskvy s podmínkou, „vítězná ofenzíva Rudé armády na Urale a na Sibiři se nesmí zastavit!“
Přesto, že Jižní front (RVR P. P. Sytin, I. V. Stalin, I. I. Zaščuk) posílil na 162 000 mužů, 3 000 kulometů a 600 děl, vrchní velitel DRRA Vacetis naléhal na zastavení útoků proti jednotkám admirála Kolčaka na východě a převelení jednotek z Východního k Jižnímu frontu, neboť považoval za hlavní nebezpečí Ruskou armádu na jižní Ukrajině, což jeho zástupce S. S. Kameněv a někteří členové RVRR, znepokojeni potlačenou vzpourou Moskevského oddílu VČK (Všeruské mimořádné komise pro boj se sabotáží) proti podpisu „Brestlitevského míru“, prohlásili za zradu. Příslušníci Zvláštních oddílů VČK 8. července 1919 I. I. Vacetise zatkli a obvinili z členství v „Lotyšské fašistické organizaci“. Ve vězení pobyl jen dva roky, za tentýž přestupek bude popraven až v listopadu 1937 při „Velkém teroru“.
Po nástupu nového vrchního velitele DRRA S. S. Kameněva Mechlis přečetl na schůzi stranické buňky pluku dopis ÚV KSR(b) „Vše pro boj s Děnikinem!“ a ustavil „Byro pro nábor dobrovolníků“, které do DRRA poslalo tisíce negramotných rolníků. S bolševiky jich sympatizovalo málo, na Mechlise čekala jejich všeobecná i ideová edukace.
U Poltavy se střetly pluky 46. střelecké divize 12. armády s Dobrovolnickou armádou, město 15. července obsadili bělogvardějci, neboť většina mužstva bolševického rezervního pluku divize se věnovala marodérství místo boje. Jakmile náčelník týlu divize dostal hlášení o krádeži zlata zabaveného z uniforem bělogvardějských důstojníků, oznámil ji Trockému a on nařídil zastřelit vojenského komisaře divize I. I. Mince před nastoupeným mužstvem. Intervence stranických tajemníků Mincovi zachránila jen život, ve funkci ho nahradil Mechlis. Načdiv A. N. Lengovskij a vojenský komisař Mechlis přiznali: „…příčinou našeho hanebného ústupu byla neschopnost a panikářství, protože v jednotkách je plno zbabělců a provokatérů…“ V podrobnějším hlášení zástupci náčelníka politického oddělení 12. armády A. N. Vojtovovi uvedli:
S výjimkou 406. pluku je bojeschopnost jednotek divize špatná. Násilně jedná jak mužstvo, tak většina velitelů podřízených pluků… V 410. pluku je životu nebezpečné prohlásit se za bolševika. Většina politických pracovníků divize, brigád, pluků a rot nevyhovuje. Nejen oni, ale ani vojenští komisaři nejsou schopni politicky vést své podřízené… Situace v 410. pluku je pro značné ztráty velmi vážná. Deset jeho politických pracovníků nestojí za nic, morální stav velitele mu nedovolí velet. Jeden prapor dokonce odmítl nastoupit do bojových pozic. Pro zlepšení situace je nutno doplnit několik praporů pluku veliteli, politickými pracovníky a pěší rotou.
V operačním oddělení štábu Jižního frontu dokončili návrh ofenzivy proti Dobrovolnické armádě. Členové RVRR S. I. Aralov a S. I. Gusev ho 25. července přijeli schválit, výklad jim podal velitel frontu V. M. Gittis.
Po další operaci u Romny vojenský komisař Mechlis napsal náčelníkovi politického oddělení 12. armády Gorbunovovi zprávu o skandální kázni v 46. střelecké divizi: „Hlášení o nasazení jednotek divize je přikrášleno. Městečko Romny neobsadila bolševická vojska, ale banda vyděračů a násilníků!“ V kombinovaném pluku 1. brigády Mechlis odvolal velitele i vojenského komisaře a oba přemístil do první linie. Odhalené marodéry nařídil postřílet bez soudního řízení a ostatní provinilce podrobil krutým tělesným trestům. Náčelník Zvláštního oddílu divize ohlásil členu RVR frontu M. M. Laševičovi: „Bití rudoarmějců vytěrákem vintovky, které používá soudruh Mechlis, je nutné hodnotit negativně!“
Mezi Mechlisem a náčelníkem divize hlučely hádky, Gorbunov mu marně vytýkal nedisciplinovanost. Nezbylo než z RVR Jižního frontu vyslat do štábu divize kontrolu pěchotní inspekce. V zápise je uvedeno: „Komisař 46. divize soudr. Mechlis je mladý, energický, ale příliš vznětlivý pracovník. Urovnat spory mezi ním a náčelníkem divize přijel člen RVR 14. armády, soudr. I. S. Kizelštejn.“ Zástupce náčelníka politického oddělení 12. armády A. N. Vojtov napsal do Mechlisova kádrového posudku:
Soudr. Mechlis je především „frontový“ voják a energický pracovník. Těžko se s ním spolupracuje, výbušnost a tvrdohlavost devalvuje jeho použitelnost pro funkci komisaře. Chybí mu politické zkušenosti nezbytné pro komisaře divize, což má na jeho práci nepříznivý vliv. Přesto ve srovnání s jinými komisaři divizí (…) Mechlis vyhovuje!…
Od srpna 1919 převedl rozkaz RVRR 46. střeleckou divizi do podřízenosti 14. armády Poltavské skupiny vojsk Jižního frontu. Předseda RVRR Trockij 12. srpna nařídil vymýtit dezerce mužstva intervencemi přehradných oddílů. Mechlis oznámil náčelníkovi kádrového oddělení divize Markovovi, že v politickém oddělení divize zjistil „šlendriánství a buřičství“ a 22. srpna hlásil náčelníkovi politického oddělení 14. armády N. P. Gorbunovovi: „Mincovy spolupracovníky jsem odvolal (…) pro neschopnost.“ Poté odjel na inspekci do vzbouřeného 406. pluku. Jak proběhla, popsal v listu „Propagandist a agitator RKKA“ autor článku „Trvalá platnost revolučních tradic vojenských komisařů“:
406. pluk ovládla tlupa banditů v čele s kombatem (ekvivalent hodnosti majora) S., jenž zabil velitele pluku a zaujal jeho místo. Intervence velitele brigády nepomohla, a tak k pluku přijel vojenský komisař Mechlis. V chatrči u S. zjistil banditský pelech: chlast, orgie, polonahé ženštiny. Hlasem nepřipouštějícím odpor komisař Mechlis všechny vyzval k opuštění místnosti a zůstal sám s kombatem S. Nařídil mu nahlásit spoluviníky. Kdyby projevil slabost, přišel by o hlavu. Po krátkém váhání kombat S. ustoupil, vzdal se a bez eskorty byl převezen do štábu brigády, kde jej Mechlis nařídil zatknout.
Krátce poté rozkaz RVR 14. armády pluk zrušil.
Po ofenzivě československých a francouzských jednotek Slovenská republika rad 7. července 1919 zanikla. Rumunské vojsko zase ohrožuje maďarskou Rudou armádu, a proto 11. července B. Kun zapřísahal Lenina k ofenzivě Rudé armády v Haliči, jenže Trockij nekoná. Jelikož 17. července útočí z východní Haliče polská armáda, Kun 29. července opět varoval Lenina před postupem rumunské armády. Pozdě, po obsazení Budapešti 1. srpna skončila také Maďarská republika rad. Polská armáda obsadila Minsk, Vilno a Lvov.
Tak, jako Stalin sbíral ruská území ztracená smlouvou „Brestlitevský mír“, v létě 1919 maršálek J. Piłsudski usiloval o návrat Haliče, Litvy, Pravobřežní Ukrajiny a většiny Běloruska, ztracených po druhém dělení Polska. Přesto, že s návrhem na jednání s ruskými diplomaty o stažení DRRA na linii státní hranice z roku 1772 v Sejmu neuspěl, neuváženě odmítl nabídku generála Děnikina k vojenské spolupráci. Tehdy ještě netušil, že ho čeká válka s DRRA o existenci Polské republiky.
Zdroje:
Alachverdov, G.: Stručné dějiny občanské války v SSSR. Naše vojsko, Praha 1962.
Antonov-Ovsejenko, V.: Zapiski o graždanskoj vojně. Tom 4. Gosudarstvěnnoje vojennoje izdatělstvo. M.-1933.
Aragon, L.: Souběžné dějiny USA, SSSR.1. díl. Mladá fronta, Praha 1966.
Běšanov, V.: Kadry rešajut vsjo: Surovaja pravda o vojně 194-1945. Něizvěstnyje vojny. „AST“. M.-2006.
Čěrěmnych, V.: Dějatělnosť VCIK po organizaciji oborony Sovětskoj rěspubliky. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No8. 1971.
Dubinskij, I.: Trubači trubjat trevogu. Vojenizdat. M.-1962.
Fěsenko, A.: K ocěnke roli K. J. Vorošilova v razgromě grigorjevštiny. „Voprosy istorii“. 1988. No10.
Gěnkina, E.: Obrazovanije SSSR. Sbornik dokuměntov. 1917-1924. „Akaděmija nauk SSSR“. Moskva-Leningrad-1949.
Chodakov, I.: Moja chata s kraju, ničego ně znaju…(Istoričeskije zamětki). „Nězavisimoje vojennoje obozrenije“. 2005-10-14.
Chodakov, I.: Počesti on zaslužil. Gazeta „Vojenno-promyšlennyj kurjer“ No 13 (179), za 04 aprelja 2007.
Istorija 7-ogo strelkovogo polka 3-j Krymskoj diviziji. Sevastopol 1930.
Izvěstija CK KPSS. 1989. No6.
Jaksch, W.: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. Praha-2000.
Kalvoda, J: Role Československa v sovětské strategii. Dilo, Kladno 1999.
Lechovič, D.: Bělyje protiv krasnych. „Voskresenije“. M.-1992.
Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.38. Izdatělstvo političeskoj litěratury. M.-1965-1975.
Medvěděv, R.: Bližnij krug Stalina. Soratniki vožďa. „Eksmo“. „Jauza“. M.-2005.
Medvěděv, R.: Političeskij portrét K. J. Vorošilova. Izdatělstvo „AST“. M.- 2008.
Mělťuchov, M.: Sovětsko-polskije vojny. Vojenno-političeskoje protivosojanije 1918-1939 gg. „Věče“. M.-2001.
Muchin, J.: Jesli by ně geněrali! „JAUZA“. M.-2007.
Pronin, A.: Sovětsko-gěrmanskije soglašenija 1939 g. Istoki i posledstvija. Monografija. Izd. „UrGJUA“. Jekatěrinburg 1998.
„Propagandist a agitator RKKA“, 1939. No16.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001.
Rubcov, J.: MECHLIS. Těň vožďa. „Jauza–Eksmo“. M.-2007.
Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty. 1914-1992. „Vyšehrad“. Praha-2015.
Savčenko, V.: Avanťuristy gražďanskoj vojny: Istoričeskoje rassledovanije. Folio. Charkov- 2000.
Suchov, I.: Orlovsko-Kromskaja opěracija 10-27 okťabrja 1919g. „Seržant“, No5.
Taras, A. i dr.: Osip Pjatnickij i komintěrn na věsach istorii. „Charvest“. Minsk - 2004.
Tarasov, J.: Nikolaj Iljič Podvojskij. „Vojenizdat“. M.-1964.
Vietor, M.: Slovenská sovietská republika v r. 1919. Štátne vydavatelstvo politickej literatúry Bratislava-1955.
Volkogonov, D.: lenin-počátek teroru. Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.
Žurnal „Nědělja“.1989g. No6.
Žurnal „Voprosy istorii“, 1956, No7, s. 19.
Použité archivy: CAKA (Ústřední archiv Rudé armády), CGASA (Ústřední státní archiv sovětské armády), RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v minulosti)) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
