Článek
Na plénu ÚV RSDRP(b) 24. října 1917 V. I. Lenin prosadil, přes váhání L. B. Kameněva a G. J. Zinověva, okamžité zahájení povstání slovy „brzy začne i v Německu!“. Proletáři vyšli do ulic s heslem „Továrny dělníkům, půdu rolníkům, světu mír!“
Během II. sjezdu VCIK (Všeruského ústředního výboru zástupců RSFSR) výstřel z křižníku „Aurora“ na Zimní palác v Petrohradě zahájil revoluci a 25. října 1917 v něm vedoucí představitelé bolševiků převzali moc. Zpráva o této události se rychle rozšířila do velkých měst evropského Ruska. Ve zprávě nazvané „Občanům Ruska“ Lenin oznámil svržení Prozatímní vlády. Zatímco poslanci II. sjezdu VCIK 25. října 1917 jednají o zákazu protikomunistického tisku, Trockij Leninovu zprávu předal do gubernií. Ministři Prozatímní vlády jsou zatčeni, je vyhlášena Ruská sovětská republika (RSR). Poslanci 26. října ustavili novou vládu RSR-VCIK v čele s V. I. Leninem a vydali řadu dekretů. První z nich, „Dekret o míru“ sice verbálně slíbil zrušení tajné diplomacie, avšak Lenin upozornil:
Dělnická revoluce může zvítězit jen ve světovém měřítku … Avšak úplné vítězství proletariátu je nemyslitelné bez vítězného zakončení řady válek na mezinárodních i na vnitřních frontách.
Následují další dekrety „Dekret o tisku“ a „Dekret o půdě“. VCIK přijal 2. listopadu 1917 „Deklaraci práv národností na území Ruska“, která zajistila jejich rovnoprávnost a suverenitu včetně práva na odchod z RSR a založení samostatného státu.
V Oděse již od 9. června 1917 pracuje Ústřední výkonný výbor sovětů Rumunského frontu, Černomořské flotily a Oděsy, krátce „Rumčerod“, v němž získali důležité pozice esersko-menševičtí představitelé Ústředního výkonného výboru rad, Rumunského frontu, Oděského vojenského okruhu a ČVF (Černomořské vojenské flotily). Jeho náčelníkem byl zvolen bolševik V. G. Judovskij.
Na podzim 1917 se v Moskvě ještě bojovalo. Bělogvardějci a posluchači důstojnických škol se střetli s dělníky, aby zabránili městskému výkonnému výboru lidových zástupců převzít moc. Výbor pro veřejný pořádek vedený moskevským starostou se rozhodl s bolševiky vyjednávat. Třídenní příměří nařízené z Petrohradu bolševici zneužili pro shromáždění posil a 30. října začaly nové boje, které ukončilo další příměří až 2. listopadu.
Prozatímní vláda v RSR vyhlásila volby na konec listopadu 1917. Bolševici nemají příznivé vyhlídky na vítězství, L. D. Trockij, V. A. Antonov-Ovsejenko a P. J. Dybenko ve vojenském velení Petrohradského sovětu jsou v pohotovosti.
V Brestu Litevském začínají 26. listopadu 1917 rozhovory o příměří, za týden pro RSR končí válka. Na lednovém plénu ÚV RSDRP(b) V. I. Leninovi zabránil bouřlivý nesouhlas eserů, aby zdůvodnil její podepsání. Nepomohla ani podpora J. M. Svěrdlova. Lenin se dohodl s lidovým komisařem pro zahraniční záležitosti Trockým, že smlouva bude podepsána po zahájení ofenzivy německé armády, neboť nevěřil, že až v Německu levicová frakce sociálních demokratů zahájí revoluci, RSR-VCIK by proti nim vyslala jednotky DRRA. Redaktor „Pravdy“ N. I. Bucharin souhlasil: „ukončit válku, neuzavřít mír a demobilizovat armádu“. Po odjezdu ruské delegace do Brestu 1. prosince Bucharin v „Pravdě“ komentoval politickou situaci v Evropě:
„V Evropě se rozhořívá revoluční požár; vzbouřený Curych je obklíčen vojáky, v Lyonu jsou nepokoje. Zvedá se Asie; v Indii vznikly sověty. Pod nátlakem lidu Rakousko souhlasí s jednáním o mír!“
Rumunská armáda obsadila bývalou Besarabskou gubernii, avšak k rumunským hranicím se stahují oddíly „Rudých gard“, 10. prosince 1917 posílené podle rozkazu předsedy Kolegia RSFSR pro výstavbu DRRA N. I. Podvojského dalšími ozbrojenými dělníky. Jakmile dojeli do Oděsy, na II. sjezdu „Rumčerodu“ ustavili bolševický komitét. Jeho mezinárodní sekce výzvou „posvátná věc svobody ruského lidu se týká pracujících celého světa!“ zahájila nábor Rudých internacionalistů. V. G. Judovskij 13. ledna 1918 svévolně prohlásil Oděsu za svobodné město, a proto rumunská vláda nařídila zásah armády. Po jejím úspěšném útoku na vojenskou posádku v Izmailiji u ústí Dunaje je 23. ledna 1918 na území mezi řekami Prut a Dněstr s převahou rumunského obyvatelstva ustavena Moldavská demokratická republika. V odvetě Judovskij vyhlásil Rumunsku válku a člen výkonného výboru „Rumčerodu“ I. E. Jakir přijel s oddílem internacionalistů do Oděsy.
Když L. Z. Mechlis dostal od městské rady v Běloj Cěrkvi mandát do vedení vojenského výboru, nikdo netušil, že již v prosinci 1917 vojenský výbor zanikne. Zklamán menševiky se vrátil do Oděsy a později na stranickém pohovoru řekl: „Do strany jsem vstoupil v roce 1918, ale reálně jsem se stal komunistou již před třemi roky pod vlivem starších soudruhů, kteří mně otevřeli oči.“ Otevřeli mu je tak důkladně, že se z něj stal fanatický bolševický úderník. V městském sekretariátu „Rumčerodu“ se stal zástupcem tajemníka společnosti „Sormovo-Kolomna“.
Zmocněnci vlád německé, rakouské a UNR (Ukrajinské národní republiky) v Brest-Litevsku 9. února 1918 uzavřeli separátní mír, jenže další den lidový komisař zahraničních věcí RSR L. D. Trockij opakoval: „Válku ukončíme, ale podpis mírové smlouvy musíme odmítnout!“
Z území RSR se do okolí šíří virus revoluce, který již urychlil zrod dělnických republik. Na severním pobřeží Azovského moře je to Doněcko-krivojrožská sovětská republika, na předpolí Krymu Tauridská sovětská republika av Jekatěrinské gubernii Donská sovětská republika. V Oděsském, Ananěvském a Tiraspolském újezdu je 14. února 1918 vyhlášena Oděská sovětská republika. Její prezident, podplukovník bývalé Ruské imperiální armády, eser M. A. Muravjov deklaroval přímou podřízenost k RSR, nařídil užívání ruštiny, vyhlásil stranické mobilizace a legitimizoval teror „Rudých gard“.
Bolševičtí propagandisté verbálně vytvořili z jednotek DRRA a baltských námořníků pod vedením lidového komisaře pro námořní záležitosti RSR P. J. Dybenka „zdatné obránce Petrohradu“. Když se 23. února 1918 u Narvy a Pskova setkali s německou armádou, raději vzali nohy na ramena. Přiznat tento čin bylo ovšem nemožné, takže výnos VCIK RSR oznámil „vítězství Rudé armády u Pskova a Narvy“ a vyhlásil 23. únor za „Den Rudé armády“. Nicméně 25. února Lenin v článku „Těžká, ale potřebná lekce“ v „Pravdě“ uvedl věci na pravou míru:
Týden 18.-24. února 1918, týden (…) útoku Německa na SSSR, přinesl hořké, ponižující, těžké, ale nutné, užitečné, blahodárné ponaučení… Mučivě potupná hlášení o odmítnutí pluků bránit své pozice, o odmítnutí bránit dokonce i linii Narvy, o nesplnění rozkazu vše při ústupu zničit, nemluvě o útěku, chaosu, bezmoci, bezradnosti, fanfarónství…
V dubnu je P. J. Dybenko sice vyloučen z KSR(b) a zatčen, avšak již v prosinci 1918 je propuštěn a povolán do Ukrajinské Rudé armády.
I přes ztrátu rozsáhlých území přece jen nakonec nezbývá, než smlouvu „Brestlitevský mír“ schválit, což na schůzi pléna ÚV RSDRP(b) rozpoutalo hádku. Na jednání VCIK 23. února „leví eseři“ opět nesouhlasili, ale byli přehlasováni, takže do Berlína je telegrafován souhlas.
Jednání RSR-VCIK rozhodlo diplomaticky uznat nově vzniklé státy na území bývalého Ruského impéria a zaplatit Německu reparace. Trockij telegrafoval předsedovi RLK (rady lidových komisařů) RSRV. I. Leninovi: „… ihned vydejte příkaz k ukončení války s Německem, Rakousko-Uherskem, Tureckem, Bulharskem a k demobilizaci na všech frontách!“
V únoru 1918 Mechlis odjel s internacionalisty do Jejska. V březnu je přijat do KSR(b), ovšem kvůli dřívějšímu členství v „Poalej cionu“ a všudypřítomnému antisemitismu falšoval údaje ve své kádrové dokumentaci. V „Základním listu komunisty“ 31. prosince 1920 přiznal znalost ruštiny i hebrejštiny, v roce 1926 ve vojenské knížce přiznal semitský původ, ale jako rodný jazyk uvedl ruštinu. Lenin, ač po přeslici s židovskými předky, v úředním styku hebrejštinu zakázal.
Neúspěšný vrchní velitel DRRA, praporčík N. V. Krylenko, je 13. března 1918 odvolán. Po obsazení Oděsy Rumunskou armádou 14. března zanikla Oděská sovětská republika. Smlouva „Brestlitevský mír“ s tajnou výpovědní doložkou je 15. března 1918 ratifikována na IV. mimořádném sjezdu VCIK. Jelikož „leví eseři“ nesouhlasili, odvolali své zástupce z vlády. Německá armáda vyprovodila Rudou armádu z UNR a vláda ULRS (Ukrajinské lidové republiky sovětů, dělníků, vojenských a kozáckých poslanců) v čele s Ch. G. Rakovským odjela do Kurska.
V Jejsku je Mechlis zvolen do přípravného výboru bolševického povstání a jakmile v 11 obcích Jejské gubernie vypuklo, je zvolen jeho předsedou. Jenže měsíc po obsazení Krymu německou armádou ho Bílí donští kozáci potlačili, a tak Mechlis se skupinou mezinárodních soudruhů opět vzali nohy na ramena a společně odjeli do Kurska.
Předseda RLK RSR Lenin jmenoval G. V. Čičerina lidovým komisařem zahraničních věcí. Při předání jmenovacího dekretu ho 30. května 1918 upozornil: „Vyzrazovat reálné plány státu, hovořit o chystaném zničení světového kapitalismu (…) není vhodné!“ Pracovníci aparátu komisariátu zahraničních věcí raději ihned konají, zástupce mezinárodního proletariátu prostřednictvím místních ruských nelegálů povzbuzují propagandou, podporují penězi i zbraněmi.
Na V. sjezdu VCIK Lenin 4. července 1918 zdůraznil: „…občanská válka mezi buržoazií a proletariátem musí být předvojem bolševické revoluce!“ Rovněž odmítl spolupráci s „levými esery“, takže se záhy ocitli v ruských koncentračních táborech.
Výnos VCIK 10. července 1918 ustavil RSFSR (Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku). Jednotu státu a strany vyjadřuje totožnost státní hymny RSFSR se znělkou KSR(b) - Internacionálou. Tuto jednotu vyjádříme záměnou zkratky RSFSR pojmem „strana a vláda“.
Lenin 3. října 1918 na jednání Všeruského sjezdu Sovětů a Moskevského sovětu delegáty poučil o významu záměny revolučních hesel:
Začínající krize v Německu nevyhnutelně skončí přechodem moci do rukou německého proletariátu… Budeme se ihned připravovat. Dokážeme, že ruský proletář umí mnohem energičtěji pracovat, s mnohem větším sebeobětováním bojovat a umírat, když jde nejen o ruskou, ale o mezinárodní proletářskou revoluci.
Příslušníci „mise Ruského Červeného kříže S. I. Gillersona“ již v blízkém zahraničí pilně pracují, ale jak? Pod pláštíkem repatriace ruských armádních zajatců skrytě provádějí bolševickou agitaci, špionáž a sabotáže.
Jelikož na území západní Ukrajiny dosud nejsou bolševici schopni vládnout, v Haliči, Bukovině a části Zakarpatí 1. listopadu 1918 proto vznikla nezávislá Západoukrajinská národní republika.
Všechny suverénní státy vzniklé na územích bývalého Ruského impéria zpočátku bolševici diplomaticky neuznali. G. V. Čičerin 22. června 1918 do Varšavy vzkázal: „„Strana a vláda“ považuje oddělení bývalého Polského království jen za dočasný důsledek německé okupace“. Nicméně, Polský národní výbor 31. října nařídil vojenské obsazení celého Těšínska. Po vjezdu polské armády do Varšavy je 14. listopadu 1918 vyhlášena Druhá polská republika(dále Polsko). Nejhlasitěji protestovali ruští bolševici, neboť jim uzavřela cestu k německému proletariátu. Na protest polské vlády proti bolševické agitaci členů Gillersonovy mise odpověděla ruská „strana a vláda“ prozatímním uznáním Polska.
Podle tajného dodatku rezoluce „O válce a míru“ 13. listopadu iniciovalo usnesení VCIK RSFSR „vcelku a ve všech bodech“ odstoupení od „Brestlitevského míru“. Z východní Ukrajiny vyzval člen RVRR (Revoluční vojenské rady republiky) V. A. Antonov-Ovsejenko k pochodu Rudé armády na ukrajinská města Bělgorod, Charkov a Kuljansk.
Jedna z prvních ruských internacionálních pomocí začala 17. listopadu 1918, když Západní armáda A. J. Sněsarjeva podpořila v Běloruské národní republice bolševický puč. V Oděse a Sevastopolu se 5. prosince 1918 vylodily francouzské jednotky, dekret rumunského krále 10. prosince 1918 přejmenoval Moldavskou demokratickou republiku opět na Besarábii a začlenil její území do Velkého Rumunska s hranicí v řečišti Dněstru, což RSFSR neuznala.
Na rozkaz RVRR 23. října 1918 vznikla v Orlovském vojenském okruhu pod velením V. P. Glavoleva Rezervní armáda, od 9. listopadu doplněná dvěma ukrajinskými povstaleckými divizemi. Dekret Dočasné dělnicko-rolnické vlády 30. listopadu 1918 v Charkově zřídil Ukrajinskou rudou armádu; Od konce ledna 1919 jsou členové její Revoluční vojenské rady (RVR) V. A. Antonov-Ovsejenko, J. M. Kocjubiňskij a J. A. Ščaděnko. Její velení je podřízeno Lidovému komisariátu armádních a námořních věcí a RVVR.
Zdroje:
Anikejev, V.: Dějatělnosť CK RSDRP(b)-RKP(b) v 1917-1918 godach. „Politizdat“. M.-1974.
Aragon, L.: Souběžné dějiny SSSR a USA, 1. díl. Mladá fronta, Praha 1966.
Běšanov, V.: Kadry rešajut vsjo: Surovaja pravda o vojně 1941-1945. Něizvěstnyje vojny. „AST“. M.-2006.
Brakman, R.: Sekretnaja papka Iosifa Stalina. Skrytaja žizň. Izdatělstvo „Věs mir“. M.-2004.
Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.
Děkrety sovětskoj vlasti. T.1. „Politizdat“. M.-1957.
Felštinskij, J.: Krušenije mirovoj revoluciji. Brestskij mir: Okťabr 1917 - nojabr 1918. „TĚRRA“. M.-1992.
Felštinskij, J.: Zagovor vtoroj: Brestskij mir. Voždi v zakoně.,Izdatělstvo „Těrra“. M.-2008.
Golub, P.: Partija, armija i revolucija. Politizdat. M.-1967.
Gračjov, P.: Rumčerod. Vojennaja enciklopědija. T.7. Vojennoje izdatělstvo M.-2003.
Chereš, E. Kuplěnnaja revolucija. Tajnoje dělo Parvusa. „Olma-Press“. M.-2005.
„Izvěstija“. No 22(286), 28 janvarja 1918 g.
Janouch, F., Kolman, A.: Jak jste mohli takhle žít? Dialog generací. „Novela bohemica.“ Praha 2011.
Kornejčuk, D.: Genialnyj plan „Kupca revoluciji“. „Zěrkalo nědělji. Ukrajina“. No9. 7 marta 2007.
Kostyrčenko, G.: Tajnaja politika Stalina: vlasť i antisemitizm. „Měždunarodnyje otnošenija“. M.-2001.
Kurfürst, J.: Příběh ruské geopolitiky. Jak se ruská myšlenka zmocnila více než šestiny světa. „Karolinum“. Praha-2018.
Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.26. „Politizdat“. M.-1968.
Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.35. Izdatělstvo političeskoj litěratury. M.-1965-1975.
Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.37. „Politizdat“. M.-1955.
Lukeš, I.: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. „PROSTOR.“ Praha-1999.
Manusevič, A., i dr..: INTERNACIONALISTY. T. 2 (1). Izdatělstvo „Nauka“. M.-1971.
Mlěčin, L.: MID. Ministri inostrannych děl. Ot Lenina i Trockogo-do Putina i Medvěděva.
Nikolajev, V.: STALIN, GITLER I MY. Izdatělstvo „Pitěr“. M.-2008.
Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce. Nakladatelství Argo, Praha 2017.
Rayfield, D.: Stalin a jeho mistři popravčí. Nakladatelství Pavel Dobrovský-BETA a Jiří Ševčík. Praha-Plzeň 2006.
„Rejchsmarki dlja diktatury proletarijata“. „Arguměnty i fakty“. 1992. No3.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonica-MG“, Moskva 1999.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001.
Rubcov, J.: MECHLIS. Těň vožďa. „Jauza –Eksmo“. M.-2007.
Savčenko, V.: Dvěnadcať vojn za Ukrajinu. Glava II., a VI.vtoraja. Folio. Charkov, 2006.
Slavík, J.: Leninova vláda (1917-1924). Nakladatelství Lidové noviny Praha-2009.
Šambarov, V.: Bělogvardějština. EKSMO-Press. M.-2002., s. 106.
Vaksběrg, A.: Smrtící laboratoř. Od Lenina k Putinovi. „Garamond“. Praha-2008.
Volkogonov, D.: lenin-počátek teroru. Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.
Volkogonov, D.: LENIN. Političeskij portrět v 2-ch knigach. Kn.II. Izdatělstvo „NOVOSTI“. M.-1994.
Taras, A. i dr.: Osip Pjatnickij i komintěrn na věsach istorii. „Charvest“. Minsk - 2004.
Žukov, D., Kovtun, I.: Lev Mechlis i Chasso von Bedel. Geněrali ot propagandy. 2 okťabrja 2015. Žurnal „Sověršenno sekretno“. No36
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), CGVIA (Ústřední státní vojensko-historický archiv v Moskvě) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
