V sekretariátu soudruha Stalina

Účastníci VI. sjezdu Ruské sociálně demokratické strany dělnické (bolševiků) (RSDRP(b)) 6. srpna 1917 zvolili složení ústředního výboru RSDRP(b) a Sekretariátu ÚV RSDRP(b), v nichž obměnu členů a kandidátů periodicky zajistí sjezdy strany. Nejprve vzniklo politbyro (politický úřad), jehož nomenklatura zahrne členy nejvyššího stranického, exekutivního i zákonodárného aparátu. Tajemník ÚV RSDRP(b) F. E. Dzeržinskij 10. října 1917 navrhl jeho první sestavu: V. I. Lenin, G. J. Zinověv, L. B. Kameněv, L. D. Trockij, G. J. Sokolnikov, I. V. Stalin a A. S. Bubnov.

V Petrohradě je v mimořádném termínu 6. března 1918 zahájen VII. sjezd RSDRP(b). „Náčrtek programu“ prozradil závažný záměr tohoto sjezdu. Lenin, Bucharin a Sokolnikov v něm uvedli: „Rozžehli jsme pochodeň Světové revoluce, …sověty vnesou revoluci nejen do nejpokrokovějších, ale do všech zemí světa!“ Po přejmenování z RSDRP(b) na KSR(b) je schválena rezoluce „O válce a míru“ s tajným dodatkem: „… sjezd zdůrazňuje, že ústřední výbor je zplnomocněn kdykoli vypovědět všechny mírové dohody s imperialistickými a buržoazními státy a vyhlásit jim válku!“

V sestavě M. F. Vladimirskij, N. N. Krestinskij a J. M. Sverdlov 16. ledna 1919 zahájilo činnost i orgbyro (provozní úřad). Schůze orgbyra později řídí tajemník ÚV, nejprve V. M. Molotov, poté A. A. Ždanov. Od 5. května 1927 vedení orgbyra „zajistí, aby běžná agenda usnesení politbyra, orgbyra a Sekretariátu ÚV, určená pro tisk nebo zasílaná do nižších organizací, byla publikovaná jménem ÚV KSR(b) s výjimkou výpisů z protokolů jednání politbyra, orgbyra a Sekretariátu ÚV KSR(b).“ Po válce, 5. května 1946 usnesení politbyra nově definovalo: „Orgbyro je direktivní orgán ÚV VKS(b) pro stranickou a stranicko-organizační práci. Zabývá se prověrkami práce místních stranických organizací a přípravou závazných směrnic pro stranicko-organizační a stranicko-výchovnou práci.“

Plénum Ústředního výboru Komunistické strany Ruska (bolševiků) (ÚV KSR(b)) 14. března 1919 rozhodlo, že centrální stranické organizace Ukrajinské, Lotyšské a Litevsko-běloruské SSR budou přijaty do KSR(b). Rezoluce VIII. sjezdu KSR(b) „K organizačnímu problému“ 23. března 1919 uložila: „… ve všech státních organizacích je absolutně nezbytné založit stranické skupiny bezvýhradně podléhající stranické kázni.“ Tajemníci ÚV KSR(b) J. D. Stasovová a N. N. Krestinskij budou řídit činnost ÚV mezi sjezdy.

Ústřední kontrolní komise (ÚKK), ustavená usnesením politbyra 25. září 1920, kontroluje plnění stanov strany. Sekretariát ÚV KSR(b) 3. května 1921 rozhodl, že řadoví komunisté mohou být trestně stíháni až po souhlasu jejich mateřských organizací potvrzeném nadřízenými stranickými výbory. Postup kontroly byl následující: Předseda ÚKK předvolal šetřené soudruhy, odebral jim členské průkazy, po výslechu jim oznámil rozhodnutí a průkazy jim vrátil, v případě podezření na trestné činy nařídil jejich zatčení orgány státní bezpečnosti. Souhlas se stíháním nomenklaturních stranických kádrů od úrovně tajemníků oblastních a krajských výborů KSR(b) výše dávali per rollam (podpisem na oběžníku) členové ÚV KSR(b).

Od 26. dubna 1923 je zřízeno Prezídium ÚKK, v němž zasedají například S. I. Gusev, M. F. Škirjatov a J. M. Jaroslavskij. V únoru 1934 je po XVII. sjezdu strany ÚKK přejmenován na komisi stranické kontroly (KPK) ÚV VKS(b), neoficiálně nazývané „stranický soud“. Koncem 30. let Stalin vyjmul jeho členy z dohledu orgánů státní bezpečnosti.

Usnesení Všeruského ústředního výboru zástupců Ruské sovětské republiky (VCIK-RSR) 20. prosince 1917 zřídilo Všeruskou mimořádnou komisí pro boj se sabotáží (VČK) v čele s F. E. Dzeržinským. Její orgány po řadě reorganizací prorostly celou ruskou společností.

Všudypřítomné represivní orgány, důsledné utajování informací, komplexní cenzura a agresivní třídní propaganda umožnily bolševikům ovládnutí ruské společnosti. Dezinformační floskule podle zásad komunistické „naší pravdy“ o vnitrostátním blahobytu a okolní bídě vytvořily pro mezinárodní veřejnost dokonalý falzifikát o obrazu Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR).

V lednu 1918 člen politbyra Trockij navrhl „zintenzívnit dozor nad buržoazním tiskem a eliminovat hanebné urážky a pomluvy sovětského tisku…“. Lidový komisař vnitřních věcí G. I. Pětrovskij proto nařídil pro dohled zřídit zvláštní odbor. Když předseda Permského gubernského výboru KSR(b) A. F. Mjasnikov protestoval proti eliminaci opozičních tiskovin a uzákonění cenzury, Lenin se mu vysmál: „Svoboda tisku v RSFSR obklopeném ze všech stran nepřáteli je svoboda politické organizace buržoazie a jejich nejvěrnějších sluhů, menševiků a eserů. … Dát jim ještě takovou zbraň, to by ulehčilo práci třídnímu nepříteli. Nebudeme sebevrazi, a proto to neuděláme.“ Ještě nenastal ten pravý čas, takže v únoru 1922 Škirjatov Mjasnikova jen vyloučil ze strany. Jednání Rady lidových komisařů (RLK) 8. června 1922 rozhodlo o vzniku „Hlavního komitétu pro sjednocení cenzury v Rusku“, „glavlitu“.

Vedení KSR(b) věnovalo mimořádnou pozornost utajování informací. Na schůzi politbyra 8. listopadu 1919 Lenin oznámil: „… k našim nepřátelům prosakují, byť v nevelkém rozsahu, určité zprávy o činnosti ÚV … Nařídit ss. Krestinskému a Stasovové, aby navrhli v Sekretariátu ÚV bezpečný způsob kopírování a ukládání protokolů zejména z jednání politbyra. Při jejich rozesílání členům ÚV dohlédnout, aby s nimi bylo seznámeno minimum soudruhů… zapůjčené protokoly chránit před zneužitím, studovat je co nejostražitěji a jen co nejkratší dobu… usnesení k nejzávažnějším tématům nezapisovat do oficiálního protokolu!“

Od 26. ledna 1921 je na jednáních politbyra povolena účast vedení ÚKK. Usnesení X. sjezdu KSR(b) z 16. března 1921 nadřadilo ÚV KSR(b) politbyru, orgbyru a Sekretariátu ÚV KSR(b). Činnost ÚV mezi sjezdy bude řídit podle Lenina „nejtvrdší bolševik“, V. M. Molotov.

Usnesení politbyra 4. května 1921 definovalo vztah kominterny k Lidovému komisariátu zahraničí (NKID). Od 15. února 1922 platí zákaz projednávání exekutivních záležitostí RLK v plénu VCIK před jejich schválením v politbyru, od května 1923 se k vybraným případům neposílaly zápisy usnesení z jednání politbyra do ÚV KSR(b), od února 1934 se program sjezdů strany neuvádí ve stranické dokumentaci. Zápisy z jednání stranických orgánů se v médiích nepublikují, který člen ÚV a jak v konkrétních případech na plénech hlasoval podléhá absolutnímu utajení.

Administrativní zázemí ÚV KSR(b) od 12. září 1920 zajišťuje Operativní oddělení ÚV KSR(b) pod vedením novináře N. I. Smirnova z budovy ÚV KSR(b) na Starém náměstí. V roce 1922 je z oddělení Byro sekretariátu ÚV KSR(b). Ze Sekretariátu ÚV KSR(b) do něj přešly agendy administrativy politbyra a orgbyra. Po personálním posílení 68 pracovníky šifrového byra ho vede od 20. srpna 1922 A. M. Nazareťjan.

Návod, jak dále postupovat, Stalin popsal v článku „Strana v procesu získání moci“, jenž vyšel 28. srpna 1921 v listu „Pravda“:

… Rusko je z hospodářského hlediska zaostalý stát, a proto svými silami jen velmi těžko zajistí rozvoj infrastruktury, průmyslu, elektrifikaci městské a vesnické výstavby… Do vítězství proletářské revoluce v jedné nebo v několika průmyslově vyspělých kapitalistických zemích je nezbytné za účelem získání nezbytné techniky hledat formy hospodářské spolupráce s nepřátelskými západními kapitalistickými vládami … Aktuální úkoly komunistické strany jsou v mezinárodní politice vymezeny jejím významem v procesu mezinárodní proletářské revoluce. Je nezbytné využívat všech protikladů a konfliktů mezi kapitalistickými státy, nešetřit silami a finančními prostředky k pomoci proletářské revoluci na Západě, přijmout opatření pro poskytnutí pomoci k posílení národně-osvobozovacího hnutí na Východě a upevnění Rudé armády.

Ale kde na to všechno vzít peníze? Poloprázdnou stranickou pokladnu naplní „přerozdělení“, tedy krádeže především církevního majetku podle výnosu VCIK z 27. prosince 1921 „O majetku v kostelích a klášterech“ a usnesení politbyra z 2. ledna 1922 „O likvidaci církevního vlastnictví“. Na ně 23. února 1922 navázal dekret VCIK „O metodice zabavování církevních cenností v užívání skupinami věřících“. Lenin 19. března 1922 napsal: „Bezpříkladně krutým způsobem provést konfiskaci církevních pokladů, v žádném případě se před ničím nezastavit. Čím více reakčního duchovenstva a reakční buržoazie se nám při tom podaří zastřelit, tím lépe!“ Vůdčího „klerikálního nepřítele“, patriarchu pravoslavné církve Tichona, bolševici internovali v Donském klášteře.

Administrativní agendu ÚV KSR(b) dosud řídil jen jeho tajemník Molotov, avšak místní stranické organizace se množí jako houby po dešti, proto se na návrh G. J. Zinověva, bezpochyby s Leninovým vědomím, v politbyru usnesli: „…ustavit funkce generálního tajemníka ÚV KSR(b) a dvou tajemníků. Generálním tajemníkem jmenovat s. Stalina, tajemníky ss. Molotova a Kujbyševa… Soudr. Stalinovi se nařizuje ihned si vybrat zástupce a pomocníky, kteří jej zbaví rutinní práce v sovětských institucích …“ Podle směrnice ÚV KSR(b) „O konstituování ÚV KSR(b)“ bude jednání politbyra řídit předseda RLK, generální tajemník ÚV KSR(b) kontrasignovat jeho unesení.

Od 27. března do 2. dubna 1922 se konal XI. sjezd KSR(b). Poslední den jednání delegáti zvolili nové kádrové složení ÚV KSR(b) a hned na první schůzi jeho pléna 3. dubna 1922 vypukla nad zmíněnou směrnicí emotivní polemika. L. D. Trockij ji zahájil větou: „Pokud budou ve funkcích současní členové politbyra, generální tajemník ÚV KSR(b) může být jen podřízená osoba.“ L. B. Kameněv zpochybnil Stalinovu schopnost sjednotit vedení strany, a proto odmítl nadřadit Sekretariát ÚV KSR(b) oddělením ÚV. Lidový komisař financí G. J. Sokolnikov a N. K. Krupská dokonce navrhli záměnu Stalina Zinověvem, což neprošlo, a tak je Stalin od 3. dubna generální tajemník ÚV KSR(b). Ovšem 26. května 1922 Lenina postihl mozkový inzult a jakmile ho 15. prosince 1922 vyřadí z práce další mozková příhoda, Stalin dosadí do politbyra své kumpány a začne si budovat autokracii. Po přijetí V. M. Molotova, M. I. Kalinina a K. J. Vorošilova se totiž stávají usnesení politbyra závazná pro stranické, zákonodárné i exekutivní orgány SSSR.

Směrnice orgbyra „Postavení Byra sekretariátu ÚV KSR(b) a pracovní náplň pomocníků tajemníků ÚV“ určila, že v něm budou pracovat 1. pomocníci tajemníků ÚV se svými aparáty pod řízením 1. pomocníka generálního tajemníka ÚV. Byro sekretariátu ÚV KSR(b) se stalo sekretariátem generálního tajemníka ÚV KSR(b), proto ho dále budeme nazývat krátce Sekretariát.

Stalin řádně zpřísnil pravidla manipulace s dokumenty, neboť i on zjistil, že často dochází k únikům tajných informací ze stranické dokumentace. Předpis orgbyra 30. srpna 1922 zavedl tři základní stupně kategorizace archiválií: „Pro služební potřebu“, „Tajné“ - znak 0 nebo (s), „Přísně tajné“ - znak 00 nebo (ss) a „Přísně tajné zvláštní důležitosti“.

Samostatná kategorie vybraných dokumentů má zvláštní postavení. Tyto spisy se neregistrují ani v seznamech přísně tajných písemností, neboť jsou archivovány v samostatném trezoru Tajného archivu Sekretariátu a podléhají speciální proceduře utajování. Jedná se o originály protokolů usnesení politbyra z problematiky rezortů obrany, vnitra, NKID, výkazy produkce zbrojních podniků, přehledy financování a činnosti kominterny. Například jsou to soubory dokumentů o vraždách polských zajatců v rámci „Katyňského případu“, výkazy o deportacích neruských národů do Kazachstánu a na Sibiř nebo originály protokolů Paktu Molotov-Ribbentrop. Z kádrové oblasti aktualizovaný seznam diferencovaných přiznaných osobních požitků členů a kandidátů ÚV VKS(b), kopie jejich soukromé korespondence, jimi osobně podepsaných spisů, záznamy jejich telefonních odposlechů, kompletní svazky seznamů a hlášení udavačů. Těchto více než sto tisíc materiálů je archivováno v samostatných číslovaných „Zakrytych pakětach Osoboj papky“ (Uzavřených svazcích Zvláštní složky), opatřených pečetí „K“ (konfiděntalno) s razítkem „Lze otevřít jen s písemným souhlasem 1. (generálního) tajemníka ÚV!“ Vedoucí Zvláštního oddělení ÚV VKS(b), později vedoucí Všeobecného oddělení ÚV KSSS po sjezdech strany, předložil vzorek těchto spisů nově zvolenému 1. (generálnímu) tajemníkovi, poté je znovu zapečetil, připojil datum, podpis a vrátil zpět. Po Stalinově smrti zůstaly v Kremelském archivu a po zániku SSSR přešly do Archivu prezidenta Ruské federace.

Stalin si v nové funkci vybral do Sekretariátu také nové kádry. Náčelník Zvláštního oddílu GPU při RSFSR G. G. Jagoda doporučil vedoucímu Organizačně-distribučního oddělení ÚV KSR(b) L. M. Kaganovičovi L. Z. Mechlise a G. I. Kanněra. Po schválení Sekretariátem ÚV KSR(b) A. M. Nazereťjan 21. listopadu 1922 oba zařadil do funkcí pomocníků vedoucího sektoru propagandy P. N. Pospělova.

V listopadu Stalin jmenoval Mechlise svým pomocníkem. Tehdy jeho „internacionálnímu vlastenectví“ imponoval ideový spolutvůrce kominterny a autor spisu „Abeceda komunizmu“ N. I. Bucharin. Není divu, vždyť na jejím IV. kongresu řekl: „Každý dělnický stát má právo na Rudou intervenci, ofenziva DRRA podnítí v cizině vítězství proletářské moci a socializmu!“ Mechlisovy pracovní povinnosti zahrnovaly kromě kancelářské agendy i komornickou práci, například ostření barevných tužek na jeho stole a podávání zápalek.

Mechlis si v nové funkci mohl vybrat dva asistenty, jenže z nezkušenosti vybral neuváženě. Jeden z nich, Južak, mu týdny nahlížel do protokolů ze základních stranických buněk s výsledky hlasování o protivnících „Spojené opozice“ a poznatky předával členu politbyra Trockému. Důsledky nepocítil, neboť Stalin Trockého prohlásil za úhlavního nepřítele až později. Nyní kořenila jednání politbyra polemika k národnostní politice v Zakavkazsku, takže Mechlis vyslechl i ostré spory jak člena prezídia Zakavkazského komitétu VKS(b) G. K. Ordžonikidzeho s Dzeržinským, tak dokonce i Stalina s nemocným Leninem. Tyto neshody způsobily, že Lenin svěřil přednes svého referátu na plénu ÚV KSR(b) 18. prosince 1922 Trockému a 23. prosince nadiktoval své tajemnici pro politbyro M. I. Gljasserové „Dopis sjezdu“, v němž prokádroval členy politbyra. Zdůraznil, že nejcennější a nejvýznamnější teoretik je „miláček strany“ Bucharin! Stalin u něj propadl, proto 4. ledna 1923 Lenin doplnil dopis upozorněním, že by Stalin měl být pro své charakterové vady nahrazen ve funkci generálního tajemníka ÚV KSR(b) L. D. Trockým. M. I. Gljasserová ihned seznámila s obsahem dopisu i dodatku Stalina, avšak jelikož Lenin včas zemřel, Stalinova odplata postihla hlavně N. K. Krupskou a „Leninskou gardu starých bolševiků“. Zprávu o činnosti strany 17. dubna 1923 na XII. sjezdu KSR(b) četl člen politbyra G. J. Zinověv.

Stalin pověřil Mechlise odpovědí na „Dopis sjezdu“ a již v květnu 1923 v ÚV kolují traktáty o Trockého neshodách s Leninem. Za odměnu Stalin Mechlise zařadil do „Úřadu vedoucích oddělení ÚV KSR(b)“ a od 28. září 1923 má přístup na jednání orgbyra a Sekretariátu ÚV KSR(b). V květnu 1923 s vedoucím archivu ÚV KSR(b) I. P. Tovstuchou přepracovali pokyny pro archivnictví a 1. června je schválil tajemník úv KSR(b)Molotov pod názvem „Nařízení o jednotném systému spisové agendy, registrace a archivu Sekretariátu ÚV KSR(b)“. Stanovilo systém utajení, manipulaci se spisy s dodatkem „… obsah Tajného archivu sekretariátu se nepředává“!

Členové Prezídia ÚKK Škirjatov a Jaroslavskij shromáždili do „Zvláštní složky“ Tajného archivu Sekretariátu originály spisů ze zrušených Petrohradských archivů „Ochrany“ - Oddělení pro ochranu pořádku a veřejné bezpečnosti Ruského impéria, včetně záznamů o placené spolupráci Kalinina, Vorošilova, Jagody a dalších. I Stalin je do spolupráce namočen, proto na jeho pokyn I. P. Tovstucha slídí po dokladech o jeho minulosti sepsaných před rokem 1917. Většinu z toho, co nalezl, zničil, zbytek později vložil vedoucí Tajného oddělení ÚV VKS(b) A. N. Poskjorbyšev do „Agenturní Stalinovy složky“ v Hlavním archivu Sovětské bezpečnostní informační správy (OGPU).

Usnesení orgbyra 9. srpna 1923 určilo Stalinovým pomocníkem pro politbyro člena organizačně-provozního oddělení ÚV KSR(b) B. G. Bažanova, jenž až v emigraci popsal strukturu Sekretariátu:

V roce 1923 je ústřední výbor strany přestěhován do velké budovy na Starém náměstí. Čtvrté patro je vyhrazeno kancelářím tajemníků a našim tajným oddělením. Když tam vstoupíte a odbočíte chodbou vpravo, přijdete do místnosti sekretariátu politbyra. První dveře vedou do oddělení Kanněra a Mechlise. Do Stalinovy pracovny lze projít pouze přes tato oddělení a předpokoj, kde sídlí služba, čekistický kurýr.

Volný přístup ke Stalinovi měli jen Bažanov a Mechlis. Bažanov označil Mechlise za osobního pomocníka generálního tajemníka a Kanněra za sekretáře orgbyra. Bažanov rovněž popsal část typického dialogu Stalina s Mechlisem:

Mechlis drží v ruce zprávu z jisté schůze stranického aktivu, cituje troufalé poznámky opozičníků a horlí: „Soudruhu Staline, nemyslíte, že taková zbytečná diskreditace vedení ústředního výboru přesahuje únosnou míru? Nebylo by lepší ji zakázat?“ Stalin se usmál a odpověděl: „Jen ať mluví, ať mluví! Nepřítel, jenž na sebe upozorňuje, není nebezpečný. Nebezpečný nepřítel je neznámý nepřítel. Ale ti, kteří na sebe upozornili, již jsou zapsáni do seznamů a čas k účtování s nimi přijde!“

Tajný oběžník ÚV KSR(b) 7. prosince 1923 uložil: „Pro maximální ochranu utajení šifrované korespondence důsledně omezit okruh osob, které budou mít právo přístupu jak k šifrovaným telegramům z Šifrovacího byra ÚV, tak k manipulaci, tisku a archivaci šifrovaných telegramů. Dešifrované telegramy se vydají jen na příkaz vedoucího Byra sekretariátu ÚV nebo jeho zástupců…“ Instrukce politbyra „Pravidla zacházení s tajnými dokumenty ÚV KSR(b)“ 19. srpna 1924 uvádí:

Protokoly ze zasedání plén ÚV, politbyra, orgbyra, Sekretariátu ÚV a ostatní dokumenty z ÚV (výpisy z usnesení apod.) označené „Přísně tajné“ jsou evidované. Seznam osob, kterým byly zaslány, spravuje Sekretariát ÚV. Soudruh, jemuž jsou zapůjčeny tyto dokumenty, je nesmí bez speciálního povolení Sekretariátu ÚV nikomu předávat, ani s nimi nikoho seznamovat… Výše uvedené písemnosti s poznámkou „vrátit“ se vrací bez výjimky v předepsaném termínu ve „Zvláštních složkách“ na jméno vedoucího Sekretariátu ÚV …

L. D. Trockij se svými přívrženci 8. října 1923 vyjádřili výhrady k ekonomické činnosti vedení strany protestním memorandem „Prohlášení 46“. Jenže již dávno minul 6. listopad 1918, kdy Stalin napsal: „Veškerá praktická organizace bolševického povstání se uskutečnila pod přímým vedením předsedy Petrohradského sovětu s. Trockého. Lze s určitostí říci, že strana je rychlým příklonem vojenské posádky k sovětu a obratnou režií práce vojensko-revolučního výboru zavázána zejména s. Trockému!“ Nyní se situace radikálně změnila. V listopadu 1923 ve Výmarské republice Trockij, Zinověv a němečtí sociální demokraté zmařili bolševický puč kominterny, nyní známý jako „Německý říjen 1923“.

Usnesení politbyra a ÚKK „O výstavbě strany“ 5. prosince 1923 shrnulo odpovědi na protestní memorandum, a přesto Trockij i s těmito tezemi 11. prosince v „Pravdě“ polemizoval. Podpořil ho náčelník Politické správy Revoluční vojenské rady republiky (RVRR) V. A. Antonov-Ovsejenko. Jménem soudruhů v armádě 27. prosince písemně upozornil členy politbyra a Prezídia UKK, že hádky ve vedení strany oslabují pozici ruských komunistů v kominterně i v DRRA, což nelze tolerovat. Varoval, že vojáci „společně promluví a vyzvou vzpurné vůdce k pořádku“.

Stalin odpověděl statí „Otevřený dopis s. Trockému“, publikovanou 9.-11. ledna 1924 v „Pravdě“, kterou podepsali jeho zbrojnoši A. A. Ždanov, N. A. Vozněsenskij, A. N. Poskjorbyšev, L. Z. Mechlis, P. N. Pospělov a další. Odmítli Trockého argumenty a 12. ledna 1924 se k nim připojila rezoluce orgbyra, která prohlásila „Prohlášení 46“ za hrozbu ÚV a neslýchaný výpad, neslučitelný s dalším setrváním soudr. Antonova-Ovsejenka ve funkci náčelníka Politické správy RVRR. Usnesení ÚV KSR(b) 15. ledna 1924 uložilo „za pokusy o frakční činnost v DRRA… trestat obzvlášť přísně“. Na této schůzi pléna Stalin definitivně zavrhl viníky krachu „Německého října 1923“. V. A. Antonov-Ovsejenko je 5. února 1924 odvolán z funkce.

N. K. Krupská 18. května 1924 předala do Sekretariátu Leninův „Dopis sjezdu“ s dodatkem a Mechlis ho v přítomnosti vedoucího Agitačně-propagandistického oddělení ÚV KSR(b) S. I. Syrcova odevzdal Stalinovi.

Stalin zahájil výroční zprávu XIII. sjezdu KSR(b) 23. května 1924 verbální ofenzívou proti zmíněným viníkům krachu „Německého října 1923“ zavedením nové ideové hereze: „Objektivně vzato, sociální demokracie je umírněné křídlo fašizmu… To nejsou jejich protinožci, ale blíženci…“. Přesto, že Stalin dosud neměl ve stranických řadách dostatečnou autoritu, L. D. Trockij místo odmítnutí tohoto jeho svévolného výmyslu apeloval na stranickou kázeň: „Soudruzi, nikdo z nás nechce a ani nemůže jít proti straně. Strana má nakonec vždy pravdu, neboť je to jediný mocenský nástroj, který je dán proletariátu k vyřešení základních problémů…“ Člen politbyra L. B. Kameněv přečetl „Dopis sjezdu“ po jeho skončení až 2. června jen nově zvoleným členům pléna ÚV KSR(b). Jelikož jeho obsah Stalin již znal, před rozpravou suverénně sám požádal o své odvolání z funkce. Jenže právě Kameněv se Zinověvem přítomné chlácholili slovy, „obavy Iljiče z našeho generálního tajemníka se nepotvrdily!“ Když před Stalinovou chorobnou mstivostí nevaroval ani Trockij a za jeho ponechání ve funkci se přimluvil i Bucharin, Stalin opět lživě slíbil, že zohlední Leninovy výhrady.

„Soudružská kritika“ na sjezdu Trockého neumlčela, 15. září 1924 v článku „Poučení z října“ opakoval: „Vůdčí roli v Říjnové revoluci hráli Lenin a Trockij!“ Usnesení pléna ÚV KSR(b) 17. ledna 1925 označilo tento výrok za „antibolševickou platformu trockismu“.

Na podzim 1924 je vedoucí Sekretariátu a 1. pomocník generálního tajemníka ÚV KSR(b) Nazareťjan přeložen do funkce krajského tajemníka Zakavkazského výboru KSR(b) a lidového komisaře Dělnicko-rolnické kontroly Zakavkazské socialistické federativní sovětské republiky (DRI ZSFSR). Od 21. listopadu 1924 ho nahradil L. Z. Mechlis. Pracovní náplň se mu rozšířila o evidenci Stalinových návštěvníků, šifrovaných hlášení, správu Tajného archivu Sekretariátu a řízení Stálé komise pro kádry vedoucích orgánů ÚV KSR(b) ve složení Mechlis, Jagoda, Ježov a Poskrjobyšev. Nový statut Sekretariátu 19. prosince 1924 uložil:

Usnesení orgbyra 9. února 1925 nařídilo reorganizaci archivu ÚV KSR(b) a změnu režimu utajení dokumentů v kategorii „Zvláštní složka“. Vedoucí Odboru dějin strany ÚV KSR(b) S. I. Kanatčikov 13. března rozhodl: „… v archivu ÚV vyčlenit pro tajné dokumenty operativně-tajnou část, celý archiv umístit v Kremlu, operativně-tajnou část archivu uložit v Sekretariátu ÚV KSR(b), zvláštní spisy ponechat v Tajném archivu Sekretariátu. Odpovídají ss. Kaganovič a Mechlis“. Věstník „Zprávy ÚV KSR(b)“ komunistům oznámil: „ÚV sděluje, že originální dokumenty vzniklé v ÚV, napsané členy ÚV nebo jim určené, jsou majetkem strany a musí být uloženy v ústředním archivu ÚV.“

Stalinovu mocenskou pozici v čele strany upevnily nelegální odposlechy telefonní sítě zajištěné G. I. Kanněrem. Spojaři instalovali speciální telefonní vedení s omezeným počtem linek, které měli členové politbyra zavedeny i do svých bytů v Kremlu. Pro služební hovory je využívali také tajemníci ÚV KSR(b) a jejich 1. pomocníci. Kanněr nechal tajně připevnit pod lištu Stalinova psacího stolu kontrolní vývod se sluchátkem k odposlechům Trockého, Kameněva a Zinověva. Kromě Stalina o něm věděli jen projektant, Jagoda, Bažanov, Kanněr a Mechlis. Jagoda nařídil projektanta zatknout, obvinit ze špionáže a zastřelit, Bažanov si zachránil život emigrací, Kanněra 26. května 1937 orgány NKVD zatkly, obvinily z členství v kontrarevoluční teroristické organizaci a 22. srpna 1938 bude zastřelen. Totéž potká 15. března 1938 i bývalého lidového komisaře vnitra G. G. Jagodu.

V internaci Donského kláštera 7. dubna 1925 zemřel moskevský patriarcha Tichon. Náčelník Tajné správy OGPU T. D. Děribas uvědomil Mechlise o příčině úmrtí, termínu a místu pohřbu s upozorněním: „Detaily je žádoucí nepublikovat!“ Mechlis informoval členy politbyra A. I. Rykova, Zinověva a Kameněva, pro Stalina stylizoval smuteční oznámení do „Pravdy“.

Usnesení Sekretariátu ÚV KSR(b) 29. května 1925 ustavilo komisi ve složení A. S. Bubnov, L. Z. Mechlis a S. I. Kanatčikov pro zpracování návrhu prováděcí směrnice pro skartace listin z archivu ÚV, pro oběh spisových materiálů a určení kritérií výběru oprávněných osob k práci s nimi. Další předpis orgbyra ze 17. července 1925 „O vztazích oddělení ÚV KSR(b) ke státním, družstevním a jiným organizacím“ stanovil, že do usnesení orgbyra a Sekretariátu ÚV mohou nahlížet zástupce vedoucího oddělení ÚV a lidoví komisaři. Avšak pomocníci vedoucích oddělení ÚV jen ve věcech týkajících se rezortu nebo oddělení, kde pracovali. Zápisy z plén ÚV a usnesení politbyra si mohli zapůjčit jen členové a kandidáti ÚV, členové Prezídia IKKI, vedoucí kanceláře úkk a 1. pomocníci tajemníků ÚV.

Z usnesení Sekretariátu ÚV VKS(b) „Pravidla úschovy, studia a návratu protokolů ze zasedání ÚV VKS(b)“, schváleného 10. června 1927, připomeneme 7. bod: „V sovětské administrativní praxi je kategoricky zakázáno kopírování, výpisy a ústní nebo písemné odkazy na protokoly ze zasedání ÚV.“ Směrnice Sekretariátu ÚV VKS(b) „O publikaci usnesení orgbyra a Sekretariátu ÚV VKS(b) v tisku“ 30. prosince 1934 stanovila: „Usnesení ÚV VKS(b) lze studovat, případně publikovat v novinách a v časopisech, jen se souhlasem tajemníka ÚV VKS(b) pro každý případ jednotlivě. Za porušení tohoto nařízení viníka odvolat z funkce.“

Vedoucí Sekretariátu rovněž aktualizoval seznam osob oprávněných nahlížet do rozhodnutí všech ústředních stranických orgánů. Žádosti o zapůjčení tajných spisů po schválení buď jeho nebo 1. pomocníků příslušných tajemníků ÚV KSR(b) evidoval ve speciální knize. První obětí tohoto úředního šimla se stal sám Kanatčikov, když po Mechlisovi žádal zápůjčku stenogramů VIII., X., XII. a XIII. sjezdu strany pro tvorbu protokolů k publikaci v nakladatelství ÚV KSR(b) („partizdatu“). Mechlis odmítl a napsal do Sekretariátu ÚV KSR(b): „Já nemám právo tyto materiály vydat, neboť jsou zvlášť přísně utajovány.“

V Sekretariátu přibývá lidí i práce, a proto Stalin pověřil Mechlise organizací jeho komplexní rekonstrukce. Mechlis navrhl projekt, předal ho ke schválení do orgbyra a 22. ledna 1926 odchází studovat marxizmus do Komunistické akademie při VCIK RSFSR. Ve vedení Sekretariátu ho nahradil I. P. Tovstucha. Usnesení orgbyra 19. března 1926 uložilo: „Přejmenovat Byro sekretariátu ÚV VKS(b) na Tajné oddělení ÚV VKS(b)“. Podřídilo mu i odbor kontroly kádrů kominterny, v němž pracují například G. M. Malenkov, N. I. Ježov, bývalý novinář B. A. Dvinskij a vedoucí politicko-administrativního sektoru B. Šub.

Počátkem září 1927 do Moskvy přijela na exkurzi delegace amerických dělníků. Na návštěvě Kremlu jim Stalin řekl: „Strana u nás řídí vládu,“ čímž vyjádřil její vedoucí roli, i když ji explicitně stanovil 6. článek Ústavy SSSR až v roce 1977. Od jara 1933 do května 1945 totéž platilo v Německé říši, proto názvy obou států nahrazujeme dvojslovím „strana a vláda“.

I. P. Tovstuchu 22. července 1930 střídá A. N. Poskrjobyšev a 20. října 1930 mu uložilo usnesení politbyra: „… co nejdříve přeložit Tajné oddělení ÚV ze Starého náměstí do Kremlu.“ Usnesení orgbyra pak 13. listopadu 1930 stanovilo: „Tajné oddělení ÚV VKS(b) je bezprostředně podřízeno s. Stalinovi, v jeho nepřítomnosti s. L. M. Kaganovičovi.“ Usnesení Sekretariátu ÚV VKS(b) z něj současně nařídilo vyčlenit část aparátu politbyra nazvanou Tajný odbor ÚV VKS(b), jenž je 10. března 1934 přejmenován na Zvláštní oddělení ÚV VKS(b), opět vedené A. N. Poskrjobyševem.

Zdroje:

Antonov-Ovsějenko, A.: Stalin běz maski. Izdatělstvo „Bukinist“. M.-1990.

Avtorchanov, A.: Těchnologija vlasti. „Slovo“-Cěntr „Novyj mir“. M. 1991.

Baberowski, J.: Rudý teror. „Brána“. Praha-2004.

Bajmuchamětov, S.: „Smějsa, palač!“ „Novaya gazěta“ No23 ot 5 marta 2018.

Bažanov, B.: Poběg iz noči. Žurnal „Kontinent“. 2012g. No151.

Bažanov, B.: Vospominanija byvšego sekrětara Stalina. Izdatělstvo „Věče“. M.-1990.

Běspalov, V.: Nacionalnyj sostav kadrov organov včk-ogpu-nkvd-mgb sssr v 1917-1938 g. Glava 2.2. Okťabr 1998. Leningrad.

Běšanov, V.: Kadry rešajut vsjo: Surovaja pravda o vojně 1941-1945. Něizvěstnyje vojny. „AST“. M.-2006.

Bojtár, E.: Oloupení Evropy. „Mladá fronta“. Edice „ARCHIV“. Praha-1994.

Brakman, R.: Sekretnaja papka Iosefa Stalina. Skrytaja žizň. Izdatělstvo „Věs mir“. M.-2004.

Černěv, A.: 229 Kremlěvskich vožděj. Politbjuro, Orgbjuro, Sekretariat CK. Izdatělstva „Rodina“, „Russika“. M.-1996.

Černý, V.: Vývoj a zločiny panslavizmu. „Knihovna Václava Havla“. Praha-2011.

Dmitrijevskij, S.: STALIN. EKSMO. „Algoritm“. M.-2003.

Felštinskij, J.: Tajnyje stranicy istorii. Izdatělstvo gumanitarnoj literatury. M.-1995.

Flisfiš. A.: Stalin kak ličnosť, političeskij vožď i gosudarstvěnnyj dějatěl. „Historic-lessons “. M.-2013.

Gazěta „Izvěstija CK KPSS“. 1990g., No5.

Glavlit

Grejg, O.: STALIN. Tajnyje stranicy iz žizni vožďa narodov. „EKSMO“. M.-2011.

Chlevňuk, O. i dr.: CHOZAJIN. Stalin i utvěržděnije stalinskoj diktatury. „ROSSPEN“. M.-2010.

Jerin, M.: Recenzia. Žurnal „Voprosy istorii“ No1, 1995.

Kolman, A.:Zaslepená generace. Paměti starého bolševika. „Host-vydavatelství, s.r.o.“ Brno-2005.

Kostin, A.: Stalin protiv partii: Razgadka giběli vožďa., „Algoritm“. M.-2013.

Kurěnkov, G.: Organizacija sekrětnych podrazdělenij v RKP(b)-VKP(b) v 1918-1941g. Istoria. „Věstnik archivista“.

Kurěnkov, G.: Ot konspiracii k sekrětnosti. Zaščita partijno-gosudarstvěnnoj tajny v RKP(b)-VKP(b) 1918-1941 gg. „AIRO-XXI“. M.-2015.

Lenin, V.: Pismo Mjasnikovu. Polnoje sobranije sočiněnij. T.44. Izdatělstvo političeskoj litěratury. M.-1970.

Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.36. „Politizdat“. M.-1974.

Leninskij sbornik. T. XXXVII. M.-1970.

Medvěděvovi Ž. a R.: Neznámý Stalin. „Academia“. Praha-2003.

Mlěčin, L.: MID. Ministry inostrannych děl. Vněšnaja politika Rossiji. Ot Lenina i Trockogo-do Putina i Medvěděva. Centrpoligraf. Moskva-2011.

Moškin, S.: Diskusija o „krasnoj intěrvenciji“. Žurnal „Svobodnaja Mysl“. No 9-10. 2012g.

Nikolajevskij, B.: Tajnyje stranicy istorii. Izdatělstvo gumanitarnoj litěratury. M.-1995.

Organizacija sekrětnych podrazdělenij v RKP(b)-VKP(b) 1918-1941gg. „Věstnik archivista“. 07 senťabrja 2009.

Ostrovskij, A.: Kto stojal za spinoj Stalina. „Mim-Delta,Centropoligraf“. 2 izd. M.-2004.

Pavlova, I.: Mechanizm vlasti i strojitělstvo stalinskogo socializma. Disertacija. Univerzitět Novosibirsk 2002.

Pětrov, N., Skorkin, K.: Kto rukovodil NKVD 1934-1941. Spravočnik. Izdatělstvo programa „Memorial“. M.-1999.

Rostov, V.: SSSR GOTOVIL NAPADĚNIJE NA GĚRMANIJU V 1941 GODU. “Analitičeskaja gazěta „Sěkretnyje issledovanija”“. No15. 2006g.

Rubcov, J.: MECHLIS. Těň vožďa. „Jauza –Eksmo“. M.-2007.

Ruslanov, N.: Voschožděnije Malenkova. „Socialističeskij věstnik“, No 7-8, 1953.

Sěrěbrjakova, Z.: Stalin a Ochranka: O čjom govorjat dokuměnty? Žurnalnyj klub Intělros. „Alternativy“. No3/2011g.

Spravočnik po istorii Kommunističeskoj partii i Sovětskogo Sojuza 1898-1991

Stalin, I.: Sočiněnija. T.5. „OGIZ“. M.-1947.

Stalin, I.: Sočiněnija. T.6. OGIZ. Gosudarstvěnnoje izdatělstvo političeskoj literatury. M.-1951.

Starkov, B.: Rol organov gosudarstvěnnoj bezopasnosti po vnutripartijnoj borbe 1920-1930ch godov.

Šved, V., Stpygin, S.: Tajna Katyni. Izdatělstvo „Algorithm“. M.-2007.

Taras, A. i dr.: Osip Pjatnickij i komintěrn na věsach istorii. „Charvest“. Minsk - 2004.

Torčinov, V., Leonťuk, A.: Grigorij Jevsjejevič Zinověv. Osobogo uvaženija ně vyzyval. Vokrug Stalina. Istoricko-biografičeskij spravočnik. Filologičeskij fakultět. SPBgU. Sankt-Petěrburg-2000.

Tucker, R.: STALIN jako revolucionář. 1879-1929.Nakladatelství „Jiří Buchal-BB/art“. Praha-2003.

Trockij, L.: Sočiněnija. T.3., časť 1. Moskva, Leningrad-1924.

Trockij, L.: Stalin. T.2, „TĚRRA“- „TERRA“. M.-1996.

Uiks, A.: Pakt Molotova-Ribbentropa: 66 lět spusťa. In: Pravda Viktora Suvorova. „Jauza. Eksmo“. M.-2007.

Volkogonov, D.: lenin - počátek teroru. Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.

Volkogonov, D.: Sěm vožděj. Kniga 1., „Novosti“, M.,1995.

Voslenskij, M.: Noměnklatura. „Zacharov“. M.-2005.

Zelenov, M.: Apparat CKRKP(b)-VKP(b), cenzura i istoričeskaja nauka v 1920-e gody. Gl.4.2. Istpart i Institut Lenina v centre Archivnych čistok. Nižnij Novgorod 2000.

Žurnal „Istočnik“, 1993. No 5-6.

Žurnal „Otěčestvěnnaja istorija“. 1993. No2.

Žurnal „Voprosy istorii“. 1989. No12.

XIII-aja konferencija Rossijskoj kommunističeskoj partii (bolševikov). „Gosizdat“ . M.-1924.

Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v minulosti)) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti).